Ke studiu architektury mě inspirovaly Jižák i Palestina, říká multidisciplinární umělkyně Yara Abu Aataya

Yara Abu Aataya je multidisciplinární umělkyně. Věnuje se grafice a sociálním sítím, světelným instalacím, sklu nebo třeba tvorbě knih. | Foto: Martin Kozák Yara Abu Aataya je multidisciplinární umělkyně. Věnuje se grafice a sociálním sítím, světelným instalacím, sklu nebo třeba tvorbě knih. | Foto: Martin Kozák

Narodila se v Pásmu Gazy, část její rodiny pochází z Palestiny, část z Egypta. Od dětství ale multidisciplinární umělkyně Yara Abu Aataya žije v Česku. S její tvorbou se setkáte na nejrůznějších místech: od sociálních sítí přes scénu elektronické hudby až po Designblok. V portfoliu má třeba vizuální identitu kampaně Generace K neziskové organizace Konsent, orientační systémy budov nebo kolekci skleněných přesýpacích hodin ~1 hour.

Yaro, děkuji, že jste souhlasila s rozhovorem, vážím si toho vzhledem k tomu, co v posledních týdnech prožíváte. Část vaší rodiny žije v Pásmu Gazy, palestinském území, které čelí zatím nejintenzivnějšímu bombardování a zároveň pozemní invazi. Přijde mi skoro nemístné se za takové situace bavit o tom, na čem zrovna pracujete. Je pro vás v pohodě, když si budeme povídat i o vaší tvorbě i o aktuální situaci?

YARA: Ano, chci, aby to bylo vybalancované. Jen o Palestině už se mnou vznikly jiné rozhovory. Tohle je pro mě první rozhovor, kde mám mluvit zároveň o své tvorbě a zároveň o tom, co se děje v Palestině.

Přemýšlela jsem proto nad tím, jak ho pojmout, a došla jsem k tomu, že můj palestinský původ a to, co se teď děje v místě, odkud pocházím, je součást mě a byla by hloupost o tom nemluvit jen proto, abych byla „jenom“ designérka. A čím víc známá designérka budu, tím budu mít silnější hlas a tím víc budu moct mluvit za palestinský národ. To bych si moc přála.

Kolekce přesýpacích hodin, světel a váz, kterou Yara Abu Aataya představila v říjnu na Designbloku. | Foto: Martin KozákKolekce přesýpacích hodin, světel a váz, kterou Yara Abu Aataya představila v říjnu na Designbloku. | Foto: Martin Kozák

„Moje tvorba je fluidní“

Na svém webu máte napsáno, že se momentálně věnujete hlavně grafickému designu a sociálním sítím, do toho jste minulý měsíc představila v rámci Designbloku kolekci přesýpacích hodin, váz a světel. Zároveň jste vystudovala architekturu na UMPRUM. Co vlastně všechno děláte? 

YARA: Moje tvorba je hodně fluidní. Je pro mě důležité, aby práce byla kreativní a zároveň se střídala. Nebaví mě pořád dělat jednu a tu stejnou věc. Grafika a sociální sítě mě živí full-time. Grafiku dělám třeba pro neziskovou organizaci zabývající se prevencí sexuálního násilí Konsent.

Občas dělám světlo, osm let jsem přerušovaně dělala světelné instalace pro Tetris. Je to někde na pomezí architektury a svícení prostoru. Poté jsem se věnovala rok grafickému designu a art direkci kolektivu NŪR, který se také pohybuje na poli elektronické scény. 

A když je prostor, tak orientační systémy domů nebo knihy. Například s Janem Vranovským jsme dělali JapanRevisited202x pro Rakouské kulturní fórum v Tokiu nebo jsem vytvořila publikaci pro malíře Matěje Macháčka.

Publikace pro malíře Matěje Macháčka. | Foto: Karolína Matušková z ShotbyusPublikace pro malíře Matěje Macháčka. | Foto: Karolína Matušková z Shotbyus

Architektuře už se nevěnujete vůbec?

YARA: Pracuji pro architektonické studio Casua, ale také v oblasti grafiky a sociálních sítí. Nejdřív jsem pro ně pracovala jako architektka, ale došlo mi, že architekturu dělat asi nebudu. Není tak kreativní a hodně času prosedíte u počítače, klikáte a klikáte, ale pořád nevidíte výsledek. Trvá to zkrátka dlouho. Já jsem chtěla po škole začít žít a dohnat sociální život.

Světelná instalace je někde na pomezí architektury a svícení prostoru, říká umělkyně. | Foto: Archiv Yary Abu AatayaSvětelná instalace je někde na pomezí architektury a svícení prostoru, říká umělkyně. | Foto: Archiv Yary Abu Aataya

Škatulky a subkultury

Měla jste možnost se rozvíjet napříč obory i v rámci studia?

YARA: Na gymplu jsem přeskakovala z oboru na obor, všechno jsme museli umět perfektně, takže jsem pak měla pocit, že takto to má pokračovat i na vysoké škole. Ale UMPRUM taková nebyla, přestože se tvářila multidisciplinárně. Při studiu jsem ale měla možnost využívat dílen, to bylo skvělé. Nicméně i tam to bylo dost zaškatulkované, každý obor si jel ve vlastní trajektorii. Kombinovat ty obory bylo téměř nemožné. 

Myslím si, že jsme i v životě mimo školu hodně zařazení v rámci subkultury do dalších subkultur: skláři, osvětlovači a podobně. Přijde mi skvělé to občas rozbít a poznat se s novými lidmi. To je to, co mě na tom baví. A ještě vyzkoušet si řemeslo rukama. Kniha nebo grafika jsou super, ale je to 2D či 3D, i když pořád haptické. Ale pak to sklo… Je křehké, zároveň k němu má člověk respekt, chová se k němu trochu jinak.

Kolekce ~1 hour zpracovává téma času jako nejdražší komodity. | Foto: Alex Shoots BuildingsKolekce ~1 hour zpracovává téma času jako nejdražší komodity. | Foto: Alex Shoots Buildings

Zároveň vnímám, že starší generace multidisciplinaritu často vnímá tak, že když děláte víc věcí, tak je neděláte pořádně a dobře. Tohle stigma je něco, s čím jsem přišla na Designblok, chtěla jsem se představit multidisciplinárně. Kolekci ~1 hour jsem vymýšlela od října 2022. Na technickém vývoji se dost významně podílel kolektiv ShardArt.

Odkaz na arabskou kulturu

Mohla byste koncept kolekce ~1 hour, kterou jste prezentovala v říjnu na Designbloku, blíže představit?

YARA: Mám pocit, že nejdražší komoditou dnešního světa je čas a umět si vymezit čas sám na sebe. Během pandemie jsme čas měli, a pak se zase rozjel život a bylo náročné si ho znovu udělat. Všichni prioritizujeme spoustu jiných věcí, jen ne sebe. Já jsem si osobně našla takový systém, kdy si přivstanu, abych měla aspoň hodinu, během které nedělám buď nic, nebo se protahuju nebo věnuju čas Amy, svojí kočce. 

Roli hrála taky moje fascinace pískem a tím, jak je fluidní, a zároveň vlastně není. Další věc, kterou se snažím ve své tvorbě reflektovat, je mixování starého a nového pohledu, současnosti a minulosti. Mám pocit, že se mě mnohem víc dotýkají věci, které mají nějaké hlubší kořeny v historii, a baví mě to i rešeršovat. 

Celý projekt pro mě byl i odkazem na arabskou kulturu, která je podle mě hodně spjatá s pískem, pouští a životem na poušti. Moje babička, která je teď v Gaze, je beduínka. 

V rámci kolekce ~1 hour si Yara Abu Aataya poprvé vyzkoušela práci se sklem. | Foto: Alex Shoots BuildingsV rámci kolekce ~1 hour si Yara Abu Aataya poprvé vyzkoušela práci se sklem. | Foto: Alex Shoots Buildings

V rámci skla to byla tedy vaše premiéra. Jaké byly ohlasy?

YARA: Otiskli mě v Harper‘s Bazaar, což jsem se dozvěděla teprve před týdnem, protože mě vůbec nenapadlo sledovat tištěné magazíny. V online médiích to mělo taky moc dobré ohlasy. V Elle Decoration mě dokonce uvedli jako jedno z pěti studií, které na Designbloku neminout. To mě hrozně potěšilo a dojalo, byla jsem tam hned vedle Klimchi, Mosera, Balance is Motion a UMPRUMky.

Po Designbloku odvezli dvě světla přímo do Maďarska na 360 Design a do Lotyšska mě pozvali na online platformu follow.art. Dostala jsem nabídky také z Londýna, Paříže i Saudské Arábie.

Dvě světla z kolekce ~1 hour odvezli po Designbloku přímo do Maďarska na 360 Design. | Foto: Archiv Yary Abu AatayaDvě světla z kolekce ~1 hour odvezli po Designbloku přímo do Maďarska na 360 Design. | Foto: Archiv Yary Abu Aataya

Dětství na Jižáku

Máte částečně palestinský, částečně egyptský původ. Promítá se to nějak i do vaší další tvorby? Pracujete s tím vědomě?

YARA: Tohle bylo poprvé. Předtím jsem to nedělala, snažila jsem se tehdy získat své občanství (získala jsem ho až v 18), do té doby jsem svůj původ spíš potlačovala, abych zapadla jako pravá zápaďačka.

V rozhovoru pro Deník N jste zároveň zmínila, že vaše vzpomínky na Palestinu jsou surový beton a třpytivé moře a že možná i proto jste se rozhodla studovat architekturu. 

YARA: Ano, mám pocit, že architekturu jsem chtěla dělat i proto, že mě od dětství fascinovaly velké surové hmoty a prostor, který mě obklopoval. Ale zároveň já jsem pak vyrůstala v Praze na Jižáku a ten pro mě byl možná ještě silnějším momentem, který mě inspiroval ke studiu architektury.

Taky jsem na Jižáku částečně vyrůstala. O to víc by mě zajímalo, v čem konkrétně vás inspiroval.

YARA: Tak třeba když mi bylo jedenáct, šla jsem sama na nějaké tanečky. Ze základky na Jírovcově náměstí jsem jela jednu zastávku autobusem a pak pěšky, abych se dostala k jiné základce. Když jsem se ocitla na Pošepného náměstí, volala jsem mámě úplně vyděšená, že jsem 15 minut cestovala a pořád jsem na stejném místě a jak se to stalo.

Začala jsem to zkoumat a zjistila jsem, že celý ten urbanismus komplexu okopírovali – včetně náměstí, kašny, schůdků, výlohy základní školy. To všechno vypadá téměř identicky.

Do široké škály aktivit původně vystudované architektky patří i orientační systémy budov. Tento se nachází v hotelu Riverside Praha. | Foto: Karolína Matušková z ShotbyusDo široké škály aktivit původně vystudované architektky patří i orientační systémy budov. Tento se nachází v hotelu Riverside Praha. | Foto: Karolína Matušková z Shotbyus

Zároveň byl Jižák kolébka hip hopu a graffiti a já jsem tehdy byla do téhle hudby a kultury kolem toho zamilovaná. A k tomu ta drsnost baráků, které byly nasekané jak podle pravítka, tetrisový dům Hotel Kupa…

„Přitahuje mě, čemu nerozumím“

Přijde mi, že je vaše tvorba hodně provázaná s hudbou a pražskou elektronickou scénou.

YARA: Já mám pocit, že mě přitahuje to, čemu nerozumím. A hudba je disciplína, kterou vzdávám už předem, že ji ani nechci zkoušet. Hudební scéna mě přitahuje nějakou surovostí, temností, ale zároveň i repetitivností, která pak vede k určitému relaxu, vypnutí. Ale nemyslím si, že patřím do té scény, protože hudebně ani světelně nejsem tolik činná.

Na Designblok jsem nicméně pozvala Dash, jogínku a DJku z elektronické scény, která hraje i na křišťálové mísy. Na pop-up akci kolekce ~1 hour vystoupila právě se sound-healingovou seancí s křišťálovými mísami. Sblížily jsme se v Acid Coffee, kde obě pracujeme.

V rámci pop-up akce kolekce ~1 hour vystoupila DJka Dash se sound-healingovou seancí s křišťálovými mísami. | Foto: Tomáš RubínV rámci pop-up akce kolekce ~1 hour vystoupila DJka Dash se sound-healingovou seancí s křišťálovými mísami. | Foto: Tomáš Rubín

„Moje rodina je v podstatě bez domova“

Přejdu teď k té pomyslné druhé části. Mohla byste popsat, jak nyní vypadá každodenní život vašich příbuzných a případně dalších běžných lidí v Gaze? 

YARA: Historie se opakuje, přes 50 tisíc lidí se stěhuje v Gaze ze severu na jih a budou se stěhovat dál, dokud stát Izrael všechny Palestince nevytlačí z Palestiny. Děsím se toho, že se stane totéž, co po první tzv. Nakbě v roce 1948, kdy Izrael vyhnal z domovů přes 750 tisíc Palestinců, a že se lidi už nebudou moct vrátit.

Že na ruinách dalšího palestinského města vznikne další Tel Aviv nebo Tel Gaza – letovisko, které bude navštěvovat celý svět. Propaganda pak bude moci pokračovat tvrzením, že jsme stejně necivilizovaní, že jako nezvládnutelné a chudé obyvatelstvo bychom tak bohaté město nikdy nevytvořili.

Kromě toho už teď spousta zdrojů uvádí, že 30. října izraelské ministerstvo energetiky a infrastruktury udělilo licence na průzkum ložisek zemního plynu společnostem Eni, BP a čtyřem dalším. V Gaze se ve skutečnosti nachází 122 bilionů kubických stop zemního plynu.

Moje rodina přišla o tři byty, jsou v podstatě bez domova, bydlí u svých známých. Momentálně jsou v pořádku, o babičce jsem slyšela před pár dny, nicméně odmítají se stěhovat. Jsou uprostřed Gazy.

V Gaze zatím Izrael dál ničí mešity, školy, nemocnice, ve kterých se ukrývají desítky tisíc lidí. Útoky schytaly i pekárny, lékárny apod. Zároveň do Gazy nepouští téměř žádnou humanitární pomoc, takže jsou lidé dehydratovaní a umírají hlady. Dochází energie, takže předčasně narozené děti umírají v inkubátorech.

Kvůli nedostatku vody se lidé nemohou mýt a šíří se infekce a nemoci. Do toho si představte neskutečné množství prachu a špíny po bombardování, neuvěřitelný smrad z toalet, které nejdou splachovat, mouchy kolem mrtvých těl nebo hladová zvířata, která je požírají. To všechno jsou věci, které odsud nevidíme, důsledky kolektivního trestu Palestinců.

Umělec aktivistou

Nedávno jste na sociálních sítích zveřejnila otevřený dopis české vládě s výzvou k explicitnímu veřejnému odsouzení válečných a lidskoprávních zločinů Izraele, za kterým stojí kolektiv zástupců kulturních organizací a jednotlivců v kultuře. Kromě vás ji podepsalo přes osm stovek lidí, z nichž velká část pochází právě z umělecké sféry. Je to i vaše iniciativa?

YARA: Ne, já jsem se o ní dozvěděla až později. Stojí za ní Adéla Chorá a Pavel Šuráň, kteří mají off-space galerii Hrob. Přes covid sice přerušili výstavní činnost, ale Palestina jim nedala spát a vrátili se na Instagram a udělali tuhle iniciativu.

„Jako pracovníci v kultuře spolupracujeme na denní bázi s umělci z celého světa včetně Palestiny. Oběti na straně palestinských civilistů pro nás nejsou anonymní masou, na kterou lze bez vyvození jakékoliv odpovědnosti uplatňovat kolektivní trest. Jsou pro nás obrovskými osobními tragédiemi zcela konkrétních lidských bytostí, jako jsme my,“ stojí v dopise mimo jiné. Potěšilo vás, že taková iniciativa přišla právě z umělecké sféry, kde se taky pohybujete?

YARA: Zahřálo mě to. Ale ve stejný moment jsem pochybovala, jestli to vůbec něčemu pomůže. Já už ztrácím zájem i chodit na demonstrace, jsem demotivovaná a hluboce zklamaná. Ani moji přátelé, kteří mají jindy na všechno názor, najednou nechtějí být političtí.

Jak se to stalo, že člověk mluví o tom, že má v Gaze uvízlou rodinu, že se každé ráno musí přesvědčovat, jestli tu noc přežili, a jeho známí mají problém napsat svoje jméno pod petici proti bombardování?

K elektronické hudební scéně má umělkyně blízko, pomáhá jí relaxovat. | Foto: Archiv Yary Abu AatayaK elektronické hudební scéně má umělkyně blízko, pomáhá jí relaxovat. | Foto: Archiv Yary Abu Aataya

Považujete se za aktivistku?

YARA: Já mám pocit, že už od základní školy jsem do té role byla trochu nucená. Musela jsem se třeba postavit před třídu a vysvětlovat jim, co je islám a Palestina. Na gymplu jsem dělala vyloženě přednášky, dokonce i na jiných gymplech. Když mi bylo 18 let, tak jsem byla ředitelkou projektu Jeden svět na Ohradní, kterou zastřešoval Člověk v tísni. 

Na vysoké škole jsem ale o svém původu přestala mluvit, protože jsem měla pocit, že chci mít čistý štít. Moji spolužáci na architektuře byli hodně necitliví. Do svých 23 let jsem nepila alkohol a oni mě do něj při každé příležitosti nutili. Nebo jeden můj spolužák zařval „Bomba!“, když jsem vešla do třídy s velkou černou taškou. Profesor se mě nezastal. 

Já nechci být v roli oběti, protože nejsem oběť, jsem docela silný člověk, ale chci nahlas říct, že tohle není v pohodě. Teď se mi ten aktivismus hodně vrací a je to určitě součást toho, co chci dělat. Pracovně si stále udržuji své pravidlo, že jeden z projektů by měl sloužit nějaké neziskovce nebo vzdělávací platformě.

Sdílet morální hodnoty

Říkáte nahlas spoustu věcí, které jsou pro řadu lidí v tuto chvíli hodně kontroverzní. Myslím, že můžu říct, že společnost je nyní hodně rozdělená a zároveň Česko bylo odjakživa silným partnerem Izraele. Nebála jste se, že vám to profesně uškodí?

YARA: V půlce října pořad České televize 168 hodin vystřihl moje svědectví. Když jsem viděla ten výsledný pořad, neměla jsem slov, ten narativ byl opravdu hodně špatný, úplně v něm chyběla palestinská perspektiva. Napsala jsem o tom na instagram a sdílelo se to neskutečným způsobem. Z týdne na týden jsem měla téměř dvojnásobný počet sledujících.

Pro mě to byl přitom spíš pokus ze zoufalství. Byla jsem v tu chvíli rozhodnutá udělat kolem toho pořádný humbuk. Maminka mi říkala: nedělej nic zbrklého, máš po Designbloku. I brácha říkal, že to nemám dělat, že si ohrozím práci, nebudu dostávat zakázky. Probrečela jsem celou noc, ráno jsem se probudila a napsala jsem všechno, co jsem měla na srdci.

Řekla jsem si, že nechci spolupracovat s lidmi, kteří nebudou sdílet stejné morální hodnoty. Jsem na volné noze a umožňuje mi to svobodu. Ta svoboda mi umožňuje si vybírat, s kým chci a nechci spolupracovat.

Yara Abu Aataya s Janem Vranovským vytvořili publikaci JapanRevisited202x pro Rakouské kulturní fórum v Tokiu. | Foto: Karolína Matušková z ShotbyusYara Abu Aataya s Janem Vranovským vytvořili publikaci JapanRevisited202x pro Rakouské kulturní fórum v Tokiu. | Foto: Karolína Matušková z Shotbyus

Vnímáte nějakou změnu nebo odezvu na váš aktivismus ve svém okolí, například mezi lidmi, se kterými pracujete?

YARA: Vnímám, hodně. Většina mlčí. A neptá se. Třeba jak se mám. To mě docela bolí. Pracovně se samozřejmě snažím dělat to, co musím, přestože mi poslední dobou všechno dělá problém. Ale neřeknou mi třeba: Hele, dej si pohov, máš to teď těžké.

Ale na druhou stranu chci vypíchnout i tu pozitivní stránku, je spousta lidí, kteří mi píšou, kolikrát mě ani neznají a nabízí mi pomoc. Nebo mi třeba jedna holčina z instagramu upletla kapsičku na mobil v barvách Palestiny.

Skleněné přesýpací hodiny s pískem odkazují na arabskou kulturu a autorčiny palestinské a egyptské kořeny. | Foto: Martin KozákSkleněné přesýpací hodiny s pískem odkazují na arabskou kulturu a autorčiny palestinské a egyptské kořeny. | Foto: Martin Kozák

„Možnost navštívit Gazu jsem prošvihla“

Chystáte se nějak reagovat uměleckou cestou na to, co zrovna prožíváte a co se děje?

YARA: Poslední tři roky – od pandemie – jsem chtěla jet do Gazy, prozkoumat to tam a umělecky se inspirovat a víc čerpat z toho místa. Teď mám pocit, že jsem to prošvihla. Gaza pravděpodobně bude srovnána se zemí a s tím i všechny moje chabé vzpomínky. Moje rodina se nejspíš bude muset odstěhovat úplně pryč. Asi do Káhiry, kde mám druhou část rodiny.

Počkám, než situaci zpracuji sportem, meditací a až poté budu schopná na ni reagovat nějakou formou umělecké cesty.

Máte nějaké tipy na palestinské umělce/umělkyně žijící v Česku, v Palestině nebo v zahraničí, které sledovat?

Umělkyně Mona Hatoum, potom malíř Sliman Mansour. Z hudební scény Sama' Abdulhadi, MC Abdul, Rola Azar, Daboor, Zeyne. A herci Ali Suliman a Mohammed "Mo" Amer.

Související

Jak to mohlo dopadnout? Představujeme návrhy ze soutěže na vizuální styl Prahy 6
Grafický design

Jak to mohlo dopadnout? Představujeme návrhy ze soutěže na vizuální styl Prahy 6

Redakce Czechdesign - 9. 11. 2022

Opustily Srbsko, dnes se věnují umění v Česku. Příběhy tří žen, které z rodné země vyhnala válka
Móda a šperk

Opustily Srbsko, dnes se věnují umění v Česku. Příběhy tří žen, které z rodné země vyhnala válka

Anna Novák - 1. 7. 2022

S příchodem do Česka jsem ztratila strach, umění v Bělorusku není svobodné, říká designérka Olga Smolnikava
Produktový design

S příchodem do Česka jsem ztratila strach, umění v Bělorusku není svobodné, říká designérka Olga Smolnikava

Anna Novák - 24. 5. 2022

ujep 2024
zuz banner