Všít se pod kůži 

Lucie Králík Rosická je studentkou závěrečného ročníku v ateliéru Malba IV na pražské AVU, který vede dvojice Marek Meduna a Petr Dub. Svou úvodní hodinu kantoři zahájili slovy, na která Lucie nikdy nezapomene: „Tvořte, co chcete, malba není podmínkou.“ Netrvalo dlouho a štětec vyměnila pětadvacetiletá výtvarnice za šicí stroj. O jejím nesporném talentu se jako jedna z prvních zmínila ve svém newsletteru novinářka Eva Slunečková, která vyzdvihovala autorčin cit pro tvorbu, v níž přetváří textil v umělecké tapiserie. 

Ačkoliv výtvarnice studuje malbu, ve své tvorbě se věnuje šití, které kombinuje s technikou airbrushe. | Foto: Lucie Urban

V současné době Lucie vystavuje své série textilních děl ve Skautském institutu na Staroměstském náměstí v rámci výstavy „WO(bject)“, je také součástí expozice v Nookart v srdci Prahy a její díla zdobí i nedalekou Galerii NoD. V hledáčku je Lucie ale i mimo Prahu a vystavuje v rámci kolektivní výstavy ProTKÁNÍ v Galerii Tiskárny Karmášek v Českých Budějovicích nebo v italském Turíně v Crag gallery, kde je k vidění společná po-rezidenční výstava Autocensura, která je součástí veletrhu The Others. Letošní nabitý podzim je pro nadějnou výtvarnici pozitivním startem její slibné umělecké dráhy. 

Autorka na plátnech svých obrazů promítá každodenní ženské kosmetické úkony. Věnuje se také autoportrétům. | Foto: Lucie Urban

Lechtivá témata a erotické umění

Kdy poprvé jsi pomyslela na textilní tvorbu? Zprvu ses věnovala jen malbě, kterou také momentálně pod vedením pedagogů Petra Duba a Marka Meduny studuješ na AVU. 

LUCIE: Okolo 15 let jsem se zamilovala do módy a měla jsem touhu šít a navrhovat. Jenže jsem studovala gymnázium a při výběru vysoké školy jsem nakonec volila AVU a malbu. Můj návrhářský sen šel stranou. Kresba a malba se mi jevila jako „holce z gymplu“ dostupněji naučitelná. Rodiče, především moje mamka, mě tehdy přihlásili do přípravných kurzů a na doporučení našeho známého z uměleckých kruhů jsem chodila pravidelně na konzultace. Při gymplu jsem intenzivně asi tři roky malovala. Zároveň jsem v maturitním ročníku podala dalších 12 přihlášek pro případ, že by umělecká dráha nevyšla (smích). Když mě přijali do ateliéru Malba IV, nic jiného mě nezajímalo. Zaujala jsem tehdy svými plátny s kontroverzním námětem. Inspiroval mě svět sugar daddies – bohatých pánů, co si nabrknou mladá děvčata. 

Umělkyně Lucie Králík Rosická. | Foto: Lucie Urban / Zdroj: archiv autorky

Tvoje mamka tedy sehrála v úspěšných přijímačkách poměrně zásadní roli. Má k umění blízko? 

LUCIE: S mým otcem jsou sběratelé umění, a to především s erotickým námětem. V tvorbě mě vždycky podporovali a zpětně jsem za ten prvotní impuls od nich vděčná. 

Odtud se tedy bere námět ženského těla a ženství obecně, které často do textilií promítáš. Jsou ti obecně tabuizovaná témata blízká?  

LUCIE: Často přemýšlím, jaký vliv ta záliba mých rodičů a jejich benevolentní výchova na mě měla. Jako dítě jsem vyrostla obklopena kresbami a malbami, kde byl explicitně zobrazován sex nebo genitálie. Akty od Oldřicha Kulhánka mají velmi detailně vyobrazené ochlupení, které jsem, jak si pamatuji, zkoumala zblízka a tehdy mi to vůbec nepřipadalo zvláštní. Podvědomě ve mně zůstal chtíč a jistá dávka otevřenosti. Své tělo znám nejlépe, a proto je autoportrét pro mě nejpřirozenější. Před lety jsem bojovala s poruchou příjmu potravy a díky tomu jsem i své tělesné schránce za mnoho vděčná. 

Mám obecně nejspíš posunuté hranice vnímání toho, co by se mělo a nemělo na veřejnosti ukazovat nebo o čem by se mělo a nemělo mluvit. Tabu témata mi jsou tedy rozhodně blízká. Doma mi bylo vše vysvětleno bez jakékoliv omáčky. 

Autorka se mimo jiné účastnila rezidenčního pobytu v New Yorku, kde našla uměleckou svobodu experimentovat a rozvíjet svou vlastní uměleckou vizi. | Foto: Lucie Urban

Mezi malbou a textilním uměním

V umění tedy zobrazuješ především sebe? 

LUCIE: Ano, vycházím z fotografií, často selfie, které přenáším do textilu. Například v poslední sérii pláten zachycuji série selfie z koupelny, které byly zprvu adresovány mému manželovi, jenž je momentálně tři měsíce v Americe. A člověk se zkrátka snaží skrze moderní technologie vztah na dálku udržovat. Baví mě na nich erotika, která je v kontrastu s běžnými věcmi denní potřeby, jako je záchodová mísa nebo WC štětka.

Zároveň často promítáš do svých děl různé dezény, ať je to airbrushem vytvořená geometrie kachlí nebo dřevěných parket. 

LUCIE: Tato linka v malbě mě na textilii moc baví. Při své zahraniční stáži v Itálii jsem si například pořídila dekorativní šablonu v jednom z místních Hornbachů, kterou jsem se snažila navodit dojem tapety. Tuším, že přijde moment, kdy začnu dezény i více prošívat. 

Díla s jedinečným stylem figurativního umění vyvolávají osobní vzpomínky a emoce. | Foto: Lucie Urban

Z jakých látek konkrétně tvoříš?

LUCIE: U výběru látek je pro mě důležitá haptika, proto tíhnu k chlupatým a na dotek příjemným materiálům. Na začátku své tvorby jsem se věnovala hodně patchworku a tvořila například i z látek mého starého oblečení. Baví mě také kombinovat nové látky s látkami, které mi někdo věnoval. Takový materiál dostává úplně nový kontext a mám ho spojený se vzpomínkou na daného člověka. Od módní návrhářky Ivy Burkertové jsem dostala neopreny z její kolekce. Významná česká sběratelka umění Lucia Lettenmayerová mi zase věnovala velké množství látek. Mezi nimi byly i sytě červené samety, se kterými bych jinak asi nepracovala. Obecně volím v barevné paletě střídmost. Vypozorovala jsem ale, že čím víc je zima, tím má díla tmavnou a volím temně hnědé, zelené podklady. 

Pamatuješ si moment, kdy jsi prvně sedla za šicí stroj? 

LUCIE: K látkám jsem podvědomě vždy tíhla a experimentovala jsem zprvu jen s tiskem na látky. Pak jsem se dostala na stáž na scénografii, kde jsem látky poznávala skrze kostýmy, a zalíbila se mi technika macramé, kterou jsem později využívala pro ztvárnění figurálních námětů. Zlom nastal v New Yorku, kam jsem odjela na rezidenci, kde jsem si na marketplacu koupila šicí stroj za 80 dolarů a všechno to do sebe zaklaplo. Tam jsem prvně začala šít obrazy. Při malbě jsem se nikdy necítila tak, jak se cítím za šicím strojem, kde zapomenu na všechno. Navíc monotónní zvuk stroje je dost meditativní a člověk lehce zapomene třeba se za celý den najíst (smích). Po návratu z Ameriky do Česka mi bylo jasné, že pro mě funguje figurální přístup v textilní tvorbě.  

Ukázka tvorby umělkyně Lucie Králík Rosické. | Zdroj: Archiv autorky

Krása jako diktát, nebo ženská přirozenost? 

Máš za sebou výstavu v Českých Budějovicích, tvoje tvorba je k vidění v Galerii NoD a čerstvě tvůj současný přístup v umění představilo i Nookart studio. Jaké prožíváš pocity před výstavou děl, na kterých jsou vlastně tvoje akty?

LUCIE: Myslela jsem si, že se budu stydět. Ale ve finále to tak nebylo, je to přeci jen pro mě vyšší druh prezentace. Přebírám zodpovědnost za to, jak jsem zobrazována. Je to trochu paradox, dalo by se to připodobnit k OnlyFans, ale ta tematika je zcela na jiné úrovni, a proto se dokážu odosobnit a soustředit se na podstatu, kterou chci svou tvorbou předat.  

A co pro tebe ženství znamená? Zabýváš se také otázkou ženské krásy, sebepéčí a tvými motivy se stávají různé každodenní ženské rituály. 

LUCIE: Ve mně se bije k ženství jako takovému několik přístupů. Vyrůstala jsem v prostředí sociálních sítí a podvědomý marketing a beauty svět s ním spojený mám velmi zarytý pod kůží. Zamýšlím se nad tím, proč je vlastně pro ženy důležité se o sebe starat, co je společenský diktát a co naopak přirozenost ženy. Spíše než na krásu ráda poukazuji na nehezkost a přirozenost, která je součástí každé ženy. Kladu si otázku, proč si holíme nohy a trháme obočí. Baví mě banální představa toho, že bychom se staraly o chlupy na nohách se stejnou intenzitou, s jakou se staráme o řasy. Můj děda říkával: čím chlupatější, tím vášnivější, a dnes si díky pornu téměř všechny ženy holí genitálie. Zkrátka trendy hrají v kráse velkou roli, stejně tak společnost a její představa o ženském vzhledu. 

Autorka volí tlumenou barevnou paletu látek, která se v období zimy blíží více k tmavým tónům. | Foto: Lucie Urban

A je to podle tebe dobře? Říká se, že ženou se musíš stát…  

LUCIE: Není snadné říct, zda je to dobře, nebo špatně. Sama toto téma nemám v sobě pevně ukotvené. Fascinují mě vlastní emoce a pocity, které mám, když se oholím a dám si hezké prádlo. Chovám se jinak a cítím se jinak, než když jsem v teplákách a týdny neoholená. Baví mě zkoumat a inspirovat se tím, spíš než abych zastávala určitý postoj. Musím ale dodat, že péči sama o sebe mám ráda. 

Haptické umění 

Co ti dala stáž v italském Turíně a co naopak v New Yorku? 

LUCIE: První dlouhodobá zkušenost byla moje pracovní stáž v turínské galerii, kde jsem pomáhala s instalací a chodem, což mi paradoxně pomohlo k tomu se rozhodnout, že chci být umělkyní. Viděla jsem v praxi, že se uměním dá živit, a moje nadšení pro tvorbu se tak prohloubilo. Zároveň mě baví, jak je prostředí umění proměnlivé. Od šicího stroje přes den můžu být večer dáma se skleničkou na vernisáži. 

V New Yorku jsem se přihlásila na několikaměsíční rezidenci. Byla jsem dost odříznutá od školy a byla jsem víc sama se sebou. Zároveň bylo ve městě tolik inspirativních podnětů a příležitostí, jak se setkat s uměním. Vyškolilo mě to jako člověka a naučilo mě to se nebát a zkoušet nové formy tvorby. 

Po absolvování pracovní stáže v italském Turíně, kde Lucie objevila bohatou historii materiálů a módy, v ní tato zkušenost podnítila zájem o povýšení textilních technik na výtvarné umění. | Foto: Lucie Urban

Kde čerpáš své umělecké sebevědomí? 

LUCIE: Rodiče byli dlouho znepokojení tím, že bych se měla živit jako umělkyně. To, že věřím, že se uměním dá živit, je díky mým kamarádům umělcům kolem mě, kteří vidí dál za hranice Česka a dávají do tvorby 110 %. Vzájemně se podporujeme a dáváme do tvorby maximum toho, co můžeme.

Autorčina díla můžete zhlédnout během listopadu v několika pražských galeriích. | Foto: Lucie Urban