Dočetla jsem se, že provozujete literární diletantství, co to znamená?

LUCIE: Myslela jsem to tak, že jsem diletant v knižní produkci. Dřív jsem měla ve zvyku si knihy vydávat sama. Dnes už cílím na to, abych spolupracovala s profesionály, kteří za mě řeší produkci, grafický design atd.

Vy sama píšete a ilustrujete knihy už od dob studií. Jaká literatura vás oslovuje nejvíc?

LUCIE: To se hodně mění, ráda přeskakuji mezi literárními kategoriemi. Teď zrovna čtu Levou ruku tmy od Ursuly K. Le Guin. Doporučuji! Předtím jsem četla knížku Lampička od Annet Schaap. Je to young adult literatura, vyšlo to v Baobabu a kreslil k tomu ilustrace můj kamarád Jindra Janíček.

Kniha vnímání - Lucie Lučanská, nakladatelství LUX | Foto: Václav Záhorský

Za knihu jste získala titul v posledním ročníku Nejkrásnější české knihy roku, o ten jste bojovala už několikrát.

LUCIE: Už od dob studií jsem tradičně bramborová medaile. Konečně to jednoho dne přišlo. Tentokrát mě přihlásil Michal Štěpánek z nakladatelství Lux, u kterého Kniha vnímání vyšla. Jsem ráda, že do toho technicky náročného projektu šel se mnou a kniha vyšla právě u něj.  

Lucie Lučanská při přebírání ceny NČKR | Zdroj: NČKR

Kniha o vnímání – jak jste k tomu pojetí dospěla?

LUCIE: Je to praktický výstup mojí doktorské práce na UMPRUM, v rámci výzkumu jsem četla hodně teoretických knih o smyslech, vnímání a literatuře pro děti. Dlouho jsem hledala způsob jak kreslit jednotlivé kapitoly a udělala si spoustu skic. Tohle je asi kniha, u které jsem vyhodila nejvíc papíru. Nakonec jsem hodně čerpala inspiraci z prací environmentálního filosofa Davida Abrama, který popisuje odpojení člověka od těla a od přírody, proč dopouštíme ničení planety atd. Hledá souvislost v tom, jak používáme písmo a jazyk. Jeho myšlenky jsou v Knize vnímání trochu podprahově. Velkou inspirací pro mě byla i kniha Uvnitř od Isabel Minhós Martins vydaná v portugalském nakladatelství Planeta tangerina.

Kniha, která se nemusí přečíst celá najednou

O čem příběh Knihy smyslů vypráví?

LUCIE: Knížka nemá tradiční rámec příběhu. Hlavní postava, zároveň vypravěč/ka, je dítě, které má na sobě pláštěnku. Není jasné, jestli je to chlapeček, nebo holčička. Vydá se na procházku, z vesnice přes louku a les a vrátí se zpátky. Procházka se v každé kapitole vypráví z hlediska jiného smyslu a jsou tam navíc různé odbočky a minipříběhy nebo poznámky po straně, u kterých se dá zastavit a povídat a přemýšlet třeba o tom, z jakého materiálu je co vyrobené nebo co má kdo rád k jídlu, jak se barvy skládají ze světla... Takže to není kniha, která se musí nutně přečíst celá najednou. Zajímavé je, že každý tu knihu čte trochu jinak.

Každá stránka je jinou grafickou technikou?

LUCIE: Teď je vytištěná ofsetem, ale když jsem ji vytvářela, tiskla jsem ji na risu a každou stránku jsem kreslila pomocí jiné techniky. Třeba ta o čichu je kombinace tužky a airbrushe, který funguje na bázi spreje. Jeho kapénky odkazují k lidskému čichu a tomu, jak se nám molekuly dostávají do nosu a z nich se v mozku utváří vůně. Navíc jsme použili i voňavou barvu. Jinde je parciální lak, fluorescenční barva, nebo třeba třpytky.

Kniha vnímání - Lucie Lučanská, nakladatelství LUX | Foto: Václav Záhorský

Není běžné na současnou dětskou knihu použít desky s látkovým potahem, proč jste se pro to rozhodla?

LUCIE: Jednotlivé kapitoly i techniky se v knize hodně střídají a v jednu chvíli už jsem měla dojem, že je to mumraj. Proto jsem na obálku chtěla něco klidnějšího a zároveň příjemného na dotek.

Pro jak velké děti jste knihu tvořila?

LUCIE: Pro děti ve věku pět až devět let, které jsou v období, kdy si ještě čtou s rodiči, ale také kdy už si můžou číst sami. Zjistila jsem ale, že funguje i pro menší děti.

Kniha vnímání - Lucie Lučanská, nakladatelství LUX | Foto: Václav Záhorský

Zpomalit je velké celoživotní téma

Inspirovala jste se svým dětstvím?

LUCIE: Samozřejmě že ano, opírá se o moje dětství a procházky na chalupě. Procházka je moje oblíbená disciplína celoživotně. Bylo by fajn, kdyby kniha někoho přiměla jít na procházku. To bych měla pocit, že splnila svůj účel.

Máte nějakou vysněnou knihu, kterou byste chtěla zpracovat?

LUCIE: Hodně! Mám plno seznamů, kam si zaznamenávám nápady. Mám teď hodně ráda nakladatelství Kher. Pro ty bych ráda něco ilustrovala. Nebo nějakou dětskou knížku pro nakladatelství Baobab. V poslední době taky hodně píšu, takže bych si to pak chtěla i ilustrovat.

Kniha vnímání - Lucie Lučanská, nakladatelství LUX | Foto: Václav Záhorský

Měla jste někdy tvůrčí krizi? Jak jste ji překonala?

LUCIE: Myslím, že tvůrčí krize přichází periodicky, i několikrát za rok (smích). Když je toho moc, je prostě potřeba zpomalit. Tak mi to funguje i s prací, ale nevnímám to tak, že je to nutně na škodu. Myslím, že zpomalit je velké celoživotní téma mnoha lidí. Jinak hodně běhám a cvičím jógu. Přitom jsem si dřív myslela, že tohle vůbec není pro mě.

Na čem pracujete teď?

LUCIE: Momentálně dokončuji ilustrace pro nakladatelství Academia Revue. Přemýšlím, jak ilustrovat téma umělé inteligence, a přes léto budu pokračovat na dlouhém komiksu nebo spíš grafické novele, kterou jsem napsala. Měla by vyjít v italském nakladatelství Squadro v edici Sigaretten.

Otázka na závěr - kdyby u vás doma hořelo, jakou knihu byste si vzala při útěku s sebou?

LUCIE: Asi žádnou, hned bych utíkala. Ale kdyby to byl pomalý oheň, možná bych zachránila Hobita od Šalamouna, co mi dali rodiče, nebo knihu Heptameron s ilustracemi od Toyen.