Moje díla byla plytce kopírována, hodila jsem to za hlavu, říká malířka Lu Skřivánková. Proč nechce, aby její dcery živilo umění?

„Sehnat v Praze ateliér je nadlidský úkol,“ říká s kávou v ruce multidisciplinární umělkyně Lucie Jindrák Skřivánková, kterou brzy čeká další stěhování. Svou prosluněnou uměleckou oázu na Novém Světě blízko Pražského hradu, prostor, který jí tak přirostl k srdci a o němž říká, že už asi podobný nikdy nenajde, bude muset zanedlouho opustit. Nevyzařuje z ní však lítost. Tato věčná optimistka vrhající se do všech projektů s nadšením se na nový prostor těší. Obklopena obrazy nám vypráví o tom, jak se její tvorba proměnila s dětmi, zda bývá před velkými zakázkami nervózní nebo proč u sebe doma preferuje holé stěny. Jak si užívá profesní i životní fázi, ve které se teď zrovna nachází, a jakým projektům teď věnuje největší úsilí?  

Jak dlouho vám trvá, než se v novém ateliéru zabydlíte?  

LUCIE: Rychle. Přesun do nového ateliéru je ale vždy dost náročný. Když jsem se stěhovala z Petrohradské, kde jsem měla zázemí asi čtyři roky, byl to úplný očistec, jelikož jsem tam měla strašně moc věcí. Dost jsem toho ale následně vyhodila a tady v ateliéru mám věcí ještě méně. Doufám tedy, že tentokrát bude stěhování méně bolestivé. Navíc mám teď hodně obrazů v Bratislavě a v Sotheby's, to mi to celé snad také ulehčí.

Za jakých podmínek se vám nejlépe tvoří?  

LUCIE: Když pociťuji velký tlak, není to ideální ani zdravé, ale mírný tlak mi svědčí. Dobře se mi pracuje i s deadliny. Vím přesně, proč to dělám, do kdy tu danou věc musím stihnout. Běžná tvorba, kdy nepracuji na zakázku, se ale odvíjí dost od mé nálady. Někdy se mi pracuje s lehkostí, jindy to trochu drhne, jsem na ty věci naštvaná, je to celé kostrbatější. Ale to je jako se životem. Obecně mi vyhovuje začít pracovat od brzkého dopoledne. Ráno si jdu zacvičit pilates, udělám si kafe a pak podle priorit začínám pracovat. Máme dvě malé děti a s manželem se střídáme, někdy tedy končím ve dvě, jindy pracuji až do večera.  

Z ateliéru na Novém Světě se bude muset Lucie brzy stěhovat. | Foto: Anželika RybakZ ateliéru na Novém Světě se bude muset Lucie brzy stěhovat. | Foto: Anželika Rybak

Přicházíte k tvorbě s jasnou vizí, nebo spíše improvizujete?  

LUCIE: Mám své cykly ohraničené barevností. Když jsem pracovala například na výstavě Back to Soul, která byla do značné míry inspirovaná Koreou a traily v Tyrolských horách, držela jsem se v hnědé, teplé barevnosti, což byl záměr. Teď už se ale k hnědé nevracím. Najela jsem naopak na bílé obrazy. Nebylo to ale zcela plánované. Některé obrazy jsou čistě bílé, v některých jemně prosvítá barevnost, jinde se objevuje stříbrná. Jde ale hodně o strukturu, rytmus a kompozici. 

Pocity v barvách

Vychází zaměření se na určitou barevnost z vašeho niterného rozpoložení?  

LUCIE: Určitě, barva je pro mě největším prostředkem k vyjádření emocí. Každý cyklus začínám s konkrétní emocí. Tu si shrnu a pojmenuji a následně začínám tvořit.  

GOT TO BE REAL | Foto: Jan ŽeleznýGOT TO BE REAL | Foto: Jan Železný

Jaká emoce ovlivnila například vaše černé období?  

LUCIE: Někdy na něco přijdete i čirou náhodou během procesu, do něhož jste momentálně ponořena. To se mi přesně stalo s černou barvou. Byla jsem zrovna v extrémním nasazení a hodně unavená. Vzala jsem jednou černou barvu a přetřela celou jednu část obrazu. Bylo pro mě moc zajímavé pozorovat, co se s obrazem po natření černou barvou děje. Dalo mu to hloubku. Dopracovala jsem se k další vrstvě, a tím dala obrazům určitou vážnost a meditativnost.  

Proměnila se vaše tvorba s příchodem dětí?  

LUCIE: Určitě. S dětmi jsem si začala malbu ještě více užívat. Když tvořím, soustředím se plně jen na jednu věc, což je velmi příjemné. Každý, kdo má děti, zná, že se s nimi musíte soustředit na milion věcí najednou. Někdy mívám až takové ADHD pocity (smích). Proto se teď ještě daleko víc do ateliéru vracím, mám do tvoření větší chuť. Začala jsem také jinak pracovat s časem. Je pro mě nyní omezený. Nemohu v ateliéru trávit celé dny. Vnímám to tak, že mít děti je pro ženu kvalitou navíc. Najednou dokážete lépe odhadnout priority, lépe pracovat s časem. Myslím, že je moc důležité užít si rané mateřství. Začít chodit za tři měsíce od porodu do práce, jak je tomu například ve Francii, je za mě nemyslitelné. Někdy být s dětmi doma bolí, ale myslím, že se to časem strašně moc zúročí.  

Vlevo: New World | Foto: Petr Kopal / vpravo: NIGHT WE MET II. | Foto: Jan ŽeleznýVlevo: New World | Foto: Petr Kopal / vpravo: NIGHT WE MET II. | Foto: Jan Železný

„Umělci o své práci obecně velmi rádi mluví“

Jak snadno přepínáte mezi rolí umělkyně a své vlastní PR, která musí odpovídat na e-maily, komunikovat se zájemci o koupi obrazu, dávat rozhovory?

LUCIE: V momentě, kdy přijdu do ateliéru, přepínám. Když maluji, často ani neberu telefony. Je to pro mě prostor na koncentraci. Když mi pak zavolá starší dcera, že jde domů ze školy, přepnu se ihned na mámu. Jsem umělec, je pro mě tedy přirozené mluvit o svojí práci, dělat si kontakty, to k tomu patří. Umělci o své práci obecně hodně často a rádi mluví (smích). Prezentovat se je pro mě tedy přirozené.  

Píšete si někdy ke svým výstavám texty sama, nebo to necháváte čistě na kurátorech?  

LUCIE: Radši to nechávám na nich. Když je kurátor dobrý, citlivě zachytí mou tvorbu do slov. Pokud je ale v textu něco špatně nebo s ním zcela nesouzním, samozřejmě do nich zasáhnu, jelikož nechci, aby má díla byla interpretována mylně. Obecně se mi ale mé obrazy těžko popisují.  

Tapisérie Garden of memory, výstava Jižní Korea | Zdroj: Lucie Jindrák SkřivánkováTapisérie Garden of memory, výstava Jižní Korea | Zdroj: Lucie Jindrák Skřivánková

V jaké chvíli jste si začala být jistá, že se uměním uživíte?  

LUCIE: Určitou nejistotu zažívají úplně všichni. Jít na trh s volnou tvorbou je do velké míry risk, ale také velká svoboda. Někdo to třeba nepřizná, ale myslím, že všichni pochybujeme. I já jsem pochybovala, ale měla jsem štěstí, že už jsem i na AVU pár obrazů prodala. Mám dobrou povahu v tom, že si nepřipouštím, že by se mohly stát špatné věci. Vždy si myslím, že vše dopadne dobře. První roky po škole ale nebyly úplně nejjednodušší. Časem jsem se ale i díky velké pracovitosti dostala do bodu, kdy se svou prací krásně uživím. Není to však jen o malbě. Musíte si umět dělat kontakty a svá díla dobře propagovat. Dnes jsem ale daleko více uvolněná, netlačím už tolik na pilu. Dostat se do tohoto bodu ale nebylo vždy úplně jednoduché.  

Vnímáte za dobu svého působení nějaké přelomové momenty, které byly pro vaši kariéru zásadní?  

LUCIE: Asi tam pár takových momentů bylo. Jednalo se o velké zakázky, například muraly, kterým jsem se začala věnovat. Nebo když jsem se objevila v Dolce Vitě na titulce, v Harper's Bazaaru nebo když jsem vystavovala v Brazílii. V poslední době jsem také pracovala na pro mě snové zakázce pro hotel Almanac X Alcron Prague, pro který jsem vytvořila asi osmimetrový obraz plus sérii obrazů do jednotlivých pokojů. Pracovat na tak velkých plátnech se jen tak člověku nepoštěstí. A minulý rok v prosinci se nám ve spolupráci s Bulgari během charitativního večera Forbes podařilo vydražit obraz za 650.000 Kč pro dobročinné účely. Z toho jsem měla velkou radost. Byl to i velmi krásný počin. Pomocí mapingu se na můj obraz promítal skleněný had, což odkazovalo na kolekci Bulgari –⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Serpenti. 

Had promítaný na obraz Lucie Jindrák Skřivánkové odkazující ke kolekci Serpenti od Bulgari. | Zdroj: archiv Lucie Jindrák SkřivánkovéHad promítaný na obraz Lucie Jindrák Skřivánkové odkazující ke kolekci Serpenti od Bulgari. | Zdroj: archiv Lucie Jindrák Skřivánkové

Čím větší, tím lepší

Býváte před podobně velkými zakázkami nervózní?  

LUCIE: Já se na ně spíš strašně moc těším! Ráda vytvářím díla pro konkrétní místa, na něž se mohu nacítit. Ať už dostanu jakoukoliv zakázku, vnímám ji jako výzvu. Málokdy jsem na něco řekla v životě ne. Jsem novým věcem hodně otevřená, což se mi v minulosti vyplatilo.  

Mural / Výšinka, spolupráce se zahradními architekty ze studia Landa Ruhmkorf a značkou Weber Saint Gobain | Foto: Ondřej BouškaMural / Výšinka, spolupráce se zahradními architekty ze studia Landa Ruhmkorf a značkou Weber Saint Gobain | Foto: Ondřej Bouška

Mural / Výšinka, spolupráce se zahradními architekty ze studia Landa Ruhmkorf a značkou Weber Saint Gobain | Foto: Ondřej BouškaMural / Výšinka, spolupráce se zahradními architekty ze studia Landa Ruhmkorf a značkou Weber Saint Gobain | Foto: Ondřej Bouška

Když pracujete na muralech, u nich nervozitu nepociťujete? Přece jenom, muraly na tom daném místě zůstanou.  

LUCIE: Tam trochu ano, to jste odhadla správně. U muralů potřebuji dokonce i přípravu, kterou normálně nedělám ráda. U této práce musím mít ale vše rozmyšlené, dokonale naplánovanou barevnost a kompozici. Mám i skicu a vše si předkresluji. Kdybych tam udělala chybu, znamená to, že musím spoustu věcí předělávat. Příprava hraje u podobných zakázek velkou roli. Práce musí být preciznější, musíte jít více do detailu. Když je nedodělaný tah na obrazu, dává mu to živost, u muralu to působí jako nedokonalost.  

Mural v soukromém interiéru od architektonického studia ti architekti | Foto: Zuzana VeseláMural v soukromém interiéru od architektonického studia ti architekti | Foto: Zuzana Veselá

Když odhlédnu od muralů, i ve vaší běžné tvorbě ráda pracujete s velkými formáty. Kde se ve vás tato vášeň bere?  

LUCIE: Někdo říká, že malí lidé mají rádi velké věci (smích). Pak to může být třeba čistě věc ega, což musím připustit, že umělci mívají ego asi větší. Musí ho mít, aby byli schopni dělat to, co dělají.  

Nelákala vás někdy socha? Vaše obrazy jsou hodně plastické, vystupují do prostoru.  

LUCIE: Na střední škole jsem studovala design, který mi ale moc nešel. Seznámila jsem se tam však přitom s velkou škálou materiálů. Dříve jsem také malovala architekturu, kde jsem musela pracovat s hloubkou, takže to „3D“ v sobě asi trochu mám. Když jsem pak od architektury přešla k těmto abstraktním obrazům, začala jsem pracovat se stavebním materiálem. Do určité míry jsem tedy uzavřela jakýsi pomyslný kruh. Sochy mě vždy lákaly, ale jsou šíleně náročné. To, že jsem se dostala náhodou k betonovému 3D tisku (WEBER 3D PRINT), mi umožňuje, i když nemám sochu vystudovanou, sochy vytvářet. Já je ale jen nakreslím a robot za mě udělá zbytek. Do obrazů teď nově přidávám i neony, což je taky taková prostorová věc, a momentálně připravuji cyklus zrcadel, na kterých pracuji s korejským umělcem Byoungchan Yunem, jenž v současnosti pracuje pro studio Dechem. Seznámili jsme se na Designbloku. Vytváříme spolu skleněné „funky“ objekty, které budeme lepit na organicky zaoblená zrcadla.

Připravovaná spolupráce s korejským umělcem Byoungchan Yunem | Zdroj: archiv Lucie Jindrák SkřivánkovéPřipravovaná spolupráce s korejským umělcem Byoungchan Yunem | Zdroj: archiv Lucie Jindrák Skřivánkové

Back to Soul II. | Foto: Jan FauknerBack to Soul II. | Foto: Jan Faukner

Obohacující spolupráce

Máte obecně spolupráce ráda?  

LUCIE: Z velké části preferuji spíše práci na čistě vlastních věcech. Když už tedy do nějaké spolupráce jdu, je to s lidmi, se kterými mi je příjemně a ani jeden z nás není extrémně dominantní. Pohled druhého člověka a přístup k jinému materiálu je neuvěřitelně obohacující. Dále spolupracuji s průmyslovým designérem Robinem Fišerem, s nímž jsme vytvořili sochu, jež bude vystavena v Bratislavě. Třetí spolupráce je s Michalem Škapou. Na jeho obrazy jsem přidala svou vrstvu malby, on na ni přidává zase další vrstvu malby a tak dále. Oba na tento obraz dodáme i své neony. Jedná se o takovou sendvičovou spolupráci (smích).

Připravovaná spolupráce s Michalem Škapou | Zdroj: archiv Lucie Jindrák SkřivánkovéPřipravovaná spolupráce s Michalem Škapou | Zdroj: archiv Lucie Jindrák Skřivánkové

Stalo se vám někdy, že spolupráce nefungovala? Musela jste z nějaké někdy vycouvat?  

LUCIE: Úplně jsem asi nikdy nevycouvala, ale spíše jsem si řekla, že znovu už něco takového nechci zažít. Na dílech se pak podobný nesoulad projevuje tak, že i když jsou kvalitní, nedávám do nich žádnou energii, jelikož jsem na ten proces trochu naštvaná. Pak je třeba ani nepropaguji, neukazuji lidem, někdy jsou až neprodejná. Je důležité si za díly stát, jinak je to na nich poznat.

Socha, jež vznikla ve spolupráci s Robinem Fišerem | Foto: Pepa DvořáčekSocha, jež vznikla ve spolupráci s Robinem Fišerem | Foto: Pepa Dvořáček

Zaujalo mě, že doma nemáte skoro žádné své obrazy. Jakou tvorbou se tedy ráda obklopujete?  

LUCIE: Momentálně je to hlavně tvorba mých dětí. Na zdech máme jejich obrazy a kresby. Pak máme doma obraz od Michala Škapy a Igora Hosnedla. Jinak tam nic moc nemám. Baví nás minimální prostor, alespoň na zdech, když je náš byt bílý a prosluněný. Asi je to tím, že oba pracujeme v kreativním prostředí, tak chceme, aby nás doma nic moc nerozptylovalo.  

Když jste zmínila tvorbu vašich holčiček, co byste řekla na to, kdyby se chtěly vydat po stejné profesní cestě?  

LUCIE: Dcery říkaly, že malířkami být nechtějí, mám to tedy zatím vyřešené. Kdyby ale chtěly, samozřejmě je v tom podpořím. Spíš bych to ale pro ně asi nechtěla. Vím, jak moc to může být složitý a náročný svět. Paradoxně ale teď s nástupem AI bude umění důležité. Spousta povolání totálně vyšachuje, ale ta lidská tvořivost bude zásadní. Nechci jim ale zasahovat do života. Největší štěstí je, když si člověk k tomu, co chce dělat, dojde sám. Ať si tedy vyberou cokoliv, tak je to za mě v pohodě (smích).  

Lucie Jindrák Skřivánková má před sebou mnoho vzrušujících plánů. | Zdroj: Anželika RybakLucie Jindrák Skřivánková má před sebou mnoho vzrušujících plánů. | Zdroj: Anželika Rybak

Umělecká autenticita

Jak se díváte na „neprofesionální“ malíře, umělce, kteří za sebou nemají žádné formální vzdělání? Je to ve vašem oboru téma?  

LUCIE: Těžko říct, možná jsou někteří umělci trochu elitáři, že si zakládají na tom, co kdo studoval. Ale já se vždy řídím samotnou tvorbou. Dokážu odhadnout věci, které jsou dělané jen na efekt. Z některých ale naopak čiší autenticita, i když je namaloval někdo, kdo začal tvořit až třeba v padesáti. Pokud to dílo vychází z něj, je jedno, že za sebou nemá žádné umělecké vzdělání. Vždyť spousta velkých malířů formální vzdělání nemělo!  

Setkáváte se v současnosti, kdy je inspirace dostupná na dosah jednoho kliknutí na Instagramu, s plagiátorstvím?  

LUCIE: Osobně mám jednu zkušenost, upřímně docela srandovní. V Praze existuje jedna slečna, která mě kopíruje, dokonce i v textech a fotkách na Instagramu. Prvně jsem z toho byla trochu naštvaná, když mi chodily i zprávy od známých, kteří se na ni ptali. Chtěla jsem to řešit i právně, ale pak jsem se dostala do stádia, kdy jsem si řekla, že její obrazy jsou přeci tak plytké, že je snad nikdo nemůže brát vážně. V jednu chvíli prezentovala své krasopísmo, za měsíc začala dělat abstraktní obrazy, které jsou navíc technicky zcela špatně. Spíš mě mrzí, že mi někteří lidé napíšou, že je má tvorba podobná. I když jejich pohled do jisté míry chápu, tak mě to trochu uráží.  

Objekty vytvořené za pomoci betonového tisku ve spolupráci se značkou Weber Saint Gobain | Foto: shotby.usObjekty vytvořené za pomoci betonového tisku ve spolupráci se značkou Weber Saint Gobain | Foto: shotby.us

Objekty vytvořené za pomoci betonového tisku ve spolupráci se značkou Weber Saint Gobain | Foto: shotby.usObjekty vytvořené za pomoci betonového tisku ve spolupráci se značkou Weber Saint Gobain | Foto: shotby.us

Produkt si může designér, i když to je hodně náročné, nechat ochránit průmyslovým vzorem, který by měl předcházet dohadům o plagiátorství. U volného umění je to, hádám, daleko těžší. Jak se plagiátorství dokazuje?  

LUCIE: Ano. U volného umění se to strašně těžko dokazuje. Jediné, co mohu podle právníků dělat, je sbírat zprávy od lidí, kteří mi napíší, že jim přijde, že mě někdo kopíruje.

Vlevo: Back to Soul / vpravo: MAKE MY DAY | Foto: Jan ŽeleznýVlevo: Back to Soul / vpravo: MAKE MY DAY | Foto: Jan Železný

Jak byste popsala fázi, ve které se v současné době nacházíte jako umělkyně? Kam směřujete?  

LUCIE: Jsem teď ve fázi, která mi strašně vyhovuje. Pracuji na projektech, jež mě baví, lidé má díla kupují. Byla bych nesmírně šťastná, kdyby tato fáze trvala ještě minimálně čtyřicet let. Posledních pár let jsem byla opravdu velmi pracovně vytížená, ale na jednu stranu mi to taky vyhovovalo, protože být workoholik je strašně jednoduché. Nezajímá ho nic okolo, a nic ho tak nezraní. Chci teď ale více pracovat na sobě. Mám pocit, že žijeme v době velkých změn. Spousta společenských norem, na něž jsme byli zvyklí, postupně přestává platit. Tempo je rychlé, proto chci svůj čas věnovat taky práci na sobě, práci s rozšířeným vědomím a otevřenou myslí. Proto také vznikl můj vůbec první MERCH, který bude od 8. května dostupný na mém novém e-shopu. V práci bych si přála dostat se více do zahraničí. Například by mě bavil Soul, to je teď taková top destinace pro umělce. Je tam spousta skvělých galerií i z Evropy a umění tam celkově hodně frčí. Pracuji i na tom, jak udělat pár výstav v Americe. V Česku mě teď čeká výstava betonových objektů ve spolupráci se studiem Arkhe, představení tří již zmíněných kolaborací, zahájení výstavy v Sotheby’s v Praze, spuštění e-shopu na www.lucieskrivankova.com, kde si budou lidé moci zakoupit limitované edice a nový MERCH. Na podzim pak připravuji 1. umělecký bál v Almanac X Alcron. Na všechny tyto projekty se nesmírně těším.    

 

„V momentě, kdy přijdu do ateliéru, přepínám. Když maluji, často ani neberu telefony. Je to pro mě prostor na koncentraci,“ říká Lucie. | Foto: Michaela Karásek Čejková„V momentě, kdy přijdu do ateliéru, přepínám. Když maluji, často ani neberu telefony. Je to pro mě prostor na koncentraci,“ říká Lucie. | Foto: Michaela Karásek Čejková

Související

Chtěla otevřít galerii na Ukrajině, válka ale změnila její plány. Umělkyně Olga Krykun mapuje povrchnost ženské sebeprezentace i dopady ruské invaze
Umění

Chtěla otevřít galerii na Ukrajině, válka ale změnila její plány. Umělkyně Olga Krykun mapuje povrchnost ženské sebeprezentace i dopady ruské invaze

Tereza Bíbová - 10. 4. 2024 - 11 min.

Modrou jsem začala přirozeně tvořit na AVU, když jsem hledala kvůli neshodám s vedením klid, říká talentovaná malířka Bára Valášková
Umění

Modrou jsem začala přirozeně tvořit na AVU, když jsem hledala kvůli neshodám s vedením klid, říká talentovaná malířka Bára Valášková

Tereza Bíbová - 31. 1. 2024 - 11 min.

Bydlet jako designér. Umělkyně Lucie Jindrák Skřivánková s vášní pro japonskou kulturu zařídila byt v rondokubistické vile podle feng-šuej
Interiér a architektura

Bydlet jako designér. Umělkyně Lucie Jindrák Skřivánková s vášní pro japonskou kulturu zařídila byt v rondokubistické vile podle feng-šuej

Tereza Bíbová - 16. 9. 2021 - 6 min.

výstava czd
web expo
SHOP Snoubení
job lab 2024