Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Karlovarský Hotel Thermal je synonymem pro brutalismus v České republice. | Zdroj: thermal.cz Karlovarský Hotel Thermal je synonymem pro brutalismus v České republice. | Zdroj: thermal.cz

Milované i nenáviděné. Brutalistické budovy stále čekají na respekt široké veřejnosti

Přírodní beton, stavby připomínající monumenty. Brutalismus je jedním z nejdiskutovanějších architektonických stylů. Může za to podoba těchto staveb. Je tak výrazně rozdílná od zbytku historické zástavby, do které jsou většinou zasazené, že provokuje lidi, kteří křičí - toto sem nepatří! O brutalismus v posledních letech proto probíhá i v Česku boj. Kdo v něm uspěje?

Na webové stránce #SOSBRUTALISM citují Reynera Banhama, legendárního historika architektury, který v polovině 50. let definoval tento neoficiální architektonický styl.: „...co charakterizuje Nový Brutalismus ... je přesně jeho surovost, jakási ignorace všeho, absolutní tvrdohlavost.“

Brutalistické stavby působí jako totemy, prim hraje litý beton, odhalené konstrukční finesy, velké a výrazné fasády bez oken, často kreativní hra se zalomením světla a sklem či keramické obklady.

Banhamův památný výrok se objevuje na webu iniciativy, která v 21. století myslí na tyto stavby, na jejich smysl a rehabilitaci v očích veřejnosti.

Brutalismus v očích široké veřejnosti je totiž cosi, co patří do minulosti, stavby zohyzďující veřejný prostor, ve kterém působí rušivě a nepatřičně, a proto jsou vhodné spíše na demolici než adoraci. Na druhé straně odborníci a stále více mladých lidí odporuje tomuto trendu, ukazují brutalismus v jeho skutečné, mýty a ideologií neopracované podobě.

Argument je často stejný – mají svou hodnotu a jsou součástí naší historie. Brutalistické budovy si podle nich zaslouží uznání a poznání, protože navzdory veřejnému mínění, že jsou pozůstatkem normalizačních dob, jsou naopak pohledem na Západ v krátkém časovém okně, kdy bylo možné cestovat a inspirovat se světem.

Jak je na tom Česko? Které jsou nejznámější brutalistické stavby u nás a jaký osud je postihl?

„V České republice máme velice málo opravdu brutalistických staveb, těch několik málo ale bezesporu obstojí i ve světovém kontextu. Bohužel u nás, nejen v otázkách památkové ochrany brutalistických staveb, ale i šířeji v kategorii poválečné architektury panuje značná neochota dotčených orgánů tyto stavby chránit,“ vysvětluje Veronika Vicherková z Klubu Za starou Prahu pro Czechdesign.

Perla z Karlových Varů

Hotel Thermal v Karlových Varech od manželů Machoninových je snad nejznámějším brutalistním dílem v České republice. Vznikl mezi lety 1967 a 1976 jako centrum pro Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary, v jehož rámci ho poznali desítky filmových hvězd z celého světa.

Aby vznikla mohutná 65 metrů vysoká dominanta karlovarské lázeňské zóny, bylo třeba odklidit z cesty 30 budov, zejména secesních.

„Stavby Machoninové jsou pro řadu lidí projevem komunistické zvůle, ale přitom vznikly v tom krátkém období relativní svobody. Ta tvorba zůstala nepochopená kvůli vícero faktorům. Je to čas, zanedbaná údržba, dědictví socialismu, ambice určitých developerů,“ mluvil o hotelu architekt David Vávra ve skvělé reportáži iRozhlasu.

Venkovní bazén Hotelu Thermal je unikátem. Roky však chátral. | Zdroj: Dmitrij MožuchinVenkovní bazén Hotelu Thermal je unikátem. Roky však chátral. | Zdroj: Dmitrij Možuchin

Machoninovy inspiroval slavný Le Corbusier a britští architekti. Stavbě dominují ocel a červená dýha, které spolu s tmavohnědými stropy vytvářejí uvnitř klidnou a tmavou atmosféru připomínající divadlo.

Do soukolí okolních historických budov hotel nezapadá, za což je často i kritizován. Jak však známý architekt a teoretik Adam Gebrian upozornil v jedné z komentovaných prohlídek, Hotel Thermal je třeba vnímat v kontextu kopců a okolní přírody: „Uvnitř mám pocit jako v nějaké skále. Jako by ta stavba byla skutečně vytržená přímo z kopce.“

V rámci systémové detailnosti, která byla cílem práce Machoninových, obsahoval Thermal mnoho památných kousků. Důkazem mohou být skleněné plastiky či výrazná červená křesílka. Venkovní plavecký bazén, ve kterém se před vámi rozkládá celé údolí, nazval Gebrian světovým unikátem.

Výrazná budova však roky chátrala. Jakoby jí čas stále jasněji naznačoval, že patří do minulosti. „Z energetického hlediska jsou na tom špatně a vyžadují složité a náročné úpravy, aby v současné době obstály, ale aby se jejich architektura nezničila,“ vysvětloval v reportáži Gebrian.

Poslední roky stát jakožto akcionář rozhodl o rekonstrukci za víc než půl miliardy, po níž by se měl slavný hotel dostat do 21. století. Ta začala v roce 2019 a trvat by měla až do roku 2022.

„Všechny domy, které Věra Machoninová dělala, byly po základní stavební stránce dobře udělané. Vždy měla ohromný cit pro konstrukci, pro statiku a celkově pro stavění. Domy jsou robustní a jejich nosná část hodně vydrží. Jádro vydrží dlouho, ale to, co na něm visí, podléhá zkáze a jediná šance, že to dopadne dobře, je, že se do rekonstrukce pustí výborný současný architekt,“ dodal pro iRozhlas Gebrian.

Adam Gebrian při komentované prohlídce fantasticky a detailně zhodnotil hodnotu Hotelu Thermal.

Nejstylovější nákupní centrum

„Často se jedná o silné a sebevědomé stavby. Je z nich znát jistota autora a toho, že přesně takto má dům vypadat, že je správně a že je trvalý,“ vysvětluje o brutalistních stavbách pro Czechdesign Jiří Jaroš z Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy.

Takovým autorem byla i již zmíněná Věra Machoninová. Jedna z nejvýraznějších postav české podoby brutalismu stála se svým manželem Vladimírem i za obchodním domem Kotva v Praze.

Soutěž o návrh budovy vyhráli na základě povedeného prostorového řešení, které stálo na klíčové premise – na poměrně malé ploše mezi historickými budovami je potřeba vykouzlit co možná nejvíce prodejních ploch.

„Na konci 60. let byly manželé Machoninovi na vrcholu tvůrčí síly. Své prsty měli na tepu doby. Když se podíváme na Kotvu, tak vidíme stavbu, která odpovídá duchu 60. let. Byla ovlivněna technologickými experimenty i zdůrazňováním nosné konstrukce. Nejdůležitější je už však zmíněný prostorový koncept,“ vysvětluje v rozhovoru pro Český rozhlas Vltava historik architektury Petr Klíma.

Stavba stojí na hexagonovém půdorysu tvořícího několik šestiúhelníků, které jsou vzájemně propojeny. Zajímavostí je, že už stavební dokumentaci a následně i samotnou stavbu realizovala švédská firma SIAB.

Zopakujeme to ještě jednou: Významnou stavbu uprostřed hlavního města České republiky na počátku 70. let realizovala společnost ze západní země zpoza železné opony. To jen dokazuje ohromný význam a důraz na rychlost a kvalitu.

OC Kotva i po letech přitahuje pozornost umným prostorovým řešením. | Zdroj: Michaela BrůhováOC Kotva i po letech přitahuje pozornost umným prostorovým řešením. | Zdroj: Michaela Brůhová

OC Palladium, stojící naproti, Kotvě naznačuje, že patří do minulosti. | Zdroj: Michaela BrůhováOC Palladium, stojící naproti, Kotvě naznačuje, že patří do minulosti. | Zdroj: Michaela Brůhová

Konstrukce Kotvy je železobetonová, některé části jsou ocelové. Česká televize ČT24 v reportáži upozorňuje, že na plášť budovy byl použit atmofix, což je samokorodující ocel, která dodává budově zvláštní, hedvábný vzhled. Kotva měla zároveň zajímavý barevný kód – každé patro mělo svou barvu, což se projevovalo v nábytku či nátěru stěn.

Když se Kotva v roce 1975 otevírala, nezadržitelný dav lidí museli brzdit vojáci.

„Kotva vznikla na místě jakéhosi špalíčku mezi domy, včetně středověkých, byly mezi nimi i krásné secesní stavby. Dnes si myslím, že nikoho by ani nenapadlo bourat to. Je totiž štěstí, že stavba, která vznikla, je mimořádně hodnotná,“ vysvětluje v reportáži České televize historik architektury Zdeněk Lukeš.

Když se dnes postavíte na Náměstí Republiky, uvidíte i téměř neznatelný, ale prozaický boj minulosti se současností. Obchodní dům Kotva loni oslavil 45. výročí od postavení a dnes jsou to už dva roky, co byl prohlášen za kulturní památku. A obchodní dům Palladium, moderní stavba odpovídající na aktuální potřeby a trendy.

Ačkoliv v popularitě a návštěvnosti logicky vyhrává aktuálnější ze staveb, hodnota a nadčasovost slavné stavby manželů Machoninových zůstává nedotčena.

„Brutalismus se opírá o výrazné tvarosloví, ve kterém nacházíte oblibu i dnes. Zastaralé mohou být technické postupy, ale tvary a materiály si vždy znovu najdou cestu k našemu srdci,“ vysvětluje Jaroš z pražského Institutu plánování.

Smutný osud kontroverzního Transgasu

Důkazů o nepopulárnosti staveb postavených v brutalistním stylu je mnoho. Obchodní dům Ještěd v Liberci (do 2009), Hotel Praha v Dejvicích (do 2014), olomoucký Prior (do 2012) či budova Transgasu na pražských Vinohradech (do 2020) své boje o přežití či původní podobu prohrály.

Zejména demolice poslední ze zmíněných budov – Transgasu – vyvolala silnou diskusi a postavila proti sobě dva tábory – úřady spolu s těmi, kteří trvali na tom, že budova nedaleko Václavského náměstí nemá v centru hlavního města co dělat, a ty, kteří za brutalistní stavby bojují a Transgas vnímali jako ukázku výjimečné a odvážné architektury historické hodnoty.

Stavba vznikla z potřeby zřídit dispečink pro připravovaný plynovod, který měl zásobovat plynem státy střední Evropy a administrativní prostory pro Federální ministerstvo paliv a energetiky.

O tom, jak bude vypadat, rozhodli známí architekti Václav Aulický, Jiří Eisenreich, Ivo Loos, Jindřich Malátek a Jan Fišer. Výstavba začala v roce 1972 a stavební ruch utichl o šest let později, v roce 1978.

Transgas se stal ikonou místního brutalismu.

Transgas byl v minulosti ikonou místního brutalismu. Ani to mu však nepomohlo, když ho bourali. | Zdroj: archiv ScholastikaTransgas byl v minulosti ikonou místního brutalismu. Ani to mu však nepomohlo, když ho bourali. | Zdroj: archiv Scholastika

„Budova dispečinku představovala monumentální masivní podlouhlý kvádr, jehož fasáda byla z důvodů izolace výpočetní techniky vynalézavě vytvořena z osmnácti tisíc žulových dlažebních kostek. Dispečink byl ve své době vybaven nejmodernější elektronikou a pokrýval řízení celého plynovodu,“ informuje portál Biggmagg.

Interiér je originální, exteriér je v kontextu vinohradské zástavby radikální, výrazný, mimořádně kontroverzní. Snoubí v sobě zásady brutalismu na úrovni, již zmíněného atmofixu – surové oceli, nebo přírodní žuly na budově ústředny.

V dalších letech budova zpustla, skončila prázdná a nevyužitá. V roce 2014 ji koupila developerská skupina HB Reavis, která od počátku projevovala ambici srovnat stavbu se zemí. Odpovědné úřady, podobně jako HB Reavis, ji vnímali jako rušivou a nevhodnou v kontextu okolního prostředí.

„Paradoxně tvůrci budov se museli velmi podřizovat požadavkům památkové péče, například v měřítku. Když se dobře podíváte na mapu Vinohrad, zjistíte, že jejich půvab nespočívá pouze v pravidelné mřížce domovních bloků, ale i v cézurách, které tuto strukturu provzdušňují, rozvolňují. O něco takového se pokusil i Transgas,“ doplňuje Vicherková z Klubu Za starou Prahu.

Právě toto Občanské sdružení patřilo k nejsilnějším obráncům Transgasu. Její defenziva, v jejímž rámci se snažili dosáhnout prohlášení stavby za kulturní památku, byla marná.

Vinohradská ulice, na které Transgas sídlil, se v minulosti zbarvila i do růžova. Tímto způsobem proti demolici bojovala umělecká skupina. | Zdroj: Bolt958Vinohradská ulice, na které Transgas sídlil, se v minulosti zbarvila i do růžova. Tímto způsobem proti demolici bojovala umělecká skupina. | Zdroj: Bolt958

Transgas loni přestal existovat.

„Místa rostou a věci dožívají. Žádný dům nemá neomezenou životnost. Jde spíše o to, co se daným bouráním odstraní. Mnoho odborníků i mladých lidí shodně tvrdí, že areál měl být zachován a stavba po demolici nemá v Praze svou obdobu,“ vysvětloval v roce 2019 spoluautor Transgasu Václav Aulický v rozhovoru s Lucie Výbornou v Radiožurnálu Českého rozhlasu. „Mohl se revitalizovat,“ dodal.

HB Reavis vidí hodnotu v čemsi jiném. Na místě vyroste polyfunkční komplex s byty, kancelářemi a obchody.

Jeden z autorů budovy Transgasu Václav Aulický. Za ním nejslavnější budova pojící se s jeho jménem. | Zdroj: Filip Jandourek/ Český rozhlasJeden z autorů budovy Transgasu Václav Aulický. Za ním nejslavnější budova pojící se s jeho jménem. | Zdroj: Filip Jandourek/ Český rozhlas

Dům nad domem

Charismatický Karel Prager byl jedním z těch architektů, kteří utvářeli obraz Prahy velmi výrazně. Důkazem jsou známé budovy jako Nová Scéna národního divadla (1977–1983), Komerční banka na Smíchově (1977–1992) nebo Obchodní centrum v Hostivaři (1999–2000).

Jeho nejslavnějším dílem však zůstává diskutovaná budova hned vedle úchvatného Národního muzea na pražském Václavském náměstí – Nová budova Národního muzea, původně budova Federálního shromáždění. Jedna z nejvýraznějších staveb hlavního města desetiletí vyvolává ovšem také kontroverzi.

Prager soutěž o stavbu budovy Federálního shromáždění v polovině 60. let 20. století vyhrál s Kladrubským a Albrechtem.

Budova přistavěna k bývalé Peněžní burze od architekta Jaroslava Rösslera, která měla uspokojit potřeby tehdejšího parlamentu, se stavěla osm let, mezi lety 1966 a 1974. Po revoluci v budově sídlilo Rádio Svobodná Evropa. Dnes patří sousedovi – Národnímu muzeu.

Budovu bývalého Federálního shromáždění lidé považují jen za ošklivého bratra skvostného Národního muzea. | Foto: Petr Šmídek, 2009Budovu bývalého Federálního shromáždění lidé považují jen za ošklivého bratra skvostného Národního muzea. | Foto: Petr Šmídek, 2009

Karel Prager se svou skupinou však v tendru uspěl umným řešením domu nad domem. | Zdroj: Národní muzeum / archiv ateliéru GamaKarel Prager se svou skupinou však v tendru uspěl umným řešením domu nad domem. | Zdroj: Národní muzeum / archiv ateliéru Gama

„Součástí soutěže byla potřeba dostatečně velkého prostoru pro členy Federálního shromáždění, ale soutěžící museli v návrhu počítat s budovou Peněžní burzy. Většina zapojených architektů projektovala objemy mimo tuto budovu, čímž ucpali prostor vedle. Výjimku tvořily dva kolektivy. Jedním z nich byl i pozdější vítěz Karel Prager,“ vysvětluje historička architektury Klára Brůhová ve videu Národní galerie Praha u příležitosti výstavy NEBOURAT! Podoby brutalismu v Praze, která se uskutečnila na konci roku 2020.

Objem nové budovy vystavěli vedle, ale zároveň i nad budovu Burzy. „V případě návrhu kolektivu Karla Pragra mluvíme o konceptu domu nad domem,“ pokračuje Brůhová.

„Objekt burzy byl překlenut velkoprostorovým roštem, který je zespodu podepírán pylony. Konstrukce roštu, vážící několik set tun, byla svářená na zemi a na své místo byla vyzvednuta jako celek. Na roštu pak vyrostla dvě patra nových prostor. Součástí budovy se stala i největší závěsová skleněná stěna v tehdejším Československu,“ cituje ČTK portál Novinky.

Součástí architektonického řešení byla i bohatá umělecká výzdoba Federálního shromáždění. Mnohá díla byla již navržena, či dokonce vznikla přímo pro něj.

Karel Prager má na svém kontě mnoho známých brutalistních staveb. Ta nejvýznamnější je však bývalá budova Federálního shromáždění nad Václavským náměstím. | Zdroj: Stavební FórumKarel Prager má na svém kontě mnoho známých brutalistních staveb. Ta nejvýznamnější je však bývalá budova Federálního shromáždění nad Václavským náměstím. | Zdroj: Stavební Fórum

Kontext doby však hovoří jasně. Architektonický koncept vznikl v roce 1966, stavba byla dokončena v roce 1973 a mezi těmito lety byl rok 1968. Mnoho umělců, kteří se měli na výzdobě podílet, zkrátka už nemělo možnost publikovat svá díla. Jedním z takových děl je například i Milník dějin od sochaře Olbrama Zoubka.

„Federální shromáždění nebylo možné v 70. letech dokončit do úplného detailu,“ objasňuje Brůhová. O Federálním shromáždění se hovoří jako o socialistickém dědictví, nejošklivější stavbě v Praze. Nic z toho není pravda.

„Federální shromáždění vzniklo jako odvážný koncept solitérní budovy, protiváhy historickému Národnímu muzeu. Se svým okolím mělo být pokračováním Václavského náměstí. Místo toho bylo i s Muzeem odříznuto neúprosným pruhem magistrály,“ píší v ohlédnutí se za osobností Karla Pragera na portálu Lidovky.

Karel Prager byl sebevědomým tvůrcem. Na kontě má odvážné stavby, kterými mrkal na Západ. V něm nacházel radost a inspiraci. Budova Federálního shromáždění vyvolala ve světě velký ohlas, na přelomu let 1969 a 1970 její fotku otiskl i prestižní architektonický magazín L'Architecture d'Aujourd'hui. V Česku mu ovšem zůstává pověst nepovedeného souseda skvostu v podobě Národního muzea.

Kam dál

Výše vybrané stavby ani zdaleka nejsou jedinými, co „brutálně“ zasahují do urbanismu měst. Respekt budí obrovský černý Dopravní podnik hlavního města Prahy v centru města, DBK Praha, budova Centrotex u Pražského povstání, bytový dům Hadovka nebo už k nepoznání změněné nádraží v Ostravě.

Sebevědomé, často nepochopené stavby budí respekt a inspiraci, ale i opovržení. Brutalismus rozšiřovali silní a sebevědomí tvůrci jako manželé Machoninovi, Karel Prager nebo první dáma české architektury Alena Šrámková. Ve světě pak zářil vizionářský architekt Louis Kahn či legendární popularizátor Le Corbusier, který jako první hovořil o „béton brut“ – surovém, přírodním betonu.

Jeden z nejslavnějších architektů na světě Le Corbusier. Byl prvním, kdo mluvil o „béton brut“. | Zdroj: AP / SIPAJeden z nejslavnějších architektů na světě Le Corbusier. Byl prvním, kdo mluvil o „béton brut“. | Zdroj: AP / SIPA

Tvořily se stavby jako zhmotnění tvůrčí vize, síly a představivosti. A proto v posledních letech zažívá tento styl renesanci zájmu, vznikají publikace a iniciativy, které jsou důkazem diskuse, která je stále silnější, mohutnější, a možná i brutálnější.

Protože socialistická monstra? Skutečně? Zamyslete se ještě jednou. Tyto budovy jsou letmým pohledem do svobodného světa druhé poloviny 20. století. Světa, kde se experimentovalo a těšilo z architektury víc než dnes.

Galerie

Další články