Fotografie je výpovědí člověka a zaznamenává jeho pohled na svět. Podstatou fotografování je ukázat věci tak, jak je na první pohled normálně nevidíme. Zodpovědností fotografa je tedy něco říct a tvůrce by měl tento závazek nést s každým svým dílem, který ukáže světu. Parafrázuji a interpretuji slova Jana Ságla, jednoho z nejlepších českých fotografů, průkopníka média a svědka českého undergroundu. ‚Zodpovědnost‘ zní vážně, ale součástí je nepochybně také dávka hravosti i vášně a v neposlední řadě trochu provokace.

Přírodní alternativa

Téma antropocénu a multikulturální různosti zpracovává do vlastní vize Eliška Kyselková (1990), která svou představu dokáže sama převést do skutečnosti v roli fotografky i jako art direktorka. Její futuristický pohled se inspiruje přírodními tvary a barvami záhadných organismů. Například v cyklu ULTRAHUMANS vytvořeném pro Vogue CS lidské tělo morfuje do podmořských medůz a jiných fascinujících tvorů, žijících hluboko ve tmě až připomínají mimozemský život.

Eliška představuje jiný pojem krásy, který je založen na jedinečné osobnosti a který maže konvenční genderové definice. Její osobitá tvorba, která zahrnuje i krátké autorské filmy jako například Feeling Blue, se objevuje nejen v časopisech, od publikací zaměřených na fotografii i módu, ale také na výstavách a filmových festivalech.

Hodnota jedinečnosti

Lili, 2016, Marie Tomanová. Zdroj: Marie Tomanová

Na individuální krásu a sebedefinici se zaměřuje ve svých fotografiích také Marie Tomanová (1984). Její úspěšný cyklus Young American, nedávno vystavený v Českém centru v New Yorku, poukazuje na vytváření komunity, kterou spojuje jedinečnost mladého a svobodně smýšlejícího člověka. Na první pohled nezávislí mladí lidé, na druhý otevřená společnost, která hledá vlastní výraz a individualitu vnímá jako vzácnou hodnotu v dnešní době konzumního světa a jeho globálního stejnokroje.

Téma identity v portrétech mladých Američanů – téměř každý má odlišný etnický původ – rozvádí Marie ve svých autoportrétech, ve kterých zobrazuje vlastní nahé tělo zakomponované do přírody v performativních pozicích. Prostřednictvím autoportrétů hledá autorka své místo v americké krajině, kde posledních osm let působí, a zároveň odkazuje na své dětství a mládí strávené v Mikulově obklopeném přírodou. Její meditace nad totožností mladé generace hledí směrem dovnitř ke slučujícím významům – ne ve smyslu globální identity, ale hlubšího propojení mimo společenské a geografické hranice.

Význam v detailu

Seoul, 2015, David Gaberle. Zdroj: David Gaberle

Smysl existence i soužití na pozadí velkoměsta hledá také David Gaberle (1989). Mladý fotograf se vyjadřuje s výjimečnou citlivostí pro kompozici a o to pozoruhodnější jeho kompozice jsou, protože vznikají náhodně a většinou na ulici. Svou street fotografií zachycuje prchlivý moment života, i když díky své obrazové vyváženosti působí fotografie téměř zinscenovaně. Světlo, barvy i sestava postav a městských ‚kulis‘ jsou svou výtvarností na hranici reálného výjevu a začínají se podobat abstraktnímu obrazu.

Davidův fotografický cyklus Metropolight (Kant, 2017), který byl výsledkem několikaměsíčního putování po světových megalopolích, upoutal mezinárodní pozornost. Od té doby se jeho způsob vidění vyvíjí a proměňuje, nejen po formální stránce, ale především svou zarytou analýzou významu fotografického záznamu. Hledá emocionální náboj a pokouší se nacházet detaily, které zachycují smysl celku.

Fantazie jako obroda

I am the Sun, 2018, Tereza Zelenková. Zdroj: The Ravestijn Gallery

Vlastní svět si sama svou představivostí vytváří Tereza Zelenková (1985). V jejích černobílých fotografiích se divák ocitne v prostoru uprostřed dávného času, dekadentní sensuality a mystické atmosféry. Tereziny fotografie z aktuální řady The Essential Solitude, ze které vznikla i stejnojmenná knížka (Ravestijn Gallery, 2018), sice evokují daguerrotypie z poloviny 19. století včetně jejich fyzické pomíjivosti, avšak její tvorba navozuje silný pocit novoty. Novota je v jejím originálním uměleckém výrazu, ale i myšlenkově se její práce odvíjí od koloběhu zániku a obnovy. Prázdnota, osamělost, ztráta rozumu a smrt se proměňují v nový prostor, hlubší vědomí, snění a přerod do své nové podstaty. Ukazuje, jak samota může pomoci k nalezení sebe sama a také povzbuzuje naši víru v něco tajuplného a iracionálního.

Proti prvotnímu očekávání se Tereza Zelenková svým apelováním na svět fantazie podobá Elišce Kyselkové. Jejich práce s představivostí nenaznačuje rezignaci nad realitou ani pokus o únik od zodpovědnosti. Eliška naopak reaguje na stav společnosti a přírody, daný politickou i ekologickou situací, a její výpověď nabádá k inspiraci přírodou nikoliv k její destrukci, jak spíše vidíme okolo sebe. Na druhou stranu Terezina anachronická analogová fotografie zkoumá, jak si člověk svou představivostí dokáže vytvářet vjemy a obohacovat tím vlastní realitu.  

Pohled nové generace českých fotografů se zaobírá podstatou existence, té vnitřní, společné i budoucí v souladu se svým okolním i přírodním prostředím. Fotografie je pro ně prostředkem, jak zobrazit svou citlivost, myšlenku a perspektivu, které pak zpracovávají do estetické formy. V době, kdy je politický svět vyhrocený a společnost je rozvrácená na pozadí alarmujících ekologických problémů, je estetika důležitým způsobem, jak posouvat a tvarovat naše vědomí k lepší vizi.