Doplňky od ROE - Lindy Retterové najdete na našem e-shopu.
Od animace k textilu
Vystudovala jsi animaci, přesto je tvé jméno čím dál více spojováno s textilní tvorbou. Jak ses dostala od animace k textilu?
LINDA: Když jsem byla na studijní stáži v Paříži, v ateliéru animace se se mnou nikdo moc nebavil, protože jsem neuměla dobře francouzsky. Ve škole jsem pak narazila na textilní ateliér, kde byli všichni úplně nadšení, že se mnou můžou mluvit anglicky. Studium jsem sice věnovala pořád animaci, ale volno jsem trávila v ateliéru textilu a sledovala, co dělají ostatní, povídala si s nimi. To mě nějakým způsobem nastartovalo.
Takže po návratu do Prahy už jsi zůstala u práce s textilem?
LINDA: Ještě v Paříži jsem ráda chodívala do Muzea dekorativních umění, kde jsem si začala kreslit takové malinkaté obrysy triček, které jsem pak vybarvovala. Protože jsem se v té době věnovala hodně ilustraci, brala jsem je spíš jako podklady pro animaci než jako potenciální návrhy oblečení. Až když jsem se vrátila do Prahy a zpětně si kresby prohlížela, napadlo mě, že bych je mohla zkusit realizovat. Nejdřív jsem tiskla na stará bavlněná trička, ale pak jsem postupně začala i šít a snažila se tvorbu posouvat dál.
Ilustrované návrhy kolekce | Zdroj: Archiv Lindy Retterové / ROE
Jak jsi v závěru studia skloubila textilní tvorbu s animací?
LINDA: Po návratu z Paříže jsem se rozhodla rozšířit praxi z oboru textilní tvorby na stáži v Ateliéru textilní tvorby na UMPRUM. V rámci diplomové práce jsem se pak snažila propojit textil i animaci. Součástí mé diplomové instalace byla hotová kolekce oblečení doplněná o video mapující proces vzniku kolekce, včetně animace jednotlivých tvarů a tiskových technik na košilích. Podařilo se mi tak propojit vše, co jsem se v rámci studia naučila a dokonce i vytvořit svůj první e-shop. Doteď se snažím v mezioborovém prolínání pokračovat a dál ho rozvíjet.
Proces tvorby
Jak bys popsala cestu od čisté látky k hotovému produktu?
LINDA: Na začátku jsem si kreslila návrhy triček, podle kterých jsem realizovala hotové kusy oblečení. Teď už je to spíš spontánní proces, kdy pracuji více s pocity nebo aktuální náladou, kterou se snažím přenést na látku. Nemívám jasnou představu a návrhy už si moc nekreslím. Pocitově vybírám látky a podle nálady míchám i barvy. Až podle materiálu pak volím vhodnou techniku i vzor, který budu tisknout nebo malovat.
Takže technika se odvíjí od materiálu látky?
LINDA: To určitě, protože ne všechny techniky jde aplikovat na všechny struktury povrchu. I když pracuji hlavně s bavlnou, ta může být zpracovaná několika způsoby.
A jaký je proces výroby například u ponožek a košil? Mluvila jsi o různých technikách tisku a malby – jaké používáš nejčastěji?
LINDA: Ponožky si nechávám uplést v Počátcích na Moravě. Od nich si koupím hotovou ponožku, kterou potisknu. Na výrobu oblečení si kupuji metráž, kterou nejprve potisknu a poté z ní šiji. Z technik pak nejvíce pracuji se sítotiskem, klasickým způsobem se světlocitlivou emulzí, na kterou osvětlím nějakou kresbu. Snažím se tvořit sama jen pomocí rukou, sluníčka a vody. Baví mě při procesu osvětlování experimentovat, proto nemám žádnou osvitovou jednotku ani nepracuji s počítačem.
V ateliéru při tisku technikou sítotisku | Foto: Archiv Lindy Retterové / ROE
Druhý způsob je pomocí samolepící fólie, ze které si nejdříve vyřežu tvary, tou fólií zalepím síto a tisknu přes vyřezané otvory. To je ale varianta, kterou mohu použít jenom jednou, protože se tiskem fólie znehodnotí. Jako další techniku ještě používám něco, čemu říkám „falešný sítotisk“ nebo anglicky Stencil Roller Paint, šablonová válečková malba. A někdy maluji štětcem přímo na oblečení.
Přijde mi, že i když je vlivem odlišných technik různorodý, je u všech tvých produktů čitelný rukopis. Odkud bereš inspiraci na dekor?
LINDA: Řekla bych, že inspiraci hledám všude kolem sebe. Když se procházíme s mým klukem, často mu připadá, že jdu moc pomalu. Já mu ale vysvětluji, že se rozhlížím a právě při procházení si všímám různých tvarů a barev. Také si moc ráda prohlížím knížky a nasávám jejich vizualitu. Myslím, že to je dědictví z doby, kdy jsem se intenzivně věnovala ilustraci a grafickému designu.
Neplánovaná spolupráce
Spolupráci s CZECHDESIGN odstartovala výstava PL.- (akát), Výstava plakátů, printů a dalších médií moderní ilustrace na přelomu srpna a září minulého roku. Jak ses na ni připravovala?
LINDA: Dostala jsem výzvu k přihlášení do OpenCallu, který před zahájením výstavy probíhal. Protože projekt prezentoval různá média ilustrace, kromě starších tisků jsem nabídla také pár druhů ponožek. Můj původní nápad byl poslat print společně s ponožkami se stejným vzorem, společně s kurátorkou jsme ale nakonec vybraly jiný mix výrobků, nejvíce ji totiž zaujaly tři limitované ledvinky. Dalo by se vlastně říct, že i když jsem to nevěděla, ušila jsem ty ledvinky speciálně pro CZECHDESIGN.
A z výstavy se spolu s tvými rouškami a ponožkami přesunuly rovnou do našeho obchodu, kde se staly senzací. V čem spočívá jejich limitovanost?
LINDA: Ono je všechno limitované. Třeba u těch ponožek tisknu většinou deset pánských a deset dámských. Pak už mě moc nebaví opakovat stejný vzor a raději vymyslím zase něco nového. Taky nepoužívám profesionální sítoviny (látka, která se napíná na rám sítotisku – pozn. red.), ale třeba záclony, protože jsou o hodně levnější. A neodmývám světlocitlivé vrstvy žádnou chemikálií, protože nechci, aby šly do vodního odpadu. Takže když se to síto rozpadne, tak já ho jenom strhnu a vyhodím. A s nově napnutým rámem přicházím s novým motivem. Produkty pro CZECHDESIGN jsou pak limitované i tím, že je nejde koupit nikde jinde, ani na mém e-shopu.
Jakou bys doporučila péči o své produkty? Zejména u roušek to může být oříšek.
LINDA: Na e-shopu většinou píšu, co doporučuje výrobce barev na přírodní materiály. Roušky ale běžně peru na 90° nebo vyvářím. Ověřila jsem si, že na dobré bavlně vydrží barvy všechno. Nejjednodušší je hodit roušku do pračky k ostatnímu oblečení a pak ji ještě mokrou spařit žehličkou. U ponožek a košil ale při praní hrozí, že se postupně srazí, takže doporučuji klasiku – prát na 40°, oblečení ideálně naruby.
Dostat se do povědomí
S produkty ROE už jsme se mohli setkat na minulých ročnících festivalů LUSTR, LITR, Frame nebo KNIHEX. V říjnu jsi ale poprvé vystoupila na Designbloku. Jaká to pro tebe byla zkušenost? Čím se lišila od těch menších festivalů?
LINDA: Designblok mě zaujal tím, že jsem si oproti těm menším knižním festivalům, kde mám jenom štendr a stůl, mohla navrhnout a vytvořit vlastní prostor. Spolupracovala jsem s přítelem, který je architekt a navrhl mi instalaci. Tu přípravu jsme si hodně užívali. Zkoušeli jsme si s instalací hrát a sestavovat ji v pokoji. Protože jsem do instalace nemohla moc investovat, nakoupila jsem materiál na štendr, který se poté dal zase rozložit a vrátit výrobci. Samotná zkušenost s Designblokem ale úplně nesplnila očekávání. Těšila jsem se, že značku ROE nastartuji, seznámím s širší veřejností. Kvůli omezením spojeným s pandemií, časovým limitem i kvůli chaotické navigaci výstavních prostorů za mnou ale nakonec došlo jen málo návštěvníků.
A jaké místo v tvém profesním životě teď zaujímá animace?
LINDA: Vedle ROE mám s kamarádkou grafické a animační studio Ateliér Toust, v rámci kterého děláme i catering. Spolu pracujeme na různých projektech od malých rozhýbaných obrázků až po kompletní vizuály a občerstvení. Pomocí animace ale také demonstruji ruční práci nebo použité techniky na e-shopu a Instagramu ROE.
Jaké jsou tvé plány do budoucna? Plánuješ rozšíření sortimentu nebo expanzi do zahraničí?
LINDA: Po škole jsem jela na absolventskou stáž do Berlína, kde jsem vedla řadu workshopů a prezentovala produkty ROE v několika obchodech. Asi 70 % objednávek z e-shopu odchází do Německa a jinou expanzi ani zvětšení produkce zatím v plánu nemám. Chci to dělat sama a spíš se teď zaměřit na nové výzvy. Vedle oblečení a doplňků jsem se i vlivem pandemie pustila do produktů, které jsou více na doma, jako jsou povlaky na polštáře nebo domácí oblečení. A jak to bude možné, chtěla bych pokračovat s workshopy – u nás i v Berlíně.
