Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Výroba brýlí pro designéra Martina Papcúna neznamená jen kreativní způsob živobytí - je to jeho vášeň, do které může promítat všechny své životní zkušenosti. | Foto: Klára Kudláčková Výroba brýlí pro designéra Martina Papcúna neznamená jen kreativní způsob živobytí - je to jeho vášeň, do které může promítat všechny své životní zkušenosti. | Foto: Klára Kudláčková

Dělám divný brýle pro divný lidi. Designér Martin Papcún vyrábí unikátní brýle z rohu vodního buvola na míru

Toužíte po brýlích, které by vystihovaly vaši identitu, ale v optikách narážíte jen na samé neosobní kousky? Designér Martin Papcún vám jedny takové vyrobí na míru. Z rohu vodního buvola.

Některé věci zkrátka potřebují čas. Designér Martin Papcún to ví a svoji práci neměří na základě prodejnosti – důležitá je pro něj především víra v to, co dělá. „Cítím, že pokud chci opravdu něco dělat, musím to dělat pořádně,“ vysvětluje. Jako umělec vystavoval v mnoha významných světových galeriích (New York, Toledo, Londýn, Berlín…), realizoval několik velkých site-specific instalací v NYC a Clevelandu a v roce 2015 pod záštitou nakladatelství ‘The Karte‘ Berlin vydal krásnou monografii „Buildings/Spaces“ mapující jeho tvůrčí počiny. V současné době působí jako odborný asistent ateliéru K.O.V. na pražské UMPRUM a ve svém domácím ateliéru vytváří unikátní brýle z rohu vodního buvola.

Dlouho mu trvalo, než dokázal stoprocentně uvěřit v etické hodnoty materiálu a porozumět technice zpracování. V Indii sledoval proces zpracování rohovinových bloků, v Japonsku se učil jejich řemeslné postupy. O tom všem jsme si popovídali v jeho krásném minimalistickém ateliéru v Jílovém u Prahy. Nikam jsme nespěchali, jak jinak. Jaká je doopravdy etika obchodu s rohy vodního buvola, jak se v rámci výroby brýlí liší od klasických umělých materiálů a co vše se dá naučit od japonského dědečka se zelenými vlasy?

Brýle z rohu vodního buvola by se daly téměř považovat za artefakt. Každý kus je sochařským originálem. | Foto: Klára KudláčkováBrýle z rohu vodního buvola by se daly téměř považovat za artefakt. Každý kus je sochařským originálem. | Foto: Klára Kudláčková

Jak jste se k tvorbě brýlí dostal? Přivedl vás k tomu nějaký konkrétní moment ve vašem životě?

MARTIN: Bylo to v roce 2009, když jsem odešel studovat do Mnichova na Akademii výtvarných umění, a prostě jsem jednoho dne potřeboval nové brýle. V té době nastupoval hipter trend unisex brýlí, takže všechny byly tvarově jakoby pro všechny, ale tím pádem vlastně pro nikoho, a už vůbec ne pro mě. Jednou jsem šel kolem malé dílny, kde mistr vyráběl brýle na zakázku, a ve výloze měl jak už hotové brýle, tak i samotné polotovary. Ležely tam pláty rohoviny, ze kterých je vyráběl, prezentoval svůj výrobní proces.

Takže vás zaujal proces i materiál?

MARTIN: Určitě, ale z mého pohledu byl problém v tom, že on všechny ty brýle leštil a dělal právě v tom hipster trendu, takže to jeho tvarosloví bylo stejně nijaké. Nabídl mi, že mi dá materiál, ať si je vyrobím sám tak, jak to cítím, ale z mého pohledu byl problém právě v jeho malé tloušťce. Používal plátky o síle jen 6 mm, z toho se dá opravdu jen vyřezat obrys a poté ho ohýbat. Tím ale materiál ztrácí charakter. Je to mrtvé. Žádná dynamika, žádná gradace, žádný rytmus a už vůbec ne hmota pro vyjádření emocí. Tak jsem se rozhodl, že to zkusím jinak. Objednal jsem si z Indie první masivní bloky silné 18 mm a z těch jsem začal sochat svoje první brýle.

Myslíte, že současní výrobci preferují spíše neosobní tvary?

MARTIN: Z mého pohledu určitě. Mně to celé došlo, když jsem se ve svých začátcích vydal na veletrhy do Milána a Paříže a po návratu jsem si uvědomil, že si z toho všeho skoro nic nepamatuji. Začal jsem se ptát proč a došlo mi, že kvůli vyšší prodejnosti většina firem vyrábí brýle zkrátka „nijaké“. Chtějí uspokojit co nejširší spektrum uživatelů, čímž ale ubírají produktům na specifičnosti. Pro masovost uspokojení prodali sami sebe, svou duši.

V mém životě hraje velkou roli mužská a ženské energie. Tyto protipóly si nekonkurují, ale naopak se vzájemně obohacují. A zříkání se toho krásného, co ta konkrétní energie vyzařuje, mi přijde jako velké ochuzování se.

Na každém kusu stráví ve svém ateliéru Martin Papcún hodiny a dny práce. | Foto: Klára KudláčkováNa každém kusu stráví ve svém ateliéru Martin Papcún hodiny a dny práce. | Foto: Klára Kudláčková

Pro jakou energii jste se ve své práci rozhodl vy?

MARTIN: Pro mužskou. Jednak mi kvalitní pánské brýle na trhu chyběly pro mě samotného, ale především se necítím tak citlivý, abych dokázal pracovat v estetice, která by vystihovala ženskou energii. Nejsem si v té rovině vůbec jistý, i když dámy, klientky mám také. Je to asi přirozené, že se v té mužské zkrátka cítím víc jako doma.

Z jakých tvarů vycházíte? Kde berete inspiraci?

MARTIN: Je to celé o emocích. O možnosti sdělení něčeho podprahového, hlubokého, osobního. Vyžaduje to samozřejmě velkou citlivost, je potřeba se otevřít a nechat věci dít se ve vás. Ovšem vzhledem k tomu, že výsledné tvary vychází vždy z mé ruční kresby, objevují se v nich nuance, disproporčnosti a odchylky, kterých si člověk všimne až po bližším seznámení. A to je jedna z podstatných věcí, které jim dodávají autentičnost. Ty brýle jsou vám něčím blízké, vy ale nevíte čím.

Není ale přesnost u brýlí z hlediska jejich funkce podstatná?

MARTIN: Když jsem se učil v Japonsku, viděl jsem, že se všechno měří na tisíciny milimetrů, jak síla materiálu, tak i proporce. Obě strany musely být zrcadlově naprosto stejné. Jenomže hlava nemá obě poloviny stejné, každá je jiná. Já dokonalost vidím právě v té nedokonalosti. Je samozřejmě potřeba dodržet několik základních úhlů, ale zbytek je pak především o konkrétních proporcích hlavy a obličeje člověka, který brýle bude nosit.

Pojďme se vrátit k Indii a k velmi specifickému materiálu, který odtud pro výrobu svých brýlí dovážíte – roh vodního buvola. Jedná o velmi zajímavý organický materiál, který s sebou ale z hlediska často v tomto ohledu nezorientovaného zákazníka může přinášet mnoho etických i praktických otázek. Vy sám jste chtěl mít jistotu v jeho původu a zpracování, proto jste se vydal do Indie na celý proces podívat…

MARTIN: Musel jsem to vidět a zažít na vlastní kůži. Nechtěl jsem pracovat s materiálem, který by neodpovídal obecným i mým osobním etickým zásadám. Potřebuji, aby mi moje práce dávala smysl ve všech aspektech, abych jí mohl věřit. Jasně, že si můžete informace vygooglovat, ale já to chtěl vidět na vlastní oči. Tak jsem napsal Indům, od kterých materiál kupuji, že bych se moc rád přijel podívat, jak celý proces zpracování probíhá. Přijel jsem a čtyři dny jsem pozoroval, odkud materiál pochází a jak se u nich v dílně zpracovává. Žil jsem s nimi.

Základní tvar brýlí nejprve vyfrézuje a pak už jen piluje a sochá, než se dostane k dokonalému tvaru. | Foto: Klára KudláčkováZákladní tvar brýlí nejprve vyfrézuje a pak už jen piluje a sochá, než se dostane k dokonalému tvaru. | Foto: Klára Kudláčková

A jak to tedy je?

MARTIN: V Indii vodní buvol zastává funkci hospodářského zvířete, stejně tak, jako u nás krávy. Chovají je především na maso a mléko a zároveň je používají v zemědělství na orbu a tahání těžkých břemen. Když přijde jejich čas, jako vedlejší produkt se zpracuje i rohovina. Viděl jsem, jakou v lokálních podmínkách to zvíře odvádí službu, pomáhá místním přežít. Je v tom úcta a respekt k tomu zvířeti. Přirozený proces života zvířete a rohu, který mu naroste, i jeho získání nejde nijak urychlit nebo obejít. Roh buvola je totiž z velké části dutý – lze použít jen jeho špičku a z každého rohu se nakonec získá jen velmi málo použitelného materiálu pro mé záměry. Aby rohy byly dostatečně velké, zvíře musí žít alespoň dvacet let, a tak je naprosto jasné, že se vždy bude jednat sice o hodnotný, ale vedlejší produkt.

Stejně jako další specifické organické materiály má rohovina vážně silný náboj. Nese ale nějakou zásadní nevýhodu, která by vaši práci omezovala nebo ztěžovala?

MARTIN: Jak říkáte, jedná se o organický, neunifikovaný materiál a ten je zkrátka nevyzpytatelný – žádný kus není stejný a pod povrch bloku nevidíte, takže se často stává, že až během práce narazím na nějakou dutinu, prasklinu nebo jakýkoli jiný vnitřní defekt, kvůli kterému je daný kus nepoužitelný. Díky tomu často jedny brýle dělám tři až šestkrát.

To ale znamená spoustu nevyužitých materiálových zbytků. Co s nimi děláte?

MARTIN: Rohovina je fantastické hnojivo, takže s ním hnojím všechny stromy, které jsem na své zahradě zasadil.

Může mít tato nevyzpytatelnost nějaký vliv na životnost brýlí?

MARTIN: Co se týče konkrétně defektů, tak ty naštěstí během procesu odhalím a zákazník nikdy nedostane brýle, které by tím mohly být poznamenané. Materiál je sám o sobě velmi pevný a houževnatý, a ačkoli by se teoreticky neměl dlouhodobě namáčet ve vodě a tak podobně, vystavil jsem ho opravdu velké zátěži a nic se s ním nestalo. Několik let jsem ho extrémně testoval v Mnichově, v mrazech při svých cestách do Alp, v horku a vlhku v sauně a v bazénu, kam jsem chodil pravidelně plavat. Ten materiál je mnohem odolnější, než si myslíme.

I přes masivní dojem jsou brýle lehké a skvěle sedí na obličeji, kterému se doslova přizpůsobí. | Foto: Klára KudláčkováI přes masivní dojem jsou brýle lehké a skvěle sedí na obličeji, kterému se doslova přizpůsobí. | Foto: Klára Kudláčková

Má rohovina kromě specifického vizuálního charakteru nějaké další materiálové výhody?

MARTIN: Rohovina je pocitově jemná a měkká a skvěle absorbuje horko. Taky je neskutečně lehká, takže je příjemné nosit i masivní brýle. Tvrdostí a odolností předčí umělý acetát, který se používá jako jeho náhražka. Je absolutně hypoalergenní, takže při nošení nemáte žádné otlaky. Všechny brýle vyrábím trochu natěsno s tím, že se velmi rychle přizpůsobí tvaru obličeje. Prostě povolí a přesně zkopírují vaši hlavu. První dva týdny jsou vám brýle těsné, ale zanedlouho zjistíte, že vám skvěle sedí, nikde netlačí a nekloužou z nosu. K tomu přispívají i nerezové panty, které jsem si navrhnul a nechal vyrobit na zakázku. Pant drží, co má, a rohovina si sedne. Je to luxus v uživatelském komfortu.

To je super, jako brýlatý člověk to dokážu opravdu ocenit. Nesetkáváte se ale někdy s tím, že by u zákazníků rohovina vyvolávala ambivalentní dojmy, protože připomíná nehumánní zacházení s určitými druhy ohrožených zvířat, které se loví jen kvůli rohům a kožichům?

MARTIN: Jasně, to máte pravdu, s takovými lidmi se setkávám často především tady v Česku. Nevědí nic o kontextu a místo toho, aby si o konkrétní problematice něco zjistili, okamžitě to odsoudí. Například na Designbloku stačilo často říct, že se jedná o rohovinu, a návštěvník se bez dalších otázek otočil na podpatku svých kožených bot. To považuji za čisté pokrytectví. Například v Německu jsou brýle z rohoviny součástí většiny lepších optik.

Když jsem byl před pár lety v New Yorku na umělecké residenci, bydlel jsem u rodiny Portorikánců, kteří měli všechno kuchyňské vybavení z plastu. Bylo mi to značně nepříjemné, plasty opravdu nemám rád, ale pak jsem se dozvěděl, že důvodem je jejich malá dcera, která všechny porcelánové talíře, hrnky a sklenice dávno rozbila. A to je přesně ono – udržitelnost je relativní a je třeba ji vnímat v kontextu. Nelze svět vidět černobíle. Brýle z rohoviny opravdu vydrží, můžete je mít do smrti. Navíc časem získávají krásnou patinu, stárnou spolu s vámi. Není to otázkou trendu nebo módy. Když víte, kdo jste, tyto brýle mohou být odrazem vaší osobnosti.

Jak byste tedy definoval své zákazníky?

MARTIN: Moje brýle nosí stejně divní lidi, jako jsem já. Tomu se nedá vyhnout. Jsou to zkrátka divné brýle pro divné lidi, pro srdcaře, kteří dělají zajímavé věci, žijí tím a dovedou ocenit kvalitní řemeslo. Umělci, designéři, lidé z kultury, byznysmani… jedny nosí například i můj kamarád mnich ze zenového kláštera v Japonsku. Moji zákazníci většinou myslí podobně jako já, a tak cítí a ctí vše, co se za těmito brýlemi ukrývá. Vědí, kdo je dělal, čemu věří a také proč je chtějí nosit. Vlastně to je vždycky stejné, přijdou a řeknou: „Chci brýle od tebe!“ A oba víme, že to cítíme úplně stejně. To mě těší. Tam není potřeba cokoli řešit. 

Právě si je u mě například objednal Simone Cecchetto, slavný italský avantgardní „shoemaker“, jeden z Carpe Diem`s.

Udržitelnost a etika hraje v Martinově práci zásadní roli. To je vidět na všech detailech a komponentech, ať už kvalitních japonských řemeslných pilnících nebo propracovaných kožených obalech. | Foto: Klára KudláčkováUdržitelnost a etika hraje v Martinově práci zásadní roli. To je vidět na všech detailech a komponentech, ať už kvalitních japonských řemeslných pilnících nebo propracovaných kožených obalech. | Foto: Klára Kudláčková

Na kolik jedny vaše brýle zhruba vyjdou finančně?

MARTIN: V rozmezí 16 000,- až 26 000,- podle toho, jestli si klient vybere z hotové kolekce, anebo zda spolu vyvíjíme úplně nový tvar.

Můžete mi jednoduše popsat procesy, kterými rohovina pod vašima rukama projde, než se z ní stanou hotové brýle?

MARTIN: Hodně dlouho vždy trvá, než dojdu ke konkrétnímu tvaru. Nedostanu se k němu pouhým skicováním, potřebuju kontakt s materiálem. Brýle tedy dělám několikrát, než získám ten správný tvar. I tak ale vycházím z ruční kresby, abych mohl největší část nahrubo z bloku nejprve vyfrézovat. Jeden blok má tloušťku 18 milimetrů a je třeba v první fázi odebrat hodně hmoty – to ručně nezvládnu. A potom se v tom už úplně ztratím, ponořím se a sochám, hlavně v noci, až cítím, že jsem hotový.

Jak dlouho to trvá?

MARTIN: Vyrobit brýle na zakázku trvá cca 3–6 týdnů, s ohledem na vývoj a další okolnosti. Je to moje emocionální výpověď, moje energie, můj rukopis a moje odpovědnost, a tak není možné, aby na nich dělal někdo jiný. Když jsou brýle hotovy, podepíšu je a označím datem, kdy jsem je dokončil.

Zmínil jste svůj pobyt v Japonsku. Tam jste se vydal za studiem a zdokonalením techniky ruční výroby brýlí z buvolího rohu. Věřím, že z profesního hlediska musel být tento pobyt opravdu přínosný. Japonsko má ale oproti evropským zvyklostem naprosto odlišnou kulturu. Jak jste se tam cítil v rámci osobní roviny?

MARTIN: Japonsko je leader v preciznosti a město Sabae je srdcem výroby brýlí. Jsou tím posedlí, stejně jako já. Najdete tam firmy s mnohaletou tradicí, výrobní postupy se dědí z generace na generaci a cizince si drží hodně od těla. Cítil jsem, že pokud chci svoji práci dělat seriózně, potřebuji další znalosti nejen v materiálovém, ale i výrobním kontextu. Napsal jsem tedy upřímný dopis o tom, co dělám a jak moc tím žiji, do několika firem nejen v Japonsku, ale i v Německu a Rakousku. A můj budoucí mistr Sasaki, majitel jedné z japonských výroben mi odepsal: „Ok, přijeď.“ Tak jsem letěl.

Nějakou dobu strávil Martin rozjímáním v zenovém klášteře. Tyto zkušenosti uplatňuje ve své práci i životě obecně. | Foto: Klára KudláčkováNějakou dobu strávil Martin rozjímáním v zenovém klášteře. Tyto zkušenosti uplatňuje ve své práci i životě obecně. | Foto: Klára Kudláčková

Když jsem přijížděl vlakem do městečka Sabae, kde firma sídlila, na peróně na mě čekal malý japonský pán se zelenými vlasy. Jak jsem později zjistil, ve městě i ve firmě ho mnoho lidí považovalo za podivína. Z toho jsem měl vážně radost – já jsem byl divnej, on byl divnej… tak jsme si skvěle sedli. Jako by se mi stal dědou. Vodil mě po dalších japonských firmách, kde se všichni znali a přátelili se, jezdili jsme spolu na výlety k moři, meditovat do hor, grilovali jsme před továrnou a po večerech jsme chodili do veřejných lázní. Upřímnost, smích a otevřené srdce zkrátka dokáže zbořit všechny bariéry.

Vypadá to, že celý výrobní proces a vše s ním spojené je pro vás takovou meditací, momentem, kdy nezáleží na čase, ale na samotném procesu. Jak na vaši práci působí současné pandemické zpomalení a máte nějaké zásadní plány po jejím skončení?

MARTIN: Ano, řekla jste to přesně, jde o osobní cestu. Před několika lety jsem odešel do zenového kláštera, který byl vysoko v japonských horách. Chtěl jsem se stát mnichem. Vstávali jsme v 3:45 a do noci jsme se nezastavili. Žili jsme z toho, co jsme si sami vypěstovali. Byl to zlom v mém životě. Naučil jsem se být sám se sebou. Všechny ty zkušenosti se odráží v mé práci.

Nyní mě samozřejmě omezuje nemožnost cestování, to ale není napořád. Toto období tedy vnímám jako takový svatý čas, který můžu věnovat intenzivnímu vývoji a ladění těch nejmenších detailů, které jsou pro mě velmi důležité.

Další články