Modrou jsem začala přirozeně tvořit na AVU, když jsem hledala kvůli neshodám s vedením klid, říká talentovaná malířka Bára Valášková

Barbora Valášková je absolventkou Ateliéru malby Roberta Šalandy a Lukáše Machalického na Akademii výtvarného umění v Praze. | Foto: Anna Organova Barbora Valášková je absolventkou Ateliéru malby Roberta Šalandy a Lukáše Machalického na Akademii výtvarného umění v Praze. | Foto: Anna Organova

„Nemaluji podle reálného ani snového světa. Plátna jsou odrazem mého vnitřního rozpoložení a emocionálního náboje. Když neprožívám hluboké, ať už pozitivní nebo negativní zážitky, časem v ateliéru neplýtvám,“ říká s upřímností absolventka AVU Barbora Valášková a dodává, že přirozenou součástí procesu abstraktní malby je i určité mentální vyčerpání. Co pro nadanou umělkyni znamená modrá barva, kterou výhradně už osm let tvoří? A jak se naučila od života nic neočekávat? 

Čirá senzitivita  

Malba je pro ni obsese už od studia na AVU, kde Barbora Valášková absolvovala v Ateliéru malby Roberta Šalandy a Lukáše Machalického. Vydala se cestou surové minimalistické abstraktní exprese, kterou divák rozpozná na první dojem podle signifikantních odstínů modré. Výtvarnice svou uměleckou dráhu etablovala na řadě výstav, například na skupinové v DSC Gallery nebo v rámci projektu TA malba v Trafo Gallery. V roce 2022 svou tvorbu prezentovala na sólové výstavě s názvem Blau v Kampusu Hybernská. Do 11. 2. se s modrými abstrakcemi můžete seznámit v pražské SmetanaQ Gallery a na podzim si nenechte ujít společnou výstavu se sochařkou Nikolou Emmou Ryšavou, která se uskuteční v galerii Emila Filly v Ústí nad Labem.

Formáty blížící se A4 jsou deníkové záznamy autorčiných prožitků a vzpomínek. | Foto: Anna OrganovaFormáty blížící se A4 jsou deníkové záznamy autorčiných prožitků a vzpomínek. | Foto: Anna Organova

Expresivní a gestická malba

Často maluješ rukama a tahy na plátně jsou tak expresivnější a budí intenzivnější dojem. Kdy naopak při tvorbě saháš po štětci? 

BARBORA: Štětec beru do ruky intuitivně, upřímně nad tím moc nepřemýšlím. Je to tak padesát na padesát a ve většině případů mám kombinaci štětce a rukou. Když mám v sobě určité pnutí, energii a potřebuji na plátno dostat zážitek, v němž převažuje třeba negativní zkušenost, automaticky zapojuji i ruce. Gestickou malbou jsem schopná přesněji vyjádřit své pocity. Štětcem mimo jiné často dotahuji určitou jemnost, někdy barvu po plátně spíše popráším.

Tvoji tvorbu jsem začala registrovat už při studiu na AVU před asi 5 lety. Tehdy jsi pracovala na své diplomové práci, v níž tě ovlivnila architektura. Jakou cestu jsi od té doby ušla?  

BARBORA: Dokonce tu ještě nějaké obrazy z diplomky mám, ty nejtmavší a nejvíce agresivní. Ráda si z každého tvůrčího období nechám pár pláten, jsou pro mě deníkovým záznamem. Nepamatuji si všechny konkrétní vzpomínky, spíše emocionální rozpoložení, ve kterém jsem dílo tvořila. Ale zpět k diplomce – tu obsahovalo celkem 12 pláten, která dohromady tvořila pomyslnou mapu. V té době jsem řešila téma osobního prostoru a jeho narušení a také strach z násilí a smrti. Pojmenovala jsem ji Escape room. Byla jsem fascinována, že se se strachem nebo adrenalinem obchoduje. 

Bářina tvorba se vyznačuje surovou malbou, minimalistickou abstraktní expresí a především odstíny modré barvy. | Foto: Anna OrganovaBářina tvorba se vyznačuje surovou malbou, minimalistickou abstraktní expresí a především odstíny modré barvy. | Foto: Anna Organova

Strach ale nějak samovolně odešel, ačkoliv se k tématu smrti často vracím. V malbě jsem částečně upustila od architektonických prvků, které vycházely především z industriálního prostředí, a začala tvořit více rukama. Ponořila jsem se do svých myšlenek a poznala více sama sebe. Mým ústředním tématem pro současnou tvorbu je mimo jiné i pomíjivost bytí, baví mě také psychologie a rozkrývání motivů chování lidí.

A co ses o sobě dozvěděla? 

BARBORA: Hodně mě ovlivňuje interakce s lidmi, byť to na sobě nedávám znát. Dlouho jsem si myslela, že jsem jednoznačně extrovert, ale zjišťuji pravý opak. Pocházím z Moravy, kde jsou lidé přátelštější. Jsem navíc v pořadí třetí dítě, takže jsem se o pozornost musela hodně hlásit (smích). To možná ve mně vzbudilo pocit, že jsem extrovertní. Nicméně mi vyhovuje život v Praze, protože je mnohem více anonymní. Většinu času bych na sobě nejraději měla neviditelný plášť. Nevyhledávám situace, kdy jsem středem pozornosti, nebo velké množství lidí, i vernisáže jsou pro mě do jisté míry nekomfortní. Paradoxně mi ale nevadí komentované prohlídky, byť jsem při nich lehce nervózní, nebo se ráda pobavím s klienty, kteří mě navštíví v ateliéru a mají o příběhy ukryté v plátnech zájem.

Výstava Blau v Kampusu Hybernská. | Zdroj: archiv autorkyVýstava Blau v Kampusu Hybernská. | Zdroj: archiv autorky

Do 11. 2. se s modrými abstrakcemi můžete seznámit v pražské SmetanaQ Gallery. | Foto: Anna OrganovaDo 11. 2. se s modrými abstrakcemi můžete seznámit v pražské SmetanaQ Gallery. | Foto: Anna Organova

Modrá pro mě symbolizuje bezpečí  

Pracuješ pouze s modrou – už celých 8 let. Charakteristickou pařížskou modrou si navíc sama mícháš, jak jsi k ní dospěla?

BARBORA: Pracovně ji nazývám propisková či inkoustová modrá. Klasické propisky jsou vlastně takovým symbolem deníkových zápisků, skic a kreseb, což jsou i moje plátna. Modrou jsem začala přirozeně tvořit v druháku na AVU, kdy jsem hledala kvůli tehdejším neshodám s vedením ateliéru klid. Odstín modré mi ho „poskytl“. Později, když jsem si hledala její přesný výklad, jsem zjistila, že je právě barvou harmonie a klidu. Našla jsem v ní únik v době, kdy jsem uvažovala o tom, že školu přeruším…

Kromě štětce tvoří autorka často rukama, diky čemuž dává malbě jasný expresní a gestický ráz. | Foto: Anna OrganovaKromě štětce tvoří autorka často rukama, diky čemuž dává malbě jasný expresní a gestický ráz. | Foto: Anna Organova

A co tě přimělo to nakonec nevzdat?

BARBORA: Paradoxně to byli moji rodiče, pro které byl titul důležitý. Ačkoliv myslím, že tehdy by byli raději, kdybych vystudovala obor, řekněme, více klasický. Často jsem od nich slýchala: „Barunko, hlavně to už dodělej.“ (smích). Byla to totiž třetí vysoká škola, do které jsem se pustila. Má rodina není nijak umělecky založená, ačkoliv děda maloval, ne na profesionální úrovni, a proto přirozeně nevěděli, co očekávat. Mimochodem jsem na tom byla úplně stejně – při studiu na AVU jsem si neuměla představit, že se uměním uživím. 

Malbu jsem tvořila nezištně, bylo mi vlastně jedno, jestli obraz prodám. Neměla jsem umělecké ani kariérní cíle. Nechci se na něco upínat. Vše je pomíjivé a to je také, jak jsem říkala na začátku, ústřední téma mé práce. Samozřejmě určité vize mám, ale beru život s rezervou a nechávám ho plynout. Od doby, kdy jsem při škole řešila zdravotní problémy, vím, že je právě zdraví na prvním místě. 

Barbora Valášková tvoří ve svém libeňském ateliéru. | Foto: Anna OrganovaBarbora Valášková tvoří ve svém libeňském ateliéru. | Foto: Anna Organova

Nelpím, jsem 

V tom je velká vyzrálost. Nad životem se dá takto uvažovat ve chvílích, kdy něco ztrácíš. Není o to těžší si takové nastavení v sobě připomínat a uchovat? 

BARBORA: Napětí v prvních letech na AVU mě hodně zocelilo. Jsem možná průbojnější a tvrdší a jen tak mě něco neodradí. Jsem ukotvená i díky jasně dané a minimalistické malbě, která je založená na jedné barvě. Modrá je pro mě tak přirozená jako si jít ráno vyčistit zuby. Vlastní rukopis jsem našla v pátém ročníku, což se může zdát poměrně pozdě. Až tehdy jsem cítila, že se mnou forma i obsah maximálně rezonují. Neumím to popsat – jako by vše sedělo na 100 % a teprve až s modře expresivním pojetím maleb vyjadřuji na plátně přesnost svých prožitků. 

A rozhodně nemaluji něco, co se má zalíbit, čímž narážím i na to, že se stal tento odstín v kombinaci s monsterami (smích) jakýmsi trendem za poslední roky. Tvořit pro zalíbení ale není dle mého názoru dlouhodobě udržitelná cesta.

Je každé plátno reakce na konkrétní setkání, pocit nebo reálný prožitek?

BARBORA: Většinou ano. Dokonce často vycházím z negativních prožitků. Lépe se mi tvoří v psychickém napětí, což se také někdy odráží na intenzitě barvy. Temnější modrá se většinou na plátnech objevuje ve chvílích, kdy řeším silný emoční náboj. Mimochodem jsem vypozorovala, že jsou u klientů oblíbenější jemnější a světlejší plátna nežli ta tmavá.

Barbora Valášková při tvorbě ve svém ateliéru v Libni. | Foto: Anna OrganovaBarbora Valášková při tvorbě ve svém ateliéru v Libni. | Foto: Anna Organova

Díla odpovídají v čase pozastaveným momentům a sekvencím zaznamenaných situací. | Foto: Anna OrganovaDíla odpovídají v čase pozastaveným momentům a sekvencím zaznamenaných situací. | Foto: Anna Organova

Abstrakce je náročná disciplína

Skicuješ? Jak smýšlíš o kompozici? 

BARBORA: Nikdy neskicuji. Pro mě je samotná skica už hotové dílo. Každé plátno musí být namalované „na první dobrou“. Jakmile s malbou nejsem spokojená, dávám ji bokem anebo rovnou ničím. Obraz často nechám v určité fázi malby odpočinout a třeba ho jen delší dobu pozoruji. Neosvědčilo se mi chodit do ateliéru každý den. Když si dávám větší časový odstup, vznikají mnohem lepší věci. V takovém principu tvorby je podle mě rozdíl mezi realistickou nebo figurální tvorbou a abstrakcí. Dokonce si myslím, že abstrakce je mnohdy pro tvůrce náročnější. Se svým projevem, kdy pracuji pouze s jednou barvou, i když ve více odstínech, bych mohla být jednoduše repetitivní, a o to větší mentální nastavení a ponor do sebe si samotná abstrakce žádá. 

Myslíš, že je abstrakce podceňovaná u laické veřejnosti, nebo v umění obecně?

BARBORA: U laické veřejnosti jsou abstrakce někdy i zesměšňovány. Několikrát jsem si vyslechla, co je to za čmáranici, že by to dokázal namalovat kdekdo, dotyčného dítě apod. Je důležité připomínat a vysvětlovat, proč je abstrakce náročná, ale ne všichni to chtějí pochopit. V takovém případě zbývá jen mlčet, usmívat se a změnit téma. Mnohdy říkám, že má tvorba „bolí“, často právě svou psychickou bolest zhmotňuji na plátno. 

 Skrze malby předkládá divákům momenty zastavené v čase, zaznamenané situace – příběhy, které však musí pozorovatel uchopit sám, skrze abstrakci je mu ponechán prostor pro vlastní imaginaci či rozjímání. | Foto: Anna Organova Skrze malby předkládá divákům momenty zastavené v čase, zaznamenané situace – příběhy, které však musí pozorovatel uchopit sám, skrze abstrakci je mu ponechán prostor pro vlastní imaginaci či rozjímání. | Foto: Anna Organova

Momentálně vystavuješ svá díla ve SmetanaQ Gallery. Jaké obrazy si návštěvníci do 11. 2. mohou prohlédnout? 

BARBORA: Na výstavě Stopy zítřka je kombinace velkých formátů s těmi nejmenšími, které se blíží k velikosti A5. Mají navodit právě deníkové záznamy. Objevná byla pro mě na škole technika linorytu, díky které jsem si uvědomila, že nemusím dělat plastickou malbu, a naopak mi maximálně vyhovuje, když působí výsledek graficky. Proto také někdy využívám na plátně techniku suchého pastelu, se kterou navozuji jakousi naivní kresbu. Obdivuji dětské malůvky, mají v sobě upřímnost a čistotu, a i takové se na výstavě objevují. 

Také jsi byla v olomouckém Telegraphu na rezidenčním měsíčním pobytu. Co ti přinesla tahle zkušenost?

BARBORA: V Telegraphu jsem byla se sochařkou Nikolou Emmou Ryšavou a byla to super zkušenost. S Nikčou už jsme se znaly a celý Telegraph tým byl velmi přátelský. Pro mě to bylo lehce vykročení z mé komfortní zóny, protože si dlouho zvykám na jiné prostředí, a ze začátku jsem měla problém tvořit. Zjistila jsem, že je pro mě složitější se na sebe napojit a přenést si to stejné nastavení, jako mám ve svém ateliéru. Když jsme například s kamarády z AVU vycestovali do Ameriky, kde jsme plánovali malovat, uvědomila jsem si, jak je pro mě klid a prostor, na který jsem zvyklá, důležitý. Raději cestuji aktivně a načerpám inspiraci, kterou zúročím ve svém ateliéru. V únoru se chystám s Laurou Limbourg do Asie, a nakonec jsme se to rozhodly pojmout čistě badatelsky.

Kromě štětce tvoří autorka často rukama, diky čemuž dává malbě jasný expresní a gestický ráz. | Foto: Anna OrganovaKromě štětce tvoří autorka často rukama, diky čemuž dává malbě jasný expresní a gestický ráz. | Foto: Anna Organova

Související

Češi umí ocenit mystiku a tajemnost, myslí si malířka Markéta Kolářová, která svůj osobní i pracovní život dělí mezi Filipíny a Prahu
Umění

Češi umí ocenit mystiku a tajemnost, myslí si malířka Markéta Kolářová, která svůj osobní i pracovní život dělí mezi Filipíny a Prahu

Tereza Bíbová - 25. 1. 2024 - 10 min.

Na sítích vidíte lidi, kteří jsou úspěšní jenom tam. S pravou tvorbou to nemá nic společného, myslí si mladá talentovaná umělkyně Anna Vopátková
Umění

Na sítích vidíte lidi, kteří jsou úspěšní jenom tam. S pravou tvorbou to nemá nic společného, myslí si mladá talentovaná umělkyně Anna Vopátková

Veronika Pařízková - 10. 1. 2024 - 6 min.

Maluje holení nohou nebo intimní focení domácích selfies. Umělkyně Lucie Králík Rosická ve svých tapisériích něžně a trefně mapuje život mladých žen
Umění

Maluje holení nohou nebo intimní focení domácích selfies. Umělkyně Lucie Králík Rosická ve svých tapisériích něžně a trefně mapuje život mladých žen

Tereza Bíbová - 10. 11. 2023 - 11 min.

jelínek
Kavelky MYP 2024