Nadějeplné sny fiktivního světa

Olga Krykun absolvovala v ateliéru supermédií na UMPRUM a v roce 2021 dokončila magisterské studium v ateliéru malby. Ve své tvorbě se věnuje různým médiím, jako je video, objekt či malba, z nichž následně tvoří instalace. Vystavuje v Česku i v zahraničí. Mezi její rezidenční pobyty, které strávila v Londýně, Polsku a Litvě, se koncem letošního léta zařadí také cesta do Japonska.

V rozhovoru pro Lidovky.cz jste uvedla, že malujete obrazy pro diváky, nikoliv pro odbornou veřejnost. Chcete vyvolat emoce a zaujmout dílem na první dojem. Co konkrétně svým uměním chcete předat? 

OLGA: Spousta mých cyklů je nadějeplná. Ať už jsem se zabývala tématy, jako je konzum západní společnosti, určitá estetika sociálních sítí nebo ruská invaze na Ukrajině. Do svých maleb se vždy snažím promítnout pozitivní linku a na každém, i nelehkém tématu hledám světlo na konci tunelu. Možná to bude znít kýčovitě, ale věřím, že naděje umírá poslední, a to i přes všechny společenské, politické, ekologické nebo ekonomické krize, ve kterých se svět dneška nachází. Zároveň nechci mít růžové brýle, to by nebyla udržitelná cesta. Moje díla také pracují s melancholií. Jsou v jemné kontradikci s nadějí, strachem a láskou k životu. 

Olga se v roce 2022 stala laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. | Foto: Petra Hurai

Pozitivní elán, který je z děl patrný, vzbuzuje i technika měkké linky a pastelová barevnost, které utvářejí váš rukopis.  

OLGA: Ano, odstíny barev jsou povětšinou pozitivní a veselé. Nicméně jsem měla i temnější období, v roce 2022, kdy začal válečný konflikt na Ukrajině. Téma jsem zpracovávala z pohledu ženy Ukrajinky a emigrantky a přirozeně jsem malovala v červených až ohnivých tónech. Ve své tvorbě používám primárně suché pastely v kombinaci s vodou ředitelnými barvami, které se do plátna vpíjí. Dávám přednost přírodní nebarvené bavlně, do které se média intenzivněji vsakují, a mohu tak pracovat s podmalbou barevných kaluží. V těchto chvílích je to i určitý element překvapení, kam barva poteče. Občas sahám i po olejové barvě, která se na plátně jediná neroztéká. V současné době zpracovávám také dřevo, ze kterého vyřezávám dekorativní rámy a plátna v nich skládám do diptychu nebo triptychu. Celek evokuje oltář.

Ve své nejnovější sérii Summer Forget-me-nots pracuje autorka se sérií obrazů, které skládá do triptychu. | Foto: Jan Kolský

Zajímavé je, že nepracujete s airbrushem. 

OLGA: Je to tak. Na začátku jsem airbrush zkoušela, nakonec jsem ale s výsledkem nebyla spokojená. Cítím se svobodně až s technikou, kterou tvořím teď. Baví mě probarvená plátna a nechávám si úplnou svobodu v tvorbě námětu. 

Svou práci Krykun doposud představila především v rámci české nezávislé galerijní scény, ale také v zahraničí, např. v Šopa Gallery Košice (2020), v galerii Skala Poznań (2022) nebo +DEDE Berlin (2018). | Foto: Petra Hurai

V roce 2021 se ve vašich obrazech objevily motivy melancholických obličejů, které se proměňovaly v motýly nebo psy. Označujete díla za autoportrét. Jak jste se tehdy cítila? 

OLGA: Tento cyklus nazývám E-girl melancholia. Probíhal Covid a já trávila čas na sociálních sítích, především na Tik Toku. Inspirovala jsem se různými selfie videi, make-up tutoriály a podobným contentem, které jsem ve finále ztvárnila v podobě portrétu mladých žen, psů nebo motýlů. Jejich výraz se proměňoval s mojí náladou. Melancholii střídal smutek z nadbytku, kterým je západní Evropa zasažena. Kromě reflexe ženské sebeprezentace jsem se snažila vystihnout tenkou linku mezi online a offline světem. 

Během invaze na Ukrajině se postavy proměnily v květiny. Zpočátku to byly hořící slunečnice – symbol Ukrajiny – pojmenovala jsem je Pomněnky. Ty symbolizují vzkaz pro budoucnost, jelikož má společnost tendenci rychle zapomínat. Na události, které se staly na jaře roku 2022, nechci zapomenout ani já. V té době jsem malovala dost přímočaře, jelikož jsem denně konzumovala obsah na sociálních sítích a sledovala vývoj války. Snažila jsem se přehodnotit smysl umění i to, kam směřuji. Nechtěla jsem v umění zůstat apolitická, už jen z toho důvodu, že jsem byla denně v kontaktu s lidmi, kteří na Ukrajině zůstávali. Jsou to dva roky, co se tomuto tématu v malbě věnuji. Ačkoliv válku sleduji stále online, poslední měsíce se dostávají do mých maleb i nové motivy.  

Dílo ze série obrazů s názvem E-girl melancholia. | Zdroj: archiv autorky

Ukrajinské kořeny jsem zpočátku popírala

Vyrůstala jste v Oděse, kde vaši rodiče vlastnili obchod se suvenýry. Nejen proto vaše tvorba z fenoménu kýče čerpá. Kde vnímáte jeho hranici, jak s ním pracujete? 

OLGA: Snažím se být upřímná a nepopírat svoje kořeny. Pro mě je prostředí, odkud pocházím, důležité. Vnímám ale, že pro jinou generaci nebo národnost jsou to pomíjivé věci. Je pravda, že se občas přistihnu, jak u svých skic popouštím uzdu fantazii. Výsledek je někdy až „ujetý“. Snažím se mít určitou autokorekci při tvorbě námětu a balancovat ho právě stylem, kterým maluji. Osobně se cítím ve svém rukopise jistá. Zároveň je nebezpečné v sobě zastavit přirozenou zvídavost, dělat dokola pořád stejné umění mi přijde hloupé a zbytečné. V rámci svých cyklů chci otevírat různé pocity a současná témata. 

Přijímá rodina vaši uměleckou cestu pozitivně? 

OLGA: Mám velkou podporu, jinak by to bylo pro mě osobně těžké. Od dětství bylo jasné, že se budu věnovat kreativnímu povolání. Chodila jsem na uměleckou základní školu a odmala jsem byla činorodá. Každá zeď v našem bytě byla pomalovaná. 

Sérií obrazů se slunečnicemi odkazuje autorka na ruskou invazi na Ukrajině. | Foto: Petra Hurai

Jaké máte vzpomínky na základní školu v tehdejší po-sovětské Ukrajině? 

OLGA: Byl to velký dril. Ovlivnilo mě to značně, do jisté míry negativně. Byli jsme první generace, která žila ve svobodné Ukrajině, ale učitelé byli přísní, stále se sovětským pohledem. Za umění považovali sociální realismus. To bylo strohé, realistické a nebarevné. Proto jsme spoustu věcí a námětů měli od učitelů zakázáno malovat. O to více si dnes užívám volnost tvorby. Přesto jsem vděčná, že jsem si takový přístup mohla zažít. 

Když jste se v 16 letech přestěhovala do Prahy a začala studovat na střední umělecké škole, musela to být velká změna. 

OLGA: Bylo to divoké období a těžko říct, jak k tomu přispíval přístup školy, a co bylo součást dospívání. Náraz přišel na vysoké škole. Měla jsem problém se vůbec na českou uměleckou vysokou školu dostat, protože jsem byla zvyklá právě na nevolnost v tvorbě. Byla jsem naučená vědět, co se ode mě očekává, ale tehdy, když jsem se hlásila, se vyžadoval opak. Nerozuměla jsem tomu. Od zájemců o studium se očekával hotový rukopis, přitom jste ale ve věku, kdy ho nemůžete mít přesně definovaný, na škole ho naopak máte nalézt. Nakonec jsem získala bakalářský titul v ateliéru supermédií na UMPRUM a v roce 2021 jsem absolvovala magisterské studium v ateliéru malby.

Autorka tvoří především vodou ředitelnými barvami, které se do plátna dobře vsakují. | Foto: Petra Hurai

V rozhovorech s vámi jsem často četla, že hledáte svou identitu. Lavírujete mezi západem a východem. Kde se cítíte doma? 

OLGA: Dnes říkám, že mám dvě identity, českou i ukrajinskou. K tomu jsem ale dospěla až při revoluci na Majdanu v letech 2013–2014 (Revolution of Dignity), odkdy cítím svoje kořeny nejintenzivněji. V Česku přitom žiju 14 let a hned po přestěhování jsem se tu snažila cítit a chovat jako 100% Češka. Muselo to vypadat trochu směšně. Po roce 2014 jsem si svoji ukrajinskou identitu začala uvědomovat, stejně jako to, jak byl pro mě život ve východní zemi obohacující.

Dalším milníkem v hledání mé identity bylo studium vysoké školy. Začala jsem znovu trávit čas na Ukrajině, takže jsem zemi poznávala i jako dospělá, nejen jako teenager. V té době jsem plánovala žít střídavě v Česku a na Ukrajině. Viděla jsem spoustu možností, jak jako umělec mohu přinést své zkušenosti ze západu a otevřít tu například galerii. Plán se ale invazí přerušil.

Výstava Oheň a naděje / Fire and Hope, Galerie NTK, Praha, 2022 | Zdroj: archiv autorky

Vztah k Ukrajincům se velmi zlepšil 

Jak moc je těžké se prosadit v Česku jako cizinka? Cítíte v dnešní době určitou přízeň nebo podporu okolí pramenící z respektu k vaší rodné zemi? 

OLGA: Cítím velkou změnu ve vnímání Ukrajinců. Hodně se to zlepšilo, alespoň v pražské bublině. Věřím, že na malých městech nebo venkově to může vypadat jinak. První roky, kdy jsem v Praze žila, jsem se ale setkávala s nepochopením a strachem z cizího. Ukrajinec tu byl zafixován pouze jako dělník, který přijel za prací na stavbu. 

Jak funguje umělecký trh v Česku, jak se v něm jako výtvarnice cítíte? 

OLGA: Pozitivní reakce na svou tvorbu vnímám především v zahraničí. Důvody jsou přirozené. Oproti Česku je zde více soukromých galerií, které se zaměřují na podporu mladých umělců. Galeristé a kurátoři se nebojí oslovit ani tvůrce s experimentální malbou, bude to možná i jiným vkusem lidí. Mám pocit, že svými tématy oslovuji především generaci Z. Pro české sběratele a galerie je v malbě naopak populární abstrakce. Ačkoliv je v Praze spousta velmi zajímavých a experimentálních výstav, nejsou prodejní, sběratelé na ně nechodí a nesledují je.

Melancholické tváře tvořila autorka jako reflexi ženské sebeprezentace v tiktokovém prostředí. | Foto: Petra Hurai

Pak jste musela být nadšená z cest po USA a Velké Británii, které jste absolvovala poslední rok. Jak se vám centra současného umění líbila? 

OLGA: Umění se tu opravdu daří. New York i Londýn mě inspirovaly v mnoha ohledech a otevřely mi oči, jak může umělecký trh a vztahy v něm fungovat. Například špičkový umělec může mít svého agenta (případně tým lidí), který se snaží různými cestami propagovat autorovu tvorbu v podobě budování jeho PR či navazování vztahů a spoluprací s kulturními institucemi a aukčními domy. Také přístup k finanční odměně za podílení se na výstavách je odlišný. V Česku jsou honoráře za výstavy spíše symbolické, když jsem začínala studovat a vystavovat, nebyly zvykem vůbec. Nutno říct, že se ale situace postupně zlepšuje, a jsem plná naděje, co přinese status umělce. 

Olga Krykun absolvovala v ateliéru supermédií na UMPRUM a v roce 2021 dokončila magisterské studium v ateliéru malby. | Foto: Petra Hurai

Jako nastupující uměleckou velmoc označují média také Asii, kam se letos v létě chystám. Těším se na nové poznatky o uměleckém trhu, ale především na nové vjemy, kterých v Japonsku nebude málo.