94 miliónů tun. Množství, které šokuje každého a přitom nejspíš ne dostatečně. Zjištění, kolik ročně pálíme oblečení, se dotklo Milana Flíčka, letošního absolventa Královské dánské akademie umění. Jako hrdý Čech a fashion designér se opřel o aktivistický čin Jana Palacha a spolu s otázkou spotřebitelské odpovědnosti ho promítl do roviny módy. Představujeme projekt na hraně designu a aktivismu křičící „F*CKING STOP BURNING CLOTHES!“.
Respekt k historii je součástí Milanova rukopisu již nějakou dobu a možná právě to mu vloni přineslo vítězství v Best in Design.
Cestu k fashion designu mu prý předurčila maminka. Když zjistila, že ho čeká, cestou domů si koupila šicí stroj. Milan na něm poté prošil celou střední. Jeho cesta z Třeboně pak vedla rovnou do kolébky módy všech gentlemanů, Anglie. Na vysněnou Arts University Bournemouth vzpomíná jako na tvrdou školu doslovné módy, ale i jako na místo vytvářející nepříjemnou konkurenci. S brexitem by mu jeho nadcházející pobyt ve Velké Británii spíš přitížil, proto se rozhodl pokračovat ve studiu v dánské Kodani na programu Fashion, Clothing and Textiles; New Landscapes for Change.
Designér, udržitelnost a spotřebitelé
Jaký je rozdíl mezi britskou a dánskou výukou módy co se udržitelnosti týče?
MILAN: Udržitelnost je docela podstatný rozdíl. V Anglii se v podstatě vůbec neřešila, a pokud ano, byla to třeba jen otázka užití zvířecí kůže. Přibližovali nám tvorbu zero waste střihů, to je ale dle mého složitá cesta, kterou se nevyplatí jít, pokud je na úkor pohodlí nebo vizuální stránky. Střih vypasovaného saka se bohužel bez zbytku neobejde. V Dánsku se hodně řeší proces od začátku do konce, udržitelnost je podchycená už od výroby materiálu a hodně se na ni dbá. Každých 14 dní jsme měli přednášky o nových principech a environmentální problematiku módního průmyslu jsme probírali do hloubky. Pak se člověk ocitne na okraji existenční krize.
Je to taková beznaděj, že?
MILAN: Já mám s módním průmyslem děsně love and hate vztah. Nenávidím, co způsobuje, ale současně bez něj nedokážu žít. Brutálně jsem se v něm našel a vidím ty šance ho vylepšit, spotřebovávat míň, lépe, nebo to vyřešit technicky. Planetu samozřejmě nespasíme jednou kolekcí, to je běh na dlouhou trať, ale já jdu do toho. Přístupů je hodně, jde jen o jejich kombinaci a vyvážení.
Je lepší jít cestou změny výrobního procesu, nebo převýchovy spotřebitelů?
MILAN: Já věřím, že to má jít ruku v ruce. Módní průmysl se jako každý jiný vyvíjí. Jsou tu názory, že by se měl zastavit, protože neprodukovat je přeci nejudržitelnější. Nicméně, každou kolekcí se dá oslovit několik spotřebitelů a tam se ta produkce nádherně propojuje s jejich vzděláváním. Každá novinka ten trh nějak ovlivní. Tak se dá ovlivňovat to přemýšlení na škále „koupil jsem si tričko za stovku!“ do „sakra, kdo mi ušil tričko za stovku?!“. Zároveň je určitě důležité řešit tu technickou stránku, ta pomůže vyřešit ten problém zas z druhé strany.
Sbírka Milanova táty se stala inspirací pro symbolické detaily. | Zdroj: archiv Milana Flíčka
Nicméně jsme opět na vrcholu konzumu a tričko za stovku se pro laika zdá být normou. Jak ovlivnit člověka, který ve svém životě nemá místo pro udržitelnost?
MILAN: On každý běžný laik má televizi nebo sociální sítě. Nás hodně učili, že musíme ve svém oboru zůstávat aktivní, mluvit nahlas a být slyšet i mimo naši odbornou bublinu.
Přece jenom, současně s problémem se udržitelnost stává i marketingovým heslem. Naše odborná aktivita se ale odehrává na jiném hřišti. Jak zaplnit tu díru mezi odborníky a laiky?
MILAN: Udržitelnost jako marketingový pojem využívají hlavně fast fashion značky. Je to tvrdý business, my bychom taky měli hrát tvrdě a nebát se mluvit s výše postavenými lidmi, kteří to mohou změnit. Hru by určitě změnila povinnost transparentních firem. Přece jenom, dopady módního průmyslu nejsou úplně přívětivé informace. Kdyby na cedulce vzadu bylo místo značky napsáno „švadlena dostala za tohle tričko 10 korun“, každý člověk, s byť jen průměrnými mravy, se pozastaví. A proto jsem se stal aktivistou. Ten problém je už tak obrovský, že nejde nedělat nic.
Kolekce jako aktivistický čin
Tvoje kolekce na diplomku byla aktivistickým činem. Jak jsi k tomu došel?
MILAN: Na začátku druháku jsme absolvovali čtyřtýdenní kurz, kdy jsme se každý týden zabývali jedním akademickým výtiskem. V tom posledním jsem se dočetl, že se ročně po celém světě spálí 94 mil. tun oblečení. Pro mě je to nepředstavitelné množství, stěží si dokážu představit jednu tunu, natož 94 miliónů. Navíc mě to iritovalo z toho důvodu, že jsem byl v Česku dobrovolným hasičem a k pálení věcí mám tak jiný vztah. Říkal jsem si, kdo to uhasí? Tak se o to musím pokusit já. Napsal jsem si manifest, který měl tři pilíře: něco, čím můžu edukovat – tedy pálení oblečení; něco, co je mi blízké – soudobá sbírka známek mého táty; a něco českého – to jsem zvolil Jana Palacha. Kolekci jsem pojmenoval „Do I also have to self-immolate to make you aware?“, protože Jan Palach se upálil, aby rozšířil povědomí, že je něco špatně. Také se vlastně upálil ve věku, který je docela blízko mému.
Ve vizuální stránce jsem se inspiroval sovětským brutalismem, tvrdým, přesto velmi elegantním stylem. Zároveň jsem si chtěl opět trochu rýpnout do barevné škály zajeté v pánské módě, proto jsou barvy velmi nevšední a budí pozornost. Celou kolekcí provází detaily ze soudobých poštovních známek. Tehdy často užívaný symbol sevřené pěsti mi symbolicky skvěle hraje do noty.
Původně jsem se chtěl inspirovat ohněm. To samozřejmě dávalo smysl, ale bylo to velmi prvoplánové. Nakonec jsem si převzal jen jeho tvary a promítl je do konstrukčních střihů. Vznikla technika fire piping, která vytváří tvarové ornamenty připomínající tvary ohně. Díky ní byla kolekce opticky v plamenech, což na přehlídce přidávalo na dramatičnosti. Navíc může být aplikována na jakýkoliv kus látky nebo jejím prostřednictvím mohu spojovat zbytky do většího kusu, a tím podpořit jejich šanci na znovuužití.
Samozřejmě jsem se zabýval i výzkumem. Šel jsem do hloubky a zjišťoval jsem, kdo vlastně pálí části těch tun. Kontaktoval jsem dánské firmy a přišly mi absurdní odpovědi. Jedna firma mi napsala, že se běžně deset procent jejich výrobků namočí při přepravě, a protože se tím „poničí“, pálí je.
Technika fire piping umožnila Milanovi použít i nejmenší odstřižky látky. | Foto: James Cochrane
Jak tedy nakládat s již hotovými výrobky, které se poničí? Není právě prodávání nižší jakosti budoucností udržitelných značek?
MILAN: Na to mě napadá velmi dobrý případ, zmíním značku Burberry. Proslulá britská high-end značka, která oblečení ani nezlevňuje, aby se jim nezměnila sorta zákazníků a stále zůstala na špici exkluzivity. Pár let zpátky byl okolo skandál, protože právě pálili, co se neprodalo. Přitom, kdyby to prodali alespoň za nižší cenu, alespoň by pokryli výrobní náklady. Ale oni se rozhodli jít cestou atraktivity na úkor ekonomiky. Pak vlastně slíbili přestat, jejich produkce od té doby nicméně rapidně stoupla, avšak prodej zůstává stejný. Na můj e-mail ani neodpověděli.
Dokážu si představit nařízené maximální procento odpadu či výrobní kvóty, které má například produkování vína. Řešením by mohlo být také donucení firem, aby zbytky využívaly opět jako zdroj materiálu. Nabízí se technika deconstruction, při které se oděvy párají a předělávají na nové kousky. To může znít i zajímavě z hlediska marketingu, ale slibuje i vznik nových pracovních pozic.
Tvoje diplomová práce byla také tvořena z deadstockových látek?
MILAN: Z 95 %. Těch pět procent jsou látky, které jsem potřeboval, aby mi ladily barevně.
Milan využil pletené šály jako součást kolekce a dal jim úlohu transparentu. | Foto: James Cochrane
Stavěl jsi na silném konceptu, jak jsi řešil jeho pochopení na přehlídce?
MILAN: Dost jsem vsadil na heslo „F*CKING STOP BURNING CLOTHES“. Je to trochu brutální, ale chtěl jsem, aby to křičelo. Byl to stejný princip jako zaujmout při demonstraci. Šály plnily funkci transparentu, navíc pletení má tu výhodu, že využije maximum materiálu. Vlastně jsem si nebyl úplně jistý užitím textu, na druhou stranu lidé mají pět smyslů, a když si na kolekci nemohou sáhnout ani ji ochutnat nebo očichat, proč nevyužít čtecí schopnost? Třeba by bez toho během té chvíle nepochopili, že fire piping má evokovat oheň.
Setkal ses v Dánsku s pochopením kontextu Jana Palacha?
MILAN: Měl jsem radost, když jsem o něm mohl někoho poučit a on následující den přišel, že si o tom našel víc. Jedna starší paní profesorka si na něj dokonce pamatovala. Naše historie je velmi bohatá a krásná a je škoda, že na ni nejsme více hrdí. Dokud budu moci, budu si brát inspiraci z Česka a šířit hrdost dál.
Kolekce During the sunset | Zdroj: Archiv aurora
Setkání s realitou
Nedávno jsi strávil stáž u Han Kjøbenhavn. Naučil ses něco, nebo jsi byl spíše kritický?
MILAN: Každý den jsem vlastně zjišťoval horší a horší fakta. Ačkoliv dělají dojem (pro Dánsko) lokální značky, ukazuje se, že to tak vůbec není. Jediné, co vzniká v Kodani, je technický nákres, látka jde z Portugalska a oblečení se šije v Asii. Na cedulce vzadu je však napsáno „Product of Denmark“ což zní nesmírně vlastenecky, avšak tím zastírají reálná fakta. Co se týče plusů, velmi se mi to zalíbilo kolektivně. Třeba v srpnu jsme chodili skákat při obědové pauze všichni do vody. Dále, přece jenom je to značka, která do svých designů promítá dánskou hrdost. Zase, abych nekřivdil, letos už nabrali udržitelné návrháře, takže takhle se možná vracíme k té předchozí otázce, že i spotřebitelé mohou ovlivnit firmu. Poptávka změnila nabídku a třeba už ostatní spotřebitelé nebudou mít na výběr.
Jakým firmám fandíš?
MILAN: Těm s přesahem do aktivismu. Zajímá mě balanc na hranici mezi nositelností a teatrálností. Miluji Viviene Westwood. A zmíním ještě Henricka Vibskova.
Plánuješ do budoucna působit pod existující značkou, nebo vytvoříš vlastní?
MILAN: S mými třemi kamarády zakládáme neziskovku. Značku právě s aktivistickým přesahem, pod kterou budeme provozovat naše aktivity. Chceme vzdělávat, pořádat diskuze, přednášky, výstavy. Vše se bude točit kolem udržitelné módy, hlavně kolem pálení oblečení. Určitě chci nadále i tvořit, ale bude to všechno pod touto iniciativou.
Milan kromě hranice mezi pokorou a sebevědomím našel i tu mezi designem a aktivismem, po které se hodlá pohybovat. Nehodlá zamrznout v pouhé roli návrháře, naopak chce být osobností s přesahy. Za cíl si klade mimo jiné edukovat běžné spotřebitele o tom, jak oblečení vzniká, žije, zaniká a co se stane s jeho tělesnou schránkou dál. Uvědomovat si to, že právě oni hrají v tomto procesu hlavní roli. Přece jenom, kdo má k věcem blíže než právě designéři a spotřebitelé?
