Jak se dostat na jednu z nejprestižnějších módních univerzit? Z čeho všechno se dá v karanténě udělat závěrečná práce? A jaký je největší rozdíl mezi českou a britskou fotografickou scénou? S Kay Konečnou, Tadeášem Podrackým a Hanou Knížovou jsme si povídali o jejich životě a práci v zahraničí nejen za časů pandemie.
Designérka šperků Kay Konečná
„Když zůstanete v prostředí, kde jste vyrůstala, budete stále konfrontována s tím, kdo byste podle vašeho okolí měla být. Někdy je dobré odejít, abyste měla volnost vyzkoušet různé životy a vybrat si ten, v kterém se cítíte nejpřirozeněji.“ Tuto radu si šperkařka Kay Konečná vyslechla od Simona Frasera, vedoucího ateliéru šperku na londýnské univerzitě Central Saint Martins. „Proto jsem potřebovala odejít a zjistit, kdo jsem a co mi vyhovuje,“ říká Kay, která pochází ze Slovenska a Praha tak pro ni byla pouze „přestupní stanicí“ na dobu tří let, kdy studovala UMPRUM v Ateliéru K.O.V. u Evy Eisler.
„O Slovensku jsem ani neuvažovala, do Prahy jsem přišla už z Londýna. Na Slovensku jsem nechodila na uměleckou školu, ale na gymnázium a od každého jsem slyšela, že na VŠVU v Bratislavě se jako gymnazista nedostanu, protože podle nich nebudu dost vyzrálá. Že musím ukázat, jak moc tam chci jít a přihlásit se třeba i pětkrát,“ popisuje Kay zkušenosti se slovenským uměleckým vzděláním.
„Podle mě ale pointa jakéhokoliv vzdělávání je právě ten proces, během něhož člověk vyzraje a učí se. A ne to, aby pracoval v kavárně a pět let se jen snažil se dostat na vysokou školu. Já jsem chodila na bilingvní gymnázium, takže když jsem hledala, kam bych mohla jít dál, Británie byla jedna z prvních voleb. Je tu trochu jiný systém než u nás a před tím, než vás přijmou na bakaláře v uměleckém směru, musíte absolvovat jeden rok Foundation Course. Tam si vyzkoušíte všechno od fotografie přes design až po volné umění. Je to výborné, protože vám to pomůže si vybrat, v čem jste dobří a co vás baví. Původně jsem chtěla jít na módu, ale zjistila jsem, že šperky mi sedí víc,“ vypráví Kay, jak se k tvorbě šperků dostala.
„Po tom roce jsem si tedy podala přihlášky na univerzity v Británii, ale i jednu do Prahy právě k Evě Eisler. Chtěla jsem k ní jít, protože mě fascinovala jako člověk. Vyšlo to a přestěhovala jsem se do Prahy.“ Po třech letech studia se Kay rozhodla vrátit zpátky do Londýna, kde ji přijali na magisterské studium na Central Saint Martins.
„Byl to celkem zajímavý příběh. Původně jsem totiž směřovala na Royal College of Art. Během pohovoru s tamním vedoucím ateliéru jsem mu vyprávěla o své práci, portfoliu a on mi vůbec neoponoval, ale naopak hltal všechno, co jsem mu říkala,“ vzpomíná Kay na přijímací pohovor na jedné z nejprestižnějších uměleckých vysokých škol na světě. „Mě to asi v půlce přibližně dvouhodinového rozhovoru přestalo bavit a začala jsem zkoušet, kam až můžu zajít, kdy už mi řekne, že to, co mu říkám, je úplná absurdita. Ten pohovor byl spíš můj přednes než vzájemná konverzace, což byla škoda. Na konci mě provedl po jejich studiu a neoficiálně mi řekl, že mě přijímají. Měla jsem radost, ale byla jsem zároveň trochu zklamaná, jak jednoduché to vlastně bylo.“
Kay za pár dní čekal ještě druhý pohovor, a to právě na zmíněnou Central Saint Martins, kde začala na pohovoru opět mluvit o své práci a inspiraci, v podstatě říkala to stejné jako na předchozí univerzitě. „Hned na začátku mě Simon Fraser přerušil s tím, že je to celé bullshit a že mrhám jeho časem,“ vypráví Kay. „Ale já jsem mu oponovala. Nevím, co to do mě vjelo, asi jsem se nebála, protože jsem věděla, že mám už jedno studium v kapse. Skončilo to tím, že jsme oba stáli na opačných stranách stolu a asi hodinu jsme se hádali. Neuvěřitelně mě to bavilo a pamatuji si, že jsme skončili někde u významu šperků v komunistických režimech,“ vzpomíná Kay se smíchem.
„Nevím, kdy mě naposledy nějaká konverzace tak moc bavila, a pamatuju si, že v ten moment mi bylo líto, že je to zřejmě naposledy. Byla jsem si jistá, že mě nepřijmou, protože nikdo, kdo má zdravý rozum, se přeci nehádá s vedoucím ateliéru, kam se snaží dostat. On se ale na konci začal smát a řekl, že si nevybavuje, že by se někdy setkal s někým tak ‚brutally honest‘, jako jsem já, a že doufá, že přijmu pozvání a přijdu v září, protože ten pohovor ho neskutečně bavil,“ uzavírá Kay historku o momentech, které zřejmě definovaly její kariéru.
„To bylo asi poprvé, kdy jsem skutečně byla sama sebou a věděla jsem, že Central Saint Martins je přesně to, co potřebuji, což byl také jeden z důvodů, proč jsem tam vůbec šla. Pamatuju si, jak mi Eva Eisler stále říkala, že se musím uvolnit a být upřímnější sama k sobě v tom, kdo jsem a co chci. Shrnula bych to tak, že v Praze jsem se naučila, jak důležité je mít koncept a myšlenku, a v Londýně, jak to celé uchopit a vytvořit okolo toho fungující byznys, který je životaschopný. Od začátku jsem chtěla, aby mě šperky živily a nebylo to jen hobby,“ přiznává designérka, která má aktuálně zhruba 50 % zákazníků z Česka a Slovenska a zbytek převážně z Velké Británie a USA.
„Česko-slovenský trh je konzervativnější a celkově se investice do šperků často stále považuje za marnotratnost, takže nejpopulárnější šperky jsou takové, které se dají nosit každý den. V USA je naopak tradice velkých extravagantních šperků, které by Evropanky nosily jednou za rok,“ říká Kay a dodává, že je velmi důležité vědět, kde a komu chcete svou tvorbu prodávat. Podle ní je chyba snažit se být všude a pro všechny. Zároveň jí ale pandemie ukázala, jak důležité je nemít všechno vsazené jen na jednu kartu a jeden prodejní kanál, ale rozložit to mezi přímý prodej, galerie a mezinárodní platformu, jako je například FarFetch, s níž se Kay v roce 2020 podařilo podepsat smlouvu.
Kromě toho začala Kay pracovat jako konzultant pro londýnskou galerii Tomfoolery, což je největší prodejce nezávislých šperkařů ve Velké Británii a jeden z nejznámějších v Evropě. „Minulý rok pro mě byl v mnohém přechodový. Postupně jsem totiž skončila se stříbrnými kolekcemi a přesunula jsem se do zlata.“
Designér Tadeáš Podracký
Výstava v Casavells od barcelonské Side Gallery, spolupráce s Venice Design Biennial nebo samostatná výstava na Design Miami. To je jen zlomek projektů, kterými se může pyšnit designér Tadeáš Podracký, jehož zaměření v designu rozhodně nelze shrnout jedním slovem. „Moje tvorba je taková, jaká je, díky tomu, že se snažím neustále konfrontovat a posouvat, zkrátka být otevřený,“ popisuje Tadeáš zkušenosti nejen z nizozemského Eindhovenu, kde vystudoval obor Contextual Design na Design Academy a odkud se v roce 2020 vzhledem k celosvětové pandemické situaci vrátil.
Mimo jiné držitel ocenění Czech Grand Design v kategorii Objev roku z roku 2014 karanténu strávil ve svém pražském studiu a vzhledem k minimálním možnostem získat materiály, které by se mu k tvorbě hodily, začal tvořit pouze z toho, co měl k dispozici v bezprostřední blízkosti. V kolekci Metamorphosis, která z karanténní múzy vzešla, tedy zrecykloval nejen sklo a keramiku, ale využil také dřevo, textil, nebo dokonce součástky z auta. Proces vzniku kolekce a zároveň absolventské práce proto popisuje jako „Creating Through Destroying“, tedy tvoření za pomoci ničení.
Detail tvorby kolekce Metamorphosis | Zdroj: archiv Tadeáše Podrackého
„Moje práce je expresivní a založená na experimentálním přístupu, a proto jsem rád za všechny spolupráce, realizace a výstavy, které se mi díky tomu otevírají. Klient anebo galerie musí být otevření, spolupráce je pak svobodná a kreativní,“ vypráví Tadeáš a dodává, že originalita a autenticita je pro úspěch v zahraničí naprosto stěžejní. „Myslím si, že každá zkušenost, která člověka dostane z komfortní zóny, je super. Vždy jsem se o sobě něco naučil. Osobní i profesní rovina se u mě prolíná dohromady, protože největší vliv na mě mají zajímavá a náhodná setkání, přátelé, překonávání každodenních překážek a samozřejmě taky chyby, které člověk cestou dělá.“
Jedinou nevýhodu na životě v zahraničí Tadeáš spatřoval hlavně na začátku. „Neznalost malých praktických věcí, které jsou potřeba vyřídit, všechno trochu déle trvá, taky absence rodiny. Ale za to nadšení z objevování, pocitu volnosti a možnosti začít v neznámém prostředí od začátku to stojí,“ ujišťuje designér, jehož za hranice dostaly především stáže.
„Pro mě byl život v zahraničí vždy výzvou a dost mě bavil, rád jsem obklopen mezinárodní komunitou lidí a prostředím, které je nové. Dal mi skvělé přátele a schopnost cítit se doma skoro všude v poměrně krátké době.“ A v čem se podle Tadeáše liší nizozemská scéna od české? „Nizozemská scéna je celkem transparentní, provázaná a s mnohem širším uplatněním,“ vyjmenovává designér. „Kulturní centra a instituce, které jsou obecně velmi kvalitní, chtějí spolupracovat a ve svých programech se snaží generovat a řešit současné otázky. Je tam propracovaný systém podpory kreativního odvětví, tato podpora je dosažitelná i pro jednotlivé tvůrce. Celkový postoj veřejnosti k umění je veskrze pozitivní. To vše pomáhá tvůrcům k lepší seberealizaci,“ uzavírá Tadeáš.
Fotografka Hana Knížová
Odmala ji lákal Londýn, a když se dostala na obor fotografie na London College of Communication, v podstatě si splnila sen. Dnes je jméno Hany Knížové spojeno nejen s fotografiemi objevujícími se v českých i zahraničních médiích, jako je Tatler, The Telegraph, Vogue či Harper’s Bazaar, ale také se značkami Alexander McQueen, Stella McCartney nebo třeba Virgin Records.
„V mém případě se všechno děje postupně, organicky. Pár momentů pro mě bylo velmi důležitých, například výhra John Kobal Award a s tím spojená výstava v londýnské National Portrait Gallery. Vnímám to ale spíš jako jakýsi symbolický mezník, není to tak, že by najednou ze dne na den začal zvonit telefon,“ vypráví Hana o vývoji své fotografické kariéry.
Kromě zmíněné ceny získala také tuzemské ocenění Czech Grand Design. Fotografkou roku 2018 se stala za fotografie kolekce Nadotek, kterou pro nadaci Debra vytvořil umělec Musa a oděvní designérka Liběna Rochová, kampaň pro parfumérský dům Pigmentarium, sérii fotek pro Stella McCartney Kids a fotografie ZŠ a ZUŠ Líbeznice pro projekt Projektil33.
Modelka Daniela Kociánová pro značku Self-Portrait | Foto: Hana Knížová
Protože Hana stále působí jak v Česku, tak v Londýně a loňský rok strávila na trase Stockholm – Praha, má mezi fotografickými scénami co srovnávat. „Česká scéna je velice malá, a přijde mi, že se zde naprosto separují fotografové, kteří se věnují volné tvorbě, a ti, kteří dělají komerční zakázky. Často tak neuspokojí jak veškeré kariérní ambice tvůrců, tak ani jejich očekávání finančního ohodnocení,“ popisuje Hana a dodává, že oproti tomu jsou ve Velké Británii tyto dvě sféry focení více propojené.
Fotografie z projektu Mothers | Foto: Hana Knížová
„Určitě je to dáno i zájmem klientů v UK, ať už agentur, značek, nebo neziskových organizací. Chtějí spolupracovat s uměleckými fotografy a ne jen s těmi etablovanými v reklamním světě. A to pak platí i obráceně – fotografové, jejichž hlavním zdrojem obživy je komerční fotka, často pak mají vlastní projekty, kterým se věnují ve volném čase,“ vysvětluje. „Celkově mám pocit, že v Británii panuje větší podpora a soudržnost mezi fotografickými komunitami napříč kategoriemi.“
Podle Hany se způsob, jakým se tvůrce může dostat k zahraničnímu angažmá, vlivem internetu poměrně proměnil. „Dříve, řekněme před deseti lety, bylo třeba v zahraničí žít a působit. V dnešní době, kdy je všechno propojené a odehrává se online, už to není třeba. Je ale stále něco jiného v zahraničí občas vystavovat, nebo tam pravidelně pracovat – to fyzickou přítomnost stále vyžaduje,“ upřesňuje fotografka, které se díky studiu a práci v Londýně otevřely dveře do světa odlišných kultur a pro ni dosud neznámých přístupů.
Portrét Constance Cooper | Foto: Hana Knížová
„Jsem více otevřená novým pohledům a řešením, dokonce je i vyhledávám nebo očekávám. Zvedly se moje standardy v profesní oblasti, ale naopak třeba klesly ty v oblasti životního stylu a bydlení. V mnoha ohledech jsem více tolerantní a v některých oblastech mám naopak menší trpělivost,“ vyjmenovává Hana, v čem ji život v zahraničí změnil nejen pracovně. „Každá cesta, změna či setkání na nás mají nějaký dopad, který se může odrazit ve tvorbě, přestože to často není ani záměr,“ dodává.
Fotografie z projektu Mothers | Foto: Hana Knížová
Hana má aktuálně dlouhodobě rozpracovaných několik projektů. Vloni se zúčastnila fotografického veletrhu Paris Photo a vystavovala také v The Vitrínka Gallery v Českém centru v Londýně. „Velkou radost mám také ze svých nových webových stránek, které jsou od loňského roku konečně finalizované.“
