Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Ilustrátorka a výtvarnice Eva Maceková | Foto: Klára Kudláčková Ilustrátorka a výtvarnice Eva Maceková | Foto: Klára Kudláčková

Můj rukopis je specifický, nezapadá do většinového vkusu. Na dětskou ilustraci musím mít chuť, říká Eva Maceková

Za kolekci Hybrid oděvní designérky Hany Frišonsové, pro kterou vytvořila návrhy potisků, byla nominovaná na Ceny Czech Grand Design. V posledním roce se ilustrátorka Eva Maceková, mezi jejíž tvorbu patří například kniha Prázdniny s Oskarem nakladatelství Baobab, ale více než ilustraci věnuje práci s textilem. Pod značkou EKL vytváří velké pletené svetry, barevné šály a košile. Ve svém nuselském bytě a studiu nám Eva ukázala práci metodou airbrush a prozradila, proč nemá moc ráda práci s počítačem.

Na čem aktuálně pracujete?

EVA: Teď jsem ve fázi hledání. Na podzim budu mít výstavu s Jakubem Janovským v Karpuchina Gallery, takže teď čtu, přemýšlím a hledám téma, které bych zpracovala.

V rozhovoru pro Czech Illustrator z roku 2018 jste říkala, že pracujete ještě v obchodě s papírem a v kavárně, platí to pořád?

EVA: Momentálně jenom v obchodě s papírem, konkrétně v Papyrus Store.

Dá se ilustrací v Česku uživit? Má to takhle podle vás většina ilustrátorů, že se kromě ilustrace věnují ještě něčemu jinému?

EVA: Záleží, jaký k tomu mají postoj. Já nejsem komerční typ ilustrátora, takže je to složitější. Určitě se tím živit dá, mě ale baví dělat různé věci. Kdybych dělala ilustrace typu 12 hodin s Oskarem, tak asi můžu být na volné noze na plný úvazek, ale nejsem úplně ilustrátorka dětských knih, takže to zatím kombinuji.

Eva v poslední době nejčastěji využívá techniku airbrush. | Foto: Klára KudláčkováEva v poslední době nejčastěji využívá techniku airbrush. | Foto: Klára Kudláčková

Těmi komerčními věcmi myslíte třeba ilustrace pro reklamu?

EVA: Ano, třeba. Myslím, že mám specifický rukopis, který nezapadá do většinového vkusu. Vlastně nevím, to by mě spíš zajímal názor někoho jiného, co si o tom myslí.

Vy jste se věnovala i ilustracím pro dětské knížky, je to podle vás taky už určitá forma té komerční ilustrace?

EVA: Dětskou ilustraci už jsem nedělala opravdu dlouho, naposledy asi Prázdniny s Oskarem, to už je asi dva, tři roky dozadu. Na dětskou ilustraci musím mít chuť, momentálně bych se raději věnovala volné tvorbě, malování a ilustraci spíš pro dospělé. Občas mívám zakázky z hudebních klubů, to mě zajímá. Ráda poslouchám a hledám novou hudbu, inspiruje mě. Nebo mám ráda literaturu pro dospělé, která nese i temnější polohy.

Jakým způsobem se podle vás vyvíjí pozice ilustrace v Česku?

EVA: Abych pravdu řekla, moc to nesleduju, ale mám pocit, že stále víc a víc se lidem lepší vkus a koupí si třeba kvalitnější knihu. Myslím, že je to obecně lepší, kvalitních nakladatelů je mnoho.

Myslíte, že ilustraci ovlivnily i sociální sítě? Jsou důležité pro vás osobně?

EVA: To je složité, tato forma prezentace mi není moc sympatická, ale v současnosti to v podstatě ani jinak nejde, pokud chce člověk být vidět. Pro mě je přirozenější prezentovat se klasicky formou výstavy a podobně.

Ateliér Evy Macekové v pražských Nuslích | Foto: Klára KudláčkováAteliér Evy Macekové v pražských Nuslích | Foto: Klára Kudláčková

Co byste řekla, že je pro vaši tvorbu typické?

EVA: Používám různé techniky, v poslední době nejčastěji airbrush. Typická je určitě nějaká divokost a ruční zpracování. Počítač se snažím využívat minimálně, používám ho hlavně na postprodukci. Baví mě hlavně střídat a kombinovat metody podle toho, na co mám náladu. Když mi téma nebo zadání nesedí, na výsledku je to většinou poznat. Nejlepší je, když se do práce úplně ponořím.

Myslíte, že je tvorba dnes v něčem jednodušší, tím, že mohou ilustrátoři tvořit přes počítač? Přibývá díky technologiím více tvůrců, kteří se věnují ilustraci nebo animaci?

EVA: Je pravda, že třeba s tabletem tvoří spoustu lidí a dost se to blíží klasické kresbě. S čímž já zkušenost moc nemám, ještě někdy na UMPRUM jsem to zkusila, ale mě sezení u počítače nebaví. Mám ráda osahávání materiálů, když jsem špinavá od barvy a všechno dokola. Prostě si to všechno v ruce chytit. V počítači je to sice jednodušší, ale také dlouho trvá, než se tu techniku člověk naučí. Potom se dá ale velmi rychle vytvořit mnoho variant, a i proto mně vlastně vyhovuje analogová forma.

Jsem totiž celkem nerozhodná a když v počítači vytvořím „padesát“ variant, tak se nemůžu rozhodnout, která je lepší, protože každá má něco dobrého. Když pracuji ručně, mám pocit, že barvy líp vidím a cítím, víc se koukám kolem sebe. V programu může člověk během chvilky diametrálně změnit celý obraz, což ručne tak rychle nejde. Líbí se mi, že se při ruční práci zapojí i jiné smysly.

Co třeba byly ty věci, do kterých jste se musela nutit?

EVA: Mám štěstí, že těch věcí moc není. Většinou mě oslovují lidé, kteří už moji práci znají a vědí, že jsem občas nevyzpytatelná a že když chtějí dětskou ilustraci, tak to může být i trochu jiné. Nevzpomenu si na nic, s čím bych opravdu hodně zápasila. V každém projektu je fáze, kdy člověk na něco narazí a musí to překonat. Není to ale nic, co by mi bylo vyloženě proti srsti. Když je zadání sympatické a chci to dělat, tak je to spíš o osobní výzvě. Baví mě překonávat sama sebe a zkoušet nové věci.

Aktuálně Eva připravuje výstavu s Jakubem Janovským v Karpuchina Gallery. | Foto: Klára KudláčkováAktuálně Eva připravuje výstavu s Jakubem Janovským v Karpuchina Gallery. | Foto: Klára Kudláčková

Co pro vás byla taková největší výzva za poslední dobu?

EVA: Například spolupráce s oděvní designérkou Hanou Frišonsovou na kolekci Hybrid. Už někdy na střední škole jsem chtěla zpracovat nějaký dezén na textil. Větší formát, ideálně plátno na celou stěnu, z něhož by se pak stříhalo. To by bylo ale technicky dost náročné. Hana mě oslovila na spolupráci na potiscích. Navrhla jsem několik motivů a z nich se pak vybraly ty, které se tiskly na látku o šíři 1,5 metru. Hana pak oblečení polohovala na materiál tak, aby na těle hezky sedělo.

Za kolekci Hybrid jste byla nominovaná na Czech Grand Design. Jak moc máte vy sama k módě blízko, je pro vás důležitá?

EVA: Vlastně mě to provází už od dětství, protože máma měla firmu, kde tvořila malé kolekce oděvů pro děti a ženy, takže jsem v tom vyrůstala. Neustále jsem se hrabala v nějakých knoflíkách a materiálech a něco jsem si i sama vytvářela. Pak jsem byla na textilní střední škole a na UMPRUM jsem studovala textilní design a až po třech letech jsem přestoupila na ilustraci. Pracuju s tím už dlouho a neustále textil nějakým způsobem zpracovávám pod značkou EKL. Poslední rok je to i moje volná tvorba a trochu se tím i přiživuji. Móda a textil jako takový jsou pro mě důležité. Baví mě jiný přístup k tvorbě a propojování s kresbou.

Proč ilustrace přišla až po textilu?

EVA: Kreslení byla jedna z věcí, co mě při tvoření textilních věcí vždycky bavily, ale když jsem byla na střední škole, netroufla jsem si hlásit se na ilustraci, protože jsem se o to nikdy nezajímala, jen mě opravdu bavilo kreslit. Neměla jsem odvahu to vyzkoušet a šla jsem po jistotě, v níž jsem se pohybovala. A až v rámci studia jsem si říkala, že bych mohla ilustraci vyzkoušet jako stáž a potom jsem v ateliéru zůstala.

Šála Flower Power z kolekce Lobster Scarf Collection | Zdroj: archiv Evy MacekovéŠála Flower Power z kolekce Lobster Scarf Collection | Zdroj: archiv Evy Macekové

Proč jste vlastně šla ze Slovenska do Prahy?

EVA: Hlásila jsem se na VŠVU v Bratislavě, dostat se tam byl můj sen, ale napoprvé se mi to nepodařilo. Když jsem si přihlášku dávala už potřetí, říkala jsem si, proč nezkusit ještě nějakou jinou školu, že už nemám zas tolik času a ráda bych někam šla. Mezitím jsem byla na Pedagogické fakultě, což mě strašně nebavilo. Na třetí pokus jsem si dala přihlášku i na UMPRUM, protože jsem předtím párkrát byla s mámou na výletě v Praze a velmi se mi líbila. Když jsem se potom dostala na obě školy, všichni mi říkali: „Evo, nebuď blbá, běž do Prahy,“ (smích) a: „Praha je o mnoho lepší, je tam víc možností.“ A já jsem byla takové dítě, že kam mě položili, tam jsem byla, tak jsem si řekla, že to zkusím. Líbilo se mi město a říkala jsem si, že se někam pohnu. Dost mi to pomohlo.

Kolekce HYBRID od oděvní designérky Hany Frišonsové, pro kterou Eva vytvořila návrhy potisků | Foto: RYONKolekce HYBRID od oděvní designérky Hany Frišonsové, pro kterou Eva vytvořila návrhy potisků | Foto: RYON

Nechtěla byste se někdy vrátit na Slovensko?

EVA: Měla jsem takový rok, kdy jsem nad tím intenzivně přemýšlela, protože mi chybí jazyk. Ale pak jsem si říkala, že už nemám na Slovensku kontakty, ani bych nevěděla, kde začít. Praha je fajn, mám tu spoustu dobrých kamarádů.

Na módních projektech vždycky pracujete s někým?

EVA: Obvykle pracuji sama, ale za poslední rok jsem měla dvě spolupráce. S Hanou Frišonsovou na kolekci Hybrid a pak s Martinem Pondělíčkem na kolekci Tačmi. Byla to dobrá zkušenost.

Co by pro vás znamenala cena Czech Grand Design, kdybyste ji bývala získala?

EVA: Je to spíš taková symbolická věc, vůbec vlastně nevím, co to obnáší, když ji člověk získá. Doufám, že to člověku pomůže se zviditelnit, dostat se k zajímavé práci a novým kontaktům.

Myslíte, že ve zviditelnění může ilustrátorům pomoct festival, jako je třeba LUSTR? Vy se ho také účastníte?

EVA: Určitě. Od prvního ročníku jsem se účastnila každého až na poslední dva ročníky. Už jsem se v tom prostředí necítila, od té doby jsem se posunula někam jinam. Začala jsem víc malovat a věnovat se volné tvorbě.

Ilustrace k představení Největší přání | Zdroj: archiv Evy MacekovéIlustrace k představení Největší přání | Zdroj: archiv Evy Macekové

Jak u LUSTRu probíhá příprava? Ví člověk dopředu, jak bude řešený ten prostor, nebo jak vlastně zvolí, co bude vystavovat?

EVA: Člověk ví, že bude mít nějakou místnost, ještě třeba i s někým jiným dohromady, s kým se dohodne. A týden před tím se jde podívat a vybírá prostor. Instalaci a výběr prací pak přizpůsobuje prostoru.

Dá se to za týden zvládnout?

EVA: Dá, většinou na instalaci bývá jen pár dní. Záleží, co si ilustrátor vymyslí, já měla vždy docela jednoduché instalace. Jenom na prvním LUSTRu jsem potřebovala vyvrtat do stěny díru dlouhou asi 30 centimetrů a upevnit tam větší objekt. Naštěstí na tomto ročníku měli profi tým, který mi s tím pomohl. Poslední ročníky si instalaci ilustrátor musel zařídit sám.

Co musí začínající ilustrátor udělat pro to, aby jeho práce začala být vidět?

EVA: Asi je to individuální, já měla štěstí, že si mě na klauzurách všimli nějací lidé a potom mě začali postupně oslovovat. Mít zázemí UMPRUM nebo nějaké jiné vysoké školy je dobré v tom, že má prestiž a klauzury navštěvuje hodně odborníků i široká veřejnost.

Takže u vás ten kariérní zlom přišel už na těch klauzurách?

EVA: Někdy na UMPRUM mě oslovil Jan Havel s nabídkou nakreslit obálku programu Francouzského institutu. Pak jsem s ním dělala ještě pár projektů a pomalu se to začalo nabalovat. Jeden známý mě potkal asi dva roky po ukončení školy a ptal se mě: „Evo, jak se máte?“ A já říkám: „Jo, dobře, nějak to jde.“ A on říká: „Počkejte, po deseti letech od ukončení školy to začne být dobré.“ A měl celkem pravdu. Po delší době se to začíná zlepšovat, ale to je samozřejmě různé.

Pod značkou EKL se Eva mimo jiné věnuje tvorbě pletenin. | Foto: Klára KudláčkováPod značkou EKL se Eva mimo jiné věnuje tvorbě pletenin. | Foto: Klára Kudláčková

No a jak vás ovlivnila celá situace kolem pandemie?

EVA: Značně, ilustraci jsem se tento rok moc nevěnovala, neměla jsem moc příležitostí. Většinu roku jsem pletla, háčkovala a připravovala pár menších výstav, to mi dávalo smysl. A taky jsem se víc zaměřila na EKL.

Ruční práce, háčkování, pletené věci, to je teď celkem populární.

EVA: Ano ano, to sleduju, jak spoustu lidí začíná plést, háčkovat, péct chleba... Dělají takové ty věci, na něž běžně nemají čas a vyžadují právě trpělivost a delší dobu. Což je fajn, všechno se trochu zpomalilo, ale je to dlouhé.

A na co se teď nejvíce těšíte?

EVA: Až všechno otevřou, zase na normální život. (směje se)

 

Další články