Ekologie nebrzdí průmysl aneb jediný sladký bonbón na zkaženém dortu ekonomického zázraku

Ministr průmyslu a obchodu otiskl 30. března v Právu článek nazvaný Byrokracie ekologických zákonů brání podnikání, aby v něm vyslovil svůj názor na ekologické zákony a z nich vyplývající investice.

Tvrzením, že omezují podnikání svojí četností a nepřehledností a nakonec i nákladností tak sice především zhodnotil práci svoji a svých kolegů poslanců v parlamentu zmítaných klientelismem, ale co horšího, jednoznačně definoval postoj obvyklý v této zemi od dob komunistické éry 70. let a Václava Klause, jehož věta o ekologii jako třešničce na dortu vstoupí do dějin ekonomie stejně jako neznalost pojmu špinavé peníze.

Na tomto faktu nemůže změnit nic ani skutečnost, že stejnou argumentaci používá prezident George W. Bush při odmítání kjótského protokolu a představitelé některých rozvojových zemí, jimž je jedno, že se jejich občané doslova dusí emisemi. Všichni tito pánové hlásají, že ekologové ze strachu o žáby a pulce brzdí hospodářský život a žádají proto třeba přeložit dálnici.

Tento postoj je jen politickým manévrem zastírajícím nevědomost a bezradnost. Hlavním předmětem ekologické ochrany je krajina, která plní zásadní funkce pro život člověka, a tím i jeho hospodářskou činnost. Úkolem ministrů všech vlád je toto bohatství předat následovníkům, chránit je a rozvíjet. Základní potíž všech vlád a politiků tzv. nové éry, kteří budovali český hospodářský zázrak, je nerespektování všech skupin hospodářské činnosti, ale prosazování jen některých. Neschopnost podpořit hospodářský růst žádá potom hledat viníky. V poslední době se nabízejí ekologové, a to úměrně tomu, jak se stav prostředí Země zhoršuje a problémy se stávají globálními. Jejich řešení je nad síly současných politiků.

Škody převyšují krátkodobý zisk

Nemá ani cenu vracet se k vyčíslení škod, které vznikají na krajině, železných i zděných stavbách emisemi plynů a k nezadržitelné devastaci prostředí naší země odpadem. Co říci ke zdravotnímu stavu lesů? Jde o miliardové škody, hrazené občany, ale nikým nevyčíslené. Ani to, že právě politické postoje prominentů 70. a následných let dovedly Československo mezi nejšpinavější země, ale především ekonomiky se zastaralými technologiemi spalování uhlí, využívání vody a zpracování odpadu, že se tím i průmyslové podniky vyřadily z konkurence, nebylo zřejmě pochopeno.

Jen část tzv. ekologického dluhu ve výši 285, resp. 400 mld. korun, které nás v těchto oborech čekají, chceme-li být členy EU odráží tyto škody. Je to dluh předchozích generací politiků, které chtějí ty současné přenést ještě na další generaci.

Tak zvaná ekologická byrokracie postihuje jen některé obory podnikání, např. bezuzdné betonování, netýká se žádaných oborů elektrotechniky a hi-technologií. Problém se tak zužuje jen na jisté skupiny podnikání, kde si podnikatelé a státní byrokracie pouze těžce zvykají na veřejnou kontrolu. Hlásaná úsporná opaření se v této zemi u těchto oborů stávají definitivem, viz dálnice napříč Prahou, Novomlýnské nádrže a další stavby, jejichž prospěšnost je více než sporná i po letech. Jde o miliardy přetavené v zisky skupin. Může se někdo za této situace divit razanci ekologických iniciativ?

Promrhané příležitosti

Nutná ekologizace našeho života mohla a měla být naopak zdrojem nových rozvojových programů, tvorby pracovních míst, a tím i prospěchu. Tato šance byla promrhána. Příklad: není tajemstvím, že ještě federální parlament odhlasoval zákony k omezení emisí škodlivých plynů s ukvapeným termínem roku 1997. Tedy ukvapeným z hlediska možnosti českých firem, které se teprve seznamovaly s technologiemi odsíření a desulfirizace, a nemohly se tudíž zapojit do obchodu, který dosáhl v ČR objemu cca 100 mld. korun! Jen a.s. ČEZ proinvestoval na 40 mld. korun v odsiřovacích technologiích, bohužel, převážně zahraničních. Právě zahraniční firmy využily nabízené šance na 100 %, Češi pro ně dělali za almužnu ve smlouvě.

Jen těžko si dokážeme představit, kolik by tyto technologie stály v případě dodávek českých firem, možná dvojnásobek, ale stále by to byly peníze vynaložené rozumněji, než miliardy vyhozené na sanaci bank při současném uzavření provozů například Vítkovic kotlárny či Přerovských strojíren, ČKD Dukla a dalších podniků. Ano, je to jen představa, jež by se možná při české nedisciplinovanosti neuskutečnila, ale při dobrém státním managementu a ve spolupráci se zahraničními firmami, které se už zbavovaly technologií v nasyceném trhu, by to bylo možné.

Z toho vyplývá otázka: nebyly by to pravděpodobně právě investice do ekologických opatření ke snížení emisí v objemu 100 mld. korun, které by poskytly mnoha podnikům čas, aby se chytily práce a posléze se klidněji restrukturalizovaly? S větším přehledem a zkušenostmi z nemilosrdného konkurenčního trhu?

Nastartujte hospodářství

Není už vůbec žádným tajemstvím, že například německé hospodářství poskytlo realizací pracovních míst v podnicích vyrábějících ekologická zařízení (když už používáme to nešťastné slovo, vyčleňující i normální a v civilizovaném světě obvyklou kanalizaci, do sféry jakýchsi nadstavbových opatření, jež snad brání v úspěchu nově vznikajícím firmám) cca 10 000 pracovních míst. Obrat nových firem vyrábějících ekologická zařízení přinášel Německu další daně a zisk v úrovni miliard DEM.

Německé čisté technologie, ozkoušené podniky na domácím trhu dnes vítězí na zahraničních trzích. Ekologie se stala součástí průmyslových rozvojových plánů, a dnes už nikoho v Německu nenapadne pochybovat o tom, že odpad je nutné zpracovat a ne hromadit pro vnuky. Navíc, Německo dnes vyrábí energii mnohem účinněji, špičkové elektrárny se pohybují v pásmu účinnosti 40 % a u paroplynových cyklů ještě výše! My se potácíme na 30 % jen v lepších případech.

Česká legislativa podlehla tlaku majitelů skládek, navíc zahraničních, a oddálila zpracování komunálního odpadu v teplárnách i spalovnách s využitím tepla. Další pracovní příležitosti přišly nazmar, neboť českých subjektů schopných inženýringu a realizace kvapem ubývá. Němci vydali zákon, jenž přikazoval nasazení výroby elektřiny u všech spaloven s výkonem nad 4 MW, čímž zapojili do výroby tepla a elektřiny i spalovny odpadů.

Nejméně 10 let je známa možnost využití biomasy v zásobování občanů v obcích a městech teplem z malých kogeneračních zdrojů. Příklady těchto technologií (a státní politiky) studovali naši politici ve Finsku a Dánsku při bezpočtu zájezdů. Ani fyzikální zákony ani očividné svědectví jim však nepomohly k navržení legislativy, která by dala práci tisícům lidí ve výrobě kotlů, malých turbín a filtračních zařízení pro malé kogenerační zdroje. Naši tradiční komoditu!

Dnes pod tlakem EU přijímáme rozhodnutí o alternativních zdrojích za situace, kdy na subvencování spalování plynu, který nikdo v obcích nechce, padly další miliardy a ceny za plyn rostou. Přitom je v této zemi k dispozici asi 6 mil. t biopaliva ročně! Plyn naproti tomu kupujeme za valuty ve smlouvě, která nás k zaplacení zavazuje, i kdybychom jej ušetřili polovinu! Některé obce mají zaveden plyn po investici miliónů korun aby je využívaly třeba jen v pěti případech! Neuvěřitelné plýtvání penězi.

Kdo tedy brzdí podnikání? A to se bavíme jen o energetice! Neotevřeli jsme kapitolu vody a zemědělství, která by se mohla podílet i na energetice pěstováním biopaliva na méně úrodné půdě, jejichž plocha zabírá asi 1 188 000 ha. Pro rentabilní zemědělskou produkci se nehodí. Stačí jen změnit pohled, tedy legislativu, na tento druh půdy a otevírají se nové hospodářské možnosti.

Kde žijeme?

Shrnuto: kde žijeme a kde chceme žít? V zemi, kde kanalizace (jeden největších prohřešků ČR proti standardům obvyklým v EU) je součástí měst a obcí, nebo výsada a luxus? Kde občané budou znovu a znovu platit za omítky sežrané oxidem siřičitým? Kde se odpad vyveze na skládky a PET láhve budou na ulicích namísto zeleně aby několik lidí zbohatlo? Kde budeme platit vysoké částky za dovážený plyn a dívat se na další devastaci uhelných oblastí, kde se těží tak nekvalitní uhlí, že se hodí jen ke spálení za zvláštních podmínek?

Ministr průmyslu by měl podporovat podnikání, a to zvláště v této privatizací zničené zemi. Každé podnikání však musí mít svůj řád a regule, jinak nemáme v EU co pohledávat. Pokud si ministři vlády vyřizují své postoje prostřednictvím médií, jak to bylo už v případě energetické strategie a dnes dokonce v deficitu ekologických zákonů, který tato země má, musí to vzbudit jen údiv a nedůvěru občanů.

Nelze tím samozřejmě říci, že každý požadavek vznesený ekologickými organizacemi je splnitelný a dokonce i prospěšný. Existují však standardy základní hygieny a zdraví,občanů a krajiny, které zpochybňovat nelze a je jen na vládě a poslancích, aby si v tom sjednali pořádek. Když už nevědí, jak jinak nastartovat hospodářství, například podporou vědy a výzkumu, ať to zkusí třeba podporou ekologických staveb - zvlášť, když jich spousty zaplatilo Německo a nyní je ochotno zaplatit Evropské společenství. Co snadnějšího už lze ministrovi nabídnout?

jelínek
Kavelky MYP 2024