Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Ústředním motivem Eliščiny aktuální kolekce So je kapka vody. Vpravo tavená plastika Zdeňka Lhotského. | Foto: Michaela Karásková, archiv Zdeňka Lhotského Ústředním motivem Eliščiny aktuální kolekce So je kapka vody. Vpravo tavená plastika Zdeňka Lhotského. | Foto: Michaela Karásková, archiv Zdeňka Lhotského

Na dno spadla několikrát, ale táta ji naučil, že nejdůležitější je vytrvat. Eliška, šperkařka a dcera Zdeňka Lhotského, navazuje na rodinnou tradici

S designérkou šperku Eliškou Lhotskou jsem se potkala cestou do jejího holešovického ateliéru. Už v tramvaji jsem nabyla dojmu, že tahle talentovaná umělkyně má s tatínkem, sklářským výtvarníkem Zdeňkem Lhotským, společného mnohem víc než jen fyzickou podobu. Od první chvíle mě při debatě s ní fascinovaly rozvaha a klid, které z ní vyzařovaly, i to, jak nad věcmi přemýšlí.

Zájem o dění kolem sebe je pro Elišku stejně přirozený jako potřeba reflektovat a zkoumat současný svět prostřednictvím své autorské tvorby. „Šperk je pro mě magický v tom, že do něj mohu vložit nějakou současnou zprávu naší generace a dostat ji mezi širokou veřejnost. Nositel daného šperku pak může být takovou malou chodící galerií. Když se s ním ztotožní a má ho rád, může o jeho významu dál vyprávět,“ popisuje Eliška.

V zajetí virtuální sítě. Kolekce Spirit Offline | Foto: Anna PleslováV zajetí virtuální sítě. Kolekce Spirit Offline | Foto: Anna Pleslová

To, že Eliška nad vším, co ji obklopuje, ráda hloubá a své myšlenkové procesy pak následně transformuje do svých kolekcí, dokládá například loňská kolekce Spirit Offline. Tu pojala jako odraz našich virtuálních životů, které jsou slité do jednoho falešně vnímaného obrazu bez počátku a konce. Eliška v ní vybízí k zamyšlení nad tím, co a proč děláme, a kdo jsou naši přátelé. Šperky z této kolekce jsou symbolickou připomínkou reality, ze které často utíkáme a necháváme se lapit do sítě virtuálního prostředí.

Velkou pozornost si vysloužila i kolekcí New Archeology z roku 2017, kterou vytvořila z odlitků kusů chleba a postavila ji na osobní zkušenosti a jednoduchém, přesto silném sdělení, že tradice a hodnoty bychom si měli uchovávat. Vyvíjela ji několik let a jak říká, estetická hodnota je pro ni druhořadá, spíš ji zajímá sociální rozměr jejího sdělení.

Řeč šperku

Šperky Elišky „mluví“ jasně a odráží se v nich nejen její pohled na společnost, ale i její povaha. „Každý se trochu snaží zlepšit svět kolem sebe a probudit sám v sobě to dobré. To je moje životní cesta. Všichni hledáme nějakou duchovní cestu, cestu k životu v pravdě. Je dobré sdílet nějaké poznatky s ostatními. Je to prostě puzení, co musí ven,“ zamýšlí se.

V kolekci New Archeology se Eliška inspirovala obyčejným kouskem chleba. | Foto: Taja SpasskováV kolekci New Archeology se Eliška inspirovala obyčejným kouskem chleba. | Foto: Taja Spassková

Odvaha a vytrvalost, s jakou se pouští do realizování všech různorodých projektů, je obdivuhodná. Kromě navrhování vlastních kolekcí stihla provozovat a kurátorsky vést showroom sdílený s dalšími českými designéry, pořádat pop-upy a přehlídky, s úspěchem pět let spoluorganizovat železnobrodskou Pecha Kucha Night, realizovat společnou výstavu s otcem a svým partnerem, vizuálním umělcem a designérem Ondřejem Vicenou. Zkušenosti má i s pořádáním festivalu Seš-lost určeného pro umělce i zájemce o umění, jehož posláním bylo sdílení zkušeností mezi absolventy uměleckých oborů, kteří se často potýkají s nejasnou budoucností.

Kontakt s lidmi, co nosí její šperky nebo těmi, co přišli na jeden z mnoha kulturních večerů, je pro ni zásadní. Po škole měla pocit, že si s lidmi z oboru moc nerozumí a měla si vybrat volnější obor. Poté, co se začala angažovat v produkci malých výstav, brzy pochopila, že šířit myšlenku jen pro malou hrstku lidí z řad rodiny nebo umělecké komunity ji nestačí. V tom ji pomohlo pořádání kulturních večerů v Brodě, kde se střetávali lidé napříč generacemi i různých sociálních vrstev. Což ji přivedlo k zamyšlení, co všechno se tím dá ovlivnit.

Praktická škola života

Kdybych měla zmínit jeden jediný postřeh, který jsem si z vyprávění s Eliškou o tvorbě a jejím tátovi odnesla, řekla bych, že Zdeněk Lhotský svou dceru na „život“ připravil skutečně dobře. Jako dítě se jí dostalo velké míry svobody s maximální podporou obou rodičů, kteří věřili v její talent. Dnes Eliška vzpomíná na otcův kamarádský přístup nebo na to, jak je spolu s bratrem bral na některé ze svých schůzek či vernisáží, což se pochopitelně neobešlo bez tradičních dětských karambolů v podobě vylitých džusů nebo rozpláclých chlebíčků.

Bezstarostné dětství s tatínkem, 1992 zahrada Černínského paláce, Tanec Praha. Autorem sochy je Zdeněk Lhotský. | Foto: Martin Polák, archiv rodinyBezstarostné dětství s tatínkem, 1992 zahrada Černínského paláce, Tanec Praha. Autorem sochy je Zdeněk Lhotský. | Foto: Martin Polák, archiv rodiny

„Rozhodně jsem byla ta uťáplejší a chodila, kam mi táta řekl, takže jsem s ním seděla na několikahodinových schůzkách, i když mě to absolutně nudilo. Vůbec jsem nechápala, co se řeší, ale nějak se to do mě vstřebalo. Ne snad fakta, ale forma, jakou člověk vystupuje s obchodním partnerem nebo zákazníkem. Při prvních schůzkách jsem měla nějakou zvláštní jistotu, pocit, že vím, co mám dělat. Nebyl to úplně neznámý terén,“ hodnotí Eliška.

Svého otce vidí jako pragmatického člověka, který toho má hodně za sebou. Ve chvílích, kdy je nucena řešit nějaký problém, který kdysi řešil on, analyzuje a zamýšlí se nad jeho zkušenostmi. To platí hlavně o podnikání, které se často chybně odděluje od designu i umění a škola mu nevěnuje pozornost. Praktickou školu života tak dostala od něj a je mu za to nesmírně vděčná.

Pelechov, životní výzva

S nejasnými vyhlídkami na budoucnost koupil Zdeněk Lhotský v roce 1994 chátrající sklárnu v Pelechově u Železného Brodu. Chtěl zachránit její provoz a znovu oživit zašlou slávu techniky taveného skla, kterou v 50. letech minulého století založili renomovaní sklářští výtvarníci Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Odstěhoval se proto z Prahy a rodina za ním dojížděla. Životní výzvu v podobě obnovení sklárny tehdy Lhotský vnímal jako abstraktní záležitost s nejasným výsledkem i koncem. Samotný proces pro něj byl však natolik vzrušující, že by vydal podle jeho slov na román.

„Dlouhé roky jsem psal deník, zhruba stránku až dvě denně, a když v tom brouzdám, což není často, běhá mi mráz po zádech a dělá se mi nevolno z množství věcí, které jsem denně řešil. Už je to daleko lepší a mám několik pomocníků, bez kterých bychom nedokázali dělat všechno, co děláme. Dobrý kolektiv je vlastně součást toho štěstí, bez toho to není myslitelné,“ vzpomíná na začátky v Pelechově.

Mísa Vitrucell | Foto: archiv Zdeňka LhotskéhoMísa Vitrucell | Foto: archiv Zdeňka Lhotského

Sklo Zdeňka Lhotského zaujalo už v dětství. Počátky jeho vztahu k němu se vážou k přírodě v Desné v Jizerských horách, kde se dalo o skleněný odpad v lesích doslova zakopnout. Vliv na něj měla i návštěva harrachovské sklárny. Jak říká, v té chvíli byl sklem pohlcen a ztracen. To, že se stal sklářským výtvarníkem, bere věcně. V životě považuje za důležité spíš počítat s existencí štěstí, jít mu naproti a rozpoznat moment, kdy přichází.

„Říká se, že štěstěna přeje připraveným. Štěstí je skvělý pomocník, ale neudělá nic za vás. Často jsem v práci dělal a dodnes dělám zdánlivě i pro mě nepochopitelné věci a až po čase jsem zjistil: aha, tak proto jsem to dělal, protože se ty zdánlivé nesmysly najednou spojily do něčeho smysluplného. Já vlastně nejsem dělník umění, dělám nové věci, jen když ke mně přijdou. A ostatní věci dělám, jen když musím a to je pořád.“

Náhlá prozření

Za jednu z nejdůležitějších součástí procesu zkoumání považuje Lhotský intuici, kdy je poháněn nutkáním věnovat něčemu maximální úsilí a vlastně ani neví proč, což v něm vyvolává pocit marnosti. Ve chvíli, kdy řešení nachází, zájem opadá. „Často řeším technologicky zdánlivě neřešitelné, jakmile na to přijdu, odcházím a buď nechám ležet, nebo předávám dál do procesu,“ dodává jednoznačně.

Milano euroluce 2013, světelný koncept pro Preciosa lighting | Foto: archiv Zdeňka LhotskéhoMilano euroluce 2013, světelný koncept pro Preciosa lighting | Foto: archiv Zdeňka Lhotského

Proces tvoření je podle něho hlavně o zkoumání procesů a produkty, které vznikají, jsou jejich vedlejším efektem. Výsledek či zakázky jsou pak nezbytnou rutinou. Za součást rutiny ve svém oboru považuje i určitou míru rizika a nejistoty. „Sklo je velká hádanka, někdy se zakázka musí doslova vydupat ze země a podstaty. Někdy závidím lidem, co dělají třeba kuchyně. Někdo si u nich objedná kuchyň a oni mu dodají kuchyň. Jednoduché jak facka. U tavené plastiky je to úplně naopak. Nikdy úplně přesně dopředu nevíme, co nás čeká. To ale není na rozhovor, ale na knihu,“ uzavírá.

Svobodné dětství v Pelechově

Jeho dcera Eliška se narodila a vyrůstala v Praze. Jako malé holce se jí pravidelné cesty do Pelechova podnikat nechtělo. Dnes na dětství v tátově firmě vzpomíná nostalgicky, stejně jako na studentská léta absolvovaná na sklandě v Železném Brodě. Kraj na severu Čech, kde stále pulzuje láska k řemeslu a umění i jistá pospolitost mezi lidmi, ji inspiruje stále.

„Na začátku jsem tam nerada jezdila a prosila mámu, že tam nechci, ale ve chvíli, kdy jsme s bráchou zjistili, že je tam taková zvláštní svoboda, kterou by mámy nedovolily, začalo to být fajn. Mohli jsme se s Frantou svléknout před postelí, nic neuklízet a tátovi to nevadilo. Nebo jindy to bylo dobrodružné, když jsme čekali, že nám táta dá oběd, ale on měl schůzky a my si museli uvařit poprvé v životě teplý jídlo. Jedny prázdniny jsme jezdili s tátou na obědy a každej den jsme měli smažák. Mohli jsme lítat, kde jsme chtěli s cizími dětmi, plácat v dílně sádru, prozkoumávat terén, na dětství v Praze si nevzpomínám vůbec,“ vybavuje si.

To, čemu se bude v životě jednou věnovat, Eliška neřešila. Učení ji spíš odrazovalo, a tak ji rodiče přesvědčili, že má jít na sklandu, že šikovná je. Šperk se pro ni stal srdeční záležitostí ve chvíli, kdy hrozilo, že se na obor nedostane. Právo výběru měli totiž ti nejlepší kreslíři. Dnes je vděčná své spolužačce, že se nakonec rozhodla pro jiný obor, než byla Skleněná bižuterie.

Název kolekce So je inspirovaný albem Petera Gabriela z roku 1986. | Foto: Michaela KaráskováNázev kolekce So je inspirovaný albem Petera Gabriela z roku 1986. | Foto: Michaela Karásková

Důležitou osobou byl a velký vliv na ni měl pedagog Martin Hlubuček. Setkání s ním v ní probudilo skutečnou motivaci se později šperkem i živit, ale také myslet na celkovou prezentaci práce. Oproti tomu po studiu na vysoké škole pro ni bylo hodně těžké věřit tomu, co dělá a často se o svých nápadech radila. Jistotu podle ní ale člověk nemá nikdy. Ve chvíli, kdy však zjistíme, že to, co děláme, je nám potěšením, přestávají být názory druhých tak podstatné, myslí si.

Pochybnosti i víra v sebe

Před každou svou novou kolekcí zažívá Eliška často prázdno a proces tvoření provázejí pochybnosti i čekání, jak se vše vybarví a myšlenka uzraje. O to víc se pak těší na výsledek, první fotky šperků i reakce lidí.

Do práce si s tatínkem moc nemluví, praktické postřehy obou jsou ale na místě. „Obecně si vážím toho, že se Eliška uživí tím, co dělá, což mně se nikdy nepovedlo. A že je pracovitá a sebekritická, někdy možná až moc, ale je to v míře. Závidím jim tu velkou svobodu v podnikání, kterou my jsme dostali hrozně pozdě, takže jsme se někdy chovali jak trdla. Eliška mojí práci moc nekomentuje, ale někdy mi něco pochválí, což je sranda, protože to často v podtextu zní: no vidíš, konečně,“ přibližuje Lhotský.

Elišku na šperku nejvíce fascinují jeho nevyčerpatelné možnosti, jak už ve zpracování nebo formě vyjádření. Kovu zůstane nejspíš věrná dál i kvůli jeho možné recyklaci. Praktických rad od svého otce si velmi váží. A jak přiznává, na dno spadla už několikrát, ale táta ji naučil, že nejdůležitější ze všeho je vytrvat.

Další články