Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Nakladatelství s knihkupectvím nese název Take Take Take - stejně jako skladba od Janíčkovy oblíbené kapely The White Stripes. | Foto: Puf Creatif Nakladatelství s knihkupectvím nese název Take Take Take - stejně jako skladba od Janíčkovy oblíbené kapely The White Stripes. | Foto: Puf Creatif

Děláme knížky tak, jak se dělaly odjakživa. Ilustrátor založil se svojí manželkou nakladatelství Take Take Take a říká, že to není žádná věda

Kdyby se nestal ilustrátorem, dost možná by dnes Jindřich Janíček, držitel ocenění Ilustrátor roku cen Czech Grand Design a ceny pro mladého tvůrce do 30 let, řídil logistické oddělení v IKEA nebo umýval letadla. Má rád paperbacky, alespoň jednou týdně si k práci pustí The White Stripes, po jejichž písničce Take Take Take pojmenovali Jindřich a Nikola své nakladatelství, a na cestách sbírá tipy na anglické názvy firem, které následně zakomponovává do svých kreseb. S Jindřichem jsme se setkali k neformálnímu rozhovoru o knihách, nakladatelství, ale i cestování.

Obligátní počáteční otázka pro ilustrátora – jakou máte rozečtenou knihu?

JINDŘICH: To je dobrá otázka! Právě mám rozečtenou... je jich strašně moc. Mám jich z různých důvodů rozečtených asi šest, ať už kvůli práci, škole, nebo jen proto, že prostě chci. Teď s sebou nosím Pána Prstenů kvůli jednomu specifickýmu zadání, ale zároveň filmy rád nemám, nemůžu je vystát, tak mě překvapilo, že mě knížka zaujala. Pak mám rozečtený Signifying Rappers, což jsou eseje Davida Fostera Wallace a jeho spolubydlícího o rapu v Bostonu v roce 1990, což čtu jednoduše proto, že mám rád Davida Fostera. Ambice v poušti, to je ta nejvolnější knížka, kterou čtu, když nemám co jinýho na práci, a pak nějaký školní knihy. Teďka se dostávám zpětně k V panelech a bublinách od Michala Jareše, Pavla Kořínka a Martina Foreta.

Western States pro B running magazine | Zdroj: Jindřich JaníčekWestern States pro B running magazine | Zdroj: Jindřich Janíček

A která je ta nejoblíbenější?

JINDŘICH: Kterou bych chtěl ilustrovat? Nebo ke čtení? První knížka, o které jsem si kdy říkal, že je skvělá, a kterou bych chtěl někdy vydat, je Kosmos od Carla Sagana, popularizační literatura o vesmíru z roku 1980, která je perfektně napsaná a pochopitelná. Samozřejmě zestárla ale spoustu základních principů vysvětlí dostatečně. Minulej rok jsem četl dvě neuvěřitelně dobrý knížky, ale asi to nejde ilustrovat, to bych si netroufal a teda tu druhou si hlavně ilustrovala sama autorka. Saturnovy prstence od Sebalda a v podobným duchu taky Swimming Studies od Leanne Shapton, což je kanadská ilustrátorka a umělkyně, která vzpomíná na svý dětství a dospívání a všechno, co se k němu pojí, když se mladý člověk věnuje závodnímu plavání – zkoušky na olympiádu, vstávání brzo ráno... Jsou to krátký eseje, poznatky, často jen jedna stránka, dva odstavce.

Pro koho nejraději kreslíte, kdo je vaše oblíbená cílová skupina a proč?

JINDŘICH: Oblíbená cílovka je taková abstraktní představa, a když nad tím začnu přemýšlet, často zjistím, že moje cílová skupina se začíná nápadně podobat mně. Někdo, kdo čte hodně, kdo má rád věci, který mám rád já. Je lepší ignorovat představu o cílovce, dělat to tak, jak to chcete dělat. Nějaký ilustrace dělám, abych se uživil, ale osobní věci, ilustrace a nakladatelství, dělám, protože to mám rád, a na to by se měli nabalit lidé, se kterýma to rezonuje a je zbytečný se někomu podbízet. Pak jsou teda základní pravidla, ty do toho moc nepočítám, že když třeba dělám knížku pro děti, tak postavy nebudou mluvit zbytečně sprostě, u knížky pro dospělý si můžu dovolit víc. Ale v mojí knížce o robotech jsou taky zřícený města a naznačený mrtvoly, i když je to knížka primárně pro mladšího čtenáře. Dítě si jich nevšimne, ale třeba až dospěje, tak je tam uvidí – je to příběh o planetě zemi, kterou lidi zničili, takže něco takovýho tam musí být. A když si toho všimne, tak se vlastně taky moc nestane…

Bannisterův běh | Zdroj: Jindřich JaníčekBannisterův běh | Zdroj: Jindřich Janíček

Máte nějaké téma, ke kterému se v kresbách často vracíte?

JINDŘICH: Jedno téma vypíchnout nedokážu, to je práce pro někoho... vlastně asi pro vás. Až budete psát perex k rozhovoru, tak tam budete muset vypíchnout téma, já s ním pravděpodobně nebudu souhlasit, ale nebudu s tím moct nic udělat. Dělal jsem knížku o robotech, vesmíru, témata se mísí, opakují, ale když člověk dělá knížku o robotech, tak je to čistě jenom, že má možnost využít ty dvě postavičky, který se kreslí rychle a jednoduše, aby mohl pojmout téma, který ho zajímá. Ilustrace je prostředkem, jak se dostat k tématu.

Absolvoval jste se zpracováním deníkových vzpomínek svého pradědečka z první světové války a legií (K večeru se spustil déšť), píšete si také deník? Nebo deník kreslíte?

JINDŘICH: Deník si nepíšu, ale píšu si hodně věcí, často ze vzpomínek. Když jsem byl v Holandsku u bráchy, tak jsem měl notýsek, kam jsem si zapisoval spoustu věcí, který jsme sledovali, třeba přistávat letadla na Shipholu. Teď, když jsme byli na dovolený, tak jsem si zapisoval veškerý rozhovory s místníma. Často to byly třívětý slušnostní fráze, třeba když jsem se ptal, jestli je volno u stolku v kavárně, všechno jsem si to hnedka zapisoval s tím, že se to třeba někdy bude hodit. Když jsem v Anglii, nebo v zemi, kde se mluví primárně anglicky, zapisuju si názvy firem, to se hodí do obrázků. Na cestě mě ale otravuje cokoliv kreslit. Obdivuju, když si někdo přiveze skicáček plnej věcí, ale já jsem zjistil, že je to na mě hrozně zbytečnej tlak, kreslím takovým způsobem, že rád prokresluju věci, mám rád detaily, a to by se mi při cestování nechtělo, radši si zapíšu a kreslím to potom zpětně. Baví mě kreslit zážitky zpětně, zpaměti.

Ilustrovaná Ústava České republiky | Zdroj: Jindřich JaníčekIlustrovaná Ústava České republiky | Zdroj: Jindřich Janíček

Jak vás napadlo zpracovat Ústavu ČR?

JINDŘICH: Napadlo to na Slovensku Adama Berku, který za náma přišel, jestli nechceme zpracovat českou Ústavu. Tak jsme řekli, že jo. Adam Berka je spoluvydavatel českýho vydání, ale projekt je původně ze Slovenska. Naše vydání český Ústavy se tak formátově i vazbou řídí tou slovenskou Ústavou, mírně k sobě pasují, barevně jsou trošku jiný, oni mají stříbrnou, protože se chtěli vyhnout trikoloře. My jsme se jí nevyhnuli, ale nepoužili jsme přímý český barvy.

Na UMPRUM jste v roce 2016 nastoupil na doktorské studium s projektem zkoumat utopie, můžete říct víc?

JINDŘICH: Praktická část se zabývá utopickýma komunitama v Severní Americe v 18. a 19. století během osidlování. Měly by to být krátký komiksový příběhy, non-fikce, popularizační, podle skutečných událostí, opoznámkovaný tím, co se ve skutečnosti stalo, ale zároveň by to neměl být žádnej epickej příběh cestovatele, co navštívil všechny komunity. V jednom příběhu se dozvíte, proč v některý komunitě dávají židle na stěnu, v dalším, proč existovaly oddělený schodiště, že jiná komunita měla ve sklepě dva měsíce mrtvolu, protože její členové čekali na znovuzrození svýho kazatele. Mělo by to sloužit jako mozaika severoamerickýho kontinentu. Jsou to příběhy utopických komunit, který vznikaly z různorodých důvodů a už je často těžký oddělit, co byla utopie a co byla náboženská sekta – obě mají podobný motivace vzniku, ale různý výsledky. Ale jinak tahle práce je daleko na obzoru a snad se nikdo nebude zlobit, pokud nevznikne, protože je to jedna z mnoha věcí, které bych chtěl dělat…

Autorské zpracování knihy Stín kapradiny Josefa Čapka nakladatelstvím Take Take Take | Foto: Puf CreatifAutorské zpracování knihy Stín kapradiny Josefa Čapka nakladatelstvím Take Take Take | Foto: Puf Creatif

Kreslíte ručně nebo na tabletu?

JINDŘICH: Kreslím ručně i na tabletu. Tablet je dobrý na rychlejší zadání a to mi často stačí jen rychlá skica. Knížky, kterým se věnuji déle jsou většinou kreslené hlavně ručně a tabletem jen řeším barvy. Některé věci jsou výhradně ručně. Do čeho jsem nikdy nepronikl jsou photoshopové štětce a efekty, že bych si s tabletem vystačil na vše. Tam používám pořád základní stopu, nebo základní tužku už mnoho let.

Co si myslíte o elektronických čtečkách knih?

JINDŘICH: Nečtu na nich. Ale příjde mi to praktický. Nepoužívám je z jednoduchého důvodu. Když někam jedu, tak si vezmu jednu knížku, sotva ji začnu číst, pak si tam koupím další knihy, který si vezu zpátky, a někdy časem je přečtu doma. Takže i kdybych si na cestování vzal čtečku s uloženými tisíci knihami, asi bych ji vlastně nepoužil. Používat čtečku má určitě výhody jako levnější cena a možnost si koupit knihu, která je jinak vyprodaná, ale to začnu řešit, až přečtu všechny ty fyzické kopie knih, které jsem nakoupil s tím, že jednou si je přečtu.

Kniha Jacka Londona se vleze do náprsní kapsy | Foto: Puf CreatifKniha Jacka Londona se vleze do náprsní kapsy | Foto: Puf Creatif

Jaké je to být ilustrátorem v Česku?

JINDŘICH: Normální. Asi jako být grafikem. Teda asi trochu hůře placeným grafikem a s časově náročnější prací, ale pomalu se to blíží a někdo je dokonce schopný se ilustrací uživit. U mě se to nějak nabalilo, nějak to funguje, ale vždy to bude přeskakování mezi zakázkami a vlastními projekty, které dělat chci. Příjmal jsem jednu dobu všechno, teď se snažím být časově efektivní a pak se těším, že budu zas dělat chvíli vlastní věci.

Chtěl jste vždycky vlastnit nakladatelství?

JINDŘICH: Ne. Ale zjistil jsem, že je to hrozně jednoduchý. Člověk si prostě založí nakladatelství a má ho. Je to časově náročný, hlavně ze začátku taky finančně, ale to se nikdy moc nezlepší, jen to v ideálním případě už člověk nedotuje z úspor, ale funguje to samo. Původním nakopnutím bylo zpracování falešnýho nakladatelství pro účely bakalářské práce mojí přítelkyně (teď už ženy), tam vznikl název a projekt. To bylo ještě při studiu ve Zlíně, v době, kdy jsme ani jeden z nás moc netušili, že to nakladatelství opravdu později vznikne. Pak jsme šli na Umprumku, každý z nás na jiný ateliér, knížky byly pořád v okolí, pořád jsme četli a tak to vykrystalizovalo. Při zakládání nakladatelství pak ona byla iniciátor, já ten poradní hlas, firemní společník, něco takového. Prostě společná značka.

Interiér knihkupectví a studia Take Take Take na Vratislavově ulici v Praze. | Foto: Puf CreatifInteriér knihkupectví a studia Take Take Take na Vratislavově ulici v Praze. | Foto: Puf Creatif

Jaké je to pracovat s manželkou? Oddělujete si oficiálně, kdy končí pracovní hodiny, nebo se to celé překrývá?

JINDŘICH: My máme knihkupectví, obchod, zároveň studio, kde pracujeme, který má otevírací hodiny od 11 do 7 a v teorii se snažíme pracovat v této době. Naše věci se tak nějak přirozeně prolínají, ale zároveň docela často každý pracuje na svém a tam si to navzájem konzultujeme. Když třeba ale kreslím ilustraci do novin, vím, že si stihnu přečíst výchozí článek v tramvaji cestou z práce a stihnu udělat první skicu nebo skici cestou zpátky do práce druhý den, takže nad takovými věcmi přemýšlím kdykoliv mám volnou chvíli a přemýšlení nad osobnějšíma věcma, který bych chtěl dělat, to je spíš relax, to můžu dělat před usínáním, v autobuse. Vlastně pracuju pořád. Ale asi je nesmysl to takhle oddělovat a řešit v momentě, kdy obecně dělám něco, co mě baví. A to souvisí i s prací Nikoly, kdy můžeme řešit pracovní věci doma u večeře nebo v kavárně a stejně si povídat o filmu, co jsme viděli během práce. No a pak jsou takový ty věci, jako kdy teda sakra půjdeme na poštu, ale to zvládáme taky.

Vaše nakladatelství bylo v souvislosti s oceněním Nejkrásnější česká kniha označeno přídomkem progresivní, co si o tom myslíte?

JINDŘICH: My jsme to úplně nejmíň progresivní nakladatelství. Děláme knížky tak, jak se dělaly odjakživa, není na tom nic novýho. Materiály jsou taky všeobecně dostupné. Jediný rozdíl asi bude, že vzhled nepodřizujeme očekávané prodejnosti, to je nám jedno. A to dělá víc malých nakladatelů. Na druhou stranu nemáme ani žádné grafické experimenty. Dobré písmo, dobré ilustrace, obyčejný, ale příjemný papír a je to. Žádná velká věda. A samotný grafický vzhled našeho nakladatelství je hlavně na Nikole, tam opět sloužím jen jako poradní hlas. Knížku o pradědovi jsem dělal sám, ale s jejími radami a chystaný dotisk jde už také víc přes ni. Takže veškeré případné stížnosti či pochvaly směřujte na ni.

Hokejový zápas Sparty Praha proti Plzni | Zdroj: Jindřich JaníčekHokejový zápas Sparty Praha proti Plzni | Zdroj: Jindřich Janíček

Na čem aktuálně pracujete?

JINDŘICH: Nedávno jsem založil skutečně vlastní nakladatelství. Jmenuje se Fake Fake Fake a zatím v něm vydávám jen vlastní věci… jak jinak. Nikola mi radí a pomáhá s grafickou stránkou věcí. Zatím jde o ilustrované reportáže, tři už vyšly. Třeba z návštěvy u kamarádů na Šumavě, kde jsem po obědě pomáhal natírat trámy, nebo z polského hudebního festivalu OFF. Další jsou v přípravě jako z hokejového zápasu Sparty Praha proti Plzni. Nebo z teď proběhlého Mistrovství ČR v atletice. Tam mě časopis B vyslal jako reportéra a zařídil pro mě novinářskou akreditaci a já ji potom promarnil postáváním u tratě a snažil se nakreslit vše, co se dělo na ploše stadionu. Jo a jinak na podzim vyjde u nakladatelství Labyrint pokračování Robotů, tak to teď kreslím poměrně intenzivně.

Co byste dělal, kdybyste nebyl ilustrátorem?

JINDŘICH: Cokoliv. Pracoval jsem v IKEA a docela mi to šlo. Asi bych stoupal po kariérním žebříčku na oddělení logistiky. Ono je teda těžký vystát potom ty lidi na vedoucích pozicích v takovým molochu, ale šlo mi to. Kdybych měl auto, tak bych možná za doby studií jezdil na noční směny na Ruzyni umývat letadla, to by mě bavilo. Zvenku, v hangárech, to by bylo super. Chodit pod letadlem a vapkou sestříkávat ten bordel, nebo co tam vlastně člověk umývá. Akorát to bylo na Ruzyni, takže bez auta jsem se neměl na ty noční směny jak dostat. Asi to není nejlépe placená práce, ale člověk chodí pod letadlama, a možná – nevím, jak se umývají letadla – možná i po křídlech.

Komiks 75° Fahrenheita popisuje průběh maratonu v Bostonu v roce 1982. Vyšel jako součást magazínu B5 | Zdroj: Jindřich JaníčekKomiks 75° Fahrenheita popisuje průběh maratonu v Bostonu v roce 1982. Vyšel jako součást magazínu B5 | Zdroj: Jindřich Janíček

Galerie

Další články