Architektura, kterou provázelo negativní přijetí
Je předrevoluční architektura krásná?
VLADIMIR: Otázka je, co přesně znamená slovo krásný. V rámci standardních měřítek toho, co považujeme za krásné, krásná je. Ale mě tohle slovo vždy trochu provokovalo, protože předpokládá společenskou domluvu, kterou se snažíme naplnit. Takhle ale úplně nepřemýšlím a snažím se hledat krásu ve věcech, které nejsou společensky označované tímto termínem.
Architektura z předrevolučního období bývá zařazována do škatulky brutalismu. Vy ale to označení nemáte moc rád…
VLADIMIR: Za posledních dvacet let jsem zaznamenal zajímavý vývoj. Slovo brutalismus se v jednu chvíli objevilo jako poměrně trendy slovo. Možná jsem měl tehdy radost, že se těmto stavbám vůbec začíná říkat nějak jinak než komunistická architektura. To je v mnoha ohledech nepřesné, možná ještě nepřesnější než brutalismus. Bohužel se pod to schovávají věci, které s brutalismem nemají nic společného. V knize pracuji s výsekem dějin 1958–1989, ale celé období po druhé světové válce je období doznívajícího funkcionalismu, nastupujícího socialistického realismu, který se naštěstí proměnil v mezinárodní styl či modernismus, jenž posléze začal být označován za pozdní modernu. Odpovědí byl mašinismus či ranný high-tech, ale i postmodernismus až s návratem k minimalismu a neofunkcionalismu. A tam někde uprostřed toho je malý ostrůvek brutalismu.
Projekt ARCHITEKTURA 58–89 jsou dva svazky knih, výstava, chystáte také seriál a film. Jak na sebe navazují?
VLADIMIR: Každé médium má svá specifika a své možnosti. Kniha je opravdu knihou. Nakonec jsme ji udělali velmi tradiční, přestože koncepty se v průběhu let měnily a představy se mi v hlavě hodně vyvíjely. Výstava už tak tradiční není. Koná se totiž v CAMPu (Centrum architektury a městského plánování v Praze) a to je místo, které ani tradiční výstavu neumožňuje. Nic nikam nevěšíme, ani se nic nikam nepíše na zdi. Je to futuristická minimalistická výstava, spíš audiovizuální instalace. Seriál a film komunikují pomocí jiného způsobu a to téma ještě více rozvádějí. Seriál je čistě český a primárně se zaměřuje na samotné architekty, zatímco film je česko-slovenský a to téma ještě více rozvádí v souvislostech. Kniha je jenom o české architektuře, protože je to obsáhlé téma. Představa, že by ještě měla reflektovat podobně velikou slovenskou scénu, musely by to být čtyři svazky a i tak by to bylo všechno strašně zúžené.
Skrze příběhy domů z betonu a oceli se můžeme vyrovnat s tím, kde žijeme
Kde se vůbec zrodil nápad pro téma ARCHITEKTURA 58–89?
VLADIMIR: Impulsem je život ve městě jako takový. Člověk se musí vyrovnat s tím, že v něm žije, a zrovna předrevoluční architektura je dost specifická. Na první pohled může působit nepřátelsky. Pro mě osobně to byla cesta vyrovnat se s tím, v čem jsem vyrůstal. Ať to jsou sídliště, beton a ocel, nebo specifické tvarosloví, které k tomu patří. Postupně mě ty příběhy domů a architektů začaly zajímat. Můj první silně iniciační moment byla v roce 2001 první posmrtná výstava Karla Pragera, která proběhla v Betlémské kapli. V ten moment jsem si uvědomil, že mě to velmi zajímá.
Bylo to také období, kdy byl zájem o tuto architekturu veskrze negativní. Zájem a i to uvědomění si, že nenávist vůči této architektuře je velmi silná, mě postupně dohnaly k tomu, že jsem o ní začal intenzivně sbírat materiály. V architektonické scéně diskuze kontinuálně probíhala, ale mimo ni ne, nebo byla silně negativní. Začal jsem architekty té doby navštěvovat, dělat s nimi rozhovory a skenovat materiály. Později jsem se napojil i na různé instituce. Postupně z toho vyplynula tendence veškeré materiály zpracovávat. Dlouho jsem nevěděl přesně jak. Postupně, asi po deseti letech, se mi začala konkretizovat představa knihy. V tu chvíli jsem dostal nabídku z České televize, jestli bych neměl zájem zpracovat seriál. Vtáhnul jsem do toho režiséra Honzu Zajíčka a ukázalo se, že by mělo smysl udělat i film. Ne, že jsem se jednoho dne rozhodl udělat gigantický projekt, ale téma si to postupně řeklo samo.
V souvislosti s nepřijetím této architektury mluvíte v minulém čase. Myslíte, že se od té doby situace změnila?
VLADIMIR: Změnilo se to radikálně. V současné situaci už bych takový projekt pravděpodobně neinicioval. Mezitím vyrostla nová generace teoretiků a historiků architektury, kteří se tomuto tématu opravdu na pravidelné bázi věnují. Rehabilitoval se přístup k architektuře i době samotné. Dnes je to v podstatě populární téma. Jsem za to rád, protože je vidět, že se podařilo něco změnit.
V rámci komunity jsem se nejdřív cítil jako UFO
Do projektu se zapojilo mnoho odborníků, i z více generací. Jak se vám to podařilo?
VLADIMIR: Je to výsledek mnohaleté práce. Samozřejmě jsem se ze začátku potýkal s tím, že jsem v rámci komunity takový ufon, člověk z jiné kulturní planety. S klíčovými lidmi jsem si svoji pozici musel několikrát vydiskutovat. Sám jsem řešil, jestli je v pořádku, že o tom někde veřejně mluvím. Na druhou stranu ten most mezi odbornou a širší veřejností je důležitý a v jednu chvíli jsem ho začal plnit, protože to tématu pomáhalo. S lidmi, které jsem během dlouholetého procesu potkával, jsme vytvořili vzájemné vazby a ve chvíli, kdy se spustila finalizační část projektu, což jsou zhruba poslední tři roky, už tam se mnou vlastně byli. Byl to postupný a přirozený proces.
O architektonické scéně se často říká, že je strašně konkurenční a ve vzájemných vztazích až predátorská. Za sebe ale musím říct, že to přijetí a spolupráce, které se mně a mému týmu a nakladatelství dostalo, je fantastické. Za to jsem vděčný.
Publikaci ARCHITEKTURA 58–89 vytvářelo mnoho lidí a já jsem se snažil čím dál víc upozadit, tak abych tomu tématu mohl jen dobře posloužit. Korigoval jsem ho, procházela mnou každá fotka a každé slovo, které jsou v knize, ale musím říci, že ji považuji za společné dílo spolu s komunitou teoretiků, historiků a architektů. Vlastně to beru jako pozitivní zprávu o tom, jak dobře může společnost fungovat.
Mohl byste přiblížit, jak jste knihu koncipoval?
VLADIMIR: Nakonec jsem se rozhodl pro chronologicky strukturované vyprávění pomocí jednotlivých osobností a jeden další propojující konstrukční prvek. Celkem je to 42 kapitol, které se týkají jednotlivých architektů, dvojic či celých skupin. Mezi tím je mých 12 příspěvků, v podobě diskuzí s žijícími legendami, které dovysvětlují dlouhodobé fenomény. Např. různé stylové proměny, politiku, CZ-SK vztahy, genderovou pozici žen, umění v architektuře nebo konstrukce budov. Ty se netýkají jen jednoho z architektů, jdou skrze celé období, a tak to propojují.
V rozhovorech je mnohem více informací a dozvíte se i věci tzv. mezi řádky
Jste autorem rozhovorů s mnohými architekty a sochaři, např. Věra Machoninová, Josef Klimeš, Jaroslava Brychtová a další. V čem to pro vás bylo důležité?
VLADIMIR: Rozhovory jsou přímý přístup k těm nejlepším možným informacím. Tak zjistíte věci, které v knihách nenajdete. Věci, které jsou mezi řádky. Architekturu jsem díky tomu studoval primárně skrze setkání s těmi lidmi, až sekundárně skrz knihy, časopisy a katalogy, protože tam je jenom úzký výsek informací. V knize ARCHITEKTURA 58–89 například najdete téma umění v architektuře. Diskutují v ní Stanislav Kolíbal se Zdeňkem Rothbauerem a já se je snažím motivovat k tomu, aby se odhalovalo, jakým způsobem začalo umění v architektuře 60. a 70. let tak silně ovlivňovat tvarosloví samotných staveb. Je to totiž období, kdy se z budov stávala umělecká a sochařská díla. Má to v sobě strašně důležité konotace, stylové a myšlenkové proměny. Takové informace a souvislosti vlastně člověk nejlíp vykutá pomocí rozhovorů.
Podle jakého klíče jste vybírali zastoupené objekty?
VLADIMIR: Vybírali jsme zastoupené architekty. Nebyl to jednoduchý proces, protože správná selekce byla svým způsobem ta nejzodpovědnější část projektu. Nejdřív jsem se snažil nashromáždit co největší množství materiálů. Sbíral jsem dlouhodobě dobové časopisy a katalogy, vnitropodnikové publikace, skripta, výkresy, fotografie a podobně, to trvalo asi deset let. Z těch materiálů jsme pak vybírali architekty, kteří mají minimálně dvě až tři zajímavé stavby, a z nich vytvořili selekci té finální 40 architektů. Dnes bych tam zařadil další dva až tři architekty. V jednu chvíli jsme ale ten rámec prostě museli uzavřít.
Moje zpráva pro ostatní je, že zájem o architekturu nás může změnit v univerzální rovině
Jak jste hledali podobu publikace?
VLADIMIR: Při tvorbě knih jsem se naučil upozadit vlastní ego a poslouchat, co říká ten materiál. Dokáže člověka vést k tomu, co potřebuje, a i v tomto případě to tak bylo. Důležité je, že jsem se rozhodl, že v knize budou striktně a pouze dobové fotografie. Myslím si, že jedině touto formou je vhodné prezentovat, jak ty domy byly myšlené a jak skutečně vypadaly. Co se týká textu, zadání pro kapitoly jsem strukturoval takto: hlavní text popisuje fenomén, dílo architekta, život a hlavní témata daného tvůrce. Následně tam jsou ještě dobové texty, tedy například úryvky z historických rozhovorů, kritik, projektových zpráv a tak dále, aby bylo zřejmé, jak ten architekt psal, jak přemýšlel, jak o něm bylo psáno v dané době. A třetí textová část kapitoly je soupis díla, což je vlastně takový technický segment, který je ale v mnoha ohledech velice důležitý.
To vypadá jako publikace pro náročné.
VLADIMIR: Ano i ne. Snažili jsme se, abychom to vyprávění byli schopni udržet jednou nohou v takové skoro populární rovině a na druhou stranu aby splňovalo aspekty vědeckých publikací. Jsme někde mezi. Publikace má poznámkový aparát, jmenný rejstřík, seznamy vyobrazení a tak dále. Myslím, že je to publikace pro všechny, zevnitř i zvenku.
Měli by mít čtenáři Czechdesignu takovou knihu doma?
VLADIMIR: Tak to je samozřejmě každého věc. Myslím si, že každý, kdo má rád knížky, zaplesá. To téma je fascinující a věřím, že to člověku může rozvinout a změnit život. Což vidím sám na sobě. Důvod, proč by si to měl někdo koupit, je chtít sdílet radost, která z toho prýští. Není potřeba říkat marketingová hesla.
Nyní považujete projekt uzavřený, nebo v něm budete pokračovat dál?
VLADIMIR: Tohle je po těch dlouhých letech opravdu uzavření jedné etapy. Chci ale dál pracovat na svých volných věcech, které jsou architekturou silně ovlivněné. Projektu jsem se začal věnovat proto, že mě to téma ovlivňovalo v běžném životě. Nikdy jsem neměl potřebu stát se architektem nebo teoretikem architektury. Moje zpráva pro ostatní je, že zájem o architekturu nás může změnit v univerzální rovině a náš život ve městě tak učinit kvalitnější. Není vůbec nutné žít v luxusní čtvrti. Když se člověk zajímá o svoje okolí, život v jakémkoli městě začne být opravdu zajímavý, dobrodružný a objevitelský. Chci vnímat architekturu a urbanismus primárně na této obecné rovině.
Je to poslední publikace vašeho labelu BiggBoss?
VLADIMIR: Je. Je to poslední knížka. Jsem hrozně rád, že to dopadlo zrovna touto knihou. Ono to asi ani jinak nešlo, protože vznikala paralelně v průběhu celého období toho nakladatelství a labelu. Transformujeme teď strategie, jak pracovat dál. Ta skupina lidí se nijak nerozpadá, jen končí jedno období a začíná nové.
Děkujeme za rozhovor!
-----------------------------------------------------------
Výstava Architektura 58–89, která je uspořádána k příležitosti vydání publikace ARCHITEKTURA 58–89 a které vytvořilo
architektonické řešení 0,5 Studio, je v Centru architektury a městského plánování v Praze (CAMP) k vidění do 17. 4. 2022
Publikace ARCHITEKTURA 58–89 je k dispozici přímo u labelu BiggBoss. Koncepce publikace, editor, autor diskuzí: Vladimir 518. Grafické provedení: 20YY Designers (Robert Jansa & Petr Bosák)
