Obyčejná, a přesto elegantní. Stařenka vytvářela originální ornamenty, kterými zdobila zdi vesnických domů a loucké kapličky z 18. století. S velkou vášní a odhodláním předávala ve svých malbách lásku, tradici a eleganci pro lepší svět. Její umělecké dílo prostým, ale krásným způsobem propojilo minulost s přítomností a zanechalo pozitivní odkaz do budoucnosti.
Jakápak já jsem umělkyně
Paní Anežka Kašpárková se na sklonku života proslavila po celém světě. Až do své smrti v devadesáti letech malovala květinové vzory svou oblíbenou ultramarínovou modrou na kapličku a domy svých sousedů v obci Louka. Práci na zkrášlování kapličky věnovala posledních čtyřicet let svého života.
Začínala jako samouk. Ze začátku malovala talíře, slámová vajíčka a vánoční ozdoby. Pak převzala štafetu malování na zdi kapličky. Sama říkala, že malování převzala po jisté paní Maňákové. Pro dokončení své práce neváhala ani v devadesáti letech vylézt na lešení či žebřík a malovat klidně i za chladných dní na začátku jara.
Zájem o její tvorbu ji vždy překvapoval. Necítila se být umělkyní. „Jakápak já jsem umělkyně! Akorát mě to baví a chci pomáhat trochu ozdobit svět,“ říkávala. Paní Anežka malovala s láskou a za své dílo si nikdy nenechala zaplatit ani korunu. A i když ji časem už bolela záda a třásla se jí ruka, nikdy se svého poslání nevzdala.
Neváhala ve svém věku ani vylézt na lešení. | Zdroj: Obec Louka
Taková kvítka ani nerostou
Na zdi starobylé kapličky malovala paní Kašpárková štětečkem namočeným do modrého ultramarínu. Jde o barvu, která se pro lidové vzory tradičně používá na Slovácku. Je velice drahá, ale také velmi kvalitní. Na zdi vydrží až dva roky.
Jak mají správně ornamenty vypadat, si paní Anežka vyhledávala sama. Inspirovala se tradičními květinovými vzory Slovácka. Jejich konečnou podobu si však přizpůsobovala podle sebe. Říkávala, že taková „kvítka“, která ona maluje, ani neexistují. Ornamenty nanášela štětečkem na nově nabílenou zeď rovnou od ruky. Byly tak pokaždé trochu jiné a kaplička měla vždy jinou podobu.
Pro lidové vzory jen vznešenou barvu
Oblíbená barva paní Anežky, ultramarín modrý, má velmi zajímavou historii. Jde o jeden z nejdražších pigmentů, které byly kdysi na trhu k dispozici. Ve středověku byla tato velmi vzácná barva získávána drcením polodrahokamu lapis lazuli a její výroba byla velmi náročná. Polodrahokam se těžil pouze na území dnešního Afghánistánu v oblasti za Středozemním mořem. Odtud také název barvy složený z latinského „ultra“ (nad, dále, tedy přeneseně i za, zpoza) a „mare“ (moře). Byl často vyhrazen pro malby královských a církevních osobností.
Dnes se ultramarín modrý vyrábí uměle a je k dispozici v různých formách, včetně akrylových a olejových barev. Je běžně používán v umění, designu a módním průmyslu. Je to oblíbená barva pro vytváření klidného a elegantního vzhledu.
Tradice ornamentů na zdi i na podlaze je pro Slovácko typická
Malování ornamentů na zdi domů má svoji mnohaletou tradici. Vzniklo pravděpodobně na začátku 19. století, kdy domy neměly klasická kamna s komíny, ale kouř z kamen unikal otvory ve stropech a zdi byly plné šmouh od sazí. Hospodyňky se je proto snažily zamalovat bílou barvou. Na některých místech ale šmouhy stále prosvítaly a tak na ně hospodyně začaly malovat ornamenty v různých barvách. Na Slovácku převažuje barva modrá.
Ornamenty na zdech domů jsou dlouholetou tradicí. | Foto: Archiv NF Moravská krása
Kromě zdí zdobily ženy originálními ornamenty hliněné podlahy před domy a oblíbená místa kolem křížů a kaplí. Bohatě zdobené ornamenty vykropovaly vodou a sypaly pískem. Barevné provedení vzniklo např. sypáním rozdrcených cihel. Takto vykropené vlnovky nebo rostlinné ornamentální tvary na podlaze či chodníku za několik hodin uschly a sypaný písek se brzy rozmetal. Přesto ženy každou sobotu nebo neděli a o svátcích vzory pravidelně vykropovaly a vysypávaly. Pro kropení se užívalo jednodušších motivů – rybí šupinky, osmičky a splétající se stromy. Při sypání se kombinoval ornament rostlinný s geometrickým motivem. U větších ploch se užívaly rostlinné a květinové dekory (růže, jablíčka, karafiáty), ale i srdíčka a ptáčci.
Stejně jako malování ornamentů na okenní tabulky nahrazovalo záclony, tak kropení podlah připomínalo ornamentální vzory koberců.
Malovaná kaplička má kouzelný zvon
Kaplička se zvonicí v obci Louka byla postavena po rekatolizaci místního obyvatelstva, které bylo do té doby převážně protestantského vyznání. Přesné datum výstavby není známo, ale předpokládá se, že to bylo na počátku 18. století.
Lidé si vážili nejen kapličky, ale také zvonu z roku 1715, protože už od pradávna věřili, že je kouzelný a jeho zvonění odhání krupobití. Dnes už zvon v kapličce jen oznamuje úmrtí některého z obyvatel Louky. Ostatní funkce plní zvony v kostele. Místní se o kapličku hodně starají. Každé jaro opravují kazy na omítce i na její výmalbě. Opravu vždy zajišťují rodiče dětí, které čeká v květnu první svaté přijímání v sousedním kostele, a každé dva roky dostane kaplička nový bílý nátěr.
Kaplička nezůstane bílá. Paní Anežka má své následovníky. | Zdroj: Obec Louka
I když paní Anežka už zemřela, její odkaz žije dál. Její nadšení a láska ke „zkrášlování světa“ jsou inspirující a proto má i její umění následovatelku. O dominantu Louky se tak místní obyvatelé bát nemusí. V díle paní Anežky teď pokračuje její neteř Marie Jagošová.
