V posledním desetiletí se o architektuře vznikající v dobách komunistické éry živě diskutuje a krom otázek revitalizace je zdůrazňováno jejich legitimní místo v rámci našich kulturních dějin. Nedávno přistoupili k reflexi tohoto segmentu designu a architektury komunistického režimu dvě z největších institucí tohoto oboru u nás. Mluvíme o projektech Bydliště: panelové sídliště Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a Paneland. Největší československý experiment Moravské galerie v Brně.

Pojďme se podívat na publikaci, která více rozvádí některá témata výstavy z Moravské galerie, Paneland. Je výsledkem badatelského zaměření odborníků z oborů teorie a dějin umění, od designu nábytku, oděvů či skla, přes filmovou tvorbu vztahující se k tématu, až po uměleckou a architektonickou reflexi života na sídlišti.

Paneland. Největší československý experiment, zdroj: viper.org

Pro začátek se musíme oprostit od otázky, zda-li tato architektura patří či nepatří do našich kulturních dějin. Výstava se stejně jako publikace drží spíše otázky, jak vůbec na panelová sídliště pohlížet. Projekt je nevnímá jako důkaz selhání komunistického režimu a sociálně-architektonickou tragédii, která postihla téměř celé Československo, ale představuje ji jako neopakovatelný urbanistický, architektonický a designérský experiment, v rámci něhož se během krátké doby (projekt se soustředí především na období výstavby panelových sídlišť v 70. a 80. letech) vystavěly byty pro třetinu obyvatel Československa (proto můžeme s lehkou nadsázkou mluvit o „největším československém experimentu“).

Paneland. Největší československý experiment, zdroj: behance.net, Jan Šrámek Kolouch

Lifestyle a všudypřítomný Universal

Kniha Paneland se ale urbanismu a architektuře věnuje v menší míře, oproti prostoru, který v knize dostává dobový „lifestyle“, nábytková (kdo by neznal sektorový nábytek Universal) a sklářská výroba (lisované sklo) a také reflexe života na sídlišti ve filmu a fotografii. Objevuje se kapitola o dobovém odívání, což je k tématu architektury a urbanismu poměrně vzdálené a mnohem zajímavější kapitola, pojednávající o vizuální identitě, orientačních a navigačních systémech sídlišť a uměleckých dílech ve veřejném prostoru. (Jistě znáte obdobný projekt Vetřelci a volavky.) Zábavná je i kapitola, reflektující bizarní proměny úprav paneláků z 90. let a „spontánní urbanizaci“ (zde mne napadá srovnání s projektem Šumperáci).

Jste-li z generace, která období komunistické éry zažila, asi se neubráníte záchvěvům nostalgie. Celkový dojem z publikace ale asi bude rozpačitý. Jednotlivá témata jsou v každé kapitole nastíněna, zajímavá problematika se otevírá, ale některé části vyznívají jakýmsi nedořečeným dojmem. V pestrosti jednotlivých témat a úhlů pohledů, jak na problematiku nahlížet, se její hlubší pochopení pro čtenáře ztrácí nebo rozmělňuje.

Pastelóza a odraz sídliště v současném umění

Zajímavý je ale určitě závěr publikace, který tvoří anketa položená českým i slovenským autorům, popisující vybraná umělecká díla věnovaná reflexi panelového sídliště a jeho soudobým proměnám, zaměřuje se jak na autory-obyvatele panelových sídlišť, tak na jejich návštěvníky, kteří sídliště zkoumají „z odstupu“ z hlediska jejich vizuální a historické analýzy. Zúčastnili se jí umělci Ján Budaj, Kateřina Šedá, Josef Bolf, Jan Pfeiffer, Michael Rittstein, Jan Šrámek a Tomáš Džadoň.

Kateřina Šedá, Každej pes jiná ves, zdroj: artlist

Ze zmíněných zdůrazněme umělkyni Kateřinu Šedou a její projekt z roku 2007, Každej pes jiná ves. Reaguje na chromatickou proměnu panelákových sídlišť, jež vznikla díky bujení barevného zateplovacího polystyrénu, kterému se v polštině přezdívá pastelóza.

A z výše zmíněných musíme ještě zdůraznit Jana Šrámka, jako spolutvůrce vizuálu projektu, ačkoliv velmi zdařilé grafické řešení publikace má na svém kontě Kolektiv.studio. Jan Šrámek se už několik let věnuje parafrázi sídliště jako dětské stavebnici a mimo jiné je nositelem ocenění Czech Grand design za loňský rok v kategorii ilustrace. Právě ty jsou významným prvkem povyšující úroveň publikace.

Ne/nazývat betonovým peklem?

V době těsně po revoluci vzbuzovaly paneláky spíše averzi a nežádoucí reminiscence na období komunistické éry, v posledních letech ale zažívají určitou renesanci. Představují nenáročné, pohodlné a relativně finančně dostupné bydlení a mění se i jejich podoba. Z „….králíkáren, v nichž se nedá žít, ale pouze přespávat nebo dívat na televizní seriály", se stávají různorodě barevné objekty, někdy ale s nápaditě řešenými interiéry. Neodmyslitelně patří k naší kultuře a postupně se z nich stávají místa, kde se rozvíjí plnohodnotný městský život. V rámci reflexe naší minulosti je třeba ptát se, zda-li je ještě stále na místě odsuzovat je jako „betonové peklo“... a právě k přehodnocení tohoto názoru Vám může pomoct publikace Paneland.

------------------------------

Paneland – největší československý experiment, Rostislav Koryčánek (eds.) Texty: Jiří Pátek, Jan Kristek a Marika Kupková, Andrea Březinová, Alena Krkošková, Rostislav Koryčánek, Marta Sylvestrová, Maroš Krivý, Jaroslav Sedlák, Jana Písaříková a Petr Ingerle. Nakladatel: Moravská galerie v Brně