O Charlotě a IDEO

Charlota během studia Průmyslového designu ve strojírenství na VUT v Brně pracovala jako grafický designér a fotograf na volné noze. Spoluzaložila fotografické studio 2foto. Z designérských soutěžích získala 2. místo v soutěži Talent designu 2014 za design fixů pro Centropen, 1. místo ve státním kole SOČ 2010 s projektem Design mobilního telefonu pro děti, nebo výhru v soutěži 3M Design Innovation Award s návrhem připínacích košíků na kolo. Volný čas tráví objevováním světa s foťákem na krku, čtením sci-fi a ilustracemi. 

IDEO vzniklo před 25 lety v Palo Alto v USA. Původně produktové designové studio se postupně začalo čím dál více zabývat designem služeb, strategií a nových modelů podnikání. Zakladatelé IDEO Tim Brown a David Kelley jsou pionýři metod design thinking a human-centred design. V současnosti pomáhá organizacím měnit se uvnitř a budovat vlastní kulturu inovací a kreativity.

Charlotina editorialová ilustrace pro blog ideo.com, 2017, zdroj: osobní archiv

Jsi designérka, která kombinuje vizuální, interakční a průmyslový design. Pro řadu českých designérů by se mohlo zdát, že se tyto odvětví už hodně rozchází.

Design vnímám především jako způsob přemýšlení, a roli designéra jako někoho, kdo se kolem sebe dívá s otevřenýma očima a neustálou zvědavostí, a přemýšlí, co by se dalo vylepšit. Ať už se to týká designu komunikace, produktu nebo služby.

Moje práce v sobě nese zkušenosti sesbírané za poslední roky – mix produktového, grafického, interakčního designu. Nejvíc se teď věnuji vizuálnímu designu. Znalosti a přesahy do interakčního a průmyslového designu mi ale při každodenní práci pomáhají spolupracovat s experty v těchto oborech.
 

Jak probíhalo tvoje studium a cesta k tématům, kterým se věnuješ?

Na střední mě bavila výtvarka, ale zároveň i matika a fyzika a ve volném čase jsem hrála divadlo. Bavilo mě vžívat se do rolí, přemýšlet nad motivacemi postav a způsoby, jak vyprávět příběhy. Na gymplu jsem se dozvěděla, že existuje něco jako produktový design – obor, kde bych mohla zkombinovat zájem o estetiku i techniku. Zpětně to zní naivně, ale najednou mi došlo, že za touto žehličku, tímto hrnkem, nebo nákupní vozíkem, byl někdo, který přemýšlel nad tím, kdo a v jakém kontextu bude tu věc používat a jak by měla vypadat.

Kolikrát jste se třeba snažili otevřít dveře na špatnou stranu? Mně se to stává neustále. Ale není to moje chyba. Je to chyba, kterou udělal někdo při navrhování těch dveří, když na ně dal madlo, které signalizuje "přitáhnout", přestože máte "zatlačit". A tahle chyba se posléze žehlí nálepkou "Táhnout-Tlačit", kterou si lidé přečtou až když třikrát naštvaně zacloumají dveřmi k sobě.
 

IDEO hledá do svých týmů lidi, kteří mají za sebou rozmanité zkušenosti a klikatou cestu – ať už osobní nebo profesní. Co tě nejvíce ovlivnilo?

Nikdy bych si například netipla, že odfotím přes 150 svateb! Během vysoké školy jsem se shodou náhod dostala ke kariéře fotografa. S mým kamarádem Jirkou Hlouškem jsme během pěti let vybudovali úspěšné fotografické studio 2foto. To mi dalo nejen zkušenosti v fotografickém řemesle, o kterém jsem předtím nic netušila, ale především mi to dalo vhled do vlastního podnikání a všeho, co to obnáší – marketingu, tvorby brandu, pricingu, zákaznické spokojenosti... Musela jsem se spoustu věcí rychle naučit.

Zároveň jsem měla konstantní zdroj zpětné vazby od klientů, a rychle mě začalo bavit vymýšlet, jak můžeme naše služby ještě vylepšit. Jak se ale blížil konec studia, přestože focení je stále mým velkým koníčkem, uvědomila jsem si, že mě to táhne více k profesi designéra. Moje práce byla v podstatě založená na pozorování lidí, rozpoznání a zachycení pro ně důležitých momentů. Naučilo mě to větší pozornosti a vnímavosti k okolí. Tyto zkušenosti teď využívám na designérských projektech při fází výzkumu. 

Little Book of IDEO, zdroj: ideo.com

Proč vůbec chodit na stáže?

Máš za sebou řadu stáží – jaké stáže jsi absolvovala a kde? Podle čeho sis je vybírala?

Přemýšlela jsem, jak se dostat na místa, kde najdu zkušené lidi, od kterých se budu moci učit. Škola mi dala nějaký základ, ale nechtěla jsem, aby tím pro mě vzdělávání skončilo. Tušila jsem, že dostat se na fulltime pozici hned po škole do zajímavých designérských a technologických firem není jednoduché. Přemýšlela jsem: Jak bych to mohla hacknout? Bylo pro mě natolik důležité tuto zkušenost získat, že jsem si na rok rozvolnila studium a strávila ho na různých stáží.

Chtěla jsem do zahraničí – vystrčit se z komfortní zóny, být v novém prostředí, vidět, jakým způsobem designéři pracuji v různých typech agentur a koutech světa. Přihlašování na stáže a jejich plánování mi zabralo pár měsíců, byl to zajímavý proces. Spoustu času jsem strávila nad přípravou portfolia, přepisováním motivačních dopisů, na pohovorech. Někde se vůbec neozvali, někde mě odmítli, někde jsem pak odmítla já...

Nakonec jsem strávila jsem pár měsíců v londýnském studiu Pearlfisher na stáži jako grafický designér. Poté jsem spolupracovala s českým studiem Q Designers například na projektech pro Skansku, elektrické skateboardy XTND nebo KPMG. Následně jsem na půlroku vyrazila do Bostonu na stáž do globální designérské konzultantské firmy IDEO.

Co bylo nejtěžší na tom, se dostat na stáž do zahraničí?

Najednou vaší konkurencí nejsou jen ostatní studenti v rámci Česka, ale designéři z celého světa. Často ze škol, kde profesoři vnímají stáže jako nezbytnou součást studia a studentům pomáhají připravit portfolio a doporučení do světoznámých firem. Ty si pak vybírají ze stovek kandidátů.
 

Uvědomuješ si třeba nějaké výhody, které jsi měla oproti ostatním?

Nejspíš jsem měla určitou vytrvalost. Ze začátku jsem si myslela, že bych měla hlavně prezentovat perfektní rendery produktů, vizuální identity značek, design obrazovek mobilních aplikací. Po několika pohovorech mi došlo, že to, co zaměstnavatele zajímá nejvíc, je to, jak nad věcmi přemýšlíte. Jaký problém nebo potřebu váš produkt lidem řeší? Jak jste si tuto hypotézu ověřili? Jaké druhy prototypů jste vytvořili, jak jste je testovali? Ve výsledku byl většinou nejsilnější okamžik pohovorů ten, kdy jsem mluvila o tom, co se v projektu nepovedlo, jaké byly slepé uličky, kde jsem narazila a co bych s odstupem času udělala jinak.

Co bys doporučila studentům, kteří váhají nebo si v tomto ohledu dost nevěří?

Hledání stáže je taková příprava na hledání práce. Už samotný proces přípravy portfolia vám pomůže ujasnit si a formulovat, co chcete dělat, kde jsou vaše silné stránky, a jak se chcete na pracovním trhu pozicovat. Takže čím dřív se do toho pustíte, tím snadnější pro vás bude přechod ze školního prostředí do toho pracovního.

V portfoliu si nechte jen projekty, do kterých byste šli s nadšením znovu. Zbytek vyhoďte. Byl to pro mě silný moment, když jsem si po pěti letech studia průmyslového designu nakonec nenechala v portfoliu ani jeden školní projekt. Nakonec jsem našla průsečík toho, co chci dělat, jinde. 
 

Učit se od těch nejlepších

Jak to v IDEO vlastně funguje?

IDEO je mezinárodní konzultantská designérská firma, která pomáhá organizacím měnit se zevnitř, inovovat, a přicházet s novými produkty a službami, které jsou inspirované potřebami lidí. Na svém kontě má například první design počítačové myši pro Apple, židlí do školních tříd pro Steelcase, volební hlasovací přístroj pro Los Angeles, citizen-centred web a novou vizuální identitu pro město Boston, nebo třeba vizi kuchyně budoucnosti pro IKEA. Mezi klienty jsou například Bank of America, Zalando, Bosch, nebo Ford.

Vize kuchyně budoucnosti IKEA, zdroj: ideo.com

Myslím, že se IDEO daří docela dobře držet vizi jednoho ze zakladatelů, Davida Kelleyho: "My dream for the future of IDEO is the same as it was back then: that everyone at IDEO finds their calling, that being here feels like working with friends, that we are all enjoying our lives, that we are engaged in what feels like important work we were personally put on Earth to do."

V současnosti má IDEO pobočky v 9 lokacích po světě zaměstnává kolem 700 lidí – rozmanitý mix inženýrů, designérů, architektů, výzkumníků. Vychází totiž z přesvědčení, že k řešení velkých výzev je potřeba multidisciplinárních týmů, který se dokáže na problém podívat z různých úhlů. A to se týká nejen výzev, které řeší společně s firmami, ale i těch, které řeší komunity nebo města:

Například jak se budeme v budoucnu přepravovat lidi a věci, nebo jak můžeme vytvořit udržitelnější systém výroby a používání produktů v duchu cirkulární ekonomiky?

Co ses tam naučila?

Bylo skvělé pozorovat špičkové designéry při práci na projektech z různých oblastí – lékařských přístrojů, potravin, nových technologií, dopravy, bankovnictví, vzdělávání, médií. Dostalo se mi tedy potvrzení toho, že přestože by člověk měl mít dostatečnou expertízu ve svém oboru, měl by také mít všeobecný přehled, co se děje ve světě a jaké jsou trendy v jiných odvětvích. Jednotlivé obory se prolínají a v pracovním prostředí začíná být nenahraditelná schopnost spolupráce s lidmi z jiných profesí.

A přestože pocházíme z různých odvětví, spojují nás společné hodnoty. Little Book of IDEO, knížka firemní kultury, popisuje několik principů, kterými se ve firmě řídíme. Nejvíce mnou rezonuje například "Learn from failure" nebo "Talk less, do more" – místo sepisování dlouhé prezentace nebo hodinových meetingů je mnohem rychlejší a názornější zaběhnout do dílny, a vyrobit rychlý, nedokonalý prototyp, který poslouží jako zdroj k následné, mnohem plodnější debatě.

Hlavní principy IDEO, Little Book of IDEO, zdroj: ideo.com

IDEO je známé taky skrze pojem Design Thinking. O co se jedná?

Design Thinking (aneb designové myšlení) je metoda a mindset, jak přistupovat k formulování a řešení problémů. Kdybych to měla přirovnat k vaření, tak to není konkrétní recept krok za krokem na uvaření jídla, které bude vašim známým chutnat nejvíce. Ale jde spíše o mindset kuchaře a tipy, jak pracovat s kuchyní – do jakých šuplíků sáhnout pro různé nástroje, nezapomenout se zeptat se vašich kamarádů, jestli nejsou na něco alergičtí, neodcházet z domu, když máte zapnutou troubu, nebát se experimentovat, a pokaždé zkusit jídlo něčím vylepšit.

Ale vážně, proces, kterým při práci na projektech postupujeme, by se dal shrnout asi takto: Na začátku je nutná empatie na porozumění lidem, jejichž problém se snažíme vyřešit. Poté nadefinujeme konkrétní výzvu, pro kterou v týmu společně přicházíme s množstvím nápadů a možností. Pro ty vytvoříme rychlé, nepříliš detailní prototypy. Například prototyp webu, mobilní aplikace, model fyzického produktu z papíru nebo třeba model celého prostoru z lepenky.

Potom jdeme zpátky za naší cílovou skupinou, a necháme je prototypy používat. Postupně zahazujeme to, co nefunguje, a dál rozvíjíme to, co vypadá nadějně. Tak se dostáváme k finálnímu konceptu, který přechází do fáze implementace. Takový přístup je prevencí toho, že firma vytvoří něco, co ve výsledku lidi nechtějí nebo neumí používat.

Jak se to vůbec stalo, že ses dostala na stáž do IDEO?

Byli jsme s kamarádem na kurzu paraglidingu, a při plahočení se do kopce jsem se mu svěřila, že zrovna hledám zajímavá místa pro stáž. "Tak proč nezkusíš IDEO," zeptal se. Mě v té době ani nenapadlo dívat se i po stážích v USA, poohlížela jsem se především po Evropě. IDEO jsem znala, ale říkala jsem si, že asi nebude snadné se tam dostat. A nebylo, zabralo to cca půl roku, několik poslaných přihlášek a pohovorů, než to klaplo.
 

Můžeš čtenářům přiblížit, co jsi tam dělala? Jak dlouho jsi tam byla?

Strávila jsem v IDEO v Bostonu šest měsíců. Pracovala jsem v týmu s výzkumníky, průmyslovými designéry, interakčními designéry, architekty. Práce v IDEO je tak trochu časostroj. V našem případě jsme na zelené louce společně s MIT a americkým řetězcem Target budovali novou organizaci: inkubátor pro technologické startupy zabývající se stravováním, potravinami a farmařením. Takže cvrččí mouka, maso, které roste v laboratoři, hydroponické farmaření, apod.

Při průzkumu jsme se bavili s různými stranami a pomáhali definovat cíl té nové organizace, a konkrétně také to, jak by měl vypadat fyzický prostor, který bude stimulovat setkávání a spolupráci mezi lidmi z různých odvětví – farmáři, učiteli, restauratéry, nákupními řetězci, technology, školami, výživovými poradci... V průběhu jsme prototypovali různé způsoby aktivit pro zapojení organizace, ale i pro veřejnost, abychom zjistili, kde můžeme dodat přidanou hodnotu. Posléze jsem také pracovala na vytvoření brandu a vizuální identity pro tuto novou organizaci, a na grafickém designu materiálů, které byly potřeba.

Škola, práce a neustálý seberozvoj

Když se ohlédneš zpět na své studium a svůj vývoj, co z toho všeho (studium ve škola, samostudium, stáže, další zkušenosti…) bylo podle tebe nejdůležitější v tvém vývoji jako designérky?

Řekla bych, že to bylo neustálé vyhledávání a obklopování se zkušenějšími lidmi. To člověk roste nejrychleji. Není sice pohodlné cítit se, že toho v místnosti umíte nejméně, ale když se pak člověk ohlédne a vidí, kam se za rok, dva posunul, stojí to za to.

Měla jsem také velké štěstí na mentory. V Londýně jsme chystali návrh vizuální identity, měla jsem ho jít s design direktorem prezentovat klientovi. Na schodech se najednou zastavil a povídá – hele, já jsem si teď vzpomněl, že musím nutně vyřídit jeden hovor, můžeš tu naši část, prosím, odprezentovat? Byla to sice jen menší dílčí schůzka, ale i tak se mi orosilo čelo a rozklepala kolena.

Odprezentovala jsem, dopadlo to jakžtakž dobře, přijdu zpátky do kanceláře, a najdu ho u obrazovky číst si maily. "Tak jak to šlo," zasmál se. V ten moment mi došlo, že v nějakém momentu kariéry už jsou pro vás některé úkony rutinní. Jako seniornímu designérovi už vaším úkolem uvnitř organizace není jít a zvládnout úkol na 100 % skvěle, ale podpořit ostatní a umožnit jim, aby sami převzali novou roli a rozvíjeli se. Od toho momentu sleduji u svých mentorů vždy dvě roviny: učím se od nich, a učím se to, jakým způsobem mentorují. Abych to pak mohla v budoucnu předat sama jako mentor zase dalším designérům.

Kde jsou největší mezery v českém způsobu vzdělávání designérů?

Mám pouze zkušenosti z jedné české vysoké školy, takže nedokážu posoudit, jak to vypadá jinde. Při studiu mi hodně vadilo, že jsme byli jako designéři odtržení od zbytku fakulty. Naše dílny byly schované v tmavém koutě budově, kam nikdo moc nechodil. Přitom designér má být konektor – mluvit a spolupracovat s lidmi z různých oborů. Být schopen rychle proniknout do problematiky. Být jako houba, přicházet s otevřenou myslí, naslouchat, vstřebávat a třídit informace.

Je zajímavé vidět, jak se hodnoty organizace zrcadlí v prostředí, a naopak – prostředí může být katalyzátorem pozitivních změn uvnitř komunity. Na Erasmu v Salzburgu jsem se ocitla ve škole, kde se otevřenost a rovnocennost mezi učiteli a studenty odrážela v prostředí. Místo dlouhých studených chodeb s desítkami dveří byly v budově napůl prosklené kanceláře, do kterých se nebojíte přijít si pro radu. Spousta koutků s křesly a stolky pro odpočinek a práci, malé zasedačky, které jste si jako tým mohli zarezervovat, abyste pracovali na školním projektu. Skoro nonstop otevřená škola i dílny. Menza, které po deváté večer dala do vstupní haly na stoly neprodané sendviče a saláty, které by se jinak vyhodily, aby si je studenti rozebrali.

Když pak učitel přišel třídy a řekl: "Hele, mám tu nachystané nějaké přednášky a cvičení, ale chci slyšet od vás, co se chcete naučit a co vás zajímá, a můžu to podle toho upravit", málem jsem spadla ze židle z toho, že vzdělávání může být i dialogem.

Co podle tebe mladí designéři nejvíce potřebují? O jakých tématech se na českých školách nemluví, ale ze své zkušenosti víš, že jsou potřeba – ať už proto, že jde o aktuální témata inovací, mezioborovou spolupráci nebo naučit se pracovat s různými programy…

Neustále vyžadovat zpětnou vazbu. Silné komunikační schopnosti pro vysvětlení procesu za naší prací. Umět klientům ukázat jakou hodnotu může design přinést jejich byznysu. Empatii. Neutichající zvědavost. A především být zvyklí na neustálé změny – začínající designéři mají nyní před sebou přibližně 40 let kariéry.

Padesát let zpátky neexistovaly osobní počítače, CD/DVD/MP3, bankomaty, digitální fotoaparáty, software, Internet, smartphony, e-booky, letištní kontroly, mobilní aplikace, virtuální realita, vesmírné stanice… Těžko předvídat, jak bude vypadat nadcházejících 40 let, rozhodně bychom ale měli být připravení na rychle se proměňující svět. Designéři by měli být připraveni všímat si, jaké přiležitosti technologický pokrok přináší a zároveň jaké problémy vyvstanou a bude je potřeba řešit.

Nyní pracuješ pro IDEO v Mnichově. O čem je tvá práce?

V Mnichově je nás kolem 45 lidí, zhruba 18 národností. Pomáhám na projektech s vizuální stránkou produktů a služeb a vytvářet nové značky a jejich identity. Výsledkem mé práce tak může být například koncept digitálního produktu, brand a vizuální identita pro nový produkt, službu nebo organizaci, nebo příběh v podobě videa, prezentace, eventu, výstavy, který představuje vzniklý koncept nebo vizi uvnitř společnosti nebo ven směrem k jejich zákazníkům.

Jak vypadá Tvůj pracovní den/týden?

Projekty trvají několik týdnů až měsíců. Pro každý projekt se zformuje nový tým z lidí z různých disciplín – interakční designér, výzkumník, produktový designér, komunikační designér, business designér atd. Společně s klientem pracujeme na daném tématu ve studiu, často ale vyrážíme do světa za lidmi, kteří nám pomůžou pochopit, jaké jsou jejich potřeby a dají nahlédnout do prostředí, ve kterém žijí a pracují.

Jak to vypadá v mnichovském IDEO? zdroj: Charlota Blunárová

Na jakých projektech teď děláš a jaká je v nich tvoje role?

Pomáháme organizacím s inovacemi, takže z podstaty mojí práce nemůžu mluvit o našich klientech konkrétněji. Nicméně v posledních měsících jsem pracovala například na brandu, hardwaru a UX pro produkt start-upu v oblasti elektromobility, nebo na designu nové služby a řady produktů pro významného švýcarského výrobce kosmetiky.

Trendy a tipy na vzdělávání

Co bys doporučila číst a sledovat, aby designéři zůstali neustále v obraze? Jak se vzděláváš ty?

Mám ráda podcast 99percent Invisible, který se věnuje věcem, nad kterými mě nikdy nenapadlo přemýšlet, jako jak vzniklo a co vlastně znamená datum spotřeby na potravinách, jaký účel měla původně hra Monopoly, kdo vymýšlí nové emotikony, nebo kdo píše vzkazy do čínských sušenek štěstí.

Spoustu článků od designérské komunity čtu na platformě Medium. Mám ráda příspěvky od Julie Zhuo, VP of Product Design ve Facebooku nebo týmu designérů z Dropboxu.

Momentálně čtu knihu Homo Deus: A Brief History of Tomorrow od Harari Noah Yuval o tom, jakým výzvam bude lidstvo čelit v následujících desetiletích. Jinak mám velkou slabost pro dětské ilustrované knížky. Jsou pro mě skvělým příkladem toho, jak podat příběhy co nejjednodušeji a nejsrozumitelněji. S minimem slov, pomocí tvarů a barev. Tedy něco, co se v podstatě stále učím.