Už dávno neplatí, že moravské metropole lákají pouze na svá historická centra. Poblíž olomouckého nádraží se dnes častou zastávkou stala nejen pro svůj gastronomický um vyhlášená restaurace Entreé. Byla by ale škoda opomenout návštěvu nedaleké budovy Telegraphu. Ta slučuje hned několik funkcí pod jednou střechou, a to galerii, coworking, kavárnu, kinosál, ateliér, rezidenční byt pro umělce a skvostnou loftovou nástavbu, kde se můžete i ubytovat. Všechny zóny jsou do puntíku vyladěné. Interiéry dispozičně a barevně promyšlené a zařízené především lokální produkcí a z dostupných materiálů.
Olomoucké kulturní centrum Telegraph
Majitel Robert Runták budovu bývalé továrny na telegrafy pořídil koncem roku 2015. Jeho celoživotní vášeň k výtvarnému umění ho přivedla k myšlence v ní vybudovat prestižní uměleckou galerii. Příběh vývoje projektu byl dlouhý a po zhruba roce přemítání se návrh ustálil na šesti různých funkčních zónách, přičemž nechybí galerie ani majitelova sbírka uměleckých děl, která jsou v různých obměnách v budově vystavena.
„Vhodný prostor jsem hledal minimálně rok. Tahle příležitost přišla náhle a měl jsem zhruba jen dva dny na to, abych se rozhodl, zda do pořízení půjdu, nebo ne,“ vypráví majitel a odvážný investor Robert Runták. Telegraph sídlí v bývalé továrně na telegrafy a o jeho citlivou rekonstrukci a nástavbu se zasloužili olomoučtí architekti Ječmen, s kterými Runták spolupracoval již na dvou předchozích projektech. „Budovu si pamatuji od dětství. Občas jsem kolem ní chodíval a vždy se mi líbila. Co se týče polohy mimo centrum, je to přesně to, o co jsem stál. Chceme, aby za námi lidé cíleně přišli anebo přijeli,“ míní Runták, jenž je na poli trhu s uměním velmi výrazným jménem.
Budova původně sloužila jako továrna na výrobu telegrafů. | Foto: KIVA
Cestou dialogu
Coby šéf exekutorského úřadu čelí Runták neustálému zpochybňování, zda je původ jeho finančních prostředků etický. „Upřímně si myslím, že celý ten příběh kolem mě je neskutečným způsobem nafouknutý. Pokud má někdo problém, ať ho klidně má. Snažím se dělat věci tak, jak jsem přesvědčený, že by se měly dělat. Já s mnoha lidmi nesouhlasím, u mnohých se mi nelíbí, co říkají nebo dělají, ale jsem schopen bavit se prakticky s každým. Domnívám se, že stejně by k tomu měli přistupovat i ostatní,“ komentuje Runták, který by rád touto platformou reprezentoval určité přístupy, hodnoty a postoje, o nichž je přesvědčen, že by se měly ve společnosti dále šířit. Nikoli však elitářským způsobem. Telegraph jde cestou názorného příkladu, inspirace, průběžně vedeného, nikdy nekončícího dialogu.
Eva Blažková, architektka z Ječmen Studio. | Foto: Anželika Rybak
A dialog vede Telegraph napříč různými vrstvami a skupinami společnosti. Nevyhýbá se upřímné a otevřené komunikaci, svobodnému projevování vlastních názorů a kontroverzním tématům, která mohou společnost štěpit, jako tomu bylo 17. listopadového dne v roce 2019, kdy se u příležitosti otevření galerie na fasádě budovy Telegraphu objevil nápis „Kolik ti platí…“. Fotografie z tohoto večera zůstala zvěčněna na merchi v podobě triček. „Na triko jsme měli skvělé ohlasy. Velmi rádi dáme v Telegraphu prostor lidem nebo skupinám lidí, kteří se třeba vůči mně vymezují negativně. Je důležité, aby se lidé spolu bavili a snažili se navzájem alespoň o základní pochopení,“ komentuje incident Runták, který ten večer vyústil v demonstraci studentů z FaVU VUT.
Industriální variabilita v barevné rozličnosti
Komunikace mezi investorem a architektem bývá velmi intenzivní, dle zkušenosti se ale Robertu Runtákovi vyplatilo architektům důvěřovat a naslouchat. „Já si pana Runtáka vážím jako klienta. Takových, kteří nechají architektům volnou ruku, není mnoho. Lidé mají dojem, že oboru stavebnictví a architektury rozumí a nedokážou naši práci docenit,“ nastiňují spolupráci architekti Eva Blažková a Lukáš Blažek z Ječmen Studio. Zadání bylo určeno jednotlivými funkčními zónami a přáním pana Runtáka bylo vystavení obrazů z jeho sbírky. A to se také povedlo. Ústředním místem pro prezentaci uměleckých děl se stal loft, manýristicky pojatý salon v černé barvě, který nechává obrazy dokonale vyznít a působit tak na diváky.
Barevnost je vůbec v celé budově Telegraphu sofistikovaně promyšlena. Prostory neprochází jedna ucelená barevná paleta. Je naopak rozličná. Tmavne a graduje, patra se přibarvují od čistě bílé galerie v přízemí po zastřeně zelené prvky v druhém podlaží, kde se nachází coworkingové centrum. Příjemný světlý prostor kombinuje zcela otevřenou kancelářskou krajinou a samostatné kanceláře. Na malém prostoru dokázali architekti vytvořit plnohodnotné pestré prostředí, a proto není divu, že získala Cenu poroty v soutěži Kanceláře roku 2021. Třetí patro kavárny se zbarvuje do červených až vínových odstínů. Z kavárny vede vstup do multifunkčního sálu se zázemím produkce, který nejčastěji slouží jako kino. S kavárnou se o patro dělí byt s velkým ateliérem pro hostujícího umělce. Poté už vystoupáte po hnědém kovovém schodišti do černého loftu, jenž je pomyslnou třešničkou na dortu.
Stavebně je loft ocelová opláštěná nástavba z obyčejného sendvičového panelu. | Foto: KIVA
„V interiéru jsme využili různé druhy průmyslového materiálu, které podporují industriální atmosféru, například trapézový plech nebo vroubkovaná guma původně určená pro dopravníkové pásy dnes slouží jako ozdobný prvek. Vzpomínky na průmyslovou minulost cítíme v přiznaném železobetonovém žebírkovém stropu se stopami po olejových skvrnách,“ popisují architekti. Kromě toho využili práci místních designérů, truhlářů a řemeslníků. Například jídelní stůl pochází z dílny brněnských restaurátorek, jehož motivy intarzie vychází z hanáckého šátku. Dále jsou použity židle TON, čalouněný nábytek z MM interiér z Luhačovic, odkládací stolky od Jindřicha Halabaly, venkovní mobiliář od Egoé, osvětlení od Lucie Koldové nebo věšáky od Master & Master.
Coworking získal Cenu poroty v soutěži Kanceláře roku 2021. | Foto: KIVA
Budova Telegraphu v dnešní podobě podtrhuje původní ráz města a není výsledkem sebestředné architektury. Nejen zdejšímu okolí nabízí inspirativní prostředí pro práci i umění a je přívětivým prostředím pro setkávání se. Architekti dokázali zachovat romantiku staré továrny, ač z ní zůstal památkářsky zachovaný její plášť a uvnitř pouze očištěný skelet. Provokativní a ambiciózní projekt od samého začátku je ve svém konečném důsledku důkazem pragmatické stavby za použití obyčejných a dostupných materiálů a maximálního využití prostor bývalé výrobní haly pro vyšší účely.
Ložnice kombinují industriální estetiku s moderním uměním. | Foto: KIVA
Článek vznikl v rámci placené spolupráce.
