Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek

Krásná jizba a vše kolem

…, jak to bylo a kdo byl kdo. Tisková zpráva k výstavě Křehký, kterou organizuje Profil Media s. r. o., a kterou český stát vysílá do zahraničí jako představitelku českého průmyslového designu, se odvolává na Krásnou jizbu a její stoletou tradici.

Nevím, jak se k více než 100 letům autoři tiskové zprávy dopracovali (Krásná jizba byla založena v roce 1927). Protože se autoři této výstavy a tiskové zprávy odvolávají na návaznost na Krásnou jizbu a je vidět, že netuší, o co šlo, zde je její krátká historie. Je dramatická a podobná současné likvidaci podobných institucí.

DUP – Dům uměleckého průmyslu, Národní 36

Prosklená fasáda perly české funkcionalistické architektury Domu uměleckého průmyslu Svazu československého díla zářila do pražské Národní třídy od roku 1936. Byla to výstavní výloha mladého československého průmyslu, administrativní a expoziční centrum, v němž sídlily také vzorková prodejna Krásné jizby a nakladatelství Družstevní práce.

DUP, jak se zkráceně Dům uměleckého průmyslu nazýval, a jeho obsahová „náplň“ (v čase měnící pouze názvy a formu) přežily druhou světovou válku, protektorát Čechy a Morava i období komunismu. Nepřežily privatizaci po roce 1989.

Co by asi řekl dnes autor stavby, jeden z našich nejvýznamnějších teoretiků vědeckého funkcionalismu, architekt Oldřich Starý při pohledu na špinavou a bortící se uliční fasádu, prázdná patra, v jejichž pásových oknech lze vidět pouze naskládané hromady levné asijské obuvi, v současnosti nefunkční (kdysi raritu) mobilní prosklenou střechu nad atriem? Co by řekli zakladatelé Svazu československého díla zavřenému a zničenému výstavnímu sálu a tomu, že památkově chráněný dům je zřejmě ponechán na pospas vlivu agresivního prostředí, aby spadl, a uvolnila se tak lukrativní parcela v centru města? Co by této totální devastaci řekli ti, kdo ho ve veřejném zájmu za své peníze nechali postavit? Jeho původní majitel – Svaz československého díla – si tenkrát musel vzít bankovní půjčku, kterou pak dlouho splácel, aby naplnil svůj sen o podpoře a prezentaci československého průmyslu. Posledním předsedou Svazu před jeho poválečnou transformací v roce 1948 byl totiž právě architekt Oldřich Starý.

Trocha historie - Kdo a co byl Svaz československého díla?

Zrodil se v roce 1914 z popudu architekta a vysokoškolského profesora Jana Kotěry (1871–1923)(v té době mu bylo 43 let) jako Svaz českého díla. Jan Kotěra se také stal jeho prvním předsedou.

Bezprostředně po založení byla činnost Svazu přerušena první světovou válkou (1914–1918). Obnovena byla v roce 1920. Ve Svazu československého díla (SČSD) působily skutečně významné osobnosti té doby – architekti, teoretici a návrháři předmětů užitého umění (dnes bychom řekli designéři) Josef Gočár (1880–1945), Pavel Janák (1882–1956),Otakar Novotný (1880–1959), Dušan Jurkovič (1862–1947), Rudolf Stockar (1886–1957), Oldřich Starý (1884–1971), malíři a grafici František Kysela (1881–1941), Vratislav Hugo Brunner (1886–1928, výrobce nábytku, návrhář interiérů a publicista Jan Vaněk (1891–1962). V roce 1929 (po tehdy velmi významné Výstavě soudobé kultury v Brně) se stali členy výboru Svazu mladí progresivní tvůrci – Jan E. Koula (1896–1975), Hana Kučerová-Záveská (1904-1940), Antonín Kybal (1901–1971), Miroslav Prokop (1896-1954), Ladislav Sutnar (1887–1976) aj.

Nebyli to žádní staříci, ale mladí bouřliváci ve věku 25 – 45 let.

Obsahovou náplň SČSD bychom dnes mohli uplatňovat stejně jako před téměř devadesáti lety. Patřily k ní: podpora uměleckého průmyslu (dnes průmyslového designu), škol, výtvarníků (designérů), drobných podnikatelů, družstev, pořádání propagačních výstav u nás i v zahraničí, přednášek a debat, poskytování odborného poradenství, organizace soutěží, udílení stipendií, vedení archivu fotografií produktů, byla zde snaha o zřízení muzea pro umělecký průmysl, grafiku a tisky.

Od roku 1921 organizoval Svaz ročně nejméně jednu domácí a jednu zahraniční výstavu (v ČSR to bylo celkem 19 výstav, v zahraničí 31 výstav), na domácí půdě probíhaly výstavy i během protektorátu a války. Svaz vydával knihy a vlastní tiskoviny – časopis Výtvarná práce, magazín Žijeme, měl stálou rubriku v časopise Výtvarné snahy.

Pružného a aktivního partnera našel SČSD v knižním nakladatelství Družstevní práce (1922), které se rozhodlo na vlastní náklady zadávat do výroby a prodávat prostřednictvím prodejny Krásná jizba okruhu svých členů kvalitní, účelné a jednoduché bytové doplňky. SČSD tím zprostředkovával také odbyt výrobků. Nakladatelství Družstevní práce se stejně jako Krásná jizba v roce 1936 přemístilo do DUP na Národní tř. 36.

Krásná jizba

Ohlédneme-li se na Národní třídu poloviny devadesátých let 20. století, která si jistě ještě všichni pamatujeme, nešlo na ní přehlédnout výlohu Krásné jizby. Ta byla od dvacátých let minulého století ukázkou vysoké estetické hodnoty českých produktů bytové a oděvní kultury. Právě v devadesátých letech zápasila Krásná jizba zoufale o svou sedmdesátiletou tradici. Boj prohrála – byla privatizována formou likvidace.

Krásná jizba se zrodila v roce 1927 z popudu Svazu československého díla, aby „prodávala umělecký průmysl, průmyslové umění, grafiku, předměty k výzdobě bytu“. Její první prodejna byla v nedaleké Myslíkově ulici, v roce 1929 se přestěhovala k Prašné bráně. V roce 1936, jakmile byl dostavěn Dům uměleckého průmyslu, se přemístila na Národní 36, kde otevřela také bytovou poradnu, kterou vedl architekt Jan E. Koula. Pro Krásnou jizbu pracovali nejlepší čeští umělci, architekti, výtvarníci a designéři, takže se stala brzy progresivním propagátorem našeho řemesla, užitého umění a designu.

Od roku 1929 byl jejím výtvarným poradcem všestranný grafik, typograf, malíř, průmyslový výtvarník, výstavní architekt, teoretik s vyhroceným smyslem pro estetickou hodnotu Ladislav Sutnar. Díky jeho pokrokovým názorům se zde nabízely skleněné soubory Ludmily Smrčkové (1903–1991), Antonína Meteláka (1897–1980), porcelánové jídelní sety Františka Míška a Ladislava Sutnara, stolní doplňky z kovu Bohumila Južniče (1895–1963), bytový textil Antonína Kybala, Slávky Vondráčkové a Boženy Pošepné (1895–1951), dřevěné hračky Ladislava Sutnara, sektorové knihovny a nábytek Jana Vaňka a Jana E. Kouly. Firma Sandrik zde prodávala stolní kovové náčiní hladkých tvarů.

V letech 1930–1933 se v Krásné jizbě objevily práce německého Bauhausu, například trubkový nábytek Marcela Breuera, nebo se zde projevil výrazně jeho vliv např. na svítidlech řady Modul Miroslava Prokopa z firmy Inwald, prodávalo se stolní sklo Adolfa Loose (1870-1933) navržené pro rakouskou sklárnu Lobmeyr (vyrábělo se v Kamenickém Šenově). Ladislav Sutnar vedl promyšlenou reklamní a výchovnou kampaň prostřednictvím knih nakladatelství Družstevní práce (například knihou Jana E. Kouly „Obytný dům dneška“, vydanou v roce 1931) a jeho časopisu Panorama. K propagaci stylu Krásné jizby sloužily i  její kultivovaně aranžované výkladní skříně, což si uchovala až do posledních dnů likvidace.

Hrozba blížící se druhé světové války a ohrožení národní samostatnosti vyvolaly na konci třicátých let zesílení národních aspektů, což se projevilo i v produkci Krásné jizby. Začaly se objevovat modrotisky, lidové tkaniny a výšivky, dřevěné nádoby a další výrobky tradiční české a moravské řemeslné výroby, aby tak byla dále v průběhu nacistické okupace dokumentována svébytná kultura našeho národa. Krásná jizba válku a nacismus přežila.

Ústředí lidové umělecké výroby a jeho zařízení – Krásná jizba

Po druhé světové válce se jevilo jako nutné pojmout péči o lidovou uměleckou výrobu hlouběji a šířeji. Tato péče byla podpořena v roce 1945 právní normou v podobě celostátně platného zákona – dekretem prezidenta republiky Edvarda Beneše (ze dne 27. 10. 1945, ve Sbírce zákonů pod č. 110, částka 49 ze dne 7. 11. 1945). Byla tím založena veřejnoprávní korporace – Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV). Svaz československého díla se v roce 1948 usnesl sloučit s nově vzniklým ÚLUV bez likvidace. Tím přešel veškerý majetek včetně Domu uměleckého průmyslu na Národní třídě do vlastnictví této korporace. ÚLUV převzalo SČSD včetně zaměstnanců, majetku, dluhů a povinností pokračovat v rozvíjení jeho základních funkcí. Povinně se v něm organizovali výrobci a domáčtí pracovníci, kterým mělo ÚLUV mj. poskytovat levný provozní úvěr. V roce 1949 došlo ke sloučení nakladatelství Družstevní práce s nakladatelstvím Svazu bojovníků Mír, zatímco Krásná jizba zůstala trvale začleněna do ÚLUV.

Doba od roku 1948 (po tzv. Vítězném únoru, kdy se zmocnila vlády „dělnická třída“ v čele s Klementem Gottwaldem) byla poznamenána reorganizacemi veřejné správy, které podstatně a negativně ovlivnily činnost ÚLUV. Korporace byla postupně převáděna z působností ministerstev od ministerstva lehkého průmyslu přes ministerstvo vnitra, ministerstvo místního hospodářství, Státní výbor pro věci umění, ministerstvo školství a kultury po ministerstvo kultury, kde setrvala do doby likvidace.

Po roce 1948 došlo ve jménu budování socialismu k zestátnění velkých firem, likvidaci drobných podnikatelů a byly zrušeny i drobné řemeslnické dílny. Většina jejich majitelů a zaměstnanců odešla, aby vůbec přežila, pracovat do průmyslu. Tehdy bylo ÚLUV jediná veřejná instituce, která se snažila řemesla a řemeslníky zachránit. Rychle byly vytvářeny vzorkové dílny, do nichž byli znovu získáváni ti, kdo v předválečných letech pracovali pro Svaz československého díla, Krásnou jizbu a Družstevní práci. Díky tomuto úsilí přežily ve svých regionech řemeslnické rodové dynastie (např. Jochů, Danzingerů, Kubáků, Mlýnků, Bukačů, Rejentů).

V roce 1956 byla bohužel veřejnoprávní korporace Ústředí lidové a umělecké výroby transformována podle zákona č. 56/1957 na instituci Ústředí lidové umělecké výroby, jejíž působnost byla zúžena pouze na ochranu a rozvoj lidové umělecké výroby. Zrodila se zde však zajímavá spolupráce mezi etnografy, designéry, výrobou a obchodem. ÚLUV se i v této konstelaci podařilo udržet vysokou úroveň všech lidových a rukodělných výrobků a výstavbou některých větších dílen, především textilních, se muselo zaměřit i na náročnou designérskou tvorbu s ohledem na větší série výrobků. V působnosti ÚLUV bylo designérské studio s výbornými tvůrci v oblasti textilu, keramiky, oděvu, nábytku, bytových doplňků, dárkových předmětů, kteří navrhovali pro řadu vlastních i cizích dílen. ÚLUV rozšířilo síť prodejen Krásná jizba po celém tehdejším Československu. Před rokem 1989 zajišťovalo ÚLUV svou produkci ve 45 vzorkových dílnách a 15 prodejnách Krásné jizby. Díky profesionalitě etnografů a designérů, jejichž spolupráce je dodnes ojedinělá i v evropském kontextu, získávaly výrobky ÚLUV řadu mezinárodních a domácích ocenění.

V Domě uměleckého průmyslu na Národní třídě tehdy sídlilo nejen ÚLUV s pracovištěm demografů, designérů, administrativou a Krásnou jizbou, ale několik pater si pronajalo nakladatelství ODEON, což způsobilo později pád ÚLUV i Krásné jizby.

Na domě začal být v počátku let osmdesátých let znát zub času, uvnitř ho trápila chátrající kanalizace a zvenčí musela být z bezpečnostních důvodů připevněna na uliční fasádu nevzhledná plechová markýza, která se v současnosti také rozpadá. Opravy budovy by již v té době představovaly náročnou investici, protože byla (a snad stále je) památkově chráněna.

Dění po roce 1989

Změna politického režimu po roce 1989 dávala ÚLUV naději na samostatnost, svobodnější rozšíření působnosti a aplikaci ověřených postupů jak u nás v době působnosti SČSD, tak i v zahraničí. Následná léta se však stala osudnými nejen pro ÚLUV, ale i pro Dům uměleckého průmyslu. V první vlně privatizace vrátilo ÚLUV vzorkové dílny původním majitelům (nebo byly podle zákona privatizovány). V privatizačním projektu vypracovalo ÚLUV (v té době státní podnik) projekt na vytvoření akciové společnosti (měla fungovat od roku 1992), jejímž majitelem by byl z  95 % stát a dále soukromí výrobci, kteří projevili zájem o společné podnikání. Po splacení základních úvěrů by byl postupně vykupován podíl státu ve formě akcií, které by mohli kupovat další soukromí výrobci.

V té době však došlo k dramatickému zvratu v otázce vlastnictví Domu uměleckého průmyslu. Vlastnické nároky na něj si začalo dělat nakladatelství ODEON, které v něm bylo do té doby v podnájmu. Dosáhlo toho, že mu v roce 1991 tehdejší ministr kultury Milan Uhde „daroval“, tj. převedl do vlastnictví, ideální polovinu DUP, aniž by mohl vlastník domu, ÚLUV a další restituenti, jakkoliv zasáhnout. Privatizační projekt na vznik akciové společnosti ÚLUV byl zamítnut. ODEON zastavil v roce 1993 dům (formou bianco směnky) bez vědomí ÚLUV a tehdejších dalších spolumajitelů bance Creditanstalt a. s. (v hodnotě 35 milionů korun). ÚLUV v roce 1993 vyhrálo restituční spor o dům, a tak ho pro další privatizaci „očistil“. Další sled událostí byl rychlý a pro obě instituce i dům tragické. ODEON šel pro špatné hospodaření v roce 1994 nakonec do likvidace. V ÚLUV se změnilo vedení.

Nové vedení podalo v roce 1994 nový privatizační projekt přeměny na společnost s ručením omezeným se závazkem, že bude pokračovat nejen v činnosti vymezené zákonem č. 56/1957, kterou ještě rozšíří, ale vrátí se i k nakladatelské činnosti jako v dobách působnosti Svazu československého díla a Družstevní práce. Na nové vedení ÚLUV byl vyvíjen silný nátlak různých lobbistických skupin, které měly zájem především o DUP – dům na Národní třídě. Pár týdnů před schválením nového privatizačního projektu přišla na základě anonymních udání do ÚLUV hospodářská kontrola ministerstva kultury, která po nátlaku na vedení činnost podniku a privatizační projekt zcela rozmetala (ačkoliv byl vypracován s vědomím a za podpory ministerstva kultury). Nepomohly žádné rozbory poukazující na podivnou zaujatost kontroly, úmyslně zkreslované a špatně interpretované hospodářské výsledky se snahou zdiskreditovat vedení ÚLUV a  privatizační projekt společnosti s ručením omezeným Krásná jizba. ÚLUV (včetně zbývajících vzorkových dílen a Krásné jizby) bylo v roce 1995 privatizováno formou likvidace.

Krásná jizba představovala v době socialismu naprosto ojedinělou firmu. Měla vlastní designérské studio, výrobní dílny, výstavní síň i síť prodejen v Čechách, na Moravě, ve Slezsku i na Slovensku. Nabízela určitý životní styl, naprosto odlišný od toho, který byl v té době u nás typický. V zahraničí byla dávána jako příklad dobře vymyšleného a fungujícího systému, který podporoval tehdejší stát. Pro Krásnou jizbu pracovali nejen její vlastní designéři, ale i další externí tvůrci, řada dílen i malí soukromí dodavatelé (což by v té době jev naprosto ojedinělý). Se svým designérským studiem, vlastní výrobou, galerii a sítí prodejen neměla na domácím trhu konkurenci. Nicméně byla nekompromisně se vším duševním bohatstvím a výrobním i obchodním potenciálem nekompromisně zlikvidována.

Dům uměleckého průmyslu byl přímým prodejem prodán soukromému subjektu, který vlastnil na Národní třídě několik dalších domů. Naděje, že nový vlastník dům uvede do původního stavu, aby byl opět „perlou Národní třídy“ a ukázkou vyspělosti významného československého architektonického proudu, který navazoval na světové funkcionalistické hnutí, se nenaplnila. Dům uměleckého průmyslu dále chátrá, uliční fasáda je milosrdně obalena velkoplošnou reklamou, zrezivělá a proděravělá plechová markýza nad hlavním vstupem z Národní třídy se klátí s poryvy větru, původně luxusní hlavní výloha se skleněnými zakulacenými rohy se stala skladištěm levné obuvi. V bývalé galerii G 365 se prodává jednou prádlo, jindy punčochy, výstavní sál je zavřený. Dokonáno jest.

Literatura:
1/Adlerová Alena, České užité umění 1918–1938, Odeon, 1983
2/ Privatizační projekt ing. Jiřího Růžičky na ÚLUV, a. s., k 1. 1. 1992
3/ Privatizační projekt spol. s  r. o. Krásná jizba, 1993
4/ Švácha Rastislav, Od moderny k funkcionalismu, Odeon, 1985