Jak říkají sami v Breakfaststory – na začátku byla chuť. Chuť vytvořit projekt, který bude postavený na společensky prospěšné aktivitě a bude pomáhat těm, kteří musí bojovat víc než většina z nás. Lucie Hyblerová, zakladatelka platformy Breakfaststory a bývalá markeťačka, si řekla, že změní svět k lepšímu. Dala dohromady první český sociální e-shop, aby podpořila sociální a chráněné dílny z celé republiky. Rozjela kampaně Potěš snídaní a Potěš obědem, skrz které pomáhá seniorům a samoživitelským rodinám. Více o tom, jak s Breakfaststory můžete pomáhat i vy, se dozvíte v rozhovoru.
Platforma Breakfaststory
Mohla byste prosím našim čtenářům přiblížit, o čem je váš projekt Breakfaststory?
LUCIE: Začínali jsme s myšlenkou rozvážet snídaně ze sociálních gastro podniků a jídelen do firem a institucí. Přesně 15. února 2020 jsme projekt spustili, což bylo super načasování, protože přišel covid, takže jsme naše snídaňové aktivity museli utnout. Respektive je přetavit a začít vařit pro potřebné tak, abychom udrželi sociální gastro kuchyně v provozu. Veškerý business šel stranou – peníze připravené na úplně jiné věci jako marketing, vývoj produktu či služeb jsme věnovali právě na jejich záchranu. Spatřovali jsme v tom naši povinnost. Teď, v době postcovidové, snídaně frčí a my už máme stálé velké klienty, ale i menší firmy či neziskové organizace. To je taková jedna větev.
Lucii jsme vyzpovídali v současném sídle Breakfaststory na Praze 2. | Foto: Václav Záhorský
Když jsme začali vařit pro potřebné, zvedla se kolem toho velká vlna zájmu. V prvních třech měsících jsme dostali asi čtyři ocenění. A to jsem to rozjížděla doma z kuchyně! Bylo to pro mě překvapivé, ale zároveň jsem pak skončila v nemocnici, protože toho bylo hrozně moc. Nebylo to tehdy úplně jednoduché, ani v osobním, ani v tom řekněme profesním životě. Zhruba v květnu se úplně organicky začaly ozývat dílny a provozovny z celé republiky jiného typu než gastro: „Dobrý den, viděli jsme vás v České televizi, jak mluvíte o podpoře dílen. My děláme keramiku nebo my děláme dřevo, my šijeme... Nemáte pro nás taky nějakou záchranou síť?“ Což byl pro mě naprostý wow efekt.
Výroba recyklovaných deníků v jedné z chráněných dílen. | Zdroj: Breakfaststory
Přemýšleli jsme a s kolegyní jsme si řekly, že vyjdeme vstříc všem sociálním a chráněným dílnám a vytvoříme e-shop. Fakt dobrý e-shop, kde bychom samy nakupovaly, ale kde budou pouze výrobky od lidí s hendikepem. A tak začala naše tour, která trvala až do října. Objely jsme celou republiku a dílny, které se nám hlásily. Mezitím jsme vytvářely e-shop po technické stránce, fotily, popisovaly výrobky a připravovaly vše pro rozjezd, abychom ho 15. října mohly spustit. Hnal nás šibeniční deadline, jelikož chráněné a sociální dílny, a říkám to takhle důsledně, protože je důležité odlišovat sociální a chráněnou dílnu, měly plné sklady a bály se další uzávěry, která by jim sebrala jediný pořádný odbyt z podzimních a vánočních trhů.
Tedy shrňme si to.
LUCIE: Breakfaststory je obecně, v jedné větě, o podpoře sociálních a chráněných dílen a o podpoře těch, kteří to potřebují. Specializujeme se na seniory a samoživitelské rodiny. Z těchto dvou skupin vybíráme ještě takové, kteří mají multiproblémové prostředí, tzn. že je to třeba rodina samoživitelky, která je nevidomá, má jedno dítě hendikepované a druhé s ADHD a dalšími přidruženými zdravotními i mentálními problémy. Pomáháme těm, kteří to z našeho úhlu pohledu potřebují úplně echt a kteří propadají sociálním systémem.
Navázali jsme spolupráci se spoustou neziskovek, teď spolupracujeme se sociálními pracovníky, kteří nás upozorňují právě na tyto rodiny nebo seniory, a často k nám chodí už i rodiny samotné. Pomáháme zkrátka tam, kde je to potřeba.
Před pár lety jste ale šla v docela jiných šlépějích – pracovala jste na vysokých pozicích v marketingu. Zúročila jste v Breakfaststory tohle nabyté „know how“?
LUCIE: Ano, to se určitě hodilo. Na začátku, když jsem byla mladší – teď je mi 35, ale ještě před deseti lety jsem měla pocit, že mě to víc vysává a víc mi to bere, než dává. Teď už vím, že to byla důležitá fáze, protože jsem si mohla v řekněme korporátním prostředí a v reklamě zkusit to, co chci i nechci. Ta akcelerace je strašně rychlá. Defacto z kancelářského světa jsem šla do extrému, do azylových domů, k umírajícím, do dětských domovů... Zároveň jsem v osobním životě viděla věci, které jsem vidět neměla a které mě pohltily. Byla to trochu víc depka.
Lucie je ve svém živlu, když mluví o své práci. | Foto: Václav Záhorský
Současně jsem hledala něco, co u nás ještě není, co bude nějakým způsobem inovativní. Nesnáším plagiátorství a cokoliv, co zavání tím, že už to někdo udělal nebo vymyslel, mě nenaplňuje.
Co vás přivedlo k tomu, abyste své původní zaměstnání opustila a vrhla se do neznáma?
LUCIE: Myslím, že to bylo po prvním porodu před sedmi lety. Po šestinedělí jsem si uvědomila, že chci zase pracovat, ale už se nechci vracet. Po dětech musíte tu energii obzvlášť dělit a bohužel všechny ty mýty, že matky jsou unavené a občas naštvané, jsou pravdivé, tedy aspoň dle mé zkušenosti a mojí sociální bubliny matek. Bylo pro mě už úplně nemyslitelné, že bych otevřela dveře do glass roomu a byla stále na stejném místě ve světě za sklem, jelikož to pro mě takový svět byl – nechci se nikoho dotknout, jen dělat věci pro peníze zkrátka není pro mě. Taky si myslím, že mě ovlivnila ztráta mojí maminky po dlouhé a ošklivé nemoci. Cítila jsem, že už nechci pracovat pod někým – chtěla jsem někde vytvářet hodnotu, byť to zní jako klišé, jenže jsem nevěděla kde, a proto jsem si svůj „ostrov“, kde se pomáhá bez rozdílu, musela vyčarovat. Což zní poeticky, ale naopak to byl děsivě náročný proces.
Říkala jsem si, že by bylo fajn, kdyby lidé, kteří prochází těžkým životním obdobím nebo se narodí s nějakou vážnou diagnózou, měli pomoc jistou a nemuseli by někam chodit žádat s papírem. Byla jsem unavená z byrokracie, která u nás v sociálním systému je a na kterou jsem já sama bohužel v osobním životě narážela. Proto jsem se rozhodla prozkoumat jednotlivá prostředí v sociálních službách i neziskovém sektoru a uvidím, co mi z toho průzkumu vzejde.
Co sousto, to jiný příběh
Prozradíte mi, kde a konkrétně komu Breakfaststory pomáhá?
LUCIE: Začalo to snídaněmi, pak obědy a teď už je to opravdu široké spektrum. Letos v lednu jsem prováděla statistiku a od 16. března roku 2020, kdy začala kampaň Potěš obědem, jsme darovali 45 tisíc porcí. Každý den, bez nároku na honorář, v týmu čtyř lidí zajišťujeme vaření v sociálních podnicích. Během našeho rozhovoru zrovna lidé s mentálním a fyzickým hendikepem připravují obědy a v 11 hodin pro ně budou vyrážet naši kurýři z Woltu, s kterými jsme si letos v únoru plácli a zatím vše běží jak má. Senioři jsou nadšení, když mají teplé jídlo na stole a ještě i kus před dvanáctou. Je to fofr, s přepravou jsme bojovali už od začátku. Aby jídlo bylo rychle na stole a splňovalo hygienické normy převozu.
Lucie s paní Hankou. | Zdroj: Breakfaststory
A kdo jsou ti konkrétní lidé? Tak třeba na Praze 2 máme paní Hanku, která je skvělá. Zemřel jí její milovaný švédský muž a neměli děti, tak žije sama a není na tom nejlépe. S tím souvisí, že naše dvě skvělé dobrovolnice, které jsou výborné manažerky, volají každý pátek našim seniorům a samoživitelům a ptají se: „Jak se máte?“ To je hrozně důležitá věc, ptát se, jak se člověk má, a doporučuju dělat to pravidelně – zeptat se cizího člověka, který na tom není zcela dobře, jak se má. Zvlášť u těch, kteří jsou sami. Čím déle u nás senior je, tím více se dozvídáme, s čím se potýká, jaké má problémy. Třeba u paní Hanky jsme zjistili, že ji nějaký šikula srazil na elektrické koloběžce. Měla zlomená obě zápěstí, v jejím věku je z toho trvalý následek, ale na právníky nemá peníze. My jsme zrovna navazovali spolupráci s jednou pražskou advokátní kanceláří – asi můžu prásknout, která to je. Je to JŠK Advokátní kancelář, kam jsme začali vozit občerstvení a naše výrobky. Tak jsem je požádala, jestli by se na případ Hanky nepodívali pro bono, a oni nám pomohli a pomáhají i ve více věcech, když si s něčím nevíme rady. Takže někdy je to advokacie, jindy zas někomu potřebnému koupíme zimní boty...
Lucie a pan Josef – když jde pomoc opravdu tam, kde je potřeba. | Zdroj: Breakfaststory
Napadá mě taková rychlá vsuvka. Kolik obědů denně přibližně rozvezete?
LUCIE: Největší denní rekord byl 150 porcí, to bylo v období covidu. Teď máme nějakých stálých 30 porcí denně. Samozřejmě se to přelívá a mění se počty dle peněz. Musíme neustále přepočítávat, jelikož nejsme nezisková organizace, ale s.r.o. – nečerpáme granty a to, co si nevyděláme, nemáme. Takhle je to pro mě ale správně, protože jsem chtěla mít svobodu a nechtěla jsem se zodpovídat a někde vykazovat, jestli teď někomu koupím zimní boty nebo zaplatím léky. Nerada zbytečně papíruju a nemám v oblibě neužitečně strávený čas.
Breakfaststory se tedy zaměřuje na konkrétní lidské příběhy. Je dlouhodobá pomoc důležitá?
LUCIE: Ano, s lidmi mluvíme každý pátek. Tak se pravidelně dozvídáme, v jaké kondici zrovna člověk je a co potřebuje. Jedinec, který se k nám dostane, u nás proto není kratší dobu než tři měsíce. Pomoci jednorázově je sice hezké, ale podle mě je nejdůležitější najít si aktivitu, která mě baví a naplňuje a mohu ji vykonávat dlouhodobě.
Zásadní pro nás je, že jezdíme do jednotlivých dílen nebo osobně mluvíme se znevýhodněnými lidmi. Je rozdíl, zda děláte věci tzv. od stolu, nebo opravdu jedete na místo a znáte pana Karla nebo paní Marii a seznámíte se s příběhem i prostředím té dílny. V opačném případě bychom mohli věci de facto jen přeprodávat a bylo by nám jedno, jak se daná věc vyrábí, zda je proces výroby udržitelný a ekologický. Takové naoko dobro-e-shopy tady taky jsou, respektive rostou jak houby po dešti, na to pozor. Vždycky doporučuju si opravdu zjistit, kdo daný e-shop provozuje, jakou mají znalost jejich výrobků nebo lidí, kteří danou věc vyrábí atd... A já, protože jsem stará Jessica Fletcher (pozn. seriálová detektivka), tak často, když pochybuju, že je daný e-shop opravdu tak fairtrade, jak se tváří, tak zvednu telefon a volám a ptám se. Když máte vycvičený čuch, poznáte poměrně hned, zda je to vše zalité sluncem či nikoliv...
Jsem ráda, že to zmiňujete. Zajímal by mě váš názor na nástrahy „byznysu s dobrem“. Jak můžu jakožto laik, co se v tom nevyzná, poznat „dobrý skutek na oko“? Máte nějakou radu?
LUCIE: Vždycky se dívám, kdo za daným projektem stojí. Nejen do kontaktů na webu, ale nahlédnu do obchodního rejstříku, zjistím, kdo sedí ve správní radě, a pak googlím, ale chápu, že na to obyčejný smrtelník nemá čas. Taky hodně volám – v hlase člověka jde i po telefonu poznat poměrně dost. Minimálně to, jak je připraven nebo nepřipraven odpovídat na dotazy zvenčí otevřeně.
Přála bych si, aby byli lidé více opatrní v tom, co nakupují a komu přispívají. Je ale hrozně těžké to nezainteresovanému člověku popisovat – protože ten přijde a řekne si: „Jé, to vypadá hezky. Tady nakoupím, protože udělám dobrý skutek“. Velmi bych si přála, aby v tom lidé byli více edukováni, jenže mám sama problém to nějak obecně popsat. Pomohlo by vymyslet nějaký obecný hand out, což je těžké. Zkrátka platí dívat se, kdo za e-shopem či projektem celkově stojí, kdo je zřizovatel, kdo jsou sponzoři... I já jsem se nechala párkrát nachytat nějakým „super“ e-shopem nebo projektem, a to bych řekla, že jsem docela přeborník.
A naopak, máte nějaký zaručený tip na projekt či dobrou neziskovku, kde to funguje tak, jak má?
LUCIE: Určitě Dobrý anděl. Je to moc milý kolektiv žen a překvapilo mě, jak je to vlastně malá neziskovka s obřím rozpočtem a zároveň šikovným týmovým duchem! Pak samozřejmě Člověk v tísni. Pak moje oblíbená Asistence o.p.s., která dělá všechno možné i nemožné pro lidi s hendikepem. Velí jí skvělý ředitel Erik Čipera, který kdyby kandidoval na prezidenta, tak má můj hlas. Prosazují pátý stupeň (finanční) pomoci pro rodiny s hendikepovanými lidmi, což je u nás také problematické, jelikož stále máme pouze čtyři stupně, což je zcela nedostačující pro těžce hendikepované osoby. Ještě mě napadá třeba Naděje a Armáda spásy. To jsou všechno neziskovky, kde určitě nesáhnete vedle. Dělají svou práci sakra dobře a bohužel tak podhodnoceně, že je mi to líto. Až někdy seženu miliardy, tak jim je všem rozdám, fakt.
Dobro na třetí
Musí to pro vás být velice náročné, protože vaše práce vás nejspíš neopouští ani v osobním životě. Jak to zvládáte?
LUCIE: No, někdy to jde hůř, někdy mám propady. Někdy si myslím, že už jsem přišla na to, jak nastavit hranici, ale záhy zjistím, že nepřišla. Snažím se o sebe víc psychicky pečovat. To znamená, že si záměrně vytvářím hezké momenty – například uspořádám nějakou náhodnou sešlost mých přátel, s kterými jsme se dlouho neviděli, nebo jdeme do lesa a do ticha, anebo hystericky přesadím všechny kytky v bytě.
Denně se setkáváte s problémy v sociální oblasti, zažíváte je na vlastní kůži a poznáváte těžké životní příběhy. Nepřemýšlela jste někdy, že byste takové téma zpracovala v knize?
LUCIE: Ne, to ne. Už to bylo na stole, ale ne. Mám jednu knížku rozepsanou, ale tu si třeba dopíšu až čtyřicet plus. Takže ne.
Lucie a paní Marta. Breakfaststory se zaměřuje na kontinuální pomoc. | Zdroj: Breakfaststory
Může se člověk stát dobrovolníkem pro Breakfaststory?
LUCIE: Měli jsme stážisty z marketingu a z fakulty FSV. Jsou tu ale i ti, kteří přijdou a myslí si, že je to „krásná klidná charita“, a když jim zadám tu „core“ práci, přestane se jim to líbit, protože měli jinou představu o našich aktivitách. Dokonce jsme měli dobrovolníky, kteří s námi vydrželi pouze den. Občas je to administrativa, vyhledávání a úkoly typu: „pojď, zabal, zavolej, vyřiď“, není to vždycky zábavná práce. Celkově je u nás extrémní množství práce. Takže určitě přijímáme všechny prácechtivé dobrovolníky a dobrovolnice.
I takhle může vypadat brunch od Breakfaststory. | Zdroj: Breakfaststory
Pokud se rozhodnu, že chci pomáhat s Breakfaststory, třeba právě koupí obědu, jak to funguje?
LUCIE: Takhle – teď máme stopku. Mám kolegyni na mateřské a není nás na oběhový management tolik. Respektive nemáme stopku ve vaření obědů pro potřebné, ale pro vás, jako pro člověka, který by si chtěl od nás teď objednat jídlo. V průběhu roku do toho ale zase naskočíme, takže pak přijdete na naše stránky, půjdete na Potěš obědem, rozkliknete si týdenní menu a objednáte si. Vždycky potřebujeme objednávku minimálně 24 hodin dopředu, abychom poslali zprávu do kuchyně. Oběd přivezeme vám a zároveň tu stejnou porci přivezeme seniorovi nebo samoživiteli. Často vozíme do samoživitelských rodin až čtyři porce, takže potřebujeme čtyři lidi, co si u nás objednají jeden oběd, abychom pokryli celou rodinu s třemi dětmi.
Pak máte druhou možnost a to je pomoc prostřednictvím našeho e-shopu. Platí u nás, že peníze z prodeje výrobků, na kterých máme marži, pak přelíváme na jídlo pro potřebné. Pečlivé přelívání peněz je potřeba obzvlášť teď, kdy náklady na obaly, potraviny a logistiku stouply v průměru o 33 %. Přeprava je momentálně dražší než samotné jídlo. Pokud chceme udržet alespoň našich 30 stálých porcí, dělá to cca sto tisíc korun měsíčně, které musíme vydělat a následně věnovat, abychom udrželi všechno v chodu.
Jak jste již zmínila, spolupracujete s dovážkovými službami, jako je například Wolt...
LUCIE: S Woltem jsme navázali spolupráci v únoru – vyšli nám vstříc jak s cenou, tak se vším, co jsme potřebovali. A funguje to tak, že kurýři Wolt vozí naše jídla seniorům a samoživitelům vždy každý den od 11 hodin. Je to super, protože jsme se dohodli na velmi příznivé ceně, což nás v rámci tohoto roku dost zachránilo, co se týká výdajů na přepravu.
Breakfaststory & Wolt Drive | Zdroj: Wolt
To nejlepší z českých sociálních podniků a chráněných dílen
Nakonec vás poprosím, prozradila byste našim čtenářům jaké výrobky si mohou zakoupit u vás na e-shopu?
LUCIE: Máme sešity z kávových kelímků, na jednu obálku padnou čtyři až šest kousků. Vyráběli je lidé s mentálním postižením. Nebo taky bacha, nedělám si legraci, sešity z oslího trusu, máme i zebru, slona a koně.
V nabídce máme také seedbomby – jílové kuličky, v kterých je mix jedlých semínek. Kuličky stláčí lidé s duševním hendikepem, je to pro ně moc hezká až terapeutická činnost. V tubě najdete čtyři kuličky. Doma si z nich vypěstujete jedlý truhlík nebo si zasadíte venkovní živou zahrádku.
Díky seedbombám může být zahradníkem každý. | Foto: Václav Záhorský
U některých produktů vymýšlíme design opravdu dlouho. Například naši minimalistickou kosmetickou taštičku jsme s dílnou ladili delší dobu, protože rádi šijí barevné a třpytivé modely. Taštička je z přírodního materiálu a má jednoduchou výšivku Krása je uvnitř.
Krása se skrývá uvnitř, takhle taštička je ale krásná i na povrchu! | Foto: Václav Záhorský
V Rožnově pod Radhoštěm teď v jedné malé sociální dílně vyrábíme jedlé obrazy z jablečného pyré ze zachráněných jablek, které se dále barví ryze přírodními šťávami z řepy, cibule apod. Pyré se pak stříhá do různých tvarů dle návrhu, který pro nás vytvořila oceňovaná designérka a tvůrkyně hravých koberců Anna z brandu Masopust. A taky jsme právě došili nádherné polštáře, pro Nadaci OSF a Českou spořitelnu, látku na polštáře vytvářelo designové studio Geometr pod vedením Lindy Kaplanové z UMPRUM a šily jsme je v malé dílně v Třebíči se švadlenami s duševním onemocněním. Dbáme na to, abychom jednotlivé sektory propojovali s našimi dílnami. Je to ambiciózní, jelikož práce s hendikepovanými má jistá specifika, ale stojí to rozhodně za to!
U nás na e-shopu najdete také ubrousky s povrchem ze včelího vosku, které byly vyrobeny z recyklovaných textilií, jsou vhodné na balení potravin. Vyrábí je ženy, které mají zkušenost s bezdomovectvím.
Nakonec nemohu nezmínit naše non-toxic mýdla. Jsou naprosto bezkonkurenční a certifikovaná. Bohužel se k nim váže nelehký příběh – vyrábí je rodina, které se narodil chlapeček Edvínek s vzácným vrozeným onemocněním. Rodiče opustili práci, aby se o něj mohli starat. Mají celkem čtyři děti. Maminka, původně psychoterapeutka, doma začala vyrábět mýdla, aby děti zbavila exému, a tak vznikla jejich krásná rodinná mýdlárna.
Na vlastní nosy jsme očichali jak krásně mýdla voní! | Foto: Václav Záhorský
Velice vás obdivuji za to, co děláte, a za to, co všechno zvládáte. Máte do budoucna nějaké větší plány? Pokud je to ještě vůbec možné, protože Breakfaststory pokrývá opravdu velké množství činností. Kam povedou vaše aktivity?
LUCIE: Náš dlouhodobý plán je, že se budeme stále rozšiřovat, co se počtu chráněných a sociálních dílen týče. Chtěla bych, abychom se stali ekvivalentem pro kvalitní plnohodnotný a designový e-shop pro všechny tyto dílny v republice. Snažíme se mapovat všechny dílny u nás, i ty nejmenší a nejzapomenutější, a časem bych chtěla vytvořit jednu takovou užitečnou aplikaci ve spolupráci s vývojářskou společností, která by pomáhala hendikepovaným na trhu práce.
Plán do budoucna obecně je mít co nejvíc firemních klientů, abychom přímo podporovali naše dílny v odbytu. V posledním půl roce zavřelo sedm dílen, s nimiž jsme spolupracovali. To máte třeba 150 lidí s těžkou formou hendikepu, odkázané na to, aby byli doma. Spousta z nich upadne do deprese, ztráta práce pro ně znamená ztrátu všeho, co se naučili v resocializačním procesu. Nechci rozpitvávat ty nejtragičtější scénáře, ale práce pro ně leckdy znamená udržet se naživu. Proto si myslím, že my, co jsme zdraví, máme úkol se o takové lidi starat.
