Klára Peloušková působí jako metodička Katedry designu a asistentka Katedry teorie a dějin umění na pražské UMPRUM. Ve svém doktorském výzkumu se věnuje možnostem strategického designu v kontextu klimatické a environmentální krize a jako konzultantka se účastní projektu Transition Design: A New Challenge for Service and Interaction Design Education (FF MU). „Udržitelný design má mnoho úrovní, od produktového designu až po definování nových infrastruktur,“ podotýká Klára. Jak prakticky využít cirkulární ekonomiky, v čem jsou problematické plány o uhlíkové neutralitě či oddělení spotřeby od ekonomického růstu a jakým směrem posunout uvažování nad obecným vztahem k naší planetě?

Udržitelný design je dnes velmi exponovaný pojem. Nedochází ale v jeho výkladu k nedorozuměním?

KLÁRA: Těch nedorozumění může být spousta. V první řadě jde o to, že udržitelnost můžeme definovat různě a některá její pojetí jsou z hlediska závažnosti klimatické krize dost problematická nebo nedostatečná. Zároveň je udržitelnost často vnímána jako něco, čemu se věnovat můžeme, ale taky nemusíme, jako by bylo možné oddělit „udržitelný design“ od designu produktového, módního nebo třeba digitálního. Tak to ale není, přemýšlení o udržitelnosti by mělo být součástí všech forem a metod navrhování. O designu i o udržitelnosti je třeba uvažovat systémově, a tím pádem i mezioborově.

Klára Peloušková | Foto: Marija Furletova

Existuje podle vás nějaká funkční definice udržitelnosti?

KLÁRA: Klasická definice udržitelnosti vychází z koncepce udržitelného rozvoje, která byla formulována koncem 80. let na půdě OSN. Ta říká, že udržitelný je takový rozvoj, který „uspokojuje potřeby současné společnosti, aniž by ohrozil schopnost budoucích generací naplňovat potřeby své“. A je to právě tato definice udržitelnosti, kterou mnozí odborníci a odbornice z oblasti ekologie nebo ekonomie považují za neudržitelnou. 

I v kontextu designu a architektury se k téhle definici odkazuje, progresivnější proudy teorie i praxe ji ale taky odmítají. Obecně se dá říct, že současná teorie designu se na udržitelnost a ekologii dívá prizmatem Antropocénu. To je sice docela problematický pojem, dobře ale vystihuje skutečnost, že na světě dnes není jediné místo, které by nebylo nějak poznamenáno lidskou činností. A to je problém, protože se na jednu stranu musíme jako živočišný druh stáhnout z centra všeho dění, zároveň ale musíme přijmout zodpovědnost za to, co jsme s planetou udělali a dál děláme. Designové přístupy, které na to reagují, se buď soustředí na potřeby konkrétních komunit a ekosystémů, nebo se naopak pokouší o design v měřítku planety – může jít o návrhy infrastruktur a platforem nebo taky strategických vstupů do různých systémů.

Udržitelný design má různá měřítka

Můžete rozvést, v čem spočívá nedostatečnost té původní definice OSN?

KLÁRA: Ta koncepce vznikla v době, kdy už nebylo možné zavírat před environmentálními problémy oči. Politické a byznysové elity ale potřebovaly, aby zůstal zachován kontinuální růst jakožto základní princip kapitalistické ekonomiky – a zpráva o udržitelném rozvoji tomu šla naproti. Toto pojetí udržitelnosti je dodnes dominantní a je na něm založena třeba i Evropská zelená dohoda nebo CSR (corporate social responsibility) strategie velkých firem. V zásadě jde o snahu natřít konvenční hospodářské praktiky nazeleno, aniž by se jakkoli proměnila logika systému. 

Toto „zelenění“ spočívá hlavně ve využívání technologických inovací, které by měly umožnit oddělení ekonomického růstu od spotřeby energie a materiálu. Je sice jednoznačné, že bez nových technologií se nikam nedostaneme, nicméně už i některé evropské instituce upozorňují na to, že oddělení růstu od spotřeby asi nebude možné, a to například proto, že lidí na světě stále přibývá a zvyšuje se i jejich celková životní úroveň. Navíc z hlediska tzv. „planetárních mezí“, které ohraničují bezpečný prostor pro rozvoj civilizace, už jsme dost za hranou, a to pokud jde o klimatické změny, destruktivní využívání půdy, úbytek biodiverzity, biochemické procesy a chemické znečištění. To samozřejmě neznamená, že bychom se neměli snažit, aby se co nejvíce lidí kdekoli na světě mělo dobře – právě naopak. Asi ale bude nutné změnit způsob, jak hodnotíme prosperitu nebo blahobyt, které jsme si zvykli přepočítávat výhradně na jednotky finančního kapitálu.

Klára Peloušková | Foto: Marija Furletova

To znamená, že tyto ekonomické diskuze o udržitelnosti doprovází i určitý sociální a etický aspekt...

KLÁRA: Ano, nakonec slova „ekonomie“ a „ekologie“ mají obě základ v řeckém oikos, tedy domácnost. Takže environmentální, sociální a etické aspekty rozvoje lidské civilizace patří odjakživa k sobě, byť se je konvenční ekonomie snaží oddělovat a zároveň podřídit svým vlastním zákonům. Existují ale i pojetí udržitelnosti, která naopak odmítají redukovat materiální, kulturní nebo sociální hodnoty na hodnotu ekonomickou a snaží se k civilizačním problémům naší doby přistupovat komplexně. I mezi všemi možnými „zelenými“ dohodami najdeme takové, které environmentální a zároveň sociální udržitelnost spojují s nutností ekonomické transformace – u nás je to například nedávno publikovaná Nová dohoda, kterou zpracovala nezisková organizace Re-set. A pak taky existují přístupy, podle kterých vůbec nemá smysl se o „udržitelnosti“ bavit, protože lidstvo je zkrátka závislé na konečných zdrojích a nespotřebovávat „nic“ prostě nejde.

I přesto je však cirkulární ekonomika zřejmě nejprogresivnějším současným modelem udržitelnosti. Jaká je její základní koncepce?

KLÁRA: Cirkulární ekonomika je založena na myšlence, že veškeré výrobní procesy, které obvykle odpovídají lineárnímu modelu „od kolébky do hrobu“, převedeme na cyklický model „od kolébky do kolébky“. Teoreticky by tak mělo dojít k eliminaci odpadu: rozložitelné odpady příroda absorbuje a „technické“ odpady budou využity jako surovina pro další výrobu. Koncepce oběhového hospodářství obvykle zdůrazňují také opravitelnost, trvanlivost nebo opětovné využití produktů. Klíčovým nástrojem těchto postupů je pak posuzování životního cyklu (Life Cycle Assessment), které poskytuje informace o tom, jakou environmentální zátěž představují jednotlivé části výrobního procesu, používání nebo likvidace věcí a materiálů. U nás se této problematice věnuje např. organizace INCIEN, agentura Cyrkl nebo Ústav chemie ochrany prostředí na VŠCHT.

Klára Peloušková | Foto: Marija Furletova

Napadá vás nějaký příklad, na kterém by bylo možné popsat principy i limity cirkulární ekonomiky?

KLÁRA: Takovým klasickým příkladem jsou třeba bioplasty. Obecně jde o plasty vyrobené z organických surovin, jako je třeba kukuřice nebo cukr, a čistě teoreticky by se tak dalo předpokládat, že jde o materiály, které se v přírodě rozloží a nezanechají po sobě žádnou stopu. Bioplastů ale existují stovky a posouzení životního cyklu u nich může dopadnout velmi různě. Plodiny, ze kterých se tyto plasty vyrábí, mohou být pěstovány velmi nešetrným způsobem, a ani s jejich rozložitelností to není tak jednoduché. Některé bioplasty se nerozloží a jsou pouze recyklovatelné, některé se rozkládají jen velmi pomalu a mohou se rozpadat na škodlivé mikroplasty a některé jsou sice biodegradabilní a kompostovatelné, ale mnohdy jen v průmyslových kompostárnách a jen za určitých podmínek. Infrastruktura pro nakládání s bioplasty u nás prakticky neexistuje, a protože nepatří do žlutých kontejnerů a většinou ani do hnědých, končí přinejlepším ve spalovnách a přinejhorším na skládkách nebo v oceánech. Pořád jde samozřejmě o důležitou sféru materiálového výzkumu, je ale potřeba o těchto inovacích přemýšlet komplexně a v návaznosti na různé logistické a infrastrukturní sítě. Cirkulární ekonomiku tedy musíme podporovat, jak jen můžeme, předpona „bio-“ ale sama o sobě ještě nic neznamená.

Napadají vás samotnou nějaké rady, jak se k udržitelnosti postavit v každodenním životě?

KLÁRA: Obecně zastávám postoj, že individuální odpovědná spotřeba v globálním měřítku nic neřeší. Sama se snažím žít v rámci možností šetrně, myslím si ale, že nejdůležitější je podporovat ekologické myšlení a přístupy tam, kde jako členky a členové společnosti působíme nejvýrazněji: v práci. A jedním dechem dodávám, že to platí jen tehdy, když k tomu máme vhodné podmínky. Je samozřejmě nesmysl chtít po kurýrovi Woltu, aby jezdil na kole místo autem – čímž se vracíme k sociální rovině udržitelnosti.

Životní cyklus produktu 

Je podle vás tlak na osobní environmentální odpovědnost příliš vysoký?

KLÁRA: Myslím, že ano. Jednak tím odvádíme pozornost od zásadnějších problémů a jednak je podle mě tento přístup exkluzivní a asociální. „Udržitelný“ životní styl si může dovolit jen malé procento lidí a ti ostatní se pak logicky nemohou s environmentálními tématy ztotožnit. Údajně všespásná dynamika nabídky a poptávky nám tu příliš nepomůže, protože „zelený konzumerismus“ vede spíše k vytváření stále zelenějších marketingových strategií a ekologických výrobků pro majetné, než aby se tyto produkty stávaly běžně dostupným standardem.

Klára Peloušková | Foto: Marija Furletova

Pokud se na udržitelnost podíváme z globálního pohledu, myslíte si, že se v posledních pěti letech trh v této otázce výrazněji posunul?

KLÁRA: Myslím, že ano. Souvisí to jak s výraznějším povědomím o environmentální krizi mezi veřejností, tak s politikami a ekonomickými pobídkami vyplývajícími třeba ze zmiňované Evropské zelené dohody. Globální firmy na to reagují a běžně dnes prohlašují, že chtějí v krátké době dosáhnout uhlíkové neutrality. IKEA třeba oznámila, že hodlá nejen uhlíkové neutrality, ale úplné cirkularity dosáhnout do roku 2030. S těmito sliby to ale není tak jednoduché. Pokud jde o uhlíkovou neutralitu, tak v principu se firmy nebo státy zavazují k tomu, že vypustí do atmosféry jen tolik CO₂, kolik z ní dokážou odčerpat – třeba výsadbou lesů nebo pomocí speciálních technologií. Jenže stromy rostou desítky let a často hoří a technologie zatím nejsou běžně dostupné. Mnohdy se navíc jedná o různé pochybné finanční transakce, kdy firma reálně se svými vlastními emisemi nic nedělá a jen zaplatí někomu jinému, aby jich třeba vypustil méně. Takže zase, technologie na odčerpávání CO₂ z atmosféry a jeho ukládání třeba pod zem nebo do nových stavebních materiálů potřebujeme, ale heslo „uhlíková neutralita“ samo o sobě ještě nic neznamená.

Zmínila jste velké mezinárodní firmy. Napadá vás nějaký tuzemský projekt, který vnímá cirkulární ekonomiku jako jeden z hlavních aspektů svého podnikání?

KLÁRA: Osobně si cením projektů, jako je třeba Textile Mountain. Myslím, že je to skvělý příklad systémového uvažování – podnik Lenky Vackové se nesnaží nahrazovat jeden materiál druhým a přidávat do oběhu nové věci, ale zaceluje mezery ve výrobních a distribučních řetězcích, čímž umožňuje využít na maximum to, co už existuje. Řekla bych ale, že velká část zajímavých designových projektů se odehrává mimo podnikatelské prostředí. Vážím si třeba projektů sociálních inovací v knihovnách, které vznikají na Katedře informačních studií a knihovnictví FFMU, nebo aktivity slovenského kolektivu architektek a socioložek Spolka, který se zabývá mimo jiné péčí v kontextu veřejného prostoru a městského plánování. Zmínila bych taky festival Uroboros, na jehož platformě probíhají spekulace o budoucnostech v souvislosti s rozvojem technologií, nebo galerii VIPER, která svým programem vystupuje z úzce vymezeného prostoru architektury a naopak do tohoto kontextu přináší přemýšlení o infrastrukturách, trhu, ekosystémech a podobně.

Není třeba do oběhu přidávat nové věci

Působíte mimo jiné jako metodička Katedry designu na pražské UMPRUM. Jak vnímáte současný vysokoškolský vzdělávací systém? Je podle vás edukace budoucích designérů a designérek v rámci systémového a mezioborového uvažování dostatečná?

KLÁRA: Pokud jde o české prostředí, tak myslím, že se situace postupně zlepšuje, ale máme rozhodně co dělat. V zahraničí se dnes často setkáváme s tím, že zatímco bakalářské programy mají podobnou strukturu jako ty naše – tedy že se odvíjí od zavedených specializací, jako je produktový design nebo grafický design –, tak ty magisterské bývají koncipovány experimentálně a mezioborově. Vznikají tak programy, jako je environmentální design, sociální design nebo politická architektura. V ideálním případě přitom nejde o nějaké další specializace, ale naopak o snahu oborovou specifičnost rozostřit – což je podle mě do budoucna nezbytné. Zároveň u nás vidím velký potenciál, pokud jde o studující. Na UMPRUM, FaVU i MU se setkávám s velkou motivací se těmito tématy zabývat, zároveň ale vnímám, že se studujícím nedostává vždy takové podpory a pomoci, jakou by potřebovali. A na tom musíme zapracovat.

Klára Peloušková | Foto: Marija Furletova

Co je tedy důležité ve vzdělávání podchytit, pokud jde o přemýšlení o udržitelnosti?

KLÁRA: Rozhodně bychom studující měli v uvažování o těchto tématech podporovat a nabízet jim dostatek příležitostí k tomu, aby mohli svůj zájem rozvíjet. Určitě bychom měli zprostředkovávat informace o životním cyklu produktů a materiálů, zároveň by ale mělo být jasné, že nejde jen o produkty jako takové, ale i o systémy mnohem většího měřítka, jako jsou ekonomické mechanismy, dodavatelské řetězce, řetězce zpracovávání odpadu apod. Měli bychom studujícím umožnit, aby se k problémům současnosti vztahovali v různých měřítcích a z různých perspektiv – nemusí z nich být jenom návrháři produktů a staveb, ale třeba konzultanti*ky a tvůrci*kyně strategií, které budou designovat spíše nehmotná pravidla a systémy na institucionální úrovni. Myslím, že právě nacházení těchto nových rolí bude v rámci „designu pro udržitelnost“ obzvlášť důležité.