Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Barbora Kysilková tvořící pod uměleckém jménem Barbar žila v Praze, Oxfordu, Berlíně a Oslu. Nyní žije s přítelem na samotě ve švédských lesích. | Zdroj MUD Benešov Barbora Kysilková tvořící pod uměleckém jménem Barbar žila v Praze, Oxfordu, Berlíně a Oslu. Nyní žije s přítelem na samotě ve švédských lesích. | Zdroj MUD Benešov

Malířka, která žije na samotě v švédských lesích, nyní vystavuje v Benešově. Člověk je pro mě jedno z největších tajemství, říká Barbora Kysilková

Jaké je to tvořit v Berlíně, Oslu nebo na samotě ve švédských lesích, jak ji změnila konfrontace se zlodějem jejích dvou obrazů a proč malířku Barboru Kysilkovou tvořící pod uměleckým jménem Barbar fascinuje téma smrti? O těchto a dalších tématech jsme si povídali v Praze, kam si na nějaký čas odskočila za „teplem“ z evropského severu. Nová výstava HOMO TEMPUS, kterou můžete v současné době zhlédnout v Muzeu umění a designu Benešov, představuje průřez její tvorbou, jež se zabývá pro společnost ne zcela příjemnými tématy.

V hlavní roli člověk

K čemu odkazuje název tvé výstavy HOMO TEMPUS v Muzeu umění a designu Benešov? Je podle tebe samotný název důležitý?

BARBORA: Nemohu říct, že není. I při rozhovorech s Alenou (Alena Ochepovsky, pověřená ředitelka MUD Benešov, pozn. red.) jsem zjistila, že na názvu opravdu záleží. Může to nadhodit určitý směr, jak se na obrazy dívat. „Homo“ odkazuje k člověku, což je, dá se říct, víceméně mé téma, kterému se ve své tvorbě věnuji. Člověk je pro mě jedno z největších tajemství, které bych ráda alespoň trošku rozlouskla. Samozřejmě celý svět je jedno velké tajemství a nevíme, jak se přesně všechno má. Člověk je pro mě ale i zároveň největším zdrojem inspirace.

Alena Ochepovsky a Barbora Kysilková během vernisáže | Foto: Silvie KořenkováAlena Ochepovsky a Barbora Kysilková během vernisáže | Foto: Silvie Kořenková

A to teď přitom bydlíš úplně na samotě ve švédských lesích, odtržena od civilizace.

BARBORA: Ono je to ve finále jedno. Nepotřebuji být uprostřed Václaváku, abych načerpala inspiraci. I já sama jsem člověk a mohu zkoumat samu sebe, jakými otázkami se zabývám vědomě i nevědomě. Samozřejmě s některými lidmi se člověk setká, i když nechce. Ještě když jsem žila v Berlíně, tak jsem měla obytný ateliér přímo v centru města. Neměla jsem ale potřebu z něj někdy vylézt i celý týden. I když jsem sama, neznamená to, že mě lidé opouštějí, ba naopak. Když s nimi nejsi stále v blízkém kontaktu, dokážeš si od nich utvořit odstup a nahlížet na ně trochu z jiné perspektivy. To víš, že se mě pár lidí ptalo, zda teď, když žiji obklopena hlubokými lesy, začnu malovat krajinky. To ale opravdu ne. Když mi lidé začínají chybět, znamená to, že si je musím namalovat (smích).

Vernisáž výstavy HOMO TEMPUS / BARBORA BARBAR KYSILKOVÁ | Zdroj: YouTube MUD Benešov

Ještě abych se vrátila k tvé první otázce. „Tempus“, čili čas, odkazuje k tomu, že mě celkově baví, když obraz „stojí“. Nerada předstírám pohyb. Samozřejmě velký respekt k barokní tvorbě, ale mě osobně až divně irituje, když se malba snaží zaznamenat pohyb. Podle mého má médium malby sílu v něčem trochu jiném. V současné době máme všude spoustu hýbajících se obrázků. Mě baví, když se dívám na obraz a vím, že scéna, která tam je, se nemá tendenci změnit. Představuje pro mě zapečetěný čas. Možná kdyby celý svět jen stál, tak bych do svých obrazů pohyb dát potřebovala. Ale asi mi do toho podvědomě vstupuje to, že v současné sobě se vše zrychluje, a proto mám možná potřebu tento fakt trochu vyvažovat a nabídnout lidem zastavení, pokud o něj mají zájem.

Výstava Homo tempus je zatím největší výstavou Barbořiných děl. | Foto: Silvie KořenkováVýstava Homo tempus je zatím největší výstavou Barbořiných děl. | Foto: Silvie Kořenková

Výstava je průřez tvou tvorbou. Zajímá mě, jak moc složité pro tebe bylo vybrat obrazy, které na ní představíš?

BARBORA: Obrazy jsme vybíraly společně s Alenou, ale musím říct, že byl výběr lehce zúžený, jelikož se hodně obrazů prodalo již přes oceán do Ameriky. Pochopila jsem, že benešovské muzeum nabízí opravdu velký prostor a je potřeba si dát pozor na to, aby nebyl moc přeplácaný, nebo naopak aby v něm nebyla hluchá místa. V tom jsem ale naprosto důvěřovala Aleně. Do muzea jsme přivezly více obrazů, než se nakonec vystavilo. Ty zásadní se ale pověsily.

Barbar se věnuje realistickému – někdy až hyperrealistickému – zobrazení skutečnosti a figurální malbě. | Foto: Silvie KořenkováBarbar se věnuje realistickému – někdy až hyperrealistickému – zobrazení skutečnosti a figurální malbě. | Foto: Silvie Kořenková

Už jsi zmiňovala, že se má tvorba zaobírá člověkem, ale i tím, co kolem člověka je. Pro mě je velmi zásadní věnovat se tématu, které naše společnost schovává jako špínu pod koberec. A to je téma smrti, mortality. Ne ale zobrazené v nějakém vizuálním komuníké toho, že chci šokovat. Naopak, na smrti není šokujícího nic a já bych ráda vyvedla na světlo fakt, že smrt je jedna z nejvíce přirozených věcí, která nás kdy v životě potká. A teď nechci vůbec moralizovat, ale cítím, že umění nemá být jen jako dekorace. Umění má potenciál, aby vytahovalo na světlo to, co raději uklízíme do kouta. Podle mého názoru je to téma smrti, které je i silně napojené na život.

Bambi Effect / Bambi efekt (2021) | Zdroj: Barbora KysilkováBambi Effect / Bambi efekt (2021) | Zdroj: Barbora Kysilková

Pro mě je také velmi zásadní, aby přes všechna témata převažovala krása. Jsem romantik a věřím v krásu. Na několika mých obrazech se objevují témata, která nejsou lehká na strávení. Mohu si je ale dovolit zobrazit, jelikož s sebou nesou přítomnost estetiky. 

Mezi Prahou, Oslem a švédskými lesy

Jak probíhaly přípravy výstavu? Díky tomu, že jsi byla ve Švédsku, musela veškerá komunikace probíhat asi online.

BARBORA: Alena už mou práci znala, jelikož jsem měla před dvěma lety výstavu v Galerii Miro, kde několik mých obrazů viděla. Aniž bych o tom věděla, pozorovala mou práci dál. Posléze mi, asi před půl rokem, nabídla výstavu v MUDu.

Alenu jsem také slyšela mluvit o mých obrazech pro ArtZónu a byla jsem naprosto nadšená z toho, jakým způsobem o nich přemýšlí. Opravdu, možná poprvé v životě, jsem se setkala s někým, kdo mi vzal dech tím, jak na mou tvorbu nahlíží. Také používá jazyk, kterému rozumí jak moje babička, tak i velký milovník vysokého umění. Aleně jsem nechala naprostou volnost, jak mé obrazy poskládá, a rozhodně mě nezklamala. Dala jim příběh a dramaturgii. Na své věci nemám objektivní pohled a návaznosti, které mezi mými obrazy díky výstavě vznikly, mě přivedly na nové myšlenky o mé vlastní tvorbě.

Výstava v MUD Benešov | Foto: Silvie KořenkováVýstava v MUD Benešov | Foto: Silvie Kořenková

Pro umělce musí být určitě těžké svou tvorbu uchopit a pojmenovat, když jsou jí obklopeni každý den.

BARBORA: Přesně tak. Je potřeba mít někoho, kdo má cit, umí vaše dílo vnímat jinak. Co já dokáži říct je, zda je obraz hotový a zda si myslím, že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla, abych ho byla schopna nabídnout světu.

„Maluji hlavně pro lidi“

K jakému obrazu z výstavy máš nejsilnější vztah a proč?

BARBORA: Včera jsem náhodou do Benešova jela, jelikož jsem tam musela něco vyzvednout, a zrovna v té době tam procházela výstavu třída umělecké školy. Asi patnáct dětí, věk třináct let. Místní recepční mě uvedla jako překvapení, že zrovna přijela autorka výstavy. Děti mě braly jako nějakou superstar, což jsem opravdu nečekala. Byl tam jeden chlapec, který se mě právě na tuto otázku zeptal. Snažila jsem se „vypotit“ upřímnou odpověď a nedokázala jsem na nic přijít. Mám tam ale jeden obraz, se kterým, pokud se stane, že by ho chtěl někdo koupit, se mi bude špatně loučit. Většinou to mám tak, že pokud je obraz hotový, stává se pro mě uzavřenou kapitolou a může jít do světa a promlouvat k lidem.

Spousta malířů si maluje do „aťasu“, já si ale pro sebe nemaluji. Maluji pro lidi. Je to má forma komunikace a preferuji ji nad tou verbální. Nechci, aby se na mé obrazy jen prášilo v mém ateliéru. Mé obrazy jsou do určité míry forma deníku, díky nimž si vzpomínám na to, v jaké jsem třeba byla životní situaci, když jsem ho vytvářela.

Libra (2014) | Zdroj: Barbora KysilkováLibra (2014) | Zdroj: Barbora Kysilková

Tento specifický obraz se jmenuje Libra a byl to můj první obraz, který jsem malovala v Norsku. S tím by se mi časem určitě těžko loučilo. Není to na něm očividné, přesně si ale pamatuji, v jaké jsem byla životní situaci. Snažila jsem se zpracovat to, co jsem za sebou nechala v Berlíně, což nebylo úplně veselé. Na druhou stranu by to znamenalo mít tuto kapitolu života opravdu uzavřenou.

Kdybys měla srovnat uměleckou scénu v Berlíně, Norsku a teď právě ve Švédsku, co tě k tomu napadá?

BARBORA: Já jsem odjela z Česka už v roce 2007 do Berlína, kde jsem žila sedm let. Po tu dobu jsem se snažila pochopit, o čem výtvarná scéna v Berlíně je. Nepřišla jsem na to, po pár letech jsem to vzdala (smích). Samozřejmě člověk potřebuje chodit na vernisáže, setkávat se s kurátory, galeristy, chodit na party, všude se prezentovat… na to ale já moc nejsem. Umělec má pak možnost vytvořit jen něco konceptuálního, ne fyzického, jelikož na to mu nezbude čas. Pro mě je ale právě ta fyzická energie, kterou do tvorby musí člověk dát, to nejcennější.

Už je to také asi šest let, co jsem z Berlína odešla. Mluvit tedy o tom, o čem je v současné době berlínská umělecká scéna, by z mé strany bylo rouhání. Německo má celkově dobrou tradici ve figurativní malbě, malbě celkově. V Berlíně se ale setkává vše, je tam asi 500 či 600 galerií, což není zas tak málo, asi tak, jako počet hospod v Praze (smích). Nezažila jsem ale asi nic, co by bylo specificky berlínské, každý si tam najde svou uměleckou scénu.

Vlevo: Madonna Pruina (2016), vpravo: Opium of Life (2020) | Zdroj: Barbora KysilkováVlevo: Madonna Pruina (2016), vpravo: Opium of Life (2020) | Zdroj: Barbora Kysilková

Oslo je periferie Evropy, svět je tam dost uzavřený. Norové jsou ke kulturní sféře otevření, ale pokud se bavíme o obchodu s uměním, tam je to trochu jiné. Norové velmi rádi podporují své umění, jsou to patrioti. Mají určitou tradici v investování do současného umění, ale podporují jen místní umělce. Když se podíváš, jaká jména v tamních galeriích vystavují, a zaměříš se na zahraniční umělce, zjistíš, že to jsou jen opravdu velká jména. Pro mě osobně byl přístup na trh s uměním v Norsku víceméně zavřený. I když jsem měla v ateliéru dva významné galeristy, kteří o mých obrazech mluvili velmi pozitivně, ač nemuseli, ani jeden z nich mě nezařadil do svého programu.

A v Česku tedy vůbec nevím, co se děje, jen to zdálky pozoruji. Umění se pohybuje ve vlnách. Kolikrát byla už malba pohřbená a pak znovuzrozená. Mám takový pocit, že v současné chvíli je u nás na vzestupu. Co si budeme povídat, malba je jednoduše ve vizuálním umění, a to říká objektivní malířka, to nejsilnější (smích).

Zajímá mě, zda jsi tušila, do čeho jdeš, když jsi do Norska odjela?

BARBORA: V tom budu znít jako naprosté klišé sama sebe. I do Berlína jsem odjížděla naprosto s nulovou představou, do čeho jdu. Nikdy jsem tam předtím nebyla. To samé se mi stalo i s Oslem. V jeden moment jsem si uvědomila, že v Berlíně už nemůžu zůstat ani chvíli. Začalo se na mě stahovat moc černých mraků a schylovat se k bouřce, kterou bych nemusela ustát. Mluvím teď o osobním životě. V té době jsem už měla norského partnera, který dobře věděl, že je jeho partnerka malířka, která má na kontě asi jen čtyři eura. I tak mě ale pozval do víceméně jednoho z nejdražších měst Evropy. Má prozatímní zkušenost je taková, že nepotřebuji nezbytně mozek, abych učinila nějaké rozhodnutí. Když se necháš unášet životem, unese tě to často do velmi zajímavých míst.

Tváří v tvář zloději

Mohla bys mi trochu povyprávět o tom, jak ti byly z galerie v Oslu odcizeny dva velkoformátové obrazy?

BARBORA: Nikdy by mě nenapadlo, že se mi to stane zrovna v Oslu. V kavárně si tam běžně můžeš nechat na stole peněženku, telefon a na půl hodiny odejít. Není to Praha, Berlín, ale Oslo, kde má člověk pocit, že se mají všichni dobře, že ani neukradnou rohlík ze sámošky. A také jsem si říkala, proč zrovna mé obrazy. Nikdo mě neznal, nedávalo mi to tudíž žádný smysl. Snažila jsem se najít nějaké odůvodnění a napadal mě třeba i pojišťovací podvod od galerie a další bizarní vysvětlení.

Decent Criminal (2016) | Zdroj: Barbora KysilkováDecent Criminal (2016) | Zdroj: Barbora Kysilková

Kdy se to stalo?

BARBORA: V roce 2015. To jsem byla v Oslu teprve rok.

O celé této příhodě byl natočen film, který v současné době běží v kinech. Premiéra měla být už ale minulý rok. Kolikrát se nakonec odkládala?

BARBORA: Tuším, že snad dokonce třikrát. Měl se promítat na festivalu Jeden svět. Byla jsem toho času na cestě z Palerma do Česka, ale zrovna se rozhodlo, že od toho dne není povolený vstup cizincům, jeli jsme tedy s přítelem rovnou do Švédska. V létě před rokem se ale stihnul promítat na Letní filmové škole v Uherském Hradišti v sekci LFŠ uvádí. Asociace českých filmových klubů nabízí tímto způsobem do soutěže dva až tři snímky a potom si diváci zvolí svého vítěze. Film, který vyhraje, jde další rok do distribuce. Vůbec jsem nevěděla, že nakonec náš film zvítězil, dozvěděla jsem se to až díky své kamarádce přes sociální sítě. V lednu tohoto roku měla být premiéra, pak se odložila na březen, až to nakonec vyšlo až minulý měsíc, kdy byla premiéra v Bio Oku.

Heartbeat (The Painter & The Thief) (2018) | Zdroj: Barbora KysilkováHeartbeat (The Painter & The Thief) (2018) | Zdroj: Barbora Kysilková

Znamenala pro tebe přelom? Ať už v profesním, či osobním životě?

BARBORA: Odpověď je, myslím, nasnadě. Film je víceméně pro spoustu lidí dostupný formát. Nikdo z nás, kdo jsme se na filmu podíleli, nevěděl, co nás čeká. Když nás přijali na Sundance Film Festival, vzalo nám to dech. Film tam následně vyhrál cenu poroty. Bohužel Bertil, zloděj mých obrazů, tam nemohl přijet kvůli své kriminální historii. A to i přes přímluvy samotného Roberta Redforda, který festival vede.  

Teď budeme trochu cestovat v čase, ale když mi galeristka volala právě v tom roce 2015, že mi byly obrazy ukradené, nemohla jsem to pochopit. Můj přítel dobře odhadnul, že je to něco, co by mohlo média zajímat. Začal tipovat noviny a televizi, a jelikož se toho tolik v Oslu neděje, všechny to začalo zajímat (smích). Napsali o tom v novinách a po pár měsících jsem dostala zprávu, že se mám dostavit na soudní přelíčení, kde jsem se poprvé seznámila s jedním z pachatelů, zlodějem Bertilem. Z novin pak chtěli napsat follow-up story, jelikož se dopídili, že já se s ním stále stýkám. A právě ten článek se následně dostal do rukou Benjaminu Ree, norskému režisérovi.

Výstava v MUD Benešov | Foto: Silvie KořenkováVýstava v MUD Benešov | Foto: Silvie Kořenková

Já jsem četla, že se Benjamin o krádeže obrazů hodně zajímá.

BARBORA: On rád říká, že v Norsku je určitá tradice krádeží výtvarných děl.

A jak se v současné době daří Bertilovi?

BARBORA: Bertil dovedl svůj život postavit na velmi solidních základech. Musím říct, že když ty máš vnitřní sílu, norská společnost ti dodá potřebné prostředky. Bertil to samozřejmě několikrát nezvládnul, ale rozhodl se, že svou bitvu nad závislostí, drogami chce vyhrát. Velký klobouk dolů nad tím, co tento člověk dokázal.

Prozraď nám na závěr, na čem v současné době pracuješ.

BARBORA: Já moc nepracuji v cyklech. Spíš se dá říct, že celá má práce je jeden velký cyklus. Před několika lety jsem ale vědomě začala pracovat na sérii obrazů, která se jmenuje Manikarnika. Odkazuje k indickému městu Varánasí, kde je u břehu Gangy jedna část, jež se jmenuje Manikarnika. Konají se tam kremační ceremonie. S tématem hinduistické kremace jsem se poprvé setkala díky filmu Baraka z 90. let. Nemá žádný děj, je to spíš soubor výjevů z celého světa, které režisér propojuje. Viděla jsem ho náhodou jako malá žába, když mi bylo asi dvanáct let. Zaujal mě záběr dýmu, ze kterého vyvstává profil hlavy, která se vynořuje z plamenů a najednou jedna její část odpadne. Naprosto mi to sebralo dech. Věděla jsem, že alespoň jednou v životě toto místo musím navštívit. Před pár lety jsem si svůj dětský sen splnila a odjela do Indie, načerpávala jsem všechny vůně, pachy, lidi…

Manikarnika #7 (2021) | Zdroj: Barbora KysilkováManikarnika #7 (2021) | Zdroj: Barbora Kysilková

Na výstavě v MUDu je z této série asi šest obrazů. V sérii jich chci mít okolo čtyřiceti. Když v našem kulturním kontextu řeknu, že to jsou obrazy z kremačního obřadu, u všech to vzbudí pocity smutku. Já jsem přitom ještě nepoužila barevnější paletu. Celá Indie je barevná, tak proč by neměla být smrt. I v dnešní době, i v jiné kultuře vidíš, jak se dá pracovat s tématem smrti. Je schopna smrt obejmout a přijmout ji. U nás vidím problém i v tom, že si ani nedopřejeme pořádné truchlení.

Manikarnika #5 (Midnight Tea) (2019/2020) | Zdroj: Barbora KysilkováManikarnika #5 (Midnight Tea) (2019/2020) | Zdroj: Barbora Kysilková

Další články