Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Chrání nebo překáží? Foto: Jan Malý, IPR/CAMP Chrání nebo překáží? Foto: Jan Malý, IPR/CAMP

Město jako limit. Ulice jsou plné zbytečných objektů, které znesnadňují život v metropoli

Za posledních sto let prošla města a veřejná prostranství výraznou proměnou. Ne všechny změny mají ale pozitivní dopad na kvalitu života obyvatel. Často jsou přehlcena automobilovou dopravou i objekty, jimž lidé přestali věnovat svou pozornost. Příkladem mohou být nadužívaná červenobílá zábradlí, kterých má Praha v porovnání se zahraničím nebývale hodně. Podobně jsou na tom i betonové citybloky, které sice zabrání případnému nájezdu vozidla do davu, ale při pohybu po náměstí nám překáží.

Výstava Cityblok, která je společným kurátorským počinem tří mladých architektů Martina Špičáka, Viktórie Mravčákové a Kateřiny Frejlachové, nabízí takových městských objektů sedmnáct. Interaktivní formou pak popisuje jejich výhody a nevýhody a vybízí návštěvníky k zamyšlení nad jejich smyslem, funkcí i umístěním.

Veřejný prostor by měl být bezpečný, přívětivý a umožnit širokou škálu aktivit všem jeho uživatelům. Pro jeho užívání jsou důležitá jasně daná a srozumitelná pravidla. Praha by se navíc mohla díky velkému množství zelených a často neupravených ploch stát lídrem v oblasti nejméně znečištěných a nejzdravějších měst, myslí si architekt a jeden z kurátorů výstavy Martin Špičák, kterého Czechdesign vyzpovídal.

Víte, že má Praha čtyřicet čtyři druhů odpadkových košů? I to se dozvíte na výstavě Cityblok. Foto: Jan Malý, IPR/CAMPVíte, že má Praha čtyřicet čtyři druhů odpadkových košů? I to se dozvíte na výstavě Cityblok. Foto: Jan Malý, IPR/CAMP

Žije se ti v Praze dobře?

MARTIN: Ano, je tu spousta historicky cenných míst, velké množství atraktivních rekreačních ploch, mnoho zeleně a také zapadlá místa, která je možné donekonečna objevovat. Zlepšuje se různorodost podniků a vybavení, možnosti trávení volného času a kulturní a komunitní rozvoj. Na druhou stranu lze říci, pokud se zaměříme čistě na veřejná prostranství, že řada věcí se v průběhu posledního století spíše zhoršila. Souvisí to převážně s rozvojem automobilové dopravy, ale i dalších bezpečnostních a hygienických požadavků na město.

Jaký máš vztah k veřejnému prostoru jako architekt a jaký jako jeho uživatel? Lze od sebe vůbec tyto role oddělit?

MARTIN: Příliš to oddělit nelze. Nebo spíše by se to oddělovat ani nemělo. Řada zrekonstruovaných veřejných prostranství vůbec nepřispěla dobrému užívání ani oživení. Kvalita v případě veřejného prostoru vzniká ne pouze kvalitním estetickým a technickým zpracováním projektu, ale schopností citlivě vyvážit zájmy, které v místě reprezentují místní aktéři a uživatelé, zapojením uživatelů tak, aby považovali projekt za svůj vlastní a nakonec i měkkými opatřeními, která často s projektem vůbec nesouvisí.

Péče o město je klíčová

Cityblok je o bariérách, na které lze v městském prostoru narazit, informačním přehlcení i polemice spojené se samotnou existencí některých představených objektů. Proč výstava tohoto typu a v čem je specifická?

MARTIN: Debata o veřejných prostranstvích se často zvrtne v debatu o dopravě, přitom jsou tu další vážné problémy, kterými by se mělo město intezivně zabývat. Výstavou chceme upozornit na to, že veřejnému prostoru není věnována dostatečná péče a mnoho témat je řešeno nesystematicky a nekoncepčně.

Reálně vystavených objektů je pět. Jedním z nich je i hojně diskutovaný žlutočerný cityblok. Foto: Jan Malý, IPR/CAMPReálně vystavených objektů je pět. Jedním z nich je i hojně diskutovaný žlutočerný cityblok. Foto: Jan Malý, IPR/CAMP

Výstava popisuje 17 objektů (např. lavička, zábradlí, cityblok, lampa, odpadkový koš), které během posledních dvou století výrazně ovlivňují charakter i podobu veřejných prostranství. Existovalo nějaké kritérium jejich výběru?

MARTIN: Všechny objekty, o kterých se na výstavě mluví, plní ve veřejném prostoru nějaký jeden dílčí úkol, ale nepřispívají ke kvalitnímu celku. Někdy jej dokonce poškozují. Objekty posledních sto let postupně zaplňují náš prostor, my si jich přestáváme všímat, ale přitom nás zásadně ovlivňují. Mění vzorce našeho chování, vnímání veřejného prostoru a délku pobytu v něm.

Našel by se mezi dokumentovanými objekty takový, který je svou užitečností nejproblematičtější?

MARTIN: Každý z objektů může být současně dobrý i špatný. Reprezentují vážnější témata, se kterými se město potýká. Cityblok se ve městě používá třeba pro dočasné vymezování ploch pro parkování, ale někdy se z dočasného stává trvalé. Čím se stal žlutočerný cityblok slavný, je jeho využití jako antiteroristické opatření v centru města, jeho funkčnost je v tomto ohledu ale sporná. Neméně závažný je např. přístup města k protipovodňové ochraně reprezentovaný protipovodňovou zábranou. Postupně jsme zúžili a vybetonovali koryto řeky a potoků tak, že jim nedáváme prostor pro přirozené rozlití. Zpevněné plochy a kanalizace vodu rychle odvádí z města. Vody se chceme co nejdříve zbavit, ale pak nám schází v městském ekosystému i na polích. V nadcházející době, kdy se bude civilizace vypořádávat s klimatickou krizí, bude hrát přístup města k životnímu prostředí klíčovou roli.

Omezení vs. přístupnost

Prvek, který mě zaujal, se týká zákazu. Navíc některé zmíněné podoby zákazů platné třeba v zahraničí, např. No loitering (zákaz lelkování) nebo Saggy pants ban (zákaz nošení kalhot pod pasem), působí až bizarně. V souvislosti s tím mě napadá, nakolik se ve veřejném prostoru můžeme cítit skutečně svobodně? Nebo jde jen o pravidla, která jsme si zvykli dodržovat a moc nad jejich smyslem nepřemýšlíme?

MARTIN: Je to sporné. Tímto tématem jsme chtěli porovnat různé kulturní zvyklosti u nás a v zahraničí. Některá omezení, která platí v zahraničí, nám přijdou absurdní. V našem kulturním prostředí a v návaznosti na dlouhou dobu totality obecně jakákoliv omezení neseme velmi špatně a často máme tendenci hledat cesty jak pravidla obcházet. Neustále argumentujeme hlediskem svobody, nicméně to, že jsou některé činnosti omezeny, je správně a město by se mělo v této věci zlepšovat. Příkladem je vizuální smog v centru města. Nejcennější část, která je navštěvována miliony turistů pro historickou romantičnost, je obsypána lacinými a nekulturními prodejnami nekontextuálního zboží, cedulemi, převleky, výstupy a nakonec i zaparkovanými vozidly. Město se musí stát autoritou (a již k tomu podniká první kroky) a výše uvedené jevy důsledně regulovat.

Téma si návštěvník vybírá podle zájmu. Foto: Jan Malý, IPR/CAMPTéma si návštěvník vybírá podle zájmu. Foto: Jan Malý, IPR/CAMP

Všímají si lidé dostatečně svého okolí nebo jste výstavou chtěli upozornit na skutečnost, že jsou vůči němu spíše imunní a přehlížejí ho?

MARTIN: Například dnes si veřejnost stěžuje na nepořádek v ulicích a Technická správa komunikací na to, že jsou lidé ve veřejném prostoru nepořádní. Výsledkem je ale nadále neudržované město. Občanská aktivita a osobní zodpovědnost jsou klíčové, pokud se u nás má zvýšit i kvalita veřejné správy. Výstava se snaží zvýšit zájem Pražanů o dění kolem nich.

Výstava je z velké míry interaktivní. Jakou roli v ní má návštěvník?

MARTIN: Návštěvník na výstavě vybírá objekt a téma, které se zobrazí na projekční stěně. Sám tedy rozhoduje o tématech, která mu přijdou zajímavá nebo zásadní. Zároveň může zanechat svůj komentář a na vystavený citylight fixou napsat, kde se ve městě cítí dobře a kde ne. Nakonec se může zapojit do diskuze o tématech výstavy v rámci doprovodného programu.

Veřejná prostranství jako dílo člověka

Motto výstavy zní Veřejná prostranství jsou produktem lidského rozhodování, můžeš tuto myšlenku rozvést? Co vás na ní společně zaujalo?

MARTIN: Je to citace z knihy Arsenal of Exclusion and Inclusion, která je dílem amerického architektonického studia Interboro. Lze říci, že vše, co na veřejných prostranstvích vidíme, je dílem člověka, který to naplánoval a zrealizoval. Zároveň však do debat o podobě veřejného prostoru vstupuje mnoho lidí. Podoba veřejného prostoru je pak odrazem jejich vyjednávání. Ovšem v poslední době zaznívají filozofické názory, že často pro složitost systému a řadu komplexních neurčitých vlivů už člověk výslednou podobu třeba zrovna těch veřejných prostranství pod kontrolou nemá.

Architekt a kurátor Martin Špičák při jedné z komentovaných prohlídek. Foto: Jan Malý, IPR/CAMPArchitekt a kurátor Martin Špičák při jedné z komentovaných prohlídek. Foto: Jan Malý, IPR/CAMP

Co by veřejná prostranství měla lidem nabízet?

MARTIN: Místo často rigidní a důsledné bezpečnosti by měla veřejná prostranství poskytovat pocit bezpečí. Vedle základní přístupnosti pro všechny skupiny uživatelů včetně těch pohybově znevýhodněných, dětí a seniorů by měl být veřejný prostor přívětivý a umožňovat širokou škálu aktivit. Vedle udržovanosti by měl být veřejný prostor také udržitelný z hlediska životního prostředí a také by v něm měla být nastavena srozumitelná a spravedlivá pravidla jeho užívání.

Co je pro veřejný prostor v Praze typické? Lze ho nějak stručně charakterizovat?

MARTIN: Pro Prahu je typické velké množství zelených, často neupravených ploch, svahy a velké krajinné celky uvnitř města. Tím se Praha výrazně odlišuje od podobně velkých zahraničních měst – a dává jí to výhodu stát se jednou lídrem v oblasti nejméně znečištěných a nejzdravějších měst. Nicméně určitě Prahu poznáme i podle nadužívaných bíločervených zábradlí, která se pro mnohé stala nedílnou součástí identity města.

Komu patří veřejný prostor? Foto: Jan Malý, IPR/CAMPKomu patří veřejný prostor? Foto: Jan Malý, IPR/CAMP

Vernisáži výstavy předcházelo symbolické otevření areálu Emauz tím, že byla odstraněna kovová mříž, která bránila volnému vstupu do CAMPu a navíc byla kotvená do památkově chráněných plastik Miloslava Chlupáče. Jsou veřejná prostranství v Praze plná takových bariér nebo se situace mění a Praha začíná být přístupným a otevřeným městem?

MARTIN: Z hlediska prostupnosti na tom město není nejlépe, nicméně situace se postupně zlepšuje. Ve městě je velké množství rozsáhlých soukromých ploch, kde je logicky omezen vstup. Výrazná terénní morfologie Prahy také vytváří neprostupná místa a často jsou tak odříznuté celé čtvrtě. Na výstavě se nicméně zaměřujeme na ploty, které se vyskytují na veřejných prostranstvích. Může jít o reziduum z historie nebo o bezpečnostní opatření. Jednou z nejvýraznějších ukázek úplného uzavření veřejného prostoru je Jelení příkop u Pražského hradu.

Která evropská města jsou podle tebe ke svým obyvatelům přátelská? Čím konkrétně?

MARTIN: Pro řadu evropských měst, např. Oslo, Helsinky, Kodaň a další platí, že v posledních letech zavádějí opatření radikálně snižující emise CO2. Omezují automobilovou dopravu tím, že zklidňují ulice, zpoplatňují vjezd do center nebo zavádějí nízkoemisní zóny. Zároveň dělají maximum pro zkvalitnění mobility podporou jiných, čistších módů dopravy. Zavádí staveniště s nulovými emisemi, požadují obnovitelné a méně zatěžující stavební materiály a důslednou recyklaci odpadu. Výsledkem těchto opatření není jen neviditelné snížení produkce CO2, ale zejména čistší vzduch, čistší voda, snížení hluku a bezpečnější a přívětivější prostředí pro život.

Kurátoři výstavy

Martin Špičák

Architekt, absolvent Fakulty architektury ČVUT. Zkušenosti nasbíral v ateliérech 4ds, Baukumst, Headhand, RKAW. Spoluzaložil experimentální studio placemakers cz zaměřené na městské plánování a participaci. Pracuje v Kanceláři veřejného prostoru na Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy. Podílel se na tvorbě Manuálu tvorby veřejných prostranství a Koncepci pražských břehů.

Viktória Mravčáková

Architektka, která se zaměřuje na veřejný prostor, politiku plánování a specifika post-socialistického kontextu. Absolvovala architekturu na pražské UMPRUM. Je součástí kolektivu Spolka, který se pokouší o kultivaci diskurzu o urbanismu a kritický přístup k současnému plánování měst. V současnosti pracuje na IPR Praha v Kanceláři veřejného prostoru.

Kateřina Frejlachová

Architektka, absolventka Fakulty architektury ČVUT v Praze se studijní zkušeností z Tokia. Je spoluzakladatelkou studia placemakers cz a spoluautorkou výzkumného projektu Illegal Taipei. Pět let působila na Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy. V současnosti spolupracuje s architektonickým atelierem MCA.

Info

Cityblok / 18. 6. a 26. 6. v 18:00 komentovaná prohlídka

KDY: do 30. 6. 2019

KDE: Centrum architektury a městského plánování (CAMP), Vyšehradská 51, Praha 2
VSTUPNÉ: zdarma

Další články