Kariéra, nebo rodina. Velká většina žen se při formování své profesní osobnosti musela vždy rozhodovat, ke které z těchto cest se přikloní. Udržovat v rovnováze veškeré sociální role, které žena v životě zastává, tedy být dobrou matkou, dcerou, manželkou či přítelkyní, a vedle toho se soustředit na zvolenou profesní dráhu. Jak se Liběně Rochové podařilo stát se respektovanou a úspěšnou tvůrkyní ve světě fashion a jak se staví třeba k tradičnímu modelu ženy v domácnosti?
Z Vesny oklikou na UMPRUM
Jaké pro vás bylo za socialismu studovat?
LIBĚNA: Původně jsem se chtěla věnovat etnografii a studovat divadelní kostým, protože moje maminka byla herečka. Přihlásila jsem se v roce 1967 na Střední průmyslovou školu textilní v Brně. To, co bych ráda studovala, mi bylo znemožněno, protože tehdejší uliční výbor rozhodl, že mi doporučení na tu školu nedají, z důvodu špatného kádrového posudku naší rodiny. Takže jsem šla na rok do „knedlíkárny“. Tam jsem se naučila pořádně šít a dělat střihy, byl to senzační rok, kde jsem potkala plno dívek z Moravy, které na tuto bývalou Vesnu chodily. Navštěvovaly ji dívky z vesnic, které chtěly vědět, jak se starat o domácnost a rodinu, jak péct, vařit a starat se o manžela a děti. Bylo to skvělé a autentické prostředí.
Další rok jsem se potom znovu hlásila na textilní průmyslovku, a když se režim začal v roce 1968 uvolňovat, tak jsem povolení ke studiu dostala. Studovala jsem tam čtyři roky a samozřejmě jsem se přihlásila na UMPRUM, na obor Oděvní návrhářství, který tehdy vedla paní profesorka Bauerová (v roce 1972, pozn. red.). V tom roce byla normalizace a všechno se velmi ztížilo. Brali dva lidi ze 180 a většina ze studentů absolvovala přijímací řízení už potřetí, počtvrté a já jsem si řekla, že o to už příště usilovat nebudu. Přijata jsem nebyla, ale chtěla jsem, aby mě přijímali profesionální tvůrci, a také jsem se chtěla dostat do okruhu absolventů UMPRUM, se kterými bych mohla vystavovat. K tomu bylo zapotřebí, abych se stala členem Asociace profesionálních oděvních výtvarníků, kam jsem po úspěšném složení zkoušek srovnatelných s diplomovou prací byla přijata.
Liběna Rochová ve svém studiu LR | Zdroj: z rozhovoru pro UMPRUM Online
Od roku 2008 až do letošního roku jste vedla Ateliér designu oděvu a obuvi na UMPRUM. Jaká byla vaše cesta k pozici vedoucí ateliéru?
LIBĚNA: V 90. letech, když se ve společnosti vše uvolnilo, mě pozvali z UMPRUM ke konkurzu na vedení ateliéru. Napoprvé jsem nabídku odmítla, protože jsem se necítila na učení dostatečně zralá, ač jsem už měla za sebou dost praxe. Pár let nato přišla tato nabídka podruhé. To už jsem zvažovala, ale byla jsem ráda, že jsem konkurz na vedení ateliéru nakonec neudělala, protože s odstupem času mohu říci, že jsem se k tomu skutečně necítila povolaná. Když přišla ta nabídka před patnácti lety potřetí, řekla jsem si „ano, je to do třetice všeho dobrého“. Ale samozřejmě, protože nejsem absolventka vysoké školy, musela Umělecká rada schvalovat, zda mohu ateliér vést. Mně to připadalo paradoxně jako za komunistů, že si mě vybrali kvůli tomu, že jsem něco dokázala a měla jsem za sebou dlouhou cestu, ale budou se zase řešit tyhle věci? Stanovy samozřejmě respektuji, naštěstí však Umělecká rada byla jednohlasně „pro“ a začala jsem učit.
Kariéra, nebo rodina?
Jaké pro vás bylo hledání rovnováhy mezi plným profesním nasazením a vášní k tvorbě v kombinaci s plněním vašich sociálních rolí? Snažila jste se vymezit vůči tradičnímu modelu ženy v domácnosti? Jak to přijímala vaše rodina?
LIBĚNA: Vybalancovat plné nasazení v tvorbě a rodinu je těžké. Nechtěla jsem, aby trpěla rodina tím, že jsem plně oddaná tvorbě. Nejsem plně oddaná. Pro komplexnost mé osobnosti je důležité, abych měla rodinu. Když byly děti malé, samozřejmě jsem svou práci omezila. Když byla dcera malá, to bylo ještě za komunistů, tak jsem takhle vůbec netvořila. Až po jistém údobí mě práce vyléčila a zjistila jsem, že když pracuju, zapomínám na velké starosti, které mě v životě potkaly. Dětem jsem se věnovala plně a byla jsem s nimi doma až do jejich pěti let, než šly na rok do školky před začátkem povinné školní docházky. Plně se u mě tvorba rozvinula, až když děti vylétly z hnízda. Vždycky jsem balancovala mezi rodinou a prací, ale měla jsem tu výhodu, že jsem nemusela chodit do práce, protože jsem byla na volné noze. Trávili jsme spolu hodně času a vždycky jsem doufala, že to, jak jsem svou prací pohlcená, vnímají a bude to pro ně motiv a inspirace, že mají pracovitou maminku. Po letech musím říct, že dcera i syn jsou výborní. Syn je úspěšný bytový designér. Dcera je architektka, velmi uznávaná, a jsou oba velmi pracovití. Jsem na ně hrdá a pyšná a vidím, jak si ode mě vzali přesně to, co jsem si přála. A to je taky důležité, být přesvědčena, že jim to dokážu předat. A samozřejmě je potřeba mít partnera, který s tím souzní a který mě podporuje.
Žena má zároveň svou důležitou úlohu. Jsou ženy, které jsou ředitelkami korporátů nebo úspěšnými byznysmenkami. Nikdy však nezanikne to, že žena je ženou ve své biologii a muž je muž. Narození mých dvou dětí byly nejkrásnější dny v mém životě. Ano, ráda vařím, ráda jsem partnerkou svého muže. I na tom velmi záleží, jakého mám muže. Osobně ale nechci zastávat roli maminky stojící u plotny. Chci dělat profesi, kterou jsem si zvolila. Šlo mi o nastolení rovnováhy mezi oběma úlohami tak, abych byla oporou rodině a zároveň obstála ve své profesi.
Liběna Rochová ve svém studiu LR | Zdroj: z rozhovoru pro UMPRUM Online
Studentská léta
Sledovala jste, že by na vás jako na ženu při formování kariéry a během studií byly kladeny vyšší nároky než na muže?
LIBĚNA: Možná nejsem dobrý respondent, ale nic podobného jsem nesledovala. V osobním životě jsem se s tím setkala, ale ve tvůrčím ne. Vždy jsem chtěla dělat profesi, kterou dělám, a takovýto typ tlaku jsem nevnímala. Na Střední průmyslové škole textilní v Brně mě vedl pan profesor Bohdan Mrázek, textilní výtvarník. Připravoval mě ke studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, kam jsem se později hlásila. Od tohoto muže jsem naopak vnímala úctu. Kdyby nějaký muž mé tvorbě nepřál a kladl mi klacky pod nohy, jistě bych se ale ozvala.
Co se týče vedení ateliéru, tak to bylo různé, ne jako na vysoké. Měli jsme tam kresbu (pana profesora Středu, ten byl skvělý), dějiny umění, profesora Mrázka, ač byl výborný textilní umělec, tak nás učil oděv. V tehdejší době paní profesorka Mužíková, která byla malířka. Co se týkalo módy, tak jsme byli skutečně nepolíbeni oděvem a nevedl nás ani nikdo, kdo oděvu rozumí. Jsem si ale vědoma toho, že mě tento jiný přístup, nezatížený oděvem, obohatil.
Na Střední průmyslové škole textilní v Brně jste studovala Oděvní výtvarnictví. Jaké bylo složení vašeho ateliéru?
LIBĚNA: Byli tam i kluci. Bylo to rozděleno na pletaře, tkalce a oděváře. U nás na ateliéru jsme měli dva kluky. Z toho zapamatovatelný je jeden, to byl Georgis Agathonikiadis, který je teď slavný řecký režisér. Ten byl jediný kluk u nás.
Pozorovala jste tam nějaký rozdílný přístup k vám jako dívkám a tomu jednomu chlapci?
LIBĚNA: Ne, vůbec. On to byl takový nádherný kluk. Vypadal jako Marcello Mastroianni, všechny holky ho milovaly. Vypadal starší než my a chodil v bílém plášti. A když vešel poprvé do naší třídy, tak jsme všechny vstaly, protože jsme si myslely, že to je náš nový profesor. Byl to ale náš Georgis.
Víte o někom ze svých spolužáků, že by teď vedl úspěšnou kariéru, co se týče módního odvětví?
LIBĚNA: Stýkáme se pravidelně. Teď jsme měli setkání po mnoha letech, po maturitě (rok 1972, pozn. red.). Moje tehdejší spolužačka a kamarádka Jarka Pecharová, dnes Brabcová, je úspěšná kostýmní výtvarnice, která spolupracuje s režisérem Františkem Brabcem. Ostatní byli tak poseti různě, někteří zůstali v oboru.
Žena mezi muži
Zaznamenala jste případ nějaké jiné ženy své generace, u které byste viděla, že je schopná, ale to, že byla ženou, jí znemožnilo práci v oboru?
LIBĚNA: Proč by jí to mělo znemožnit práci v oboru?
Na tuhle problematiku se dívám z pohledu toho, jestli se to v té době dělo.
LIBĚNA: Problematiku jakou? Že ženy nemohly pracovat? Tohle je pokrytecká záležitost. Já jsem se s tím vůbec nesetkala. Když něco chci dělat, tak to dělám. Osobně jsem neměla žádný problém. Já jsem naopak cítila od mužů úctu a za svou kariéru jsem nikdy žádné ústrky od mužů nepoznala, kromě manželství, a to byla jiná pozice. Já jsem měla kolem sebe příjemné prostředí, takže tyhle otázky feminismu mě iritují. V dobrém slova smyslu jsem feministka. Nemám ráda obecně feministické hnutí, které hlásá, že žena nemá právo. Žena má být natolik chytrá, přesvědčivá a autentická, že si své místo na slunci najde. V takovém případě ji normální inteligentní muž bere. Je to těžké, to ne, že ne. Ale jsem zastánkyní toho, že buď na to ta žena má, nebo nemá. Mluvím však pouze z vlastní zkušenosti, nechci se dotknout žen, které se setkaly s bezprávím. Je to velmi složitá otázka, jak sociální, tak generační.
Byla za vás situace v tomto ohledu srovnatelná s dneškem?
LIBĚNA: Já necítím teď a necítila jsem ani v minulosti problém, že bych byla utlačovaná jako žena. Možná jsem ale byla v jiném světě.
To je určitě taky zajímavý pohled, že jste se s tím vůbec nesetkala. Zároveň v tom máte také štěstí.
LIBĚNA: Ano, když jsem třeba chodila s nějakými partnery a jim vadilo, že moc pracuju, tak jsem se s nimi prostě rozešla. Ale vůbec jsem nepocítila, že bych byla například méně ohodnocená. Možná kdybych byla něčí zaměstnankyně, bylo by to něco jiného. Moje dcera, která je výborná architektka, se s tím třeba setkala. Říkala, že byla na jednom předávání cen a nějaký její bývalý namyšlený spolužák říkal: „Tak ty máš někde nějaký svoje studijko?“
Ano, jistě nadřazenost funguje stále. Mám pocit, že je to takto zakódováno a je těžké to změnit. Několikrát jsem to viděla sama s vnoučaty na pískovišti, kdy jsem s překvapením zjistila, že i ti malí muži to mají v sobě.
Liběna Rochová se synem Markem a dcerou Magdalenou | Foto: Jiří Thýn | Zdroj: Dolce Vita
Jak jste to měla v rodinném prostředí? Byla jste formována do toho, že jste dívka, tak byste měla dělat dívčí profesi, kterou módní návrhářka bezpochyby je?
LIBĚNA: Ne, já jsem vyrůstala v krásném harmonickém prostředí, samozřejmě s problémy, které byly v 50., 60. a 70. letech, protože rodiče byli protikomunističtí. Ale měla jsem od obou obrovskou podporu a v podstatě jsem si mohla dělat, co jsem chtěla. Já jsem byla, myslím, hodná dcera, občas tedy s těmi všemi večírky a podobně. V podstatě mi ale nechávali prostor. Měla jsem zázemí a velkou důvěru. Když jsem si vymyslela, že chci studovat divadelní kostým a etnografii, měla jsem naprostou podporu v rodině.
To jste taky měla štěstí. Častokrát jsem se setkala s tím, že se rodiče nebo prarodiče chtěli nějakým způsobem realizovat. Často třeba babičky se chtěly realizovat ve svých vnučkách, aby studovaly výtvarné školy, protože ony tuhle možnost třeba neměly.
LIBĚNA: Moje bábinka zemřela, když mi bylo 14 let. Ale věděla, k čemu tíhnu. Ona chodila oblékaná čistě a hezky, ne moc zdobně, ale byla taková jemná a kultivovaná, ale podle mě bych i od ní měla podporu. A od rodičů také, skvělé. Byli na mě pyšní, ale nijak nezdravě. Měla jsem nohy na zemi.
Liběna Rochová | Zdroj: z rozhovoru pro UMPRUM Online
Pohlcena prací
Koho jste během doby svých studií vnímala jako svou konkurenci?
LIBĚNA: Já jsem samozřejmě sledovala dění, ale nechtěla jsem se nikomu rovnat. Když se s někým chcete porovnávat, tak je to trošku kalkul. Jsou lidé, kteří o mně tvrdí, že jsem příliš ambiciózní. Tím se člověk občas natrápil. Nemůžu ale každému říkat, jaká jsem. Mé nejbližší okolí to ví. Hlavní je žít život takový, aby se člověk nestyděl. Opravdový, upřímný a dělat svou práci poctivě. Je to na ní potom nesmírně znát. Práce má těšit, protože jí strávíte spoustu času. A člověk má být pracovitý, protože je to skvělé a má smysl života.
Můžu za sebe říct, že jsem vše vždy dělala naplno, pořádně, poctivě a že jsem to chtěla dělat. Byla jsem tím pohlcená a byla jsem ambiciózní a chtěla jsem být nejlepší. Toužila jsem po tom, udělat něco, co ještě v životě nikdo neudělal. Je to úsměvné, ale na druhé straně to byl takový můj hnací motor. Asi jsem měla velké štěstí, že to bylo tak super přijaté, ať už v zahraničí, nebo tady. Sledovala jsem své kolegy. Kamarádila jsem s nimi a byla tam konkurence, ale taková ta zdravá. Nemám s tím problém samozřejmě, když je o někom více psáno v médiích. Na druhou stranu mám problém s tím, když vím, že ten člověk na to nemá. To poznáte, že není doopravdy špičkový designér a mediálně o něm píšou, co o něm píšou. A pak píšou o vás něco, a pak o tom člověku, který ve většině našeho odborného světa, není přijímaný. A ten člověk je v médiích poté velice kladně hodnocen.
Módní žurnalistika
O kom byste řekla, že má hlavní slovo a píše o módní tvorbě? Vnímáte tam rozdíly u těch, kteří jsou přijímaní odbornou veřejností a kteří ne?
LIBĚNA: Když se dělá rozhovor nebo se píše o módě, tak vidíte, že některé dnešní tzv. rychlokvašky nemají vůbec ponětí. Nemají vystudovanou historii módy, nejezdí na důležité světové přehlídky. Člověk, který se věnuje módě a píše o ní, tak by měl znát všechny přehlídky a nejlépe tam jezdit. Do New Yorku, do Paříže, do Londýna, do Milána. Měl by mít nastudované dějiny kostýmu a designu. Mít tyhle základy je nezbytné pro to, abych mohla o módě zasvěceně psát. Znát kolekce všech návrhářů. Osudy velkých značek. Musí mít kontakty.
Máte pocit, že v Česku jsou žurnalisté, kteří jsou znalí a jsou schopni o módě takto erudovaně psát?
LIBĚNA: Česko je „Brouk Pytlík, práce všeho druhu, všechno umím, všechno vím, všude jsem byl“. Teď jsem se viděla s mým kolegou, který je teoretik, není redaktor, studuje to a má výborný přehled. Takový člověk musí jezdit na všechny přehlídky, sledovat nejlepší světové návrháře, znát kontext, historii značek. Pro mě je skvělý například Tim Blanks nebo Jan Králíček z Vogue CS, který jezdí na všechny přehlídky a zná ty lidi. Je to jiný svět, svět žurnalistů.
Máte pocit, že by se to během let v Česku zlepšovalo?
LIBĚNA: Vidím, že ano.
Myslím, že je to také otázka vzdělání. Nevím, jestli je k tomu v Česku podhoubí, aby tyhle profese mohly vznikat a byly třeba také kvalitně ohodnoceny a ti lidi tomu věnovali svůj čas naplno.
LIBĚNA: Máte pravdu, ale když si už dovolím něco hodnotit, tak musím být fundovaná, musím o tom něco vědět. Někdy jsou to prostě bláboly a je vidět, že vůbec nezná ten vývoj, historii módy. Doktorka Helena Jarošová, stará dáma, to je neuvěřitelně fundovaná historička módy. Píše knihy o oděvu v širším kontextu. V 70. letech dělala výstavy oděvu, když nesměla přednášet. Je to fundovaný člověk, intelektuálka a akademička. Samozřejmě je ale potřeba také sebevzdělávání. Někdy jsem naštvaná, že tu historii a materiály studenty na střední škole neučí, ale jednou se mi jedna studentka přiznala, že je to sice neučí, ale neučí se to ani sama.
Liběna Rochová navrhovala taláry pro fakultu architektury ČVUT. | Zdroj: fa.cvut.cz
Konec pedagogického působení
A jak prožíváte odchod z UMPRUM po 15 letech svého působení?
LLIBĚNA: Myslím, že čas nazrál, ale už jsem si to přála. Samozřejmě se mi bude stýskat po studentech, protože to bylo krásných 15 let a vybudovala jsem prestižní ateliér. Bylo toho moc, tolik projektů, když jsme jezdili po světě. Pořád s nimi mám co konzultovat. Většinou vám ti studenti dávají inspiraci, ve smyslu, že vás provokují, abyste je hodnotil. Někteří jsou samozřejmě také takoví, že cítíte, že nemáte úplně partnera pro tvůrčí dialog, že je najednou prázdný, ale většinou ano. Myslím, že od toho úplně neodejdu, protože bych ráda dělala workshopy Kreativní oděv. Já jsem ráda nezávislá a mám spoustu svých aktivit, chtěla bych se věnovat více svým zákaznicím. Budu na to krásně vzpomínat. Získala jsem tím moc. Je ale taky čas odejít.
Když jste mluvila o kvalitním výtvarném dialogu, kdo ze studentů ho pro vás ztělesňuje?
LIBĚNA: Je to výborný barterový obchod. Já jsem studenty vždy chtěla otevírat. Ne podle toho, co chci já, i když jsem tam samozřejmě já jako tvůrce. Ale oni mi přináší své impulsy a oděvní jazyk, který já se snažím cizelovat. Nemohu jmenovat, protože bych určitě na někoho zapomněla a to by mě mrzelo. Všichni mí studenti jsou solitéři a osobnosti a já jsem si vždycky přála je vyloupnout. Můj bývalý student Maroš Baran teď pracuje u Yves Saint Laurent. Adam Kost pracuje u Vuittona. Eliška Hořčíková má dream job jako hlavní návrhářka v Camperu. Jsem na všechny pyšná a oni mi píšou krásné dopisy. Někdy bych si těmi dopisy chtěla vytapetovat místnost, až budu sedět někde s hůlčičkou. Byla jsem na ně taky přísná, ale nezapomínala jsem na to, že jsem byla taky mladá a dělala jsem blbosti.
Kdo bude vést ateliér po vás?
LIBĚNA: Už je to rozhodnuto. Skvělá a tvůrčí osobnost s velkými zkušenostmi a mně blízký člověk: Simona Rybáková. Asistentem zůstává „můj asistent“, úžasný Vojtěch Novotný. Když jsem měla před dvěma roky sabatikl, tak jsem Simonu Rybákovou poprosila, jestli by ateliér vzala na ten jeden semestr. Ona byla také bývalá předsedkyně poroty při obhajobách. Její fundovanost a pohled na oděv je skvělý a studenti byli nadšeni, když ji měli během mého sabatiklu. Během února udělala úspěšně konkurz, tak jsem šťastná, protože ateliér bude v dobrých rukou.
