Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Eva Eisler a Strom života na Designbloku 2014. Zdroj: Preciosa Lighting. Eva Eisler a Strom života na Designbloku 2014. Zdroj: Preciosa Lighting.

Eva Eisler: Hledám soulad, který zklidňuje naše smysly

Eva Eisler na prodejní přehlídce skla v Českém centru v Berlíně vystavovala své náhrdelníky, svou práci se sklem zároveň prezentovala na příkladu svítidel „Soul“, které navrhovala pro Preciosu. Eva Eisler usiluje o to, aby nebyla neustále označována nálepkou „šperkařka“, když je její tvůrčí záběr podstatně širší. Ani tento rozhovor se tak nezabývá jen designem a šperkem, ale volně přechází i v další témata, protože všechno souvisí se vším.

Čím si vysvětlujete, že se všichni zajímají především o váš šperk?

Mé šperky jsou k vidění v celé řadě významných světových sbírek, galerií a muzeí. Kupují si je známí designéři, architekti, ředitelé muzeí a galerií. Tomu ale v Česku málokdo rozumí a téměř nikdo to nenosí. I moje studentky, které ve škole dělají úžasné projekty, pak prodávají předražené tretky, které jsou o ničem. Já bych pak nejradši na domácí půdě z tohoto oboru vystoupila, nemám chuť ho reprezentovat. Ráda bych vystupovala jen pod svým jménem, to stačí. Nebaví mě donekonečna vysvětlovat, že se pohybuji mezi volným uměním, designem a architekturou a šperk je jen začátek nebo konec věty, kterou se snažím říct. Nevidím rozdíl mezi designérem a člověkem, který dělá volné umění. Pokud je jeho dílo kvalitní a stojí na nějaké myšlence, pak ho nemusím kategorizovat. V renesanci měl tvůrce své jméno a nikdo neřešil, jestli byl víc básníkem, architektem, stavařem, řemeslníkem, sochařem nebo malířem. Mám pocit, že ve světě se mi už podařilo tyhle hranice zbourat, u nás ale pořád existují.

Eva Eisler v Českém centru v Berlíně. Zdroj: České centrum Berlín.Eva Eisler v Českém centru v Berlíně. Zdroj: České centrum Berlín.

Co vás z vaší tvorby nejvíc zajímá?

Mě zajímá všechno, obzvlášť to, co jsem nikdy nedělala. Nová výzva je jako nastavení zrcadla. Každý z nás má v sobě netušené dimenze a ty neodhalí, pokud nemusí čelit žádným výzvám. Až ty mu mohou odhalit nové schopnosti, talent nebo spolupráci. Já nikdy neumím říct ne, protože za vším vidím nějaký nový objev.

Máte nějaký profesní sen, který byste si teď chtěla splnit? Něco, co jste ještě nezkoušela?

Mým přáním je, aby mě neopouštěla zvědavost, která mě samotnou může stále překvapit.

Eva Eisler v Českém centru v Berlíně. Zdroj: České centrum Berlín.Eva Eisler v Českém centru v Berlíně. Zdroj: České centrum Berlín.

Když nyní bydlíte v Praze, zajímáte se také o její urbanismus a témata, která s tím souvisejí?

Jistě, jsem kupříkladu jedním z porotců, kteří budou hodnotit soutěž na nový městský mobiliář. Také jsme se studenty dělali projekt zásahu do veřejného prostoru a chceme v tom pokračovat, abychom nadále projevovali své názory na fungování města. Když chodím po Berlíně, vzpomenu si na záběry z Německa, jak bylo zbídačené po První i Druhé světové válce. A říkám si, jak se tu lidé dokázali zmobilizovat a díky své disciplíně a sounáležitosti postavili všechno znovu. Dnes už tu nevidíte, že to byla před pár desítkami let zubožená země. Samozřejmě ještě dlouho potrvá, než se vyvětrají i poslední zbytky toho, co to způsobilo, ale Němci se poučili ze svých chyb a snaží se učit toleranci a integraci. A když vidí, že to jde pomalu, zakládají různé organizace, kurzy... k tomu máme ještě hodně daleko.

Myslíte si, že se také poučíme ze svých chyb?

Zatím jsme se z nich nikdy neponaučili. Nemůžeme pořád dokola svalovat vinu na to, že nás někdo poškodil, okupoval, zotročil... Kdyby člověk donekonečna svaloval všechny své neúspěchy na své rodiče a na své geny, nikdy se nikam neposune. Ale třeba v jednadvaceti už musí být zodpovědný sám za sebe a za svou budoucnost, udělat něco se svým handicapem. A i národ by si měl uvědomit, že je dospělý, že nemůže věčně svalovat vinu na někoho jiného a musí na sobě pracovat a otevírat se světu.

Projevuje se ve vaší tvorbě vliv prostředí, ve kterém pracujete? Záleží na tom, jestli bydlíte v Praze nebo v New Yorku?

Určitě, ale v pozitivním slova smyslu. Kdybyste žila někde u Eskymáků, tak nebudete malovat černé obdélníky, jako byste to dělala v New Yorku, kde lidé kolem vás vytvářejí určitou energii, kterou pak reflektujete ve své práci. Ať už jste u Eskymáků nebo v Praze, zamýšlíte se nad něčím jiným. Já mám pocit, že díky životním zkušenostem se osvobozuji. Už nemusím tolik přemýšlet nad tím, co je správně a co ne, a můžu dělat to, co mě těší a naplňuje. Například pro Designblok jsem připravila projekt Venuše, který je založený na čísle 28, což je ženské číslo. Celý projekt jsem věnovala ženám a jejich roli ve společnosti, což je téma, které se řeší kdekoli na světě.

Venuše na Designbloku 2016. Zdroj: Designblok.cz.Venuše na Designbloku 2016. Zdroj: Designblok.cz.

Cítíte to i nějak osobně? Musíte pracovat víc než vaši kolegové?

Osobně to necítím. Proto si dovolím se tímto způsobem vyjádřit. Chápu, že nemohu soudit všechny podle sebe, všechny ženy nejsou silné, otevřené a svobodné. Ale i když se nepovažuji vyloženě za bojovnici za ženská práva, cítila jsem potřebu se k tomuto tématu nějak postavit. Na výstavě to možná nebylo úplně explicitně vyřčeno, ale věřím, že citlivější návštěvníci tomu porozuměli.

Když prezentujete svou práci v zahraničí, cítíte, že by ji lidé vnímali jinak než u nás?

V Čechách nikdo nic nekomentuje, neprezentuje žádný názor. Každý vidí vždy jen tu věc, ale už ji nezasahuje do historického, stylového nebo konceptuálního kontextu. Mně je to strašně líto a myslím, že v tom hraje roli strach. Když pracuji se svými studenty, snažím se je zbavit strachu, který je podle mě největším nepřítelem člověka. Měli bychom se soustředit na pozvolné budování zdravého sebevědomí, na hledání vlastního hlasu, který pak ve své tvorbě používáme. Ale také na hledání toho, kdo jsme, jaká je role v naší společnosti a čím můžeme být užiteční.

Viděli jsme to 17. listopadu, když studenti na UMPRUM vyvěsili na škole transparenty a hned se začalo řešit, co tam ti studenti vlastně dělají a k čemu potřebujeme umění. Přitom při pohledu do historie vidíme, že kultura a dílo, kterým lidé kultivovali své okolí, vždycky hrálo zásadní roli. Nejsme přeci barbaři, nemůžeme to všechno zahodit a mít v hlavě jenom peníze. O tom přece život není. Dneska se ale bohužel nadužívá i slovo „design“. Není to o designu, ale o kráse, tvaru, materiálu, estetice, o tom, co naše prostředí vytváří a zušlechťuje. Ve světě umění se dnes vytrácí slovo „estetika“ nebo „krásno“. Já hledám ve své práci vždy nějakou harmonii a soulad. Něco, co zklidňuje a obohacuje naše smysly. Chci, aby si lidé kladli otázky, co dílo znamená a proč na ně působí dobře, když se na něj podívají. I samotný tvar musí mít správnou proporci, jako je třeba zlatý řez. Musí ve vás vzbudit pocit úžasu.

Eva Eisler a Strom života na Designbloku 2014. Zdroj: Preciosa Lighting.Eva Eisler a Strom života na Designbloku 2014. Zdroj: Preciosa Lighting.

Galerie

K.O.V. Shop

K.O.V. Shop

Klauzury, 6. 6. 2017 - 10. 6. 2017
UMPRUM, Ateliér K.O.V., místnost 211, náměstí Jana Palacha 80/3, Praha 1

Šperk
Střípky českého designu v Berlíně

Další články