Charismatický umělec a mezinárodně uznávaná autorita
Velkému uznání se dostalo dílům Stanislavu Libenského už při jeho studiích u profesora Jaroslava Holečka a později i Josefa Kaplického, kdy svou budoucí ženu ještě neznal. Studium absolvoval v roce 1950 třemi stolními soubory, z nichž nejznámějším se stal čajový soubor z borosilikátového čirého skla. O pár let později, v roce 1956. v době, kdy byl Libenský ředitelem Odborné školy sklářské v Železném Brodě, vznikl první počin ve spolupráci s jeho budoucí ženou Jaroslavou Brychtovou. Misku ve tvaru dívčí hlavy, jež Libenský načrtl, napadlo Brychtovou převést do trojrozměrné formy taveného skla. Objekt dostal název Hlava-miska a je dnes ve sbírce Uměleckoprůmyslového musea v Praze, též vystavená na výstavě Plejády skla 1946–2019.
Jaroslava Brychtová, Stanislav Libenský | Zdroj: upm.cz
Spolupráce Libenského a Brychtové se do povědomí celosvětové veřejnosti zapsala především skleněnými tavenými plastikami monumentálních rozměrů. Jejich realizace nacházely uplatnění především v architektuře, a jak píše kurátorka výstavy Plejády skla 1946–2019 Sylva Petrová, tyto realizace jsou nejvíce odborníky oceňovány nejen pro svou uměleckou formu, ale i pro významné výsledky výzkumu technologie taveného skla. „Taková díla neměla ve své době ve světě obdoby a mnohým z nich se ani po desítkách let vzniku nic nevyrovná.“
Vrcholem tvorby Libenského s Brychtovou se stal rok 1970, kdy prezentovali na Expo 70 v Ósace legendární Řeku života. Byl to jejich největší a nejpozoruhodnější objekt: dvouvrstvý tavený reliéf dvaadvacet metrů dlouhý. Do skla byla obtisknuta těla dvou děvčat, která jako by unášela vodní hladina.
Skleněná plastika, Brychtová, Libenský | Zdroj: DOX
Nová scéna Národního divadla v Praze | Foto: Daniela Šrámková
Velice brzy začala rovněž spolupráce Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové s architekty. Z českého prostředí patří mezi jejich významné projekty sedmimetrová okna v kapli sv. Václava Chrámu sv. Víta na Pražském hradě nebo unikátní obklad Nové scény Národního divadla z foukaných skleněných tvarovek podle návrhu samotného Libenského.
Sylva Petrová
Kurátorka sbírky moderního a současného skla, Uměleckoprůmyslové museum v Praze
Sylva Petrová | Zdroj: materialtimes.com
Která realizace Stanislava Libenského je vaše nejoblíbenější?
SYLVA: Sklářské realizace Stanislava Libenského se dělí jednak na jeho samostatné ze 40.–60. let a pak daleko početnější společné realizované s jeho ženou Jaroslavou Brychtovou. Jsou to polohy vizuálně i technologicky rozdílné, ale v obou je Libenského autorský podíl naprosto zásadní, a tak mohu vybírat bez omezení. Miluji mísy a vázy provedené liniovým leptem a doplněné malbou transparentními emaily, které navrhoval a nechal provádět jako cvičení svým žákům v době, než potkal svou ženu. Osobní vztah mám k míse Pieta z roku 1947, o jejímž vývozu Art Centrem jsem se jako novopečená kurátorka Uměleckoprůmyslového musea dozvěděla, a využila k vývozu práva veta. Auto s touto prací chytili až na hranicích v Rozvadově celníci a vrátili do Prahy. Dodnes jsem z toho agresivního zásahu trochu nesvá, ale rozzlobilo mě, že Art Centrum prodává hlava nehlava zásadní díla do zahraničí a ještě pod cenou! Je to špičková práce a dnes ji můžete vidět „naživo“ ve výstavě Plejády skla 1946–2019 v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze.
Publikace České sklo od Sylvy Petrové | Zdroj: knihy.artmap.cz
Druhou mojí láskou a rozhodně jedním z vrcholů společné tvorby s Jaroslavou Brychtovou jsou okna v kapli sv. Václava v Chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě z let 1964–1968. Jsou považována za nejvýznamnější realizaci druhé poloviny 20. století v tomto pro národ posvátném sakrálním prostoru. Okna vypadají jako dvě abstraktní akvarelové malby, ve skutečnosti jsou realizované metodou taveného skla a jsou reliéfní. Navíc jde i technologicky o naprostý unikát oproti tradiční vitraili. Máme od rodiny archivní fotografii, na které jejich předlohu ve skutečné velikosti, tj. téměř 7 metry vysokou a skoro 2 metry širokou, Stanislav Libenský maluje. V nedávné době jsme malby oken na papíře získali od dědiců obou umělců a budeme je i s fotografií vystavovat v expozici Viva Lux ještě v tomto roce v našem muzeu.
Jaroslava Brychtová, Stanislav Libenský, Hlava okřídlena I, 1962 | Foto: Gabriel Urbánek
Jaký význam měl podle vás tento sklář pro celý obor, v čem byl výjimečný?
SYLVA: Enormně talentovaný, až geniální člověk, pocházející ze skromných poměrů, dokázal překročit hranice svého původu a reagovat na podmínky poválečné situace českého, a pak i světového skla. Tím se se svou ženou zapsal do historie světového studiového skla. Podle mínění zahraničních znalců „se stali legendou ještě za svého života“. Další Libenského obrovskou zásluhou je, že jako profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové mezi lety 1963–1987 vychoval za podpory Karla Vaňury dvě generace vysoce profesionálních a invenčních českých umělců, kteří vstoupili úspěšně do mezinárodní arény studiového skla.
Milan Hlaveš
Kurátor sbírky uměleckého řemesla (sklo, keramika, porcelán), Muzeum Hlavního města Prahy
Která realizace Stanislava Libenského je vaše nejoblíbenější?
MILAN: Ke každému z proměnlivých období jeho tvorby mám nějaký vztah, jelikož se s ní profesně potkávám už od druhé poloviny 80. let. Jako tehdejší student uměleckoprůmyslové sklářské školy v Železném Brodě jsem vnímal, s jakou úctou je Stanislav Libenský mými učiteli vítán při svých občasných návštěvách ateliérů a dílen. Díky tomu jsem si začal všímat zejména jeho společné práce s Jaroslavou Brychtovou. Za její vyvrcholení pokládám objekty ze sklonku 90. let. V té době profesor Libenský nejprve pouze tušil, ale poté s jistotou věděl, že se blíží konec jeho života. V sériích Andělů a Rubášů se s Jaroslavou Brychtovou dotkli věčnosti.
Jaký význam měl podle vás tento sklář pro celý obor, v čem byl výjimečný?
MILAN: Stanislavu Libenskému se společně s Jaroslavou Brychtovou dařilo ukazovat, že sklo může být vhodným materiálem pro volnou uměleckou tvorbu. V době vzniku bývala jejich díla brána jako rovnocenná součást vývoje československého sochařství a jako taková zejména v 60. letech prezentována na oficiálních výtvarných přehlídkách. Díky reprezentační potřebě státu se stala nejen jeho chloubou na Světových výstavách EXPO 58, 67 a 70, ale také organickou součástí veřejné architektury od pražské katedrály přes parlament, Palác kultury, Novou scénu Národního divadla až po novostavby hotelů nebo ambasád. Ve sklářském oboru se Libenský s Brychtovou stali bez nadsázky globálními celebritami a legendami zůstávají doposud. Vnímá je tak i nejmladší generace, což lze považovat za jedno z nejprůkaznějších uznání nadčasovosti jejich tvorby. Pokud vím, tak jejich díla nechybějí ve sbírkách žádného významného muzea skla. Nepráší se tam na ně v depozitářích, jsou naopak hrdě vystavována ve stálých expozicích. Nezáleží přitom, jestli jsou to instituce v České republice, Německu, Francii, Velké Británii, USA, Číně, Japonsku nebo kdekoliv jinde.
Linda Procházka
Produktová designérka Linda Procházka žila a pracovala v Londýně pro českou sklářskou firmu Lasvit
Která realizace Stanislava Libenského je vaše nejoblíbenější?
LINDA: Jako designérka skleněných světelných instalací mám nejraději tato dvě díla Stanislava Libenského. Instalaci Spad meteoritů na Ještědu, kterou vytvořil spolu s Jaroslavou Brychtovou, a fasádu budovy Nové scény Národního divadla. Obě tato díla jsou součástí významných budov české architektury a obě jsou nadčasová. Ze zkušenosti také vím, jakou výzvou je dodnes vytvořit fasádu ze skla, takže nemůžu než obdivovat.
Jaký význam měl podle vás tento sklář pro celý obor, v čem byl výjimečný?
LINDA: Víte, co nejčastěji slýchávám na hutích, když přijdu s novým nápadem? To NEJDE, to prostě nepůjde vyrobit. A to je vždycky chvíle, kdy si říkám, jak zatraceně těžké je vytvořit něco úplně nového ze skla. Proto je Stanislav Libenský jedním z mých „heroes“ ve sklářském oboru. Protože dokázal světu, že ze skla je možné vyrobit něco, o čem by se nikomu ani nezdálo. Vytvořil díla z taveného skla, na která už historie nikdy nezapomene. Překonal hranice toho, co ostatní pokládali za nemožné.
Jakub Berdych Karpelis
Sklářský designér, spoluzakladatel značky Qubus Design Studio.
Jakub Berdych Karpelis | Foto: Salim Issa / Váza LOVE | Zdroj: eshop.qubus.cz
Která realizace Stanislava Libenského je vaše nejoblíbenější?
JAKUB: Můj oblíbený objekt býval součástí foyeru vstupu do metra Národní třída. Byl mou denní dávkou „skleněné drogy“, než záhadně zmizel z povrchu zemského. Navíc tvarem šipky určoval můj směr. Vedle této již „neexistující“ plastiky je mým oblíbeným kouskem Koule v kvádru, který jsem jako architekt a kurátor zařadil do výběru výstavy Brychtovi – 4 garance realizované před lety v Mánesu.
Jaký význam měl podle vás tento sklář pro celý obor, v čem byl výjimečný?
JAKUB: Jejich jména, tedy Brychtová-Libenský, rezonovala v zahraničí už v dobách hluboké totality. Jako otci a zakladateli oboru tavené skleněné plastiky mu patří světové prvenství. Je nutné však poznamenat, že za úspěchem tohoto výjimečného muže stojí především jeho žena a spoluautorka, Jaroslava Brychtová.
