Ateliér Environmentální design pro architekturu Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni uspořádal výstavu projektu Aquadiversity. Jakým způsobem studenti poukazují na aktuální stav planety Země?
V poslední době se i na českých vysokých školách začínají objevovat projekty zohledňující stav, ve kterém se v současnosti naše planeta nachází. Jedním z nich je i ateliér Environmentální design pro architekturu, který na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni založil architekt Zdeněk Fránek. „Naše planeta je zevnitř žhavá koule s tenoučkou vrstvou biosféry, jejíž křehkost lze velmi snadno narušit,“ poznamenává Zdeněk. Jaké studijní strategie ve svém ateliéru uplatňuje, kde vidí potenciál jeho budoucích absolventů a v jakých bodech se zacílení ateliéru střetává s jeho osobní profesní činností?
Začněme výstavním projektem Aquadiversity, na kterém jste v posledních měsících se svým ateliérem pracoval. Můžete popsat jeho koncepci?
ZDENĚK: Hlavní myšlenkou projektu Aquadiversity je propojení architektury a designu s vodní hladinou v souzvuku se současným stavem naší planety. Jedná se o součást dlouhodobějšího programu našeho ateliéru, v němž se dále zaměříme na práci s půdou ve všech možných formách a stavech pod názvem Soildiversity. Třetím zadáním pak bude Airdiversity, tedy objekty volně zavěšené do prostoru.
Jaký konkrétní záměr studiem těchto tří základních elementů sledujete?
ZDENĚK: Všechna tato zadání mají za úkol ochránit povrch země. Naše planeta je zevnitř žhavá koule s tenoučkou vrstvou biosféry. Kdybychom si představili zeměkouli o průměru jednoho metru, tak ta živá vrstva bude pouze dva milimetry tlustá. V rámci velikosti naší planety je to zhruba dvacet kilometrů – deset nad mořem a deset pod hladinou moře, proto je potřeba vnímat, jak křehká tato vrstva je a jak snadno lze rovnováhu narušit. Nyní se nacházíme v bodě, kdy už se velké chyby ze strany lidstva odehrály, i tak ale stále věříme, že je možné úplné destrukci zabránit.
Z hlediska záměru i koncepce vašeho ateliéru bych očekávala přesnější zadání řešící konkrétní, jasně specifikovanou situaci – buďto navázání na současný, stav nebo hledání řešení v rámci určitého spekulativního scénáře.
ZDENĚK: Máte pravdu, že v tomto ohledu zadání není přesné, to ovšem ani nebylo cílem. Studenty se totiž snažím co nejméně v jejich přemýšlení omezovat a ateliér i veškerá zadání tak stavím spíše jako jakýsi inkubátor myšlenek a nápadů. Studenti ke mně přichází z nejrůznějších oborů a různorodost jejich přístupů je naprosto fantastická. Je mi tedy jedno, jaký produkt vytvoří – zda to bude socha, stavba nebo designérský prvek. Jediným spojujícím článkem je uvažování o vodě.
Podle vás tedy v tomto ohledu není důležité rozlišovat mezi designérskou či architektonickou prací a volným uměním?
ZDENĚK: To určitě důležité je, takových přístupů ale máme plnou školu. U nás v ateliéru se především snažíme rozvíjet senzitivitu a ohleduplnost k prostředí, ve kterém žijeme. V porovnání se zahraničím české školy silně postrádají řešení environmentálních témat a nemusí se jednat pouze o odborné ateliéry, ale například o tzv. green offices, tedy kanceláře, které se starají o studenty, jejich vztah k přírodě, vzhled kampusu a podobně. V cizině se jedná o běžný jev, u nás není ani jedna.
Jak si představujete budoucí uplatnění absolventů vašeho ateliéru?
ZDENĚK: Představuji si, že z našeho ateliéru vyjde člověk citlivý k přírodním procesům a krajinným situacím s komplexním přehledem o architektuře a designu a schopností vydat se cestou, která tyto aspekty zohlední. A nemusí to být ani architektura, ani design.
Já sám jsem zastáncem názoru, že pro dobrou tvorbu není třeba studovat. Nejlepší architekti 20. století jsou taktéž samouci. Jestliže má o obor člověk upřímný zájem, sám se k němu dopracuje. To je vidět i na mých studentech. Někteří jsou opravdu zapálení, jiní ateliér opouští, protože je tato tematika zkrátka neoslovuje.
Pokud bychom se odrazili přímo od názvu vašeho ateliéru, jak se liší práce architekta a designéra? Jaké mají při spolupráci kompetence?
ZDENĚK: Můžeme samozřejmě mluvit o jasném rozlišení, z mého pohledu se ale tyto dvě disciplíny neoddělitelně prolínají. Jsou designéři, kteří se pouští do budování staveb, naopak já, jakožto architekt, vyvíjím nejrůznější designérské prvky, které mi v architektuře chybí. A tak se stavím i ke svým studentům. V současnosti například otevíráme předmět stavařiny, za což jsem rád, protože tyto základy rozhodně potřebují. Nehodlám je ale dusit na statice a podobných věcech, kvůli kterým se z architektonických škol s vysokým počtem studentů vyhazuje. Preferuji individuální přístup malých škol, kde si student sám může profilaci určit a pedagog ho v tom následně prakticky podpořit.
Zmínil jste velkou rozmanitost oborů, ze kterých do vašeho ateliéru studenti přichází. Jaké obory to jsou, a využíváte těchto různorodých zkušeností ke společné práci?
ZDENĚK: Nejen, že studenti přicházejí z různých škol, také často využívají možnosti stáží napříč ateliéry naší fakulty. Schází se u nás tedy lidi z gymplu, grafiky nebo ateliérů volného umění a umělecko-průmyslových škol. Tuto rozmanitost vnímám jako jeden z největších benefitů. Skvěle se projevila například v nedávném projektu Planeta Kampus prezentovaném na Designbloku, nad kterým se sešli nejen umělci a designéři, ale také biochemici či tvůrci počítačových her a spolu vytvořili jakousi reliéfní mapu naočkovanou různými bakteriemi z kampusu. To je za mě ukázka kvalitního nadčasového projektu.
Všechny výstavní modely jsou zpracovány jednotným stylem 3D tisku. | Foto: Petr Polák
Probíhají u vás nějaké zajímavé spolupráce i směrem ven, ať už s českými, či zahraničními institucemi?
ZDENĚK: Kontinuálně spolupracujeme s univerzitou Pontificia universidad católica de Chile v Santiago de Chile, kde se podílíme na rozvoji mykologické výzkumné architektury. Aktuální grant máme od Politecnica di Milano arquitectura a pracujeme na dalších možnostech spolupráce. Jako jedno z nejzajímavějších propojení v Česku vnímám kooperaci s Prokopem Svobodou řešícím jedenáct hektarů rozlehlý mokřad v Maříži. Jeho návštěva pro nás všechny byla velkým zážitkem. Natáhli jsme si gumáky a dlouhé hodiny pozorovali život, který se v mokřadu odehrává. Takové inspirační zdroje jsou za mě lepší než tisíc výstav nebo rešerší.
Jak byste k zadání Aquadiversity přistoupil vy sám?
ZDENĚK: Já se tomuto zadání v podstatě dlouhodobě věnuji ve svém profesním životě, je to víceméně zaměření architektonické činnosti našeho studia. Zcela běžně používáme například extenzivní a intenzivní střechy s porostem, kvůli kterým se na nás klienti speciálně obrací. Sám bych se také rád vrátil do výtvarně utopické roviny, ale teď mi na takovou volnou tvorbu bohužel nezbývá čas.
Můžete zmínit nějaké zajímavé projekty či architekty, kteří vás v současnosti inspirují?
ZDENĚK: Já jsem v tomto ohledu tak trochu samorost. Za nejlepší architekty považuji Franka Lloyda Wrighta spolu s Alvarem Aaltem, to jsou moji naprostí hrdinové. Dále určitě nemohu nezmínit například projekty umělce Jamese Turrella, architekturu Tadao Anda nebo fascinující zahrady Pieta Oudolfa, který k mému štěstí teď nedávno vydal svoji první monografii. Skvělý je taktéž Alberto Kalach, který se pohybuje mezi Českem a Mexikem. S ním bych chtěl v následujícím období něco zrealizovat.
Co by se podle vás mělo v českém prostředí změnit, aby se udržitelná architektura přestala brát jako elitářský výdobytek a začala být vnímána jako nepostradatelný standard?
ZDENĚK: Z mého pohledu by se muselo změnit úplně všechno. Přijde mi, že vůbec neumíme vnímat krajinu a cítit k ní dostatečnou pokoru. Vzrostlé stromy pro nás nejsou ničím unikátním, nemáme k nim úctu. Necítíme jejich křehkost. To samé se děje i na jiných úrovních – přestože zemědělství zplundrovalo krajinu, tendence přenastavit tyto procesy jsou naprosto minimální. Pokud vyjedu do Asie nebo na Sever, okamžitě vidím zcela jiný vztah k přírodě.
Ačkoli se v současné chvíli nacházíme v bodě nezvratných změn, pořád je možné zmírnit důsledky, které budou muset řešit budoucí generace. Moc bych si přál, aby se u nás rozvinula důkladná veřejná osvěta, a myslím, že to by mohlo být jedním z hlavních poslání mých studentů.
