Památník je místo, které nám v hmotě současného světa připomíná minulost — jakkoliv bolavou, jakkoliv významnou. Jak ale najít podobu, která s pokorou respektuje staré, vybízí k návštěvě, edukuje a zároveň může být hrdě považována za čin současných architektů? Představujeme úspěšně realizované české památníky od respektovaných osobností, kde je prostor průvodcem a moderátorem emocí.
Příliš prostoru pro interpretaci
Na skok do Berlína. Je konec léta 2003 a jedny z nejrespektovanějších německých novin, Frankfurter Allgemeine Zeitung, zrovna publikují článek s titulkem „Peter Eisenman im Stelengang“ (Peter Eisenman na chodníku). Město zrovna začíná stavět tolik diskutovaný Památník obětem holokaustu podle návrhu amerického architekta Petra Eisenmana, a to na štědrých 19 100 m2, na místě s nemalou dávkou důležitosti – poblíž Braniborské brány a budovy parlamentu. Parcela je zatím spíše příbuzná s písečnou dunou a památník, jak ho známe, se začíná stavět od středu.
„V tomto monumentu není žádný cíl, žádný konec, žádná cesta dovnitř ani ven. Doba trvání individuální zkušenosti s tím neposkytuje žádné další porozumění, protože porozumění holocaustu je nemožné. Čas pomníku, jeho trvání od horního povrchu k zemi, je oddělen od času zkušenosti. V tomto kontextu není žádná nostalgie, žádná vzpomínka na minulost, pouze živá vzpomínka na individuální zkušenost,“ nechává se slyšet autor. Památník je koncipován jako pohřebiště s nesmyslnou rozlohou. Stéla jsou navržena tak, aby vytvářela neklidnou, matoucí atmosféru, a celá intervence má za cíl představovat domněle uspořádaný systém, který ztratil kontakt s lidským rozumem.
V podzemí se sice nachází muzeum věnované faktům, nicméně většina návštěvníků zůstává na povrchu. Země i tématu. Prostoru pro interpretaci je opravdu až nad hlavu. Více než pietním místem, které vybízí k pochopení a edukaci, je památník hojně navštěvovaným veřejným prostorem v turistickém centru. Tím nejikoničtějším, kde si lidé mnohem více vzpomenou na sociální sítě, než na hrůzy spojené s vyhlazením evropských menšin.
Projít se Baťovým charakterem
Hurá domů, do Zlína. Svému zesnulému zaměstnavateli navrhl pomník jeho dvorní architekt František Lydie Gahura, a to na základě jeho charakteristických rysů, hned po jeho smrti. Stejně jako někdejší starosta Zlína a zakladatel světového obuvnického impéria, na kterém stála tehdejší prosperita města, září velkorysá budova poctivostí a optimismem. Představovala vzlet města spolu s jasnou vizí budoucnosti. Jako dominanta shlíží na centrum Zlína ze svažitého terénu a je posledním tahem Gahurovy urbanistické městské koncepce. Zhmotněna je ve třech základních materiálech modernější zlínské výstavby – beton, ocel a sklo – a ačkoliv tedy vychází z principů baťovské racionální architektury, je přední zlínskou ikonou a velmi vkusným pietním, až sakrálním místem.
Během komunistické vlády byla budova bez sebemenší dávky respektu přestavena na komunitní centrum a sloužila jako koncertní sál místní filharmonie. Na konci desátých let se rozhodlo o empatické rekonstrukci a navrácení jejích původních – a Baťových – charakteristik. Architekt Pavel Všetečka ji navrátil původní eleganci a v únoru 2019 se Památník Tomáše Bati znovu otevřel veřejnosti. Koncepce památníku jako budovy vybízí k tematickým konáním – tedy i k vysoké míře edukace a prohlubování vztahů mladších generací s odkazem Bati.
Palachův domov zasažen
Jako jedna z mála píšících a zároveň praktikujících českých architektů se Pavla Melková věnuje vztahům mezi prostředím, člověkem a architekturou. Spolu s Miroslavem Cikánem tvoří MCA studio. Jejich společná kniha Architektura reciprocity je strukturovaná do kapitol s názvy vazeb, které jsou inspirované především existujícími vztahy v přírodě a mezi lidmi. Teorii podpírají zmínkami o jejich realizacích. To sice ukončuje prostor pro jakoukoliv diskuzi a rozepři, ale zároveň ukazuje přesvědčivou argumentaci a propojení zásahů do prostorů s existujícími recipročními vazbami a vytvářením nových. V kapitole Paměť zmiňují svou realizaci Památníku Jana Palacha ve Všetatech.
„Význam činu spočíval v oslovení, vyburcování z pasivity. Stejně tak je cílem památníku, kromě informování návštěvníka, především jeho zasažení. Přes prožití, procítění, porozumění,“ vysvětluje MCA atelier v knize, „novou podobou památníku se prolínají dva charaktery jazyka. Jeden působící v informativní, rozumové rovině a druhý v citové a duchovní oblasti. První zastupují reálie obsažené v historické expozici nového muzejního pavilonu. Mluví skrze historické texty, exponáty, dobové fotografie, filmy. Druhý hovoří skrze výtvarnou a architektonickou podobu památníku. Slovy metafor, symbolů, asociací, podvědomí.“
Z druhé strany, od Stolínů
Bratři Stolínové jsou významnými osobnostmi české tvůrčí scény. Oba se věnují pedagogické činnosti na liberecké Fakultě umění a architektury, kde Petr Stolín vede jeden z architektonických ateliérů. Je držitelem České ceny za architekturu za stavbu ZEN Houses, ve kterých žije i tvoří a kterými obhajuje užití prefabrikovaných prvků jako cesty k individuálnímu výsledku. Sochař Jan Stolín se už ve své habilitační práci věnoval „památníku jako interaktivnímu bodu v městské krajině“. Na FUA TUL vede Katedru environmental designu a jeho práce jsou zastoupeny v řadě sbírek.
Interaktivní památník v Liberci | Zdroj: archiweb.cz
Památník bojovníkům a obětem za svobodu vlasti je jejich prvním společným dílem. Představuje radikální řešení, které se až distancuje od ustálených podob památníků. Realizace autorům vynesla Čestné uznání Grand Prix architeků – za Výtvarné dílo v architektuře. Dva síťované kvádry stojí zdánlivě bez kontextu uprostřed parku, který ale z jedné strany lemuje vojenská kasárna. Pokud jste ho při procházce parkem nečekali, je to, jako by tam objekt takového rázu spadl z nebe. Vkročit mezi stěny máte obavy, ale právě díky tomu památník ožívá, zapnou se světla, proudění vzduchu a pohyblivým textem nás autoři informují o faktech. Vnitřek památníků tvoří mimo jiné zemina z bojišť 2. světové války.
Formování Adolfa Loose
Těžko hledat mezi brněnskými rodáky kontroverznější osobu se vztahem k architektuře, než je Adolf Loos. Pomník je koncipován jako sochařská forma náhrobku, který si sám Loos navrhl na nemocničním lůžku a který je situován na vídeňském Ústředním hřbitově. Podoba brněnského památníku vychází ze symboliky formování Loosovy osobnosti, čehož bylo Brno z počátku svědkem. Jako rozložená forma se nachází v parku na Janáčkově náměstí a slouží jako místo k trávení času, jako městský mobiliář. Při spojení s náhrobkem ve Vídni by vytvořil kompaktní kvádr, čímž dochází teorií sochařských tradičních postupů k jakémusi propojení mezi místem, kde se Loos narodil, a místem, kde zemřel.
Tvarem odkazuje památník k Loosově architektuře bez zbytečných ornamentů. | Foto: Michaela Dvořáková
Ukázka koncepce brněnského památníku | Zdroj: ceskacenazaarchitekturu.cz
