Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Vlevo svítidla Orbital pro Bomma. Vpravo z tvorby P. Pollága, Stopy ve městě, 2009. | Foto: studio deFORM, archiv Petera Pollága. Vlevo svítidla Orbital pro Bomma. Vpravo z tvorby P. Pollága, Stopy ve městě, 2009. | Foto: studio deFORM, archiv Petera Pollága.

Důležité je srovnávat se s těmi nejlepšími. Designér Jakub Pollág dostal zásadní životní radu od svého otce, slavného malíře, a drží se jí

Cesta k jejich tvůrčí profesi byla rozdílná. Stejně jako se lišilo prostředí, v němž vyrostli. A nakonec i úspěch každého z nich se dostavil v jiné fázi života. Přinášíme nevšední příběh rodiny Pollágových, otce Petera a syna Jakuba, v němž se uvolněné prostředí výtvarného umění potkalo s disciplinovaným světem designu.

Výtvarník a ilustrátor s duší světoběžníka Peter Pollág bývá ve své rodné zemi vnímán jako představitel toho nejlepšího, čím se slovenská malba v současné době může pochlubit. Jeho jméno rezonuje doma i v zahraničí. Věnuje se komorní a monumentální malbě, a kromě ní ho těší i knižní ilustrace nebo sochařské realizace.

Cesty a návraty

Přitulení, 2014. Tvorba Petera Pollága je hodně barevná a metaforická. Některá díla působí velmi expresivně. | Foto: archiv Petera Pollága Přitulení, 2014. Tvorba Petera Pollága je hodně barevná a metaforická. Některá díla působí velmi expresivně. | Foto: archiv Petera Pollága

Tématem jeho práce je hledání vnitřní identity a návrat k sobě samému. Za svou tvorbu obdržel mnohá ocenění a jeho díla jsou součástí veřejných i soukromých sbírek rozprostřených na čtyřech kontinentech. Inspirací mu jsou cesty, na nichž si vytváří zápisky, skici a záznamy. Své postřehy a dojmy pak zpracovává do svých obrazů.

 

„Střet s jinými kulturami, lidmi i krajinou jsou podnětné a zvětšují náš nadhled. Po návratu domů se nám může i bezvýznamná maličkost jevit jako vzácný poklad. A to všechno díky tomu, že jsme poznali něco nového a naše cesty k sobě sama jsou díky této zkušenosti opravdovější a hlubší,” myslí si.

Peter Pollág pochází z historického města Levoča na východním Slovensku. Nostalgicky vzpomíná na momenty, kdy každý týden stával v chrámě svatého Jakuba před oltářem Mistra Pavla a ve městě skrytém za vysokými hradbami hledal paralely dnešního světa s historií. Levoča, slovenská Florencie a spišský región spolu s okolní krajinou, se mu tak přirozeně vryly do paměti. Přiznává, že zde podvědomě získal určitý kód, který ho ovlivňuje dodnes. Rodný kraj a první výtvarná studia, která absolvoval v Košicích, se tak staly stěžejními místy, která ho přivedla na dráhu výtvarníka.

První, kdo si všiml, že se pokouší pomocí tužek objevovat svět, byl jeho dědeček, řeznický mistr, Bernard. A protože sám chtěl být malířem, ale svůj sen si kvůli povinnosti věnovat se řemeslu nesplnil, koupil vnukovi sešity a podporoval jeho nadšení z kresby. Svůj talent tak Pollág starší pravděpodobně zdědil po něm. Vliv na něj měl ale i praděd z druhé strany, který byl v Levoči příležitostným hrnčířem. Jako důležitější dědictví po svých předcích však Pollág vidí houževnatost, která je jejich rodině po generace vlastní.

Síla poznání

Už v průběhu studií na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě uskutečnil svou první zahraniční cestu do Itálie. Na ní si ověřil poznání, že to, co se člověk učí v knihách, reálně existuje a je obdařeno mnohem větší energií ve chvíli, kdy je možné vše nejen vidět, ale vlastníma rukama si i osahat. Pařížským studiem si pak splnil svůj velký sen.

S dětmi Jakubem a Veronikou v ateliéru přezdívaném jama. | Foto: archiv rodiny PollágovýchS dětmi Jakubem a Veronikou v ateliéru přezdívaném jama. | Foto: archiv rodiny Pollágových

Jeho syn Jakub, jeden z nejúspěšnějších současných mladých designérů a spoluzakladatel respektovaného studia deFORM, vidí otcovy úspěchy právě ve zmíněné houževnatosti a šikovnosti. „Táta jako student vynikal a za odměnu mohl podnikat studijní cesty i v dobách politické nesvobody. Jako děti jsme byly malé, takže obavy, že by se domů nevrátil, nebyly na místě.”

V té době bydlela rodina v bytovce na sídlišti Petržalka a Jakub si vybavuje otcův ateliér umístěný ve sklepě pivnice, kterému přezdíval jáma. „I pro něj to muselo být komplikovanější období. Když chtěl obrazy fotit, musel je vytáhnout na dvůr před barák, bylo to takové garážové. Máma pracovala na železnicích pro generální ředitelství a hodně rodině pomáhala, měla fixní plat a otec se tak mohl věnovat umění. Bylo to náročné, občas z ruky do úst. Po jeho padesátce se to zlomilo a dnes se má dobře,” říká Jakub.

Když byl Jakub v teenagerovském věku, začal ho tatínek brát na zahraniční výjezdy občas s sebou. Ukázal mu spoustu míst a vzbudil v něm pocit, že cestování nepředstavuje problém ani ve chvíli, kdy člověk neumí jazyk nebo má v kapse pár dolarů. „Máma cesty regulovala, myslela, že je to nebezpečné. V patnácti mě chtěl vzít do Zimbabwe, kde měl nějakou delší cestu. Ona to ale stopla, což mě netěšilo. V osmnácti mě vzal do Norska za polární kruh, kde jsme byli rybařit, většinou to bylo spojené s cestou nebo výstavou, ale Norsko bylo s kamarády. Jsem mu vděčný, ukázal mi spoustu míst,uzavírá Jakub, který nadšení objevovat vzdálené kouty sdílí s ním.

Historka s obrazem

Svého otce vnímá jako spokojeného člověka, i proto že se dnes může věnovat projektům, které ho baví. Na otázku, zda existuje nějaký otcův obraz, který ho provází životem, vytahuje Jakub úsměvnou historku.

„Dostal jsem ho ke svým osmnáctinám, ne však fyzicky. Řekl, že si můžu vybrat. Vybral jsem si jeden, který byl zrovna na výstavě v Izraeli. Když se vrátil, stěhoval jsem se na kolej do Prahy, kde pro něho nebylo místo, takže jsem ho nechal u otce. Ten ho v mezičase posílal na různé výstavy. Asi po deseti letech, když jsem se vrátil zpátky do Prahy, jsem mluvil s otcem, že nastal čas vzít si obraz k sobě. Zjistil jsem však, že je součástí stálé expozice Muzea moderního umění. Trvalo další dva roky, než jsem ho získal. Takže po dvanácti letech jsem hrdým majitelem otcova obrazu, popisuje Jakub.

Tři proroci, 2009. Obraz věnovaný k Jakubovým osmnáctinám. | Foto: archiv Petera PollágaTři proroci, 2009. Obraz věnovaný k Jakubovým osmnáctinám. | Foto: archiv Petera Pollága

Nyní po roce a půl dokončuje Peter Pollág ilustrace ke knize s tématem řecké mytologie a očekává její vydání. „Je přece skvělý pocit, když mlýn mele mouku a není třeba nic opravovat,” myslí si. Na jeho práci mu přijde nejzajímavější moment hledání a tápání, protože pozitivní pocit přijde jen tehdy, když člověk pozná i jeho opak, třeba když stagnuje nebo neví, jak dál.

Co se týče vyhlídek na další cesty, má plány i na Slovensku. Za hranicemi ještě nestihl poznat několik míst bývalé Byzantské říše. „Z území středověkého Slovenska se vyvážela přes Polsko a Benátky měď. Jedna loď směřující do Indie s měděnými ingoty na palubě ztroskotala na pobřeží dnešní Namibie. Chtěl bych to vidět,” uzavírá své cestovatelské touhy umělec.

Od fotky k designu

Jeho syn Jakub se narodil v Bratislavě, kde kromě letních výletů strávených v Tatrách u prarodičů, většinu dětství taky vyrůstal. Jako chlapec se často motal v tátově ateliéru a kreslil. Bavila ho i reportážní fotografie, jejímž prostřednictvím zachycoval svět kolem sebe.

Jako malý navštěvoval fotokroužek a experimentoval s volnou tvorbou. V době, kdy studoval gymnázium, se fotografii ale přestal věnovat úplně. Vrátil se k ní teprve před pár lety v diplomovém projektu na Royal College of Art. Tím byl osobní tetovací strojek, který doplnila kniha fotografií lidí, kteří se jím nechali potetovat. Po studiích na vysoké škole investoval spoustu času vzděláváním v oblasti produktové fotografie a začal ji znovu využívat při focení produktů svého nového projektu.

Osobní tetovací strojek, Jakub Pollág. | Foto: studio deFORMOsobní tetovací strojek, Jakub Pollág. | Foto: studio deFORM

I když byl uměním obklopen od útlého věku, jeho otec nechtěl, aby šel v jeho stopách a fotografii studoval už na střední škole. Navrhl mu, že pokud ho bude stále bavit, může ji studovat na vysoké. Zastával názor, že pohybovat se v kreativním prostředí od samého počátku není ideální. Jak říká, své děti chtěl ušetřit hořkých polibků zklamání (pozn. Jakubova sestra Veronika je architektka).

„Je to asi ten otcovský, možná rozumný postoj bez fantazie, který sází na jistoty. Měli ale volnost a mohli si postavit hlavu. O to víc se těším, když se jim daří a držím jim palce,” doplňuje Pollág starší.

Logická rozhodnutí

Jakub šel na gymnázium a s uměním na čas skoncoval. Na konci školy vůbec netušil, čemu se bude věnovat. Ve volných chvílích hrál na baskytaru, byl členem několika kapel a hudbu chtěl dělat naplno. Navíc jeho otec začal být úspěšný a Jakub se nechtěl ocitnout v jeho stínu. Design se tak ukázal jako racionální volba. Jeho otec s úsměvem vzpomíná na synovu odpověď, když se ho jako malého ptali, čím by chtěl být. „Vymyselnik! (pozn.vynálezce, objevitel) Myslím, že se k této profesi dopracoval,” říká.

V době, kdy Jakub maturoval, se na Slovenské technické univerzitě otevřel obor design. Představoval pro něj ideální propojení kreativity a techniky, a to ho lákalo. Rozhodl se proto školu vyzkoušet. Hned po prvním roce ale věděl, že design ho sice baví, ale v tamním studiu pokračovat nechce, chyběly mu výzvy.

„Když něco dělám, musím to dělat pořádně,” dodává. Po prvním roce se tak hlásil do zahraničí na jiné školy a následný byrokratický proces mu zabral další rok. Na konci druhého roku odešel na UMPRUM do Prahy. „Baví mě vyrábět produkty, kterých si lidé váží a mají nějakou přidanou hodnotu. Tak jako v minulosti. Dnešní době chybí, že si lidé věcí váží. Proto hledám cesty, jak do produktů kromě funkčních kvalit, které jsou samozřejmostí, zahrnout i unikátnost umění anebo emoce.”

První zkušenosti

Studium na pražské UMPRUM mu v porovnání se školou na Slovensku přišlo mnohem liberálnější. Byl zde cítit velký vliv volného umění. To, co mu ale chybělo, byla praktická část. Už v době studia začal ale pracovat pro své profesory Michala Froňka a Honzu Němečka z Olgoj Chorchoj, což mu profesně pomohlo.

 Transmission pro firmu Kavlier. | Foto: Martin Chum, studio deFORM Transmission pro firmu Kavlier. | Foto: Martin Chum, studio deFORM

Velmi cenná pro něj byla studia na výběrové Royal College of Art v Londýně, kde si rozšířil své znalosti. Pod vedením profesora Yuriho SuzukihoOscara Diaze studoval Physical Computing, který spojoval elektroniku, robotiku, mechanické části a design. Znalosti z londýnské školy Jakub využívá i nyní ve své druhé firmě Monument Office, ve které spolupracuje s architektem Honzou Šrámkem a Václavem Mlynářem ze studia deFORM. V ní se věnuje zejména interaktivně pojatým prezentacím firem, designu interiéru a světelným instalacím.

 

První velký domácí i mezinárodní úspěch se Jakubovi a jeho kolegovi Václavu Mlynářovi, s nímž studio deFORM vede, podařil v roce 2013 ještě na UMPRUM. Pro společnost LASVIT tehdy navrhli světelné objekty Transmission a oba studenti si na CGD za několik svých produktů odnesli cenu objev roku. Tím úspěch ale neskončil. Jejich lampa zaujala i jednu z nejvlivnějších galeristek světa Rossanu Orlandi, která si ho vybrala pro svou milánskou galerii.

Italské dobrodružství

Způsob, jakým se k ní dostali, dnes Jakub popisuje jako jedno velké dobrodružství. „Na Designbloku se zmínila, že se jí Transmission moc líbí, a že jí objekt máme přivést. Psali jsme jí maily, ale vůbec nereagovala. Asi po měsíci mi zavolalo italské číslo, byl to její asistent, kde je lampa. Byl pátek a v úterý začínal Salone de Mobile. V šoku jsme zjistili, že celou dobu měla zájem, jen ignorovala maily. Kavalier byli tehdy tak milí, že nám půjčili dodávku, zajistili řidiče a vezli to tam s námi. Zaklepali jsme na dveře, objevila v pozadí se skleničkou šampaňského a tvářila se, jako by se nic nestalo. Mnoho lidí by do toho dneska nešlo, je jiná doba. Zní to, jako by to bylo dvacet let zpátky, ale věci bez smlouvy dneska už neděláme. Byl to punk, ale strašně fajn.”

Rossana Orlandi mladým designérům pomohla i následující roky. V době konání milánské přehlídky jim u sebe pronajímala kójku a oni u ní pár let prezentovali své novinky. Díky tomu se rozběhla i spolupráce s firmami Hem nebo Lasvit.

  

Inspirace mýdlovými bublinami. Sklenice Bubbles pro firmu Nachtmann. | Foto: studio deFORMInspirace mýdlovými bublinami. Sklenice Bubbles pro firmu Nachtmann. | Foto: studio deFORM

Nabídka, která se neodmítá

 

Před třemi lety, v době, kdy Jakub ještě studoval v Londýně, přišla nabídka, aby spolu s Václavem vnesli kreativního ducha i do české sklářské společnosti Bomma. Mladíci nabídku přijali, ale práce se ukázala jako časově náročná. Dnes se jí proto věnuje už jen Václav. Jakub se soustředí na rozvoj jejich společného studia deFORM a na svou novou značku Zeitgeist.limited.

 

Produktový design Jakub přirovnává k detektivní práci, kde velkou roli hraje spousta faktorů od materiálu, výrobních možnosti, směřování firmy až po definici zákazníka. Nejnáročnější je z jeho pohledu přesvědčit některé investory, že zvolené řešení je nejvhodnější pro rozvoj jejich firmy i úspěch daného produktu.

V porovnání se zahraničním trhem vidí Jakub na tom českém a slovenském stále ještě mezery. Myslí si, že firmy nejsou ochotné za návrh, vývoj a design zaplatit. Za hranicemi podle něj panuje mnohem větší důvěra. Je zde lepší strategie firem a plánování investic do budoucna.

 

„V celém mixu je velmi malý podíl ega. Primárně jde o to, co je pro firmu, která si mě najala, správné. Právě proto se může zdát, že se v designu preferuje jednoduchá forma sdělení. Je to odrazem průmyslu. Firmy nechtějí investovat do složitého vývoje a komplexních řešení. Chtějí nový design většinou rychle, jednoduše a za málo peněz. Je to zvláštní, protože v grafickém designu je už běžnější, že vývoj vizuálu stojí dost peněz,” hodnotí situaci Jakub.

  

Svými obory se spíš míjejí, svou práci ale vzájemně sledují. | Foto: archiv rodiny PollágovýchSvými obory se spíš míjejí, svou práci ale vzájemně sledují. | Foto: archiv rodiny Pollágových

Podle Jakuba by dobrému designérovi neměla chybět odvaha, pokora, trpělivost, technické myšlení a schopnost jasně komunikovat svoje nápady. Důležité je umět si udržet nadhled a mít přehled o aktuálním dění.

 

Jeho tatínek je přesvědčen, že si jde pevně za svým. „Je vytrvalý, možná někdy tvrdohlavý, ale zatím se mu to většinou vyplatilo. Slepé uličky ho nezlomily a umí zhmotnit emoci do materiálu, to je velká věc, uzavírá rodinné vyprávění otec Peter. 

 

Další články