Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Cyril Dunděra a jeho novinka Globe Metro - Lasvit | Zdroj: Cyril Dunděra Cyril Dunděra a jeho novinka Globe Metro - Lasvit | Zdroj: Cyril Dunděra

Mladá naděje českého designu. Zpovídáme Cyrila Dunděru, který zaujal i slavnou italskou značku Capellini

Tento mladý produktový designér v současné době dokončuje poslední ročník magisterského studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze pod vedením Romana Vrtišky a Vladimíra Žáka. Sešli jsme se na Letné v kreativním prostoru nesoucí jméno Gegen Flecken, který sdílí s dalšími umělci, a povídali si o jeho nejčerstvějších novinkách, plánech do budoucna, o tom, co mu daly zkušenosti z UMPRUM nebo čeho si váží na přístupu pedagogů ve Švédsku.

Na UMPRUM jsi studoval i na bakalářském stupni. Co ti tato škola za těch 5 let dala?

CYRIL: Přátele. Ty nejlepší, které teď mám. Hrozně moc zkušeností. Na některé předměty jsem sice chodil, protože jsem musel, ale i přes všelijaké pády a vše, co se třeba nepovedlo, mi tato škola dala právě to, s čím se dnes v práci potkávám. Dnes už vím, čemu se vyvarovat, na co si dát pozor. Ty důležité lekce byly na této škole. I když něco někdy nedopadlo podle očekávání, tak to byl vždy krok dopředu.

Na SUPŠ jsi také studoval interiérový design a design nábytku. Na střední se nastupuje již třeba v patnácti letech. Věděl jsi už v tu dobu, že je to směr, kterému se chceš do budoucna věnovat?

CYRIL: Moje máma se věnovala umění, můj dědeček zase maloval, i když byl 50 let doktorem. Měl jsem to tedy tak trochu v rodině. Já jsem hrozně nechtěl jít na gympl, jelikož nejsem studijní typ. Přemýšlel jsem tedy, jakým směrem se vydat. Předtím jsem ještě závodně plaval, tak mě napadlo plavecké gymnázium, ale nakonec jsem vybral tuto cestu a zůstal jsem u ní až doteď.

Penelope | Zdroj: Cyril DunděraPenelope | Zdroj: Cyril Dunděra

Rodina tě tedy podporovala?

CYRIL: Naprosto. Rodiče mi spíš nevěřili, že udělám maturitu (smích). Teď dodělávám magistra, což je docela sranda.

Na bakaláři jsi studoval pod vedením Jiřího Pelcla, teď na magistrovi pracuješ pod dvojicí Vrtiška & Žák. Jak tě tyto rozdílné zkušenosti ovlivnily?

CYRIL: Já jsem studoval od roku 2012 čtyři roky pod Jiřím Pelclem. Na změnu jsem se ale upřímně moc těšil, i když byl skvělý a učil nás to dobře. Chyběl mi ale trochu současnější přístup. Já jsem pod ním také jednou propadl, což mě nakonec taky dost nakoplo. Vrtiška & Žák jsou na druhou stranu spíše „kámoši“ (smích). Vědí toho strašně moc. Samozřejmě, že to také není stoprocentně ideální, ale funguje to. Jsou to chodící encyklopedie, poradí nám úplně se vším. Ta změna byla oživením našeho ateliéru a kolektivu. I když to někomu nemuselo vyhovovat, musel se s touto skutečností naučit pracovat. A o tom to asi je.

Bench 2.0 Hoffmann3 | Zdroj: Cyril DunděraBench 2.0 Hoffmann3 | Zdroj: Cyril Dunděra

Během studií jsi také strávil jeden semestr ve Stockholmu na škole Konstfack. Jaký vidíš největší rozdíl v přístupu ke studentům a ve vnímání designu obecně?

CYRIL: Pobyt tam byl super. Na ERASMUS můžeš jet buď do Portugalska, kde surfuješ, je ti tam dobře, moc toho sice neuděláš, ale je ti to jedno. Nebo pak právě naopak pojedeš třeba do Švédska, kde víš, že něco uděláš do portfolia, něco se naučíš. Já jsem byl vždy pro severský design. Minimalismus, dřevo, oni to opravdu umí dobře. To bylo ještě pod Jiřím Pelclem, tak mě zajímalo, jak to bude fungovat jinde. Navíc jsem na tuto školu slyšel jen dobré ohlasy. Škola, lidé, práce i profesoři byli úplně někde jinde než tady.

Naučilo mě to tam spoustu věcí, jako že třeba nedělám design jen sám pro sebe, ale že ho dělám i pro druhé. Dělali jsme tam například projekt pro předměstí Stockholmu, kde se lidem nežije moc dobře. My jsme měli přijít na to, co by tam místním lidem mohlo zlepšit život a náladu. Měli jsme dělat různé workshopy. Pro nás to bylo do značné míry složité, jelikož spousta lidí neuměla anglicky. Profesoři ale byli otevření úplně všemu a hodně nám s tím pomáhali. Neřekli nám, jak to máme dělat, ale naváděli nás k tomu třeba úplně jiným způsobem než profesoři tady v Praze. Ve škole taky můžeš být v ateliéru nebo dílnách nonstop. V Praze do dílny přijdeš na deset hodinu a ve tři už musíš uklízet. Vše tam bylo otevřené, to, co uděláme, bylo naprosto na nás.

Spousta studentů je u nás například rozčarovaných z toho, že tě místní školy nepřipraví na praktický život.

CYRIL: To jsme s Jiřím Pelclem řešili poměrně hodně. Nikdy jsme třeba nedělali zakázku. Vše bylo spíš „do šuplíku“. Vrtiška & Žák se ale snaží s firmami spolupracovat. Spolupracovali jsme například s firmou Brokis. Pracovali jsme s novou technologií, novým materiálem. Od začátku jsme jezdili do skláren, kde jsme měli různé workshopy. To tě prostě baví daleko víc, když vidíš, že ten výsledek může být použitelný. Minimálně v tom, že jsme to dělali už speciálně pro Brokis, což pak v portfoliu vypadá dobře.

Reflection | Zdroj: Cyril DunděraReflection | Zdroj: Cyril Dunděra

Když student spolupracuje s nějakou firmou, je to věc dobrovolná, nebo si každý musí najít nějakou stáž? Oslovují třeba firmy konkrétně nějaké studenty?

CYRIL: Ono to funguje spíš tak, že zástupce firmy jde za vedoucím ateliéru a domluví s ním kolaboraci. Pro obě strany je to výhodné. Firma ale studentům skoro nikdy nezaplatí žádné skicovné. Většinou to jsou nějaké klauzury, ale i třeba práce během semestru. Tyto spolupráce fungují docela dobře, i když je to někdy na hraně. Třeba na magistru už studenti vědí víc, jak to chodí, tak je někdy nepříjemné, že ten student z toho výsledného návrhu nemá vlastně vůbec nic. Na druhou stranu je dobré, že se se zástupci firmy seznámíš a oni už o tobě vědí.

Ty se nejvíc specializuješ na interiérový design a nábytek. Tvoje novinka Globe Metro byla práce se sklem. V čem to pro tebe byla největší výzva?

CYRIL: Pro mě je sklo obecně výzvou. Nechci se specializovat na jednu věc. Rád objevuji nové věci. Produktem se ale nedá moc uživit. Interiéry jsou po finanční stránce zajímavější, ale jsou složitější. Po Stockholmu jsem šel rovnou na stáž na sklo, kde jsem o něm nevěděl vůbec nic. Tam byl zrovna tento semestr Marcel Mochal místo Ronyho Plesla, což mě trochu mrzelo. Marcel Mochal nás ale vzal na prvních seznamovacích pět dní na sever do skláren a muzeí. Všichni skláři měli oči v sloup, ale já tam běhal po všech sklárnách úplně nadšený.

Novinka Globe Metro - Lasvit | Zdroj: Cyril DunděraNovinka Globe Metro - Lasvit | Zdroj: Cyril Dunděra

Začalo mě zajímat objevování tohoto materiálu. Tam jsem udělal zrcadlo Kiss, které je od té doby v produkci Lasvitu. Na jeho základě mě oslovili, zda pro ně nechci udělat do tendru světlo. Já jsem ho navrhnul, ale technologii výroby jsem řešil až poté s jejich technology. Se sklem ještě tolik nedokáži pracovat, o to je to ale právě lepší a zajímavější, jelikož mám na věc čerstvý pohled a nejsem svázán tak jako skláři, kteří o tomto materiálu vědí velmi mnoho. Jelikož ve skle nejsem ještě tolik zběhlý, vymyslím, jak bych to chtěl udělat, a oni mi někdy řeknou, že tak by je to nikdy nenapadlo.

Globe Metro jsi měl představovat na veletrhu Salone del Mobile, z něhož sešlo. Proběhlo alespoň nějaké lokální představení?

CYRIL: Lasvit ho vypustil asi před pár týdny. Byly to ale jen online prezentace a představení. Do Milána na veletrh jezdíme s partou kamarádů již pár let, tak jsem se konečně těšil, že tam budu mít také něco vystaveného. S tímto světlem to byl ale opravdu dlouhý proces. Než se dostalo do finální podoby, řešili jsme ho asi rok a půl. 

Novinka Globe Metro - Lasvit | Zdroj: Cyril DunděraNovinka Globe Metro - Lasvit | Zdroj: Cyril Dunděra

Novinka Globe Metro - Lasvit | Zdroj: Cyril DunděraNovinka Globe Metro - Lasvit | Zdroj: Cyril Dunděra

Další tvou novinkou je rovněž křeslo pro společnost Cappellini. Jak tato spolupráce vznikla?

CYRIL: Stojí za ním také Matěj Jánský, se kterým jsem chodil na střední. Studoval potom architekturu na ČVUT a poté se dostal k nám na UMPRUM na magistra. Dali jsme se tedy zase do řeči. Řekli jsme si, že spolu půjdeme na Designblok, že nemáme žádné studio. Já pracuji hodně střídavě, například i s Ondřejem Lalákem. Chtěli jsme prostě zkusit představit úplně něco jiného a už jsme o tom napsali i do katalogu. Z toho jsme si ale udělali srandu, jelikož jsme tam místo textu o produktu napsali vánoční básničku. Předtím jsme ale ještě pro Harddecore dělali křesílko. Už na nás docela tlačili, jelikož jsme na něm pracovali asi půl roku.

Konečně jsme ho dokončili, ale pak nám zbývaly už jen dva týdny na produkty na Designblok. Nakonec jsme si řekli, že křeslo vypadá dobře, tak tam půjdeme s ním, i když jsme tam měli mít něco jiného. Nakonec mělo docela úspěch. Na Designblok chodí na Diploma Selection zahraniční designéři a hodnotí produkty. Zrovna když u našeho stánku stál Matěj, tak za ním přiběhl takový postarší pán z Itálie, že se mu naše křeslo moc líbí a že by ho chtěl vyrábět v Itálii. Pak dal Matěji vizitku Capellini. Když ji Matěj otočil, zjistil, že je to sám Giulio Cappellini. Hned jsme mu pak poslali nafocené reklamní fotografie a on nám pak zanedlouho napsal „Welcome to Capellini family“.

Residuum collection | Zdroj: Cyril DunděraResiduum collection | Zdroj: Cyril Dunděra

Co tě nejvíce zaměstnává v současné době?

CYRIL: Asi kamarádi (smích). Pracuji teď s Ondřejem Lalákem na interiéru jedné vinárny na Praze 7. To je opravdu hodně velká zkušenost.

Je to pro tebe první zkušenost s návrhem interiéru?

CYRIL: S Ondřejem jsem dělal rovněž interiér bistra Poslední Skaut na Žižkově. Pak se k nám vlastně dostala ta vinárna a my nevěděli, zda do toho jít, jelikož nás čekaly státnice. Nakonec se k nám přidal ještě Petr Hák, náš asistent z UMPRUM

Další články