Industriální památky nám ukazují počátky toho, jak žijeme dnes. S Lukášem Beranem o necitlivých zásazích a důvodech, proč staré továrny nebourat

Vpravo: Lukáš Beran, historik architektury a pedagog na Fakultě architektury ČVUT | Foto: René Volfík / Vlevo: Centrum Pivovar Děčín, bývalý Thunovský pivovar v Podmoklech | Zdroj: Publikace Industriální topologie / architektura konverzí Vpravo: Lukáš Beran, historik architektury a pedagog na Fakultě architektury ČVUT | Foto: René Volfík / Vlevo: Centrum Pivovar Děčín, bývalý Thunovský pivovar v Podmoklech | Zdroj: Publikace Industriální topologie / architektura konverzí

Industriálních památek je na ploše České republiky nemalé množství. Některé už byly před zbouráním zachráněny a mezi jejich zdi byla vložena nová náplň, některé na svou konverzi čekají a některé mají stále nejasný osud. Proč tyto stavby často neuniknou zániku a jaké pocity budí tyto památky mezi veřejností? Na otázky týkající se technických památek nám odpověděl Lukáš Beran, historik architektury a pedagog na Fakultě architektury ČVUT, kde také působí ve Výzkumném centru průmyslového dědictví.

Proč si právě industriální památky zaslouží naši pozornost? Proč je důležité je chránit?

LUKÁŠ: Zákon o památkové péči zná pouze pojem kulturní památka, „industriální památka“ se těmto stavbám začalo říkat v 80. letech – protože aby jim člověk porozuměl, tak musí mít nějaké zvláštní znalosti. Každý ví, jak funguje bytový dům nebo zámek, to si dokážeme představit, ale pokud je to elektrárna nebo důl, tak je to lidem často cizí. Proč by to tedy mělo být přirozenou součásti toho, čemu říkáme památky? Tyto památky nám ukazují počátky toho, jak žijeme dnes. Důvody, proč naše společnost vypadá tak, jak vypadá, vidíme právě na 100–200 let starých stavbách. Kdežto pokud bychom si domýšleli, tak například na gotických památkách nevidíme nic, co by souviselo s naší přítomností. To je ale možná ten problém, proč lidé mají radši středověk než industriál, protože středověk je něco radikálně jiného.

Proč bychom měli usilovat o jejich záchranu a investici nemalých prostředků do rekonstrukce namísto zbourání?

LUKÁŠ: Je pravda, že cena pozemků pod stavbami dokáže často převážit jakékoliv úvahy o záchranu. Osobně bych to ale ani nenazýval záchranou, spíš bych mluvil o novém využití, konverzi – protože původnímu účelu už ty stavby nejspíš sloužit nebudou. Samozřejmě v mimořádných případech, v momentě, kdy máme v budově dochovanou technologii, díky které vidíme, jak budova fungovala jako celek, je na místě uvažovat o tom, že se ze stavby stane muzeum a tímto způsobem se zakonzervuje. To je ale mizivá část případů. Naprostá většina těchto budov je prázdná, a tam je na místě vždy uvažovat o novém využití.

Důvodů, proč tyto stavby chránit, je mnoho. K argumentům historickým nebo třeba uměleckohistorickým můžeme přidat i argument ekologický. Už nějakou dobu se mluví o „vtělené“ energii. Taková stavba má v sobě spoustu této energie, protože na její výstavbu jí bylo také hodně spotřebováno, a pokud ji zbouráme, tak o ni přijdeme. Konverze je ekologičtější než novostavba – jediná skutečně ekologická stavba je ta, kterou nepostavíme. Investora to vůbec nemusí zajímat, ale z hlediska ekologického je vždy lepší budovu využít, i kdyby byla využita pouze nosná konstrukce.

Kotelna v Libčicích nad Vltavou | Foto: Benjamin Fragner, zdroj: VCPD ČVUTKotelna v Libčicích nad Vltavou | Foto: Benjamin Fragner, zdroj: VCPD ČVUT

Jaká konverze vám v poslední době udělala radost, můžete případně uvést i další dobré příklady?

LUKÁŠ: Rád bych pro příklady odkázal na sérii tří publikací Benjamina Fragnera, které od roku 2005 vydává Výzkumné centrum průmyslového dědictví a které představují široký přehled toho, co se u nás v oblasti nového využití podařilo, poslední pod názvem Industriální situace za léta 2015–2020 – i když, samozřejmě, nemohou být úplně vyčerpávající. Nedávno jsem náhodou narazil na přestavbu trafostanice podle projektu studia Laplan, kde se její původní „věcná“ architektura dobře potkává s dnešním minimalistickým vkusem, což bývá u staveb starších často kámen úrazu. Radost ale taky je, když si budova nakonec najde někoho, kdo ji pro svou práci využívá skoro tak, jak byla postavena, a jen, třeba postupně, opraví střechu a fasády – například textilka u Benešova nad Ploučnicí.

Přestavba trafostanice podle projektu studia Laplan | Zdroj: laplan.czPřestavba trafostanice podle projektu studia Laplan | Zdroj: laplan.cz

Jak vnímáte péči o tyto památky u nás? Můžete případně srovnat se zahraničím nebo uvést dobré příklady?

LUKÁŠ: Myslím, že dnes už je to všude na podobné úrovni. Všechny vyspělé země se potýkají víceméně se stejnými problémy. Zvětšuje se tlak na výstavbu, na využití pozemků ve městech, a to následkem ukládání peněz do novostaveb, pokládaných za bezpečné investice. Samozřejmě například v Británii, Francii nebo Německu je delší zkušenost, takže vědí lépe, jaké kroky předem podniknout, ale vcelku si myslím, že je to srovnatelné. 

Máte zmapované, jak toto téma rezonuje ve společnosti? Mění se pohled s mladšími generacemi?

LUKÁŠ: Určitě se změnil základní postoj, opravdu ještě poměrně nedávno byly tyto stavby vnímány paušálně jako něco bez hodnoty, navíc něco ekologicky závadného. Tento názor už ve společnosti nepřetrvává, naopak pozoruji, že se z toho stává módní téma. 

DEPO2015 Plzeň: bývalé depo městské hromadné dopravy dnes funguje jako kreativní centrum. | Zdroj: depo2015.czDEPO2015 Plzeň: bývalé depo městské hromadné dopravy dnes funguje jako kreativní centrum. | Zdroj: depo2015.cz

V posledních letech pozorujeme vzrůstající trend kaváren nebo kulturních center v těchto objektech. Považujete to za vhodnou náplň těchto objektů?

LUKÁŠ: To vždy posoudí ten, kdo je využívá. Kulturní aktivity nebo kavárna a restaurace mají ale často charakter dočasného využití. Jedná se o obchodní nebo marketingový model, který se používá už od 70. let. Budova, která je delší dobu bez využití, v lidech postupně začne probouzet negativní emoce, a tedy klesá i její tržní hodnota. Proto do ní vpustíte umělce, kteří dokážou změnit atmosféru místa. Za nimi začnou chodit další lidé, postupně se to nabaluje, a nakonec se tak změní vztah veřejnosti k původnímu místu. Za nějaký čas umělce vystěhujete, a buď tam vybudujete kanceláře rovnou, nebo budovu zbouráte a vystavíte kanceláře nové. Většinou je to tedy zase způsob, jak zhodnotit pozemek. Samozřejmě lepší je, když stavba zůstane zachována, i když už nebude mít půvab syrové průmyslové budovy.

Bývalá továrna na výrobu skla, ve které je dnes centrum pro současné umění Meetfactory | Zdroj: praha.euBývalá továrna na výrobu skla, ve které je dnes centrum pro současné umění Meetfactory | Zdroj: praha.eu

Co je největší překážkou v péči o tyto památky? Jsou to finance?

LUKÁŠ: Nevím, jestli zrovna finance. Obecně se říká, že opravovat něco je dražší než postavit něco nového, ale to jen proto, že do toho nejsou započítány externality, které už zaplatil někdo jiný. Dokonale budovu opravit do původního stavu, to samozřejmě dnes stojí spoustu peněz, jelikož řemeslná práce je drahá, ale nikdo netvrdí, že se to musí udělat takto. První krok je, že zabezpečíme, aby se budova nezbořila, uklidíme, vyčistíme ji a vpustíme do ní někoho, kdo ji bude umět používat. I tak její cena roste. Otázka nestojí tak, že musím během jedné sezony stavbu dokonale opravit. Můžeme se k tomu postupně dopracovat, ale právě to je ten důvod, proč to nedělají developeři. Ti totiž potřebují rychle otočit peníze a často prodávají stavbu ještě dřív, než ji postaví, a nevyplácí se jim čekat.

Můžete uvést příklad toho, kdy se konverze těchto památek nevydařila?

LUKÁŠ: Napadá mě srovnání dvou mlýnů v Praze. Jsou to parní mlýny postavené několik let po sobě, v podstatě velmi obdobné stavby, konstrukčně i stylově. Prvním je Akciový parní mlýn v Holešovicích, který se developer rozhodl přeměnit na bydlení s výhledem na Vltavu. Před stavbou ale vyrostly budovy, se kterými nikdo nepočítal a které si tam dokázal někdo prosadit, ačkoliv je to záplavové území. Tím pádem se musela změnit náplň z luxusních bytů na kanceláře, i přes to je to ale pořád velký úspěch, ukázkový příklad konverze

Bývalý parní mlýn v Holešovicích dnes slouží jako administrativní budova. | Zdroj: www.classic7.czBývalý parní mlýn v Holešovicích dnes slouží jako administrativní budova. | Zdroj: www.classic7.cz

O několik let později se začalo uvažovat o obdobné budově ve Vysočanech, tzv. Mlýnu společnosti Odkolek (článek o tomto projektu najdete zde). U nich z původní konstrukce zůstala pouze fasáda, za kterou se postavila nová budova. Nevím, jestli to technicky nebylo proveditelné, ale vzhledem k tomu, že jiná technicky obdobná budova stojí, tak je to otázka. Zároveň je to asi lepší, než kdyby z původní budovy nezbylo vůbec nic. Na těchto dvou případech je vidět změna vnímání – industriál už může fungovat jenom jako značka, něco, co přitáhne pozornost. Zároveň na tom vidíme, že pokud neplatí žádná plánovací pravidla, tak se nemůžete spolehnout vůbec na nic.

Projekt Vysočanský mlýn | Zdroj: vysocanskymlyn.czProjekt Vysočanský mlýn | Zdroj: vysocanskymlyn.cz

Jak účinně čelit takovým developerským zásahům? Máme nástroje, jak donutit nebourat?

LUKÁŠ: Problém není v developerech, ti jen dělají svoji práci. Souvisí to s pravidly, které podnikání dáme. Ocitli jsme se v situaci, kdy abychom zajistili existenci alespoň těch nejhodnotnějších staveb, musíme je chránit podle zákona o památkové péči. To ale není úplně ideální stav, budovy se dají chránit spoustou dalších mechanismů, například uzemním plánováním. I stavební zákon má sloužit k zachování kulturních hodnot. Například v momentě, kdy se zavře továrna, první krok by měl být územně plánovací. Vyznačit místo, kde dochází k nějaké změně využití a v ideálním případě vytvořit regulační plán – a už v něm vyznačit stavby, které jsou hodnotné.

Proč se často zdá, že se zájem veřejnosti o tyto stavby vzbudí, až když je budova před demolicí?

LUKÁŠ: Zájem o průmyslové stavby, alespoň u nás, je organizován přinejmenším od 80. let. Na výrazné stavby kouká dnes už druhá generace, která si je jejich hodnot vědoma. Samozřejmě to šlo postupně, nejprve to začali vnímat odborníci, některé stavby se prohlásily za památky atd. Nedá se tedy paušálně říct, že se o ně někdo začne zajímat, až v momentě, kdy není cesta ven. Osobně jsem to poslouchal mockrát, když jsem se pokoušel někoho přesvědčovat. V tom případě ale můžu otevřít knihu, která na hodnotu budovy poukázala před deseti, dvaceti lety. Je ale očividné, že velké emoce lidí a jakási občanská organizovanost se objeví až v momentě, kdy někde stojí bagr. To je normální, společnost takhle funguje, ale není pravda, že by se o to společnost nezajímala, alespoň ta odborná ne. Často má stavba nějaké nadšence kolem, nějaké „srdcaře“, kteří mají tu budovu rádi a měli ji rádi vždy, ale teprve až když je to na spadnutí, tak se vyburcuje i veřejnost a často je to právě to, co budovu zachrání.

Osud textilní továrny Mosilana v Brně je prozatím nejistý. | Foto: Lukáš BeranOsud textilní továrny Mosilana v Brně je prozatím nejistý. | Foto: Lukáš Beran

Můžete vyjmenovat, které z těchto památek jsou momentálně v ohrožení?

LUKÁŠ: S tou změnou vnímání souvisí i to, že se o záměru něco zbořit předem nedozvíte – nikdo už se nepochlubí, že žádá o demoliční výměr… Varováním je, když stavba po léta chátrá – to je příklad třeba ledáren v Praze-Braníku. Velké projekty se ale samozřejmě neutají. V současné době se vede spor o zachování posledního velkého, důležitého, celistvého a původního areálu textilek v Brně – Mosilany. Některé z jeho staveb byly navrženy k památkové ochraně, a rozhodnutí tak asi nakonec bude na Ministerstvu kultury, které zákonnou ochranu uděluje. 

Publikace Lukáše Berana: Industriální architektura: tvůrci a plány | Zdroj: www.kavkabook.czPublikace Lukáše Berana: Industriální architektura: tvůrci a plány | Zdroj: www.kavkabook.cz

Na jaře vám vyšla také kniha Industriální architektura: tvůrci a plány. Můžete prozradit, co v ní najdeme? 

LUKÁŠ: Jde o katalog výstavy, kterou jsme uspořádali minulý rok na podzim v galerii NTK. Dlouho jsme se snažili procházet archivy, abychom dokázali industriální stavby vůbec pojmenovat, zjistit něco nového. Často při tom člověku přijde do ruky něco, co je tak pěkné, že si pomyslí „to by stálo za to vystavit“ – v originále. Nakonec se nám povedlo zapůjčit sedmdesát plánů z třiceti archivních fondů, což je věc nebývalá, protože je to administrativně a technicky náročné. Plány jsme se v knize snažili reprodukovat tak, aby byly čitelné, a je k nim vždy sepsán i krátký komentář, proč byly vybrány a co je na nich vidět. A doprovází je jakási čítanka toho, co se ve Střední Evropě v posledních letech o tématu průmyslové architektury napsalo.

Související

Nová naděje pro chátrající továrny. Liberecký architekt se snaží vrátit zdevastovaným industriálním stavbám lesk a smysl
Interiér a architektura

Nová naděje pro chátrající továrny. Liberecký architekt se snaží vrátit zdevastovaným industriálním stavbám lesk a smysl

Nela Kuhnová - 9. 2. 2021 - 15 min.

Zachránit a nebourat. Ostrava jde příkladem, jak pečovat o chátrající budovy a opět jim vrátit lesk
Interiér a architektura

Zachránit a nebourat. Ostrava jde příkladem, jak pečovat o chátrající budovy a opět jim vrátit lesk

Nela Kuhnová - 10. 9. 2020 - 9 min.

Místo mouky umění. Winternitzovy automatické mlýny v Pardubicích se přemění v sídlo Východočeské galerie
Ostatní

Místo mouky umění. Winternitzovy automatické mlýny v Pardubicích se přemění v sídlo Východočeské galerie

Redakce Czechdesign - 3. 6. 2020 - 5 min.

výstava czd
web expo
SHOP Snoubení
job lab 2024