Kovářovi žáci

Zdeněk Kovář při otevření výstavy k 80. narozeninám Zdeněk Kovář při otevření výstavy k 80. narozeninám

Historie zlínské VŠUP 1959-2011 – aneb Velký Kovář a jeho žáci. Kritický pohled skrytý pod hávem oslavnosti.

Výstava na VŠUP se představuje vliv a život designéra Zdeňka Kováře a jeho žáků. Výstava navazuje na loňskou výstavu Momenty a momentky, která připomněla nejvýznamnější události historie zlínské VŠUP a hledala stopy, které za sebou profesoři a studenti za více než padesát let působení zanechali.

Probíhající pražská výstava Kovářovi žáci si ale neklade za cíl už jen představit nejvýznamnější milníky historie, ale přináší i kritický pohled na fungování ateliéru a pravdivě zhodnocuje práci zlínských profesorů a studentů (i když velmi skrytě a jemně). Kurátorka jako-by stále pokračovala v tónu oslavné “legendy umělce”, kterou kolem sebe Zdeněk Kovář (nejsilnější a nejvlivnější osobnost zlínské VŠUP) dlouhodobě a usilovně vytvářel, ale zároveň výstava i kriticky zhodnocuje jeho působení a vliv.

Po vzoru renesančních mistrů se Zdeněk Kovář viděl jako génius políbený múzou. Narodil se roku 1917 ve Vsetíně, posléze, jak tomu i legenda umělce žádá, šel do učení na Školu umění ve Zlíně k velkému mistru Vincentu Makovskému. Vyzbrojen už nejen talentem, ale i technickými a praktickými zkušenostmi z Baťových závodů směle vykročil a navázal na Makovského průkopnickou designérskou stopu při navrhování soustruhů, vrtaček a frézek.

Takřka všechny texty o Zdeňku Kovářovi vypráví dál oslavný příběh velkého Mistra. Jak průmyslový výtvarník spolupracoval od 40. let s množstvím průmyslových podniků a jak z jeho ateliéru vyšlo velké množství návrhů strojů a zařízení pro lehký průmysl, nářadí a nástrojů, dopravních prostředků, lékařských nástrojů, gramofonů, telefonů a vlastně kdečeho dalšího, co nemělo v tehdejším Československu obdoby. Představu renesanční osobnosti dotvářel i svou sochařskou tvorbou. Pracoval na řadě figurálních studií, portrétů i reliéfů, nerozpakoval se pustit i do abstraktních kompozic. Jaké ale asi bylo studovat pod vlivem této velké hvězdy, která neměla v Československu konkurenci? Významnou částí jeho životního příběhu a legendy je totiž i práce pedagogická; náleží mu zásluhy o založení a rozvoj oboru průmyslového výtvarnictví na čs. uměleckoprůmyslových školách. Začal jako první odborně vzdělávat průmyslové výtvarníky (nejprve na středoškolské úrovni a od roku 1959 pak i na úrovni vysokoškolské).

Se Zdeňkem Kovářem začal jako pedagog spolupracovat i ing. arch. František Crhák. Spolu vychovali několik desítek studentů, z nichž např. Miroslav Klíma a Zdeněk Kadlec pokračovali podle Kovářova vzoru i na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Nyní tam po Klímovi nastoupili další Kovářovi žáci – Vojtěch Anderle, Radek Krcha a Ivan Pecháček.

Jak se asi studovalo v prostředí, které bylo třicet let svázáno osobností Zdeňka Kováře? A jaký byl rozdíl přístupu Kovářových žáků, učitelů střední školy v Uherském Hradišti a dalších jeho studentů, profesorů na zlínské vysoké škole, byl-li vůbec nějaký?

Další jeho student Pavel Škarka převzal od roku 1990 po Zdeňku Kovářovi vedení již samostatné katedry designu. Působil zde i Ivan Linhart a František Burian. Dnes z pedagogů zlínské katedry pokračuje v Praze pouze Ivan Dlabač, vedoucí Ateliéru průmyslového designu. František Burian, vedoucí Ateliéru designu výrobků a poslední „Kovářův žák" působící na VŠUP už do Prahy nepřestoupil. Jeho odchodem, jak píše kurátorka výstavy Lucie Šmardová, se mění směřování celého ateliéru, místo konceptuálního zaměření ho střídá Ateliér designu nábytku a interiéru, jehož vedoucím se stal Jiří Pelcl. Začíná pravděpodobně nová etapa v jiném prostředí.

Samotná výstava Kovářovi žáci představuje práce všech absolventů VŠUP ve Zlíně, které jsou vybrány třemi způsoby: výběr kurátorky Lucie Šmardové, exponáty z Národního Technického muzea a výběr samotných studentů zlínské VŠUP. Absolventi byli osloveni k zaslání práce, která nejlépe vystihuje jejich tvorbu a další výtvarné směřování.

Koncepce výstavy (s ambicí představit práce každého jednotlivého studenta) tak boří představu o hvězdném působení Zdeňka Kováře a jeho žáků a kvalitách samotného ateliéru v průběhu let. Například nedohledatelnost studentů 90. let, prázdná místa a i samotné zaslané exponáty vypovídají o tom, jak asi studium v 90. letech vypadalo. Kurátorka si klade za cíl představit prostřednictvím prací absolventů a rozhovory s pedagogy historii samotné školy. Také chce “naznačit myšlenkový i formální posun, který se v rámci designu a jeho výuky za poslední půlstoletí udál a ukázat produkci školy pod třicetiletým vedením Zdeňka Kováře, později jeho žáků Pavla Škarky, Ivana Linharta a Františka Buriana”.

Při letmém setkání s výstavou můžete lehce nabýt dojmu, že se na VŠUP pokračuje v nekritické oslavě velkého mistra Zdeňka Kováře a jeho žáků. Výstava ale přináší i kritičtější pohled na fungování VŠUP ve Zlíně, než jen, jak tomu bylo doposud, jen oslavnou ódu na Zdeňka Kováře a jeho pokračovatele. Kritická nota je ale i pro mě samou až příliš skrytá a zaklíčovaná. Jako-by kurátorka měla stále na půdě VŠUP přehnaný respekt zcela zbořit a rozkrýt osobnost Zdeňka Kováře. Je možné, že ona „legenda umělce“, kterou kolem sebe po celý život umě vytvářel, stále působí? Nechci jakkoliv snižovat vliv Zdeňka Kováře a jeho žáků, ale zajímavost a poutavost výstavy, která poprvé přináší i kritické zhodnocení jejich tvorby, je opět zbytečně zastíněna přehnaným respektem a snad i strachem pravdivě představit tento vliv.

Kovářovi žáci
galerie VŠUP, Praha
termín: od 24.2. do 31.3. 2012
kurátorka: Lucie Šmardová

jelínek
Kavelky MYP 2024