Fakulta architektury v Brně má již druhým rokem nové vedení. Děkan Jan Kristek představuje mladou krev vstupující do staleté tradice výuky architektury. O kritickém myšlení nejen na poli architektury a o tom, co chce změnit nebo co by rád ponechal, jsme diskutovali během jednoho z posledních letních dnů v jeho kanceláři na fakultě.
V minulém roce jste oslavili 100. výročí od založení České školy architektury v Brně. Jakým způsobem navazujete na tradici zdejší výuky architektury?
JAN: Brněnská škola architektury je známá hlavně skrze funkcionalistickou generaci architektů, nejznámější z nich je Bohuslav Fuchs, ale také Jiří Kroha a další. Je to meziválečná generace architektů, která ale na školu nastoupila až po válce. To je to nejvýraznější dědictví, jaké škola nese. Do jisté míry to dědictví na škole přetrvává dodnes v něčem, co Rostislav Švácha nazval „přísností české architektury“. Myslím, že to je něco, co je typické vlastně pro všechny školy architektury v Česku. Na jednu stranu tady stále existuje jádro vyučujících a studentů, kteří se tímto odkazem zabývají a kteří se filozoficky dají zarámovat konceptem přísnosti české architektury. My se ovšem lišíme tím, že tady jsou také jiné myšlenkové clustery stojící vedle tohoto hlavního proudu. To je u nás na škole zajímavé. Vážeme se k tradici, ale nebojíme se hledat i jiné cesty.
V čem podle vás spočívají výhody studia na FA VUT?
JAN: Automatické věci, které jsme nemuseli konstruovat, jsou velikost školy a její geografická poloha. O vše ostatní se musíme snažit usilovat, budovat. Dvacet let nabíráme okolo sta studentů do prvního ročníku bakaláře. To jsou parametry, které jsou hodně důležité a od kterých se odvíjí další věci. Liberec je velmi komunitní škola, ale profiluje relativně úzce zaměřené absolventy. I když se to historicky mění, tak tamější architektonický směr je založený na fenomenologii, což je dáno lidmi, kteří tam učí. Fakulta architektury v Praze má těch směrů víc, i když bych řekl, že je hodně rámovaná tím Šváchovým konceptem, který jsem zmiňoval.
My jsme relativně malá škola pořád ještě fungující jako komunita, ale naše velikost nám zároveň umožňuje, aby zde koexistovalo více myšlenkových proudů, způsobů uvažování. Často se zde lidé vůči sobě vymezují, ale vždy na kolegiální úrovni. Myslím, že to má velkou hodnotu.
A pak ta geografická poloha – blízkost k Vídni, ke Slovensku a Polsku. Historicky i dnes nás to ovlivňuje. Já a někteří další učitelé jsme absolventi vídeňské školy, máme tady také polské občany jako je pan architekt Szymon Rozwałka. Přináší to sem určitou pestrost.
Škola jako kontemplace a prostor pro experiment
Co se snažíte předat studentům?
JAN: Myslím si, že žádná vysoká škola by neměla být chápána jenom jako trénink pro zaměstnání. V současnosti existuje velký tlak na to, přizpůsobovat vzdělání trhu, což samozřejmě má svou logiku, ale nemyslím si, že by to měla být jediná a dominantní funkce univerzity.
V 18. století přišel Wilhelm von Humboldt se svým reformním konceptem školství, který se nazývá Humboldtiánský model. Školu vnímal jako prostor pro kontemplaci žáků, kde si mají uvědomit, jakým způsobem chtějí interagovat s vnějším světem. To znamená, že je to nějaký chráněný prostor, kde si člověk může zkoušet různé věci a hledat přístup sebe sama k vnějšímu světu.
Budova FA VUT v Brně. | Zdroj: FA VUT
Když máte jen produkovat lidi pro trh, existuje předpoklad, že vnější prostředí je dané a nelze ho ovlivnit. Já ovšem věřím, že v lidech je potenciál své okolí měnit. Musíme produkovat vzdělané lidi, kteří jsou schopni reflektovat svou pozici ve světě a jsou schopni ji také ovlivňovat.
Můžete mi přiblížit Cenu Bohuslava Fuchse?
JAN: Je to skvělá tradice a institut. Na fakultách architektury je to tradiční záležitost i v evropském rozměru. Jedná se o soutěž studentských semestrálních prací (diplomky a bakalářky mají svou vlastní). Funguje to tak, že k nám přijde porota zvenku – v poslední době se snažíme, aby byla vyrovnaná jak odborně (architekt, teoretik, zástupci studentů – většinou vítězové z loňského ročníku), tak genderově. Porota si prohlédne všechny studentské práce a vybere deset nejlepších, tři vítězné a sedm, které stojí za zmínku. Toto je tekuté, někdy se třeba vyhlásí jen pět prací, nebo celý ateliér, ale v konečném důsledku jde tak jako tak o vnější reflexi toho, co se na fakultě děje. V současnosti to má ještě jeden podstatný rozměr – studenti si to organizují sami. Fakulta jim finančně přispěje, ale je to závislé na nich a na SOFA (Studentská obec fakulty architektury). V posledních dvou ročnících nás navštívili i odborníci ze zahraničí a doufám, že to udržíme.
Cena Bohuslava Fuchse ročník XVI, 2020. | Zdroj: FA VUT Brno
Vítězové Ceny Bohuslava Fuchse ročník XVI, 2020. | Zdroj: FA VUT Brno
Intervence do veřejného prostoru a architektonické „píár“
Jaké jsou nejvýraznější fakultní úspěchy v posledních letech?
JAN: Vezmu to zeširoka. Myslím, že existence institucí je mechanismus, který by neměl fungovat sám o sobě. Aby měly instituce smysl, musí se jejich potenciál mobilizovat směrem ven. Fakulta by měla být chápana jako agent na poli různých hráčů ve veřejném prostoru.
Úspěchy se dají rozdělit na absolventy, vyučující a studenty. Když to vezmu od těch nejčerstvějších věcí, tak teď v Brně vznikla dvě unikátní sochařská díla, na kterých vždy spolupracoval sochař a architekt. Prvním z nich je tradiční figura Pátera Středy. Jejími autory jsou sochař Jan Šebánek, který u nás učí výtvarné předměty, a pan architekt Jan Kratochvíl, který vede ateliéry a přednáší. Druhým dílem je naopak velice netradiční socha Jaroslava Sedláka a Oldřicha Moryse. Je to negativní odlitek hrobu Adolfa Loose převezený na místo jeho narození. Ty pomníky byly odhaleny v jednom měsíci a obojí to jsou intervence do veřejného prostoru. Je to symbol toho, jak by fakulta měla fungovat – nečekat, až bude mít úspěšné absolventy, ale sama mít ambici vystupovat ven.
Naši čerství absolventi, vlastně ještě studenti z ateliéru M2AU, byli nedávno časopisem Architekt zařazeni mezi 100 nejlepších českých architektonických ateliérů. Zajímavé je, že nefungují v klasické hierarchii založené na jednom nebo dvou jménech. Je to kolektiv lidí přinášejících různé podněty, soubor doktorandů, absolventů a studentů. Nedávno vyhráli soutěž na realizaci nemocnice v Hradci Králové, což je architektonicky extrémní téma.
FINAL FINAL je kolektiv studentů, kteří udělali sérii výstavních akcí v kulturním prostoru přidruženém k Moravské galerii. Je to něco, co vybočuje z představy o tom, co by architekti měli dělat. Úspěšné, a to nejen v zahraničí či architektonickém světě, je také studio Chybik+Krištof. To jsou takoví „starchitekti“ (ze spojení anglického star – hvězda a architekt – pozn.red.), což je velmi současný stav uvažování o tom, co je architekt, a že by se měl také umět prodat.
Myslíte si, že umět se prodat je špatně?
JAN: Obecně se nedá říct, že by něco mohlo být špatně. Myslím, že je to něco, s čím zkrátka uspěli. Oni jsou samozřejmě velmi schopní architekti, jejich stavby mají svoje kvality. Zároveň absolutně neoddělitelná součást jejich práce je to, jak umí pracovat se svým obrazem. Pro mě je to extrémně zajímavé, zkoumám to.
Co se týče „starších“ absolventů, tak nedávno se přihodila zajímavá situace v rámci soutěže Architekt roku 2019. Všichni nominanti, s výjimkou vítěze Stanislava Fialy, byli absolventi naší fakulty (Petr Stolín a Alena Mičeková, Jitka Ressová a ELLEMENT ARCHITECTS ze Zlína, Zdeněk Fránek, Petr Všetečka…). Bylo zřejmé, že i historicky má fakulta dopad na to, co se děje v české architektuře.
Ateliér M2AU, Chirurgické centrum Fakultní nemocnice Hradec Králové. | Zdroj: m2au.cz
Ateliér M2AU, Chirurgické centrum Fakultní nemocnice Hradec Králové. | Zdroj: m2au.cz
Jakým směrem budete fakultu směřovat do budoucna? Uvažujete o nějakých zásadních změnách?
JAN: Ta úplně nejjednodušší ambice samozřejmě je být top fakultou, tou nejlepší v ČR. Otázka by zněla: Jak se to pozná? Pozná se to jednoduše tak, že jsme rozeznávaní. To znamená, že pokud budeme postupně v zahraničí rozeznávaní jako kvalitní škola a kvalitní partner srovnatelný se zbytkem západní, ale dnes už určitě i východní Evropy, tak je to úspěch.
Představoval bych si, že budeme budovat hlavně ten mezinárodní rozměr. To neznamená, že se musíme rozplynout v globálním architektonickém diskurzu, lokálnost má samozřejmě své kvality, ale určitě bych chtěl, aby u nás studovalo více zahraničních studentů a aby k nám jezdilo více zahraničních učitelů hlavně na dlouhodobější projekty, jako je například vedení ateliéru apod. To beru jako indikátor opravdu kvalitní fakulty.
