Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Umělkyně Nonna Lorenz svoji tvorbu vnímá jako možnost vyjádřit se k aktuálním politickým otázkám, aniž by musely být vyřčeny. | Foto: Archiv Nonna Lorenz Umělkyně Nonna Lorenz svoji tvorbu vnímá jako možnost vyjádřit se k aktuálním politickým otázkám, aniž by musely být vyřčeny. | Foto: Archiv Nonna Lorenz

Její matka vyrůstala v ruském kárném táboře. Nonna Lorenz nyní studuje keramiku v Praze a upozorňuje na komplikovanou situaci ve své rodné zemi

Proč přichází do Česka tolik ruských studentů uměleckých oborů? Lze ke keramice přistupovat jako k prostorové ilustraci? A jak je možné, že si dokážeme špatné věci plně uvědomit až s dostatečným odstupem? Nejen o životě ve vězeňském táboře jsme si popovídali s umělkyní Nonnou Lorenz.

Současný vztah mezi Ruskem a Českou republikou ve většině lidí vyvolává opravdu silné emoce. Na jedné straně stojí často extrémně vyhrocená negace osobního či společensko-politického charakteru, na druhé fakt, že v naší zemi žije velké procento Rusů, kteří sem zkrátka přijeli žít svobodnější život, a není důvod, proč tuto potřebu neakceptovat. Ruská umělkyně Nonna Lorenz vnímá bez záště obě strany mince a svoji tvorbu pojímá jako možnost ukázat, jak odlišné životní podmínky v Rusku a České republice panují. „Mým úkolem zde je reflektovat ruskou problematiku jako takové varování, aby to v Česku nedopadlo stejně,“ říká Nonna. Pod líbivou, až infantilní estetikou Noninných objektů se ukrývají rodinné vzpomínky na život ve vězeňském táboře či reflexe aktuálních politicko-společenských otázek. Jaké je dospívání ve vězeňské kultuře, jak se autorka vyrovnává s lokální uměleckou scénou a proč se jí těžko vystupuje ze škatulky produktového designu?

Pretty marginals: It’s a new baroque. Na první pohled zábavné popové sošky komentují závažné aktuální otázky ruské politiky. | Foto: Nonna LorenzPretty marginals: It’s a new baroque. Na první pohled zábavné popové sošky komentují závažné aktuální otázky ruské politiky. | Foto: Nonna Lorenz

Původem pocházíte z Ruska, z Jekatěrinburgu. Proč jste se rozhodla přestěhovat do Česka?

NONNA: Chtěla jsem studovat současné umění. V Rusku takto zaměřené školy vůbec neexistují, umění se bere spíše jako zájmová činnost. Taky proto většina lidí, co přijede do Česka studovat umění, neví nic o moderní ani současné tvorbě. Pamatuju si, když jsem poprvé přišla do sochařského ateliéru, čekala jsem, že kolem sebe uvidím klasická sochařská díla jako busty a sousoší. Místo toho tam ležel banán v akvárku a já si říkala: „Proboha, co to je, kam jsem se to dostala?“

Keramika pro autorku představuje možnost, jak vyprávět příběhy z minulosti i současnosti. | Foto: Alina Orlová Keramika pro autorku představuje možnost, jak vyprávět příběhy z minulosti i současnosti. | Foto: Alina Orlová

Vy jste se rozhodla pro ateliér Keramika vedený Gabrielem Vachem na plzeňské Sutnarce. Podařilo se vám zde rychle zorientovat?

NONNA: Chvíli trvalo, než jsem současnému umění porozuměla, ale pan Vach mi ochotně a trpělivě vše vysvětlil a já si v tomto přístupu postupně našla své místo.

Kde to místo je? Jakým způsobem pracujete?

NONNA: Pracuji právě s nepochopením, ke kterému u diváka při setkání se současným uměním často dochází. Když se někoho zeptáte na oblíbeného umělce, většinou zmíní tvůrce typu Dalí nebo Warhol: jejich díla jsou nějakým způsobem srozumitelná, uchopitelná a vizuálně atraktivní. Když se ale podíváte, jaký příběh se za díly Warhola skrývá, zjistíte, že se nejedná jen o líbivý tisk. A tak se snažím pracovat i já. Nechci diváky odradit složitou formou, protože jen, když se jim umění bude líbit, budou chtít porozumět hlubšímu sdělení, které nese.

Jedna z oltářních soch diplomové práce na podstavci nese poetický nápis: „Během přípravy na expedici jsem zjistila, v čem je rozdíl mezi severním a jižním pólem“. | Foto: Alina Orlová Jedna z oltářních soch diplomové práce na podstavci nese poetický nápis: „Během přípravy na expedici jsem zjistila, v čem je rozdíl mezi severním a jižním pólem“. | Foto: Alina Orlová

Za líbivým povrchem tedy ukrýváte složitá, často politicky angažovaná témata. Myslíte, že jsou ukrytá sdělení pro diváka čitelná? Nezůstává pouze na povrchu?

NONNA: Já myslím, že pracuji s velmi čistou formou, nepoužívám jinotaje či komplikované symboly a gesta. Je to jako dětská knížka. V mojí práci hraje velkou roli intuice. Občas ani nevím, jak vše vzniká, zkrátka se ponořím do procesu a ono to tak nějak přijde samo. Není pro mě důležitá ani keramika jako médium – vnímám ji jako jednu z možných forem vyjádření, takovou prostorovou ilustraci. Jako kdybych vytvářela pohádkovou knížku a keramika je můj papír.

Ve své tvorbě kombinujete současný komentář se vzpomínkami vás a vaší matky, která vyrůstala ve vězeňském táboře. Jak vypadalo její dětství a dospívání?

NONNA: Moje maminka se narodila ve vězeňském táboře v Loz’vy, kam můj dědeček Saša nastoupil jako bachař na konci 50. let. Děti civilních pracovníků z vězení byli v každodenním kontaktu s dětmi vězňů – chodily spolu do školy, hrály si, zkrátka spolu vyrůstaly. Maminka i s celou rodinou byla uvězněna daleko v lese, od běžného života, měst, politiky a jakéhokoli lidského pokroku.

Letošní magisterská práce pojí rovinu autorčiných zážitků a snů s oltářní estetikou. | Foto: Archiv Nonna LorenzLetošní magisterská práce pojí rovinu autorčiných zážitků a snů s oltářní estetikou. | Foto: Archiv Nonna Lorenz

Je pro vás těžké se k těmto vzpomínkám vracet?

NONNA: Upřímně řečeno vůbec ne. Toto téma jsem vnímala jako zcela běžné – z pohledu Rusky mi to přišlo naprosto standardní, nepobuřující, neemotivní téma, ale jak se ukázalo tady v Česku, jedná se o ne zcela běžné a standardní postupy. Stejně jako je tomu u většiny dalších témat z mého vyrůstání v Rusku. Je zajímavé, jak člověk vnímá věci přirozeně a až s odstupem si uvědomí, v jak podivných a nesvobodných podmínkách žil. Svojí prací se nesnažím vyprávět nějaká emoční rodinná dramata – chci objektivně, avšak skrz reálné osobní zážitky poukázat na vězeňský přístup v Rusku.

Vy tedy skrze osobní příběhy upozorňujete na tíživé společenské otázky. Politika vás lákala vždy, jeden čas jste dokonce přemýšlela nad kariérou novinářky. Jak vnímáte svoji současnou roli v rámci českého prostředí?

NONNA: Ano, politika mě lákala vždycky, ale být novinářem u nás v Rusku není úplně bezpečné. Proto jsem se rozhodla pro umění – je to možnost, jak se k politice vyjádřit a předat myšlenku, aniž by musela být vyřčena. Vnímám to tak, že mým úkolem zde je reflektovat ruskou problematiku jako takové varování, aby to v Česku nedopadlo stejně. Matčiny příběhy mě nejprve moc nezajímaly. Pak mi ale došlo, že ačkoli nezajímají mě, možná budou zajímat ostatní…

Chlebovou lidovou keramiku s vězeňskou tematikou Chléb or dead vytvořila Nonna pro aukci na podporu projektu Paměť národa. | Foto: UMPRUMChlebovou lidovou keramiku s vězeňskou tematikou Chléb or dead vytvořila Nonna pro aukci na podporu projektu Paměť národa. | Foto: UMPRUM

Jak jako Ruska vnímáte současný vztah mezi Čechy a Rusy, kteří zde žijí?

NONNA: Já osobně jsem o těchto předsudcích nikdy moc nepřemýšlela, protože jsem se sama s nenávistnými projevy nesetkávala. Až nedávno, kdy se tato situace vyhrotila, jsem i já začala pociťovat, že tu nejsem úplně vítána. V současnosti pracuji na projektu „Nejsem špión“, ve kterém se vtipnou formou snažím komentovat současný vztah Čechů k Rusům, kteří se sem přistěhovali za vidinou lepšího života. Nechávám se inspirovat příběhy svých studentů přípravných kurzů pro cizince na Karlově univerzitě, které vedu. Ptám se jich, z jakého důvodu se rozhodli odjet z Ruska, a často jsem opravdu překvapená. Já sama z Ruska odjela kvůli studiu umění, které tam nebylo možné. Moji studenti ale v 16 letech říkají, že nechtějí žít v zemi, kde nemají budoucnost.

Oltář, matrjoška, nebo Pussy Riot? | Foto: Archiv Nonna LorenzOltář, matrjoška, nebo Pussy Riot? | Foto: Archiv Nonna Lorenz

Používáte nějaké konkrétní prvky, které prochází vaší prací a pomáhají udržet příběhovou linku?

NONNA: Má díla jsou hodně symbolická. Jekatěrinburg, kde jsem vyrůstala, leží na hranici Evropy a Asie a prolínáním asijské a evropské kultury tam vzniká velmi specifický folklor, který se objevuje i ve vizuální stylizaci, se kterou pracuji. Asi nejtypičtějším prvkem je zlatá barva, která se objevuje napříč většinou mých prací. Zároveň se snažím zachovávat prvky staré ruské keramiky, hraček, pohádkové naladění.

Nonna nevnímá keramiku jako svůj jediný možný způsob vyjádření. | Foto: Archiv Nonna LorenzNonna nevnímá keramiku jako svůj jediný možný způsob vyjádření. | Foto: Archiv Nonna Lorenz

Říkala jste, že keramiku nevnímáte jako stěžejní médium, ale spíše jako jednu z možných forem. V poslední době například taktéž hodně pracujete s fotografií, s instalací… Jaký vztah mezi jednotlivými médii cítíte?

NONNA: Pro mě je zásadní multimedialita. Rozhodně se nepovažuji za keramičku a keramiku jako takovou se snažím posunout dál do formy uměleckého objektu. Hodně mě zajímá performance, videoart a další možnosti vyjádření, ale zatím je pro mě trochu těžké zkombinovat vše dohromady. V současné době se snažím najít rovnováhu mezi různými médii a způsoby vyjádření, to mě baví. Líbí se mi, že objekt dokáže fungovat samostatně, ale i v rámci dalšího média, kde se stává součástí jiného výstupu.

České prostředí má často tendence rozlišovat jednotlivé tvůrčí obory do kategorií „umění“ a „design“. Jak se k tomu, coby umělkyně studující a tvořící keramiku, stavíte?

NONNA: To je z mého pohledu samozřejmě složité, těžko si v tom hledám vlastní místo. Nepovažuji se za designéra, ale za umělce, a design ve spojení se mnou považuji za sprosté slovo. Kolikrát ani nevím, jak a kde své věci vystavit. Když jsem svoji diplomovou práci chtěla přihlásit na Diploma Selection v rámci Designbloku, nevěděla jsem, do jaké kategorie: Jestli jsem víc produkt, nebo fashion… Je to z mého pohledu hodně omezující. Zároveň chápu, že je pro veřejnost těžké porozumět a sžít se se složitostí a syrovostí současného umění. Porozumět designu je snazší, protože se často jedná o užitou formu. Designérské kousky jsou zde považovány za prodejní artikl, umělecké už méně…

Aktuální projekt Nejsem špión reflektuje složitost současného vztahu mezi Čechy a Rusy. | Foto: Archiv Nonna LorenzAktuální projekt Nejsem špión reflektuje složitost současného vztahu mezi Čechy a Rusy. | Foto: Archiv Nonna Lorenz

Souhlasím s tím, že současné umění u české široké veřejnosti vyvolává mnoho otázek. Jak je tomu z vašeho pohledu v Rusku, odkud v poslední době vychází mnoho specifických a velmi progresivních projevů současného umění?

NONNA: Když jsem v roce 2013 odjížděla z Ruska, situace byla úplně jiná. V poslední době Rusko zažívá opravdový výbuch kreativity. Myslím, že ta specifičnost je dána podmínkami, ze kterých tamní umělci vychází: Cenzura a nedostatek kvalitního vysokoškolského vzdělání umělce vede k vlastní interpretaci a intuitivnímu projevu. Vzniká mnoho improvizovaných galerií a projektů, jsem zvědavá, kam se to bude dále vyvíjet. Občas mě trochu mrzí, že to sleduji jen zpovzdálí, že se do tamního dění nemůžu aktivněji zapojit.

Po dokončení magisterského studia v Plzni jste se rozhodla nastoupit ještě na jednoho magistra do Ateliéru keramiky na pražské UMPRUM. Co od tohoto studia očekáváte a jaké máte plány do budoucna?

NONNA: Asi jsem měla pocit, že se ještě mám co učit. Zároveň vnímám, že ačkoli obě lokality dělí pouze hodina cesty, pražské prostředí nabízí jiné možnosti. Líbí se mi, že UMPRUM vede své studenty k umění sebeprezentace a dostatečného ohodnocení vlastního díla. Být skromným bohužel znamená být neznámým. Ráda bych našla vlastního galeristu nebo další způsoby, jak být v českém prostředí více vidět, ale zatím se mi to daří mnohem lépe právě v Rusku. Tam jsou lidé schopni do umění více investovat.

Další články