,,Těstosteron“, ,,les is more“, ,,žena za DJ pultem“ — v sítotiskové dílně na pražských Vinohradech se převážně na trička tisknou zdánlivě nahodilé ilustrace. Ve skutečnosti jsou ale tyto slovní i vizuální hříčky o společnosti vypovídající sondou do naší kultury. Streetwearovou značku Knedlo Zelo Wear aktuálně tvoří spoluzakladatel, akademik a ilustrátor Jakub Novotný s textilní designérkou Zuzanou Vápeníkovou. Zkratkově ,,KZW“ je specifickým počinem v mnohém, ale především díky bezpočtu přesahových aktivit se dostává mimo mantinely tradiční značky oblečení. Sám Jakub přiznává, že v rámci projektu neodděluje osobní stránku od pracovní — proto se v rámci KZW věnuje skateboardingu, veřejnému prostoru i vizuálnímu smogu. A nejlépe všemu najednou.
Z Tábora do Prahy
Jakube, jak dlouho trvalo KZW dostat se do aktuální formy? Kdy a s jakým záměrem značka vznikla?
JAKUB: Celý projekt vznikl někdy kolem roku 2011. Byli jsme parta tří kamarádů z táborského gymplu: já, Pavel Primas a Štěpán Klíma. Tehdy jsem ještě chodil s budgetem 200 korun do copycentra, kde mi obrázek tiskli na nažehlovací fólii, která se samozřejmě hned seprávala. Štěpán pak přišel s tím, že má přístup k lisu na linoryt, se kterým jsme v tu dobu neměli žádné zkušenosti. A ačkoliv nám to ze začátku přišlo limitující, začalo nás to bavit — už jen kvůli tomu, že ta práce s linem je skoro až meditativní.
Tak jsme pokračovali — do roku 2014 to bylo takové volnější, později jsme našli v Táboře prostor, který jsme mohli využívat o víkendech. Pomalu jsme spouštěli prodej a vznikl první provizorní e-shop — to byla především zásluha Štěpána. Já do toho projektu vkládal nápady na designy a to samé Pavel. Tak jsme to skládali dohromady. V roce 2015 nastal zásadní milník — já už tehdy žil v Praze a právě tady se nám naskytla možnost vlastního prostoru. Byla to taková dvougaráž kousek odsud, opět s půjčeným lisem, protože jsme si nemohli dovolit investovat do vlastního.
Začínali jste na linorytu, a ačkoliv dnes už používáte technologii sítotisku, působí některé motivy stále linorytím dojmem. Jakým technologickým vývojem jste během těch let prošli?
JAKUB: Obecně se tam objevovalo spoustu technologických limitů — postupem času jsem přicházel na to, že s linorytem nemohu zpracovávat žádné specifické zakázky. Sítotisk jsem sice vždy zkusit chtěl, ale začalo to být čím dál akutnější — zvlášť když jsem byl na konci vysoké školy a chtěl jsem se Knedlo Zelo Wear věnovat plnohodnotně. S linorytem jsem zkrátka nemohl odpovídat na vznikající poptávku. Byl jsem váhavý, ale pak se to potkalo — s kluky z HUO, kteří měli zařízení na sítotisk, ale zase neměli vlastní prostor. Tak jsme se spojili.
Kdo se během let na vývoji podílel?
JAKUB: Štěpán z projektu později odešel kvůli svým vlastním projektům a Pavel se těsně poté odstěhoval do Itálie — takže od roku 2016 jsem na to byl víceméně sám. Další čtyři roky mi občas někdo nárazově vypomáhal, ale to bylo spíše na přátelské bázi. Když jsem toho tiskl víc, oslovil jsem kamarády: ,,Nemáš čas?“ ,,Vezmu pivka!“ Měl jsem pocit, že to zvládám, ale zároveň mě ta práce zaměstnávala natolik, že jsem neměl prostor na nějaký vývoj a aktualizaci motivů. V ten moment se stalo, že mě moje přítelkyně propojila se Zuzkou, slovo dalo slovo a od roku 2020 tady spolu makáme. Zuzka od té doby řeší celou výrobní stránku a já se mohu více zaměřit na marketing a kreativní práci. Ale samozřejmě když je toho víc, tiskneme spolu.
Kultura logotypů
Co do Knedlo Zelo Wear promítáte? Jaký je váš osobní background?
JAKUB: Já jsem studoval blízkovýchodní studia, tedy ne zrovna výtvarný obor. Skrz tohle zaměření jsem ale hodně cestoval — Turecko, Libanon, Palestina, jeden semestr jsem strávil v Jordánsku. Pak jsem nedodělal doktorát, v tu chvíli jsem se už naplno věnoval Knedlo Zelo Wear a nezbyly síly na jeho dotažení. A je to možná takový zdánlivý paradox, že se ve výsledku věnuji projektu, který je po té tematické stránce ryze český, a přitom se hodně opírám o svoji zkušenost s cizími kulturami — což tam explicitně nemusí být tolik vidět. Strávit hodně času někde, kde je to pro nás svým způsobem „jiný“, umožní člověku hodně vnímat momenty v té své kultuře, kterých by si předtím nevšiml. V tom je taková nepřímá inspirace. Z čeho ale čerpám především, je můj background ve skateboardingu, kterému se věnuju od 12 let a všechny mé cesty na Blízký východ a do Severní Afriky s tím byly spojené. O komunitě ve skateboardingu jsem psal jak diplomku, tak i dizertačku.
Ve vašich motivech je patrné jakési zesměšnění konzumu, až kritika kapitalismu, můžeme to takhle nazvat? Vznikají motivy čistě náhodou – jak vás napadnou, tak to je?
JAKUB: Můžeme, motivy sbírám v každodenních reáliích, antropologických i sociologických tématech — to je ten základní vtípek, ale někdy tam propašuju i hlubší sdělení. Nemusí být ani vidět na první pohled, ale já ho tam mám schované. V nějakém uvažování o společnosti, prolínání globálního a lokálního. Je to ale dost náhodné. Vzorec je takový, že mi to tak šrotuje v hlavě, podívám se na nějaký nápis a hned vymýšlím přesmyčku. Většinou se jedná o věci, u kterých si uvědomuji, že na člověka ve veřejném prostoru útočí — velkým značkám se člověk nemůže nijak vyhnout. Je to v podstatě i můj způsob, jak se vypořádat s tou všudypřítomnou reklamou a vizuálním smogem.
Jaksi estetický konzum
Nemáte vlastně pro tu estetiku konzumu ve výsledku slabost? Kdy je vizuální smog svým způsobem estetický?
JAKUB: Pro mě je to velké téma. Mě bavil především ten moment u techniky linorytu: vzít takovou v podstatě ošklivou věc a protáhnout ji tím archaickým médiem. Měl jsem pocit, že beru něco, co je svým způsobem agresivní, a nějak se s tím vypořádávám. Ručně, rydlem do lina, zjemním estetiku. Probíhá tam dejme tomu apropriace témat a tradičních motivů vizuálního smogu. Nemůžu říci, že je mám rád, ale našel jsem zálibu v tom ty věci dolovat. V čem ale opravdu nedokážu najít ani minimální zalíbení, je ten jaksi globalizovaný hyperkapitalismus. Když vidím některé obchodní centrum, přijde mi spíš smutné. Baví mě spíše to prolínání. Taková spoušť v tomhle zájmu pro mě byly vietnamské večerky. Kolem roku 2015 začala asijská estetika v západní módě více rezonovat a mě zaujalo nad tím uvažovat lokálně — tu obdobu asijského vlivu jsem našel právě ve večerkách. To byl první projev, co se vizuálního smogu týče, předtím to bylo takové nesmělejší. V nějaké formě to v mém rukopisu bylo přítomné už předtím, ale vyloženě tento směr to nabralo po té kolekci v roce 2015.
Kolekce vychází z vizuální ledabylosti vietnamských večerek. | Foto: Štěpán Klíma / KZW
Na trhu figurujete už přes deset let. Na jakých motivech jste začínali? Snažíte se je proměňovat i v závislosti na společenských aktualitách?
JAKUB: Po nějakém čase mě napadlo dosavadní linoryty přeskenovat a tisknout je na sítu. Mezi držáky patří ,,nonstop herna bar káva“ a ,,fitness, bitch“ — ačkoliv to už bych dnes asi nenavrhnul. Byla po tom nějaká poptávka, nakonec se to vybralo i jako jeden z motivů na porcelán ve spolupráci s Nalejto. Ale já bych to sám od sebe nevybral. Sice to vyloženě urážlivé není, ale rozumím tomu, že to může být chápáno jako body shaming. Asi jsem také citlivější a dávám si pozor, aby ty motivy nezesměšňovaly někoho slabšího nebo znevýhodněného. Zároveň nechci ten humor zjemňovat.
V rukopisu KZW lze rozeznat protínání lokálního a globálního. | Foto: Michal Urna Ureš
Tedy máte stanovenou v humoru nějakou hranici?
Jakub: Ta hranice je taková fluidní. Je pár vtipů, které jsme nevytiskli, protože by mohly být chápány třeba sexisticky. Mě to někdy vůbec nenapadne. Je to o situaci, člověk se vždy ohlédne a řekne si, že to mohlo být citlivější. Myslím, že tohle mám zas propojené díky cestování do muslimských zemí, člověk pak tak nějak nasákne pochopení skrz bílé stereotypy a vnímání kolonialismu.
Z textilu na porcelán
V minulém roce jste navázali spolupráci s NALEJTO — porcelánovou dílnou. Usilovali jste o promítnutí do jiného materiálu delší dobu, nebo tato příležitost přišla z čista jasna?
JAKUB: Pro nás to doopravdy byla vysněná spolupráce. O vymanění ze škatulky textilu jsem hodně přemýšlel, ale nikdy ne dostatečně důsledně. Občas jsem dělal i jiné práce, například návrhy etiket na víno a cider. Dlouho jsem textil měl ale daný, ve výsledku se ale všechno nemusí tisknout jen na trička. Lidé mě stále oslovovali i v rámci merchů, a protože vidí, že dělám trička, jiné médium je ani nenapadne. Pak přišla Lenka s tímhle nápadem a se svým týmem udělala první kampaň. Najednou jsme to pustili ven a talíř ,,atmosféra u stolu byla je hustá“ se hned vyprodal. To nás samozřejmě namotivovalo k další spolupráci, takže se z toho stává něco dlouhodobějšího. Na porcelán jsme vybírali vlastně z již existujících motivů, spousta z nich se na něj hodí i mnohem víc než na textil.
Spolupráce s NALEJTO a streetwearové značky Knedlo Zelo Wear. | Foto: Aleš Král
Merch je sám o sobě dost specifická skupina produktů. Jak ho koncipujete? Jde stmelit s autorským rukopisem?
JAKUB: Sami o sobě propagujeme pouze naše autorské, hotové výrobky. Vlastně k nějaké širší nabídce služeb — návrhu merche a tisku na zakázku — se nedá v podstatě dostat, nedá se to vygooglit. Ta nějaká dosavadní škála přišla dost organicky. Zatím jsme měli štěstí na příjemné spolupráce, lidé vesměs věděli, co děláme, a chtěli tam mít otištěný náš rukopis. Tak jsme s tím i pracovali.
Nedávno jste navázali spolupráci s multidisciplinární designérkou Yarou Abu Atayou. Společně jste vytvořili merch charitativního rázu. Jak celá spolupráce vznikla a proběhla?
JAKUB: Na podzim loňského roku mi v hlavě utkvěla myšlenka vytvořit benefiční merch pro Palestinu — je to přeci jen země, kterou jsem navštívil a mám tam i nějaké přátele, takže to pro mě bylo do značné míry osobní. Měl to být i statement proti zarytému sionismu, který je bohužel častý i u liberálně smýšlející části české populace. To, že odsuzuji brutální útoky na civilisty ze strany Hamásu, je snad zřejmé, ale rozhodně jsem proti názoru, že Izrael je demokratický stát, který se jen brání „barbarským“ útokům. Podle mě je to koloniální mocnost, která za liberálně-demokratickou fasádou zneužívá svých privilegií a utlačuje nativní obyvatelstvo. A co především nemůžu vystát, je neustálá dehumanizace Palestinců, se kterou se u nás běžně setkáváme. To přesvědčení, že jsou všichni do jednoho fanatici a teroristi. Proto pro mě bylo povzbuzující slyšet hlasy konkrétních lidí z Palestiny, kteří žijí mezi námi a dokážou situaci přiblížit ze svého pohledu.
Jedním z nich je právě i Yara Abu Aataya, jejíž výpovědi ale bohužel prokazatelně narazily na cenzuru místních mainstreamových médií. Toto nefér jednání vůči Yaře, její odvaha a fakt, že je tzv. z oboru, pro mě byly impulsem k tomu, abych ji v rámci plánování benefičního merche oslovil s nabídkou spolupráce. Dohodli jsme se, že Yara mi poskytne své dětské kresby (a kresby svých sourozenců) a fotografie z jejího raného dětství v Gaze. Já z jejich kombinace následně vytvořil grafiku a do kompozice jsem přidal úryvek básně palestinského spisovatele Rafeeta Alareera, který zahynul loni v prosinci během bombardování Gazy. Pak jsme natiskli první vzorky a spustili předprodej s tím, že profit půjde z poloviny Lékařům bez hranic a z poloviny příbuzným Yary, kteří se potřebují dostat z bezprostředního ohrožení života.
| Zdroj: Archiv Knedlo Zelo Wear
Nejspíše se jednalo o moment, kdy se po dlouhé době (ne-li poprvé) v KZW projevil váš zájem o Blízký východ. Jaké ohlasy spolupráce vzbudila?
JAKUB: Nějaké náznaky mého zájmu o Blízký východ se u KZW projevily už v minulosti, třeba když jsem byl během práce na diplomce v Jordánsku a tisknul jsem místně laděné linoryty na textil v jednom ammánském grafickém studiu. Spolupráce s Yarou je ale skutečně první ucelenější projekt, který explicitně odkazuje na můj studijní background. Jestli v této linii budu nějak pokračovat dál, to ještě nevím. Zatím to spíše vnímám jako mimořádnou věc podnícenou mimořádnými událostmi. Ale rozhodně mě velmi baví pracovat a arabskou typografií a s určitou, zjednodušeně řečeno, orientální vizualitou. Ohlasy na benefiční merch jsou pozitivní a množství prodaných kusů nás příjemně překvapilo — na vybrané účely se nám díky tomu podařilo získat přes 100 000 Kč.
Na jaký textil konkrétně tisknete? Zajímá vás jeho původ?
JAKUB: Aktuálně používáme trika od značky neutral, která se vyrábí v Indii, ale podle všeho v humánních podmínkách, na čemž si ta značka dává záležet a velmi se tím prezentuje. Výroba je fér a má všechny možné certifikáty. Od nich tedy používáme 90 % textilu a nabízíme je i klientům — jsou přece jen dražší, ale zase to je prostor pro vyšší marži. Když hodně tlačí na cenu, nabízíme alternativy. Tahle trika používáme tak 3—4 roky a co se ceny týče, dlouho jsem byl nesmělý a měl tendenci ty ceny držet hodně nízko. Stále nejsme ve fázi, že bychom si mohli dovolit textil vyrobený v Evropské unii — ceny triček by šly až přes tisíc korun a nejsem si jistý, jestli vůbec chceme být nějaký posh brand. Ale cenotvorba je vždycky boj sama o sobě. To samé se týká upcyklace — tam je ta cena neudržitelná kvůli náročnosti práce, která je s tím spojená. Mě ale obecně hodně baví sekáčové kousky hledat, přetvářet se je snažíme stále, akorát je nabízíme pouze v rámci pop-upů, na e-shopu to nedává moc smysl.
Většinu motivů tiskne KZW na bílá trička. | Foto: Jakub Novotný / KZW
Příklad upcyklingu — obnovování kusů oblečení ze second handu. | Foto: Jakub Novotný / KZW
Prizmatem skateboardingu
S ohledem na vaše propojení s reklamou a veřejným prostorem, jaké jsou přesahy Knedlo Zelo Wear? Točíte videa...
JAKUB: Videa vznikají hlavně díky našemu přátelství s Javierem Varillasem, který tak samovolně vstřebal vizi Knedlo Zelo Wear, jak estetiku, tak způsob přemýšlení. Ačkoliv je povoláním fyzik, naučil se dělat videa a hledá v nich právě kontakt vizuality s veřejným prostorem. Důležitým elementem je opět skateboard, který přece jenom vstupuje do prostředí zase nějak jinak než ti běžní uživatelé. Zároveň je to něco nevítaného. V posledním videu, které se týká brněnské Vaňkovky, se prolíná zašlé ošklivé nádraží s naleštěným hypermarketem. Zase je paradox, že video nemá úplně pevné publikum. Skejťáky spíš zajímají videa, kde je vysoká úroveň skateboardingu, což v našich videích je průměrná. Je to hodně kreativní, ale z hlediska těch triků to není žádná extra třída. Co se týče marketingu, tak do toho vkládáme hodně času, je to zase věc té mojí osobní vášně.
Třeba i navázaně na skateboarding, jaké další aktivity jsou s KZW spojené nebo jsou vám v něčem blízké? S předsudky vůči skateboardingu se potýkají i architekti z U/U studio.
JAKUB: Další napojení je hlavně na festival Transforma, kde působím jako jeden z organizátorů. Pak, nedávno České Budějovice získaly titul Evropského hlavního města kultury pro rok 2028, my jsme jim vytvářeli merch a já tam současně kurátoruji jeden urbanisticky laděný projekt spojený se skateboardingem. Donedávna byl skate vnímaný jako vandalismus — my se to snažíme naopak pojímat tak, že využíváme opomíjená zákoutí města, kam vracíme život, což je nějaká obecnější vize zdravého města. S Martinem a Jirkou z U/U studio se znám skrz skateboarding už dlouho, sdílíme v podstatě ten samý diskurz. Před lety jsme spolu dokonce vyjeli na takovou skejťáckou konferenci do Londýna a Malmö — to je platforma pro skejťáky, kteří jsou zároveň akademici, sociologové, architekti. Doteď je to pro mě zásadní věc.
Prolínání zašlého ošklivého nádraží s naleštěným hypermarketem. | Zdroj: You Tube
Ale to zase narážíme na to, že co se KZW týče, nemám oddělenou osobní rovinu od té pracovní, tedy se ty aktivity nedají úplně odpojit — největší pojítko mezi KZW a těmito dalšími aktivitami, které se týkají toho veřejného prostoru, je právě skateboarding. Od začátku jsem chtěl, aby tam nějak figuroval, ne aby to byl explicitně skate brand, ale aby to tam bylo nějakým způsobem přítomné.
Už je sice pozdě i na to nejopožděnější pfko, ale stejnak: co přejete Knedlo Zelo Wear do roku 2024? Na čem budete pracovat?
JAKUB: Letos se určitě chceme více věnovat edukační složce, která ke Knedlo Zelo Wear loni přibyla — pořádání workshopů. Je to fakt skvělé a chytlo nás to. Běžně míváme stánky na festivalech, kam bereme síta, což je taková demoverze. Teď jsme to ale začali dělat v trochu větším formátu, kdy s nějakou menší skupinkou trávíme celý den, líp se poznáme a víc je můžeme provést do hloubky toho procesu. Zatím jsme workshopy dělali spíše v řádu jednotek, takže to ještě není tak ustálené, ale právě po těch několika zkušenostech bychom v tom letos rádi pokračovali.
