Do povědomí

Oba jste letos získali nominace na Ceny Czech Grand Design. Co to pro vás znamená? Jakou hodnotu to pro vás má?

VOJTĚCH: Terezka je nominovaná už po několikáté, dobře to zná. Ale je dobře, že se drží v povědomí. Pro mě je to také důležité, protože o mně lidé ještě moc neví. Soutěž je dobře přístupná veřejnosti a díky nominaci jsem se dostal do veřejného prostoru. Znamená to tedy pro mě docela hodně a mám z toho radost.

TEREZA: Když jsem byla nominovaná poprvé v roce 2013/14, nemělo to pro mě dosah z hlediska publika, ale spíš z hlediska povědomí a médií. Důležitá byla pro mě hlavně výhra samotná o pár let později.

VOJTĚCH: Důležité je i jak jsou brány obory v rámci soutěže. Fotografie je na tom jinak než móda. U ostatních oborů v soutěži je srozumitelné, o co se jedná, ale je třeba velký rozdíl mezi užitou a volnou fotografií, popřípadě to jemné balancování na pomezí. Viditelných fotografů je ovšem málo, a proto to má takový význam, když se v nominaci objeví někdo nový.

MASTER COAT - SACRED HEART and FLOWERS | Foto: Vojtěch Veškrna

Krize v hledáčku

Nominaci v kategorii Fotograf roku jste získal za fotodokumentaci pandemie covid-19 v Česku. Hrálo samotné téma pandemie podle vás významnou roli v tom, proč jste ji získal?

VOJTĚCH: Myslím, že to bylo nejvíc radikální a mé, co jsem zatím dělal. Každý má nějakou cestu a hledá se. Zrovna u tohoto dokumentárního focení jsem nejvíc pracoval hlavou i srdcem. Navíc to mělo silný vizuální styl, takže to nejspíše bude souhra těchto okolností, které mou práci zviditelnily.

Mé ostatní práce jsou jiného charakteru. Všechny mají můj rukopis, ale nekřičí velmi do světa. Nejsem sám o sobě moc viditelná osoba a i projekty, díky stylu, kterým pracuji, nejsou šokující a vizuálně jednoduše zapamatovatelné. Ten, kdo mě sleduje, tam najde, co tam najít má, a doufám, že si i myslí, že je to kvalitní. Ale na první pohled to nemusí být vidět. U fotografií o pandemii to mělo všechny potřebné parametry a setkalo se to vizuálně atraktivní i to od srdce.

Fotografie květin ze vznikající série Flowers | Foto: Vojtěch Veškrna

Bez duše

Tuto sérii jste nafotil pro Seznam Zprávy, stejně jako mnoho dalších. Je to dlouhodobá spolupráce? Málokdy se vidí umělecké zpracování ve zpravodajství.

VOJTĚCH: Pracoval jsem tam jako fotoreportér, ale už nepracuji. Dlouhodobě nesouzněli s mým stylem a postupně to tak nějak vygradovalo do konce. Klasické reportážní fotografii, v tom pojetí, jak se s ní u nás pracuje, moc neholduji. Věřím, že fotografie nejsou anonymní a nikdy by být neměly. To, co se děje kolem nás, vnímá fotograf svou duší a pracuje s tím podle toho svým jedinečným způsobem. Nerozumím, proč se u nás dává přednost bezvýraznému a normalizovanému obrazu.

Pokornější móda

Terezo, kolekce Sister Rosalia Club, se kterou jste získala nominaci v kategorii Módní designér roku, se celkem liší od vašich předešlých kolekcí. Je v ní více černé nebo tmavé verze barevných modelů. Je na vině pandemie nebo zákaznicím chyběly černé kousky od vás?

TEREZA: Asi je v obojím kousek pravdy. Neměla jsem moc náladu dělat až tak radostné věci, protože jsem ze situace okolo tak trochu cítila, že by si nenašly své místo. Černé verze vznikly, protože jsem chtěla svou tvorbu trochu zklidnit a zkusit si, jak si s tím vlastně sama poradím. Černá je také cestou, jak oslovit i jiné klienty, a mě zajímalo, jestli to bude fungovat.

Teď pracuji na nové letní kolekci, která bude opět veselá a barevná. Potřebuji se znova nabít, cítit energii. Aby to nabilo mě i zákazníka, protože aktuálně se cítím vyčerpaná. Po prvním půlroce pandemie jsme to ze začátku vnímali, i když samozřejmě to bylo obecně strašné, jako větší uklidnění a zpomalení, prázdná Praha. Cítila jsem, že se chci uzemnit a udělat něco maličko pokornějšího. Teď je to už moc dlouho a energii potřebuji opět odněkud brát. Vytvářím si opět tu veselejší budoucnost.

Keramické lodičky | Foto: Vojtěch Veškrna

Energie tvořivosti

Jaké to pro umělce je? Tvořit doma mezi čtyřmi zdmi bytu? Přeci jenom se inspirace a energie hledá lépe v normálním denním režimu.

TEREZA: Kromě galerií a kultury obecně, moc inspiraci nehledám. U mě se odněkud pořád objevuje. Spíš mi chybí energie ze zpětné vazby, od klientů a zákazníků. Když uděláte kolekci, je to obrovský energetický výdaj. Člověk to ze sebe vydá, ale pak to nedostane nazpátek. Dva měsíce po kolekci Sister Rosalia Club jsem byla unavená a vyčerpaná.

V běžném režimu dostanu zpětnou vazbu, která mi dodá sílu, a s ní i motivaci, která se normálně z reakcí a interakcí s lidmi rychle dostaví. Nejde jenom o to, jestli se věci prodávají, nebo ne. I když se někdy nedařilo, pořád tady byla ta energie z pozitivních reakcí. Teď to bylo hodně na dřeň, a tak jsem si řekla, že si udělám něco pro radost, abych se nabila. Naštěstí to zafungovalo.

VOJTĚCH: Já obecně reaguji na věci, které se kolem mě dějí, a teď vlastně není na co reagovat. Když jsem pracoval ve zprávách, každé zadání mě udržovalo v jistém tempu. Život měl rytmus. Teď ho nemám. Jsem rád sám a rád přemýšlím, ale potřebuji se také setkávat s lidmi, kteří kolem mě vytvoří vlny toho, co je potřeba řešit. Ať už ohledně fotografie nebo jiného vyjádření, potřebuji pracovat na projektech, které mají smysl.

To, co dělá Terezka, mi smysl dává, pracujeme na tom spolu, ale teď je to jediná věc. Nemůžu od toho odběhnout myšlenkami, říkám si, že udělám něco jenom pro sebe. Ale proč, když sedím doma a žádný jiný lidský příběh krom toho mého se mě nedotýká? Rád si čtu technické věci, rád přemýšlím. Ale chybí mi lidský kontakt. I když jsme oba s Terezkou introverti, tak každý po svém. To setkávání a tvůrčí zrcadlo mi chybí. Může mi napsat hodně lidí, že se jim moje práce líbí. Ale stejně jsem z toho nejistý.

Něžný portrét tulipánů ze vznikající série Flowers | Foto: Vojtěch Veškrna

Spojení

Terezo, se svou značkou od června tvoříte newsletter, kde prezentujete své múzy, inspirace i zákulisí tvorby. Pracujete na něm spolu?

VOJTĚCH: Vymýšlí ho Terezka se svým týmem, dá tomu hlavní strukturu, rozdá úkoly a já v závěru...

TEREZA: A fotografuješ. Jsi u začátku i u konce.

VOJTĚCH: Já už to focení nějak ani nepočítám. (smích) Ale krom něj se většinou dívám na text. Moc rád pracuji se slovy. Terezka mi text donese, já ho přečtu a snažím se, aby tekl jako potůček a dobře se četl.

Tereza dokáže s barvama pokaždé vykouzlit překvapivé kombinace. | Foto: Vojtěch Veškrna

Cesta k porozumění

Byl nápad s newsletterem i jistou formou reakce na chybějící interakci se zákazníky?

TEREZA: Ano, ale hlavně jsme chtěli lidem ukázat mou tvorbu trošku jinak, aby se jim přiblížila a lépe porozuměli tomu, jak pracuji a co je všechno za kusem oblečení. Opět je do toho vložena spousta energie, která se mi, doufám, vrátí. Sdílím s lidmi, jak věci dělám, a chtěla bych je nechat do procesu víc nahlédnout. Je to ale také jistý obchodní prostředek, který doufám zafunguje.

VOJTĚCH: Je to náhled do Terezčiny duše. Často se nám stává, že si o nás lidé myslí něco úplně jiného, například že jsou Terezčiny věci moc intelektuální. Mně zas vyčítali, že mám fotografie moc umělecké. Myslím, že jde jenom o nepochopení, jak se dívat na naši práci, ať už si o ní říkají cokoliv.

Newsletter nebo i tento rozhovor děláme proto, aby lidé viděli, jaké jsou naše duše. Věřím, že je to dokáže přiblížit k naší práci a nebudou si domýšlet nebo se bát. Proto chci, aby byl newsletter pohádkový a uhlazený, protože Terezka svou duši takovou má. I když to tak třeba nenapíše napoprvé.

TEREZA: Nevnímám oděv jenom jako oděv. Vyjadřuji se tím stejně jako třeba malbou, kterou jsem předtím studovala. Ale oděv ožívá na lidech. Proto to dělám. Možná proto padl pojem intelektuální. Vnímám to jako jistý kompliment, ale i jako obrovskou bariéru. Možná jenom neví, co si s tím počít. Newsletterem se snažím odhalovat a vysvětlovat, jak to je. Že jsou naše věci přístupné všem, a ne jenom intelektuálům nebo umělcům. Nemůžu čekat, že mě uživí jenom umělecko-kulturní komunita, která tomu přirozeně rozumí.

Mezi jedny z MÚZ v newsletteru byla zařazena i samotná Tereza. | Foto: Vojtěch Veškrna

Krize kultury

Kde se to nepochopení v lidech bere, je to mentalitou nebo neochotou se víc zajímat?

TEREZA: Obecný nedostatek kultury v běžném životě. Když lidé nevyrůstají v rodině s kulturním citem. Já jsem například také vyrůstala v takové rodině. Moje cesta hledání sebe byla pak o to delší. Do pětadvaceti jsem byla ztracená. Cítila jsem, jak jsem pozadu oproti dětem rodin umělců. Když takovou touhu nemá člověk sám, je od toho strašně vzdálený. Kultura obecně v České republice v nás chybí.

VOJTĚCH: Chybí tady kultura duše.

TEREZA: Ano. Když jsem žila v Dánsku, cítila jsem, že je to úplně přirozené. Umění, design i literatura je tam součástí běžného života od samého začátku. I když se v Česku zeptáte lidí, co si myslí o oblečení, řeknou, že je to zbytečné. Oblečení je přeci vaše duše na ven, díky tomu nás lidé můžou trošku přečíst.

VOJTĚCH: Já měl podobné zázemí jako Terezka a vždy jsem upřímně záviděl lidem s uměním v rodině, že navazují na jisté tradice. Samozřejmě můžou mít jiné problémy, které si nedokážu ze své perspektivy představit. Ale přeci jenom mají ten kontext a můžou si vybrat, jestli je to cesta pro ně. My si ten kontext oba musíme budovat sami. Jak nemáme za sebou žádnou silnou tvůrčí linku, realitu si vytváříme pro sebe a o to víc je možná pro pozorovatele komplikovanější na pochopení.

Nacházíme svou vnitřní krásu, moc věcí nás inspiruje, ale na nic nenavazujeme. Neumíme popsat body, od kterých se odrážíme, a postupujeme jenom na základě své intuice. Snažíme se dělat krásné věci a chceme se s nimi cítit dobře. Vysvětlit tohle a přeložit někomu svou duši je složité. Musíme o tom mluvit, dostat to k lidem, věřím, že je to jediná naše cesta.

Fotografie květin, ze kterých aktuálně Vojtěch sestavuje prodejné série, jsou naproti reportážním snímkům koronavirové krize v Česku harmonickou přehlídkou něžnosti | Foto: Vojtěch Veškrna

Dětství bez umění

V jedné diskusi jsem slyšela, že je to možná vše vinou školství. Kdyby děti navštěvovaly v rámci školy jedno představení nebo výstavu měsíčně, rozdíly mezi umělci a „neumělci“ by v dospělosti nebyly tak obrovské.

TEREZA: Určitě. Když si vzpomenu na svou školu, bylo to hrozné. Nikdy jsme nebyli v galerii, v divadle možná jednou, na něčem bizarním. Sama nevím, jak jsem se ocitla na umělecké škole, mám pocit, že asi omylem. V 9. třídě jsem nevěděla, že existují umělecké školy, nikdo mi to neřekl, protože to asi ani tehdy nikdo nevěděl. U nás v okolí žádná nebyla.

Jenom jsem hrozně hledala, nechtěla jsem jít na obchodní nebo zemědělskou školu jako ostatní a nevěděla jsem, co si počít. Umění jako součást přirozené výuky by nás jako společnost neskutečně posunulo. Nemyslím, že je to dnes o moc lepší. Moje neteře taky do galerie a divadla nechodí, na malém městě je to mnohem těžší. Ale vše se dá.

VOJTĚCH: Kultura má různé formy. I na malém městě můžou být kroužky, platformy, existují jiné cesty, jak podporovat vnímání krásy. To patří na vrub také našim kulturním institucím, že by se o to měly starat, aby se kultura dostala do všech koutů a zákoutí.

Ne(po)moc v době krize

S tím souvisí další má otázka. Současný stav české kultury po víc než roce pandemie. Vnímáte nějakou i sebemenší změnu, snahu, aktivitu, jak se umělcům pomáhá? Protože to vypadá tak, že ani samotní politici nevyrůstali v dostatečně kulturním prostředí, a tudíž jim kultura nic neříká. A tak raději kulturu ignorují nebo urážejí samotné umělce.

VOJTĚCH: Přijde mi, že jediní, kdo se snaží, jsou samotní umělci.

TEREZA: Přesně tak. Jenom z potřeby přežít.

VOJTĚCH: A jak jsme se předtím bavili o kultuře duše, tak obecně v naší společnosti opravdu chybí. A jelikož politická reprezentace je zprůměrováním toho, co tady je nebo není, tak bohužel to přesné tak vypadá. I ze zpráv, kde jsem pracoval, vím, že tam kultura prostě nikoho nezajímá. Až na pár lidí.

Co se týče lidí, kteří mají to hlavní slovo v politice i médiích, tak je kultuře dáván opravdu malý prostor. Kultura je nepopulární. Stojí peníze, nejde monetizovat jak je někdo šťastný nebo není, jestli se umí obléct, chovat. Nedá se to přepočítat na lajky. Má malou prioritu. Politické body na tom nikdo nenahraje a stejně tak v mediálním prostředí na tom nikdo neudělá kliky.

Ale o kulturu se musíme starat. Je to dítě, na které nesmíme zapomenout, protože když do něj nebudeme investovat energii i prostředky, vyroste z něj neotesaný chuligán, kterého tu máme dnes. Nikdo si k němu nevytvořil vztah, a tak i on stojí někde na okraji osamocený a nepochopený. Kultura musí vycházet z nás. A teď nevychází. Bude to jenom horší, pokud se to nezmění u každého z nás.

MÚZA Juliana | Foto: Vojtěch Veškrna

TEREZA: Mám pocit, že v Česku je kultura vnímaná jako něco navíc, zábava, něco extra. Přitom je to tak široká součást našich životů. Co bychom si počali bez funkčního designu nábytku, bez vizuálního vkusu. To vše je kultura. Lidé by se nemohli dívat na televizi, sledovat seriály, ale nedochází jim, že i to je ta kultura. Myslí si asi, že se to děje samo.

VOJTĚCH: Ano. V jedné krásné knížce o fotografii a světle jsem četl, že mnoho lidí neřeší, kde žije. Protože se dostatečně nedívají kolem sebe. Nejsou na to zvyklí a nikdo je to nenaučil. Pak jen bezmyšlenkovitě plní úkoly a nevnímají, jakou cestou například jdou domů. Nechápu, jak je možné, že jsme si tak vzdálení a jako společnost jsme v tomhle bodě. Pak mi už dává smysl, proč naše prostředí vypadá tak, jak vypadá. Proč by lidem mělo záležet na něčem, co nevnímají, je to logické a strašně smutné.

TEREZA: Je to i o nepochopení slova kultura v politice. V dotacích je i covid kultura. Ale ta zahrnuje jenom performující umělce, tedy hudebníky, divadelníky, herce, případně výtvarníky, kterým se zrušila výstava. Ale vůbec to nezahrnuje designéry. Tuto kategorii už nevidí, mají pocit, že je to jen byznys. Když něco vytvářím, vždy to má přidanou hodnotu, ale ti nahoře tomu nerozumí. Moje práce není vygenerovat co nejvíce něčeho, ale vytvořit něco, co společnost obohatí.

Jelikož je výsledek pokaždé jiný, nedá se přece zasadit do tabulky jako jedna položka, jeden anonymní výrobek. Mám pocit, že to, co vytvořím, má stejnou hodnotu jako obraz nebo socha, minimálně do toho dávám stejné úsilí. Přitom stejně jako malíř potřebuje prodávat obrazy, já potřebuji prodávat oblečení. Jaký je mezi námi rozdíl? Nezapadám do žádné kategorie ani grantu. I na Slovensku jsou v tomto dál.

VOJTĚCH: To je pravda, máme kamaráda slovenského umělce, který bydlí u nás na patře, a říká, že je na Slovensku systém jednodušší, a i návrháři mají svou kategorii. V Polsku, kde mám také hodně kamarádů, jsou různé malé granty a umělci platí velmi nízké daně. Asi to tam také není ideální, ale alespoň trochu je cítit, že tam na umělce mysleli. U nás nad tím snad nikdo nikdy nepřemýšlel, nebo nerozumím, jak je to možné. Je to depresivní.

OVERALL PINK z kolekce CORE LINE | Foto: Vojtěch Veškrna

Doba bohémů skončila

To ano, ale musíme o tom mluvit, aby se to změnilo.

TEREZA: Určitě. Ale kdo by poslouchal ty hýřitele… Často se při rozhovorech s médii se zaměřením mimo umění nebo design setkávám s tím, že se můj tvůrčí proces bagatelizuje. Slýchávám „to si k tomu tvoření dáte skleničku a jde to samo ne?“ Myslí si, že si každé ráno dám skleničku, vyvalím se, nechávám se inspirovat a vše se děje samo. Opravdu si to takhle představují. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jestli o umělcích takhle smýšlí polovina národa, tak je to opravdu děsivé.

VOJTĚCH: Pro mě je složité přesvědčovat i rodiče, co vlastně dělám a co to pro mě znamená. Rodiče mi moc fandí, ale vysvětlit jim, jak přemýšlím, je skoro nemožné, nebo to neumím. Když se snažím něco ukázat doma, mají upřímnou radost, ale cítím, že k nim to nepromlouvá tak, jak jsem nad tím přemýšlel já.

Improvizovaná socha, která byla reakcí na call českého Elle Decoration, sochy v izolaci | Foto: Vojtěch Veškrna

V jádru procesů

Vojtěchu, byl jste jedním ze tří vítězů soutěže Můj sen organizované Designblokem, která podpořila realizaci snů.

VOJTĚCH: Ano. Vyhlásili opencall pro každého, kdo ještě v začátcích pandemie musel být doma a nebylo pro něj z různých důvodů možné realizovat svůj sen. Já jsem se hlásil s plánem vytvořit knihu z fotografií dokumentujících pandemii v Česku. Vybrali mě a myslím, že díky tomu jsem se dostal i mezi finalisty Czech Grand Design. Zatím jsem vytvořil zin, a jsem zvědavý, jak se s tím dál pohnu. Přemýšlel jsem, jak uzavřít covidovou situaci, ale vlastně v té nekončící nejistotě mi přišlo jako lepší nápad udělat jen takový komentář k průběhu.

Vznikly noviny o tom, jak si správně mýt ruce. Nakreslil jsem obrázky a ty doplňují fotografie. Uprostřed je univerzální písnička pro děti, aby si zapamatovaly správný proces mytí rukou, a je to hezké připomenutí toho, že to tady s námi asi bude dlouho, moc o viru pořád ještě nevíme a jediné, co můžeme dělat, je dodržovat hygienu.

Obecně rád fotografujete různé postupy a procesy, dezinfekci interiérů, otevření knihovny, provoz metra. Máte slabost pro dokumentování fungování věcí?

VOJTĚCH: Rozhodně. To je gro mého života, jak fungují věci. Nejvíc mě bavilo fotit, jak něco funguje. To mi teď chybí. Všechno, co ve světě nějak funguje nebo nefunguje, mě fascinuje a baví mě o tom přemýšlet, pozorovat to. Hledat klíč, nahlížet do procesů.

Tlumočník

Je tohle něco, čemu byste se chtěl věnovat v budoucnu?

VOJTĚCH: Nemusí v tom ani být fotografie. To, co děláme s Terezkou v newsletteru, to vystihuje. Analyzuji ta kolečka, která v tom jsou, a snažím se je namazat, udělat je čitelnějšími. Chci lidem ukazovat, jak jsou věci krásné, jak fungují, jak nad nimi přemýšlet. Překládat svět. Nesejde, jestli to bude pomocí fotografie nebo budu stát na ulici jako reklamní krabice. Chci jenom, abych probouzel zájem lidí o svět. Mám radost z poznání, a jestli bych mohl zažehnout i jejich radost, bylo by to super.

Nejsou knihy právě ta cesta? Vytvořil jste doposud dvě s leteckou tématikou, Squadron a My Air Force.

TEREZA: Myslím, že by Vojta měl psát.

VOJTĚCH: Já něco napíšu, určitě.

Jiný pohled

Překrývají se vaše profese i jinak než pomocí fotografie a práce s textem?

TEREZA: Myslím, že se to děje pořád. O všem si spolu povídáme. I když já nerozumím všemu, co dělá on, a naopak, tak se dokážeme dobře inspirovat. Jeho naivnější pohled na módu mě dost posouvá a mnoho věcí mě samou nenapadne. I když se někdy naštvu, tak je to nakonec ve prospěch věci. (smích)

VOJTĚCH: Včera jsem psal do fotografické agentury a na něco jsem se Terezky ptal. Taky mě to vždy rozčílí, když mi radí, ale její pohled na tu moji věc je neposkvrněný a dá mi daleko víc, než kdybych se to snažil vykoukat z monitoru sám. Bavíme se o životě, pocitech, běžných věcech, a to samotné je inspirující. Když se nám zkříží obory, je to někdy na nože. Nechci například fotit modelku před bílou zdí, ale na Marsu, v raketě, chci, aby to bylo nejlepší.

TEREZA: A já ho musím uvrhovat do reality.

VOJTĚCH: Terezka řekne: „Ne, vyfotíš to tady u zdi, protože to jde teď jenom tady.“ Moje vysoká očekávání mě nutí to chtít udělat nejkrásnější, takže jsem pak z podstaty pořád nespokojený.

QUILTED SHRUG / SCARF, pine green with roses | Foto: Vojtěch Veškrna

Víla a pozorovatel

Které tvůrčí vlastnosti na tom druhém obdivujete a přáli byste si jimi také disponovat?

VOJTĚCH: Terezka skvěle pracuje s barvami. To kdybych uměl. Má krásnou duši a dokáže uspořádaně pracovat. Je toho hrozně moc, co musí sledovat. Já mám problém zaúkolovat i asistenta, zatímco ona má tým lidí a vše víc organizované. Vidím ji jako byznys woman s černým batůžkem a pak když přijde do ateliéru, krásně kombinuje barvy dohromady a vytváří si svůj svět.

Když jsem v jejím ateliéru, vše, co visí na věšácích, je krásně kompaktní, jeden krásný barevný svět. Jsou tam různé malé momenty, drobné postavičky. Malý svět, který je i s námi doma. Já sám to vytvořit nedokážu, ale dokážu to ocenit. S Terezkou žiji v pohádce, a kdo něco takového má?

TEREZA: Já toho mám asi víc, co se z něj snažím vysosat. (smích). Já se například často nechám zválcovat stavem a situací, ulevím z nároků, protože je něco příliš náročné. Líbí se mi, že Vojta své nároky nikdy nesnižuje. Přemýšlí ve větším a vnitřně se nevzdává. A to, jak Vojtu fascinuje fungování věcí, bych já nedokázala.

Ráda si věci přikrášluji a dělám je hezčími, magickými, obklopuji se postavičkami, aby se mi lépe žilo. Kdybych to nedělala, tak bych nepřežila. Pak se mi líbí, jak umí pracovat s textem, a chtěla bych se umět dívat, jako on. Pořád mě překvapuje, co vidí on a čeho já bych si sama nevšimla.

Umět se dívat

Myslíte, Vojto, že je tato schopnost se dívat zručností, která jde vytrénovat cvikem, nebo je to dar?

VOJTĚCH: Myslím si, a také jsem to někde četl, že je to tréninkem. Vnímáš, přemýšlíš a učíš se dívat na svět. Proto si myslím, že ti, kteří se nedívají kolem sebe a nemají radost ze světa kolem, to jenom nikdo v dětství nenaučil nebo k tomu neměli sami příležitost. Velmi rád pozoruji svět. Někdy to až přeháním a vidím věci, se kterými bych ani pracovat nemusel. Ale už mi je nikdo neschová. Je to jistá citlivost. Tu má i Terezka. Nejenom na barvy. Oba se pak někdy velmi rychle zahltíme, a když je naše pracovní tempo rychlé, musíme odpočívat. Já i víc dní zůstanu doma, protože jsem přehlcen vjemy a vůbec nemůžu reagovat na svět.

Terezo, plánujete do budoucna tvořit víc doplňků do domácnosti?

TEREZA: Ráda bych. Ale protože jsem pořád jenom jeden člověk, tak na to zatím není čas. Potřebovala bych být Tereza x 10, abych mohla realizovat všechno, co chci. Je to v plánu, ale kdy to přijde, těžko říct.

VOJTĚCH: A vysvětlete někomu, že chcete kromě oblečení dělat například i nábytek. Prostředí, které v Česku je, strašně škatulkuje. V rozhovorech se mě často ptají, co teda jsem, jestli fotožurnalista, nebo portrétní fotograf a podobně. Ale beru to stejně jako Terezka. Používám fotografii ke svému vyjádření. Jde jenom o to, jak.

Jakmile se dostanete jako tvůrce do jiné škatulky, začnou ignorovat tu předešlou. Nejsou schopni pobrat to, že nejde o to, co děláte, ale že jste to pořád vy, jenom v jiných věcech, které děláte.

MÚZA Markéta | Foto: Vojtěch Veškrna

TEREZA: Po škole jsem dělala výlohy a instalace s Annou Štěpánkovou. Dostaly jsme se do jedné škatulky. Pak jsme začaly s koberci. A když jsem se dostala já sama zpátky k módě, mnozí byli překvapeni, že jsem předtím dělala i něco jiného a nehodilo se to do jejich plánu nebo například do rozhovoru do módního časopisu. Nevěděli, co s tím.

VOJTĚCH: Projekt Masopust od Aničky je populární a najednou tomu začali lidé rozumět, protože dělá především koberce. Nikdo se jí nebude ptát na výlohy. Když to dělaly spolu s Terezkou, výlohy, koberce, pak módu, nechápali to.

TEREZA: Princip překračování oborových hranic tady moc nefunguje. V zahraničí je to běžné. U nás jsou i lidé v komisích zaměřeni na jednotlivé kategorie. Rozumí například jenom módě a nemůžete jim vykládat o kobercích. Nemají často přesah do jiného uměleckého pole. Nezajímají se mimo svou bublinu. Proč to tak je?

VOJTĚCH: Vztahuje se to i na česká média. Tituly jsou opravdu specificky soustředěné a radikálně omezené jenom na jednu oblast, ale chápu, že je to z velké části kvůli poptávce.

Skloubení světů

Slyšela jsem teorii, že současná generace funguje s lomítky, „víc profesně“ s širokým rozptylem. Naše společnost asi jenom ještě neví, jak to přijmout.

TEREZA: Asi ano. Staré systémy fungují tak, že jsme každý v jedné škatulce, a tam jsme celý život. Asi to ještě chce čas. Pro tvůrce samotného je to ale těžký boj na mnoha frontách. Není to jeden svět, ve kterém si můžeme tvořit, co si přejeme, ale vícero světů, do kterých musíme tvořit pokaždé jinak. Proto se teď věnuji převážně módě. Abych všechnu svou energii mohla směrovat jedním směrem a byla tak pro naši společnost alespoň trochu čitelná.

Lísteček bude součástí série o deseti kusech | Foto: Vojtěch Veškrna