Nemůžeme si nevšimnout širokého spektra vašich projektů. Jak jste k tomu přišel?
JIŘÍ: Já jsem v podstatě takový Brouk Pytlík. Absolvoval jsem UMPRUM v roce 2004, to byla tehdy ještě částečně ve Zlíně. A když se poté člověk vrátil do reality, ještě ke všemu domů do Třince, tak to byl trochu šok. Ta doba pro tu práci byla hodně brutální, ještě víc pro mě, jelikož jsem si na škole neudělal moc kontaktů. Tak jsem se začal věnovat lokálnímu grafickému designu, kde jsem tehdy měl ty příležitosti.
Design lahve a etiket olejů GrandeGastro | Zdroj: Archiv autora
Ve finále má grafický a produktový design dost společného, co se například dárkových předmětů týče. Nesnažil jste se pak posouvat mantinely loga jako formální značky, aby fungovalo jinak jak na dopisním papíru, tak na ponožkách?
JIŘÍ: Víte, já jsem byl vždycky hrozně frustrovaný z dělání designu na malém městě. Pořád jsem měl pnutí dělat to co nejlepší. Bylo právě o to příjemnější, když na to klient slyšel. Ale ne vždy to tak bylo. Jako ten hedvábný šátek, kde se stylizované logo množí v texturu. To jsem navrhoval pro SMS finance, kde chtěl mít majitel zrovna ty věci pěkné. Naopak to, co nemůžu vystát, je reklamní hrnek s firemním nápisem. Samozřejmě je to výhodné z hlediska marketingu, ale pro mě je to sebevražda.
Ta grafika mě baví, necítím, že bych se pohyboval v nějakých mantinelech jako člověk, co grafiku studoval. Vnímám to z hlediska člověka, co se učil vnímat tvar a jeho linie. Baví mě dávat firmám ksicht.
Proč designéři netančí ve Stardance?
Aktuálně s trendem udržitelnosti, na který začaly firmy reagovat, se novým firemním hrnkem stala plátěná taška. Vraťme se ale ještě zpět ke známostem. Nebyl jste pak vzhledem ke kontroverzi designérského povolání na malém městě naopak lokální celebritou?
JIŘÍ: (smích) Jasně, že jsme se se ženou a dětmi chodili dívat do Uměleckoprůmyslového musea na židli od tatínka, ale jogurty jsme za ni neměli. To jsou ty dvě polarity. Věnuji se spíše anonymnímu designu, který je blíž spotřebitelům než muzeím.
Mě vždy bavilo, jak i přes existenci designérského podsvětí slávy spotřebitel stejně netuší, kdo mu navrhnul ten půllitr, ze kterého pije denně. Jak vnímáte právě tu „celebritovost“ v designu?
JIŘÍ: Teď ze mě možná bude mluvit frustrace, ale vidím, jak spousta těchto designérských celebrit vystaví na Designbloku i v podstatě banální věc a my z toho děláme to něco. Někdo mi poté vysvětlil, že tam je ten rozdíl mezi líbivým produktovým a inovativním průmyslovým designem. Ale když nemáte to jméno, tak to v malosériích moc nefunguje. Aby na tom člověk vydělal, musel by začít prodávat v Ikee. Svět i Česko jsou zaplaveny věcmi a designéři by se mohli více zabývat tím, co už je v oběhu. Oceňované věci většinou nebývají inovativní.
Vyšívání zbraní
Jaké místo má inovace v práci designéra v České zbrojovce, kde aktuálně působíte?
JIŘÍ: Práce pro Českou zbrojovku u mě začala opět grafikou, která mě opravdu živila, ale především jsem měl v tomto případě ohromné štěstí na lidi. Když jsem se zeptal, jestli si mohu zkusit navrhnout pažbu, dovolili mi to. Vlastně ke mně zbraně přišly celkem náhodně, nebojoval jsem o ně. Jako diplomovou práci jsem dělal noční vidění, tak to asi bylo osudové. Přišlo to ke mně tak trochu samo. Vlastně mě baví ta jinakost, v rámci Designbloku se na piedestalu točí stále stejná témata. Židle, vázy, nábytek. Tak já dělám zbraně.
Tady se nabízí otázka etických aspektů tvorby, nepřevážila se někdy ta jinakost na nejistou rovinu, kdy vám to nebylo úplně příjemné?
JIŘÍ: To nikdy, vždy jsem se na to díval z té správné strany, v rámci té společnosti. Vnímám je jako prostředek ochrany a zajištění bezpečnosti, podstatná je hlavně legalita. A vlastně navrhuji lovecké zbraně a jsem za to rád. Na těch se dá vyšívat mnohem více než na pistoli.
Vyšívat je v kontextu zbraně krásné slovo.
JIŘÍ: Když někomu ukážete pušku, většinou následuje otázka, co jsem na tom dělal. Puška se přece nemění. Je tam prostor akorát pro tvary v nuancích, tedy je to v podstatě vyšívání. Jednou jsem se dokonce setkal s přirovnáním s koberečky do auta. Tak zvláštně konkrétní, až mi to nějakým způsobem lichotí. Ten vzor tam má nějakou funkci, a ač jsou zdánlivě anonymní, je to design a také mohou vypadat dobře.
Našel jste si ke zbraním nakonec cestu, když k vám přišly náhodně?
JIŘÍ: Asi jako každý kluk jsem si hrál na Vinnetoua nebo na Ramba, kde byla ta zbraň synonymem pro frajerství, ale nic víc v tom asi není.
Nejste designérsky fascinován?
JIŘÍ: Vlastně na tom asi něco bude. Pokud k někomu vzhlížím, je to Marc Newsen, který dělal pro Berettu kulovnici. Je to pěkné. Běžný člověk nepozná, že je něco od něj. Střelci to neřeší, ti vnímají ergonomii. Ale jsem rád, že Česká zbrojovka začala slyšet na design.
Ale zbraní se dá chlubit?
JIŘÍ: Jako uživatel asi ano, ale zbraně jsou všeobecně vnímané jako zbraně, ne jako design. Je to produkt, jako každý jiný. Pak jsou tu samozřejmě sběratelé, díky kterým je prostor navrhovat limitované edice. Když Česká zbrojovka slavila 85. narozeniny, navrhoval jsem právě grafickou značku 85 na pistoli. Lidé kupují spíš ty edice, kde se objevují rytiny a kde se ten zdánlivě průmyslový design potkává s řemeslem.
Takže ve finále by vám nevadilo naopak navrhovat vodní pistolku?
JIŘÍ: Určitě! Nebo naopak se vrátit k té ryze produktové stránce a navrhovat vrtačky. Nevrtat olovem, ale vrtákem. A také se mi stýská po židlích, na které jsem neměl štěstí. Navrhoval jsem pár prototypů pro Unikov a mám návrhy ještě ze školy, ale to bychom se zas museli vrátit k té Ikee.
Design v životě spotřebitelů
Není vám ta „ikeovost“ proti srsti?
JIŘÍ: Naopak, lákala by mě. Jsou to produkty, u kterých uživatel počítá s tím, že ten nábytek má určitou dobu spotřeby. Světová ekonomika není o tom, že každý druhý má kvalitní a drahou kuchyň. Jsou určité skupiny lidí, které nežijí ve světě, kde je lídrem ekologie, ale právě ekonomika. Přitom severské státy mají co mluvit do designu a Ikea umí produkovat i produkty s kvalitními materiály. Vysosává trendy a dělá je dostupnými. V tomhle je chytrá, už dlouhou dobu.
Není tohle ale propast, ve které se nadobro ztratí vztah uživatelů s těmi výrobky?
JIŘÍ: Cena bohužel odpovídá uživateli. Ten může být limitován i vzděláním a na jeho ekonomiku firmy spoléhají. Rozbíjení a kupování nového je bohužel nekonečný koloběh a tomu uživateli je to jedno. Pro něj zůstává jedinou otázkou cena. Je to i o zvládnutí médií, vždyť i v politice je vždy rozhodující síla kampaně, a na to rozhodně ty velké firmy mají. Samozřejmě jsou zde i otázky trendů, ale na jejich zpracování někdo bohužel nemá kapacitu.
Kde je v tomhle moc a role designéra?
JIŘÍ: To je asi věčná otázka. Na Designbloku vidím ty tendence přicházet s novými směry. Jsou to ale věci, které se k běžnému uživateli skoro nedostanou. Díky trendu ekologie zůstanou na piedestalu a originalita potřebuje ocenit určitou finanční hodnotou.
