Ještě pár let zpátky bychom o ní psali jako o produktové designérce v nejpragmatičtějším smyslu slova. V jejím repertoáru se míhaly stolní lampy vedle porcelánových setů, podlahových hodin a městských mobiliářů. Dnes se Anna Rauferová věnuje primárně sklu — a je zajímavé najednou pozorovat její autorské tendence v tak volném médiu. Se sklem se poprvé seznámila během stáže ve firmě Lasvit nebo při realizaci trofejí pro Czech Social Awards. Letos ukončila magisterské studium v ateliéru Sklo na FUD UJEP se současnou sérií skleněných vánočních ozdob a z obou přístupů si bere to, co je jí blízké.
Prolínání přístupů
Anno, ještě před relativně krátkou dobou jsi měla úplně jiné zaměření. Jak začala tvá cesta ke sklu?
ANNA: Z mého pohledu se to hodně prolíná — obzvláště v posledním ročníku na bakaláři, kdy jsem ještě studovala produktový design a kdy jsem si pro svou absolventskou práci zvolila realizaci skleněných podlahových hodin. Občas mě to táhne zpátky k pragmatičtějším tématům, ale jinak mám dojem, že se to vyvinulo tak přirozeně. Se sklem jsem poprvé pracovala už v rámci svého studia v ateliéru Produktového designu — a to při návrhu cen pro Czech Social Award. Krátce poté jsem absolvovala letní stáž ve firmě Lasvit, což bylo ještě dlouho před tím, než padlo ono rozhodnutí se dál zaměřit pouze na sklo. Stáž v Novém Boru pro mě byla skoro vysněná dovolená se spoustou exkurzí — já se přímo vyžívala v objevování všemožných technologií. Tady jsem poprvé viděla, co všechno se se sklem dá dělat, byla to pro mě taková průprava. Nakonec jsem měla možnost pár svých návrhů i realizovat.
Anna Raferová, interiér Hotelu Kladno | Foto: Filip Švácha
Během studia jsi tedy zakusila dva ateliéry — dva v zásadě odlišné přístupy. Po absolvování bakalářského programu na ateliéru Produktového designu jsi se rozhodla pokračovat na ateliéru Skla.
ANNA: Oba ty přístupy jsou mi svým způsobem blízké. Když jsem se rozhodla zaměřit na sklo, nepředstavovala jsem si, že budu dělat nápojový set — očekávala jsem právě výzkumné projekty, které jdou mnohem víc naproti materiálu, a s nimi spojený i můj vývoj. Chtěla jsem jít spíš po procesech než po kvantitativním plnění zadání. Věnovat se projektům po delší dobu, mít dost prostoru pro zkoušky, chyby, tvůrčí svobodu. A to se mi splnilo.
Tvůrčí svobodou máš na mysli třeba i více konceptuální zaměření?
ANNA: Ano, to určitě! V tom mě hodně ovlivnila studijní stáž ve Francii, kde se studium věnovalo designu jako velmi širokému pojmu — přemýšlení o něm bylo hodně propojeno s tělem, antropologií i divadelním uměním a mluvou. A já byla najednou jinde. Hodně mi to dovolilo takovým způsobem uvažovat, do té doby jsem byla v tom pragmatismu hodně uzavřená. Spoustu času se trávilo diskuzemi, pro mě byly ale opravdu náročné ony hodiny divadla. Skicovali jsme pohyb a z něj jsme poté odvozovali předměty. Občas mi také nedávalo smysl nějaké zadání — třeba košíkářství. Nakonec jsem ale pochopila, že jde o něco úplně jiného než o navržení produktu pro sériovou výrobu. Zároveň jsem byla rozhodně ráda za své nenahraditelné základy — i mnoho mých tamějších spolužáku závidělo mé schopnosti v 3D programech a především to, že jsme byli od prvního ročníku vedeni k tomu, abychom vyráběli funkční prototypy. Přeci jen mít nějaký cíl a umět k němu dojít a prohlásit výsledek za dokončený je také náročné. A to, že mám finální věc, ať už jsem s ní maximálně, nebo jen zpola spokojená, nafotím ji a odprezentuji, je hodně obohacující do příští tvorby. Nechtěla bych mít všechny produkty ve fázi skic a modelů.
Sklem k sebevědomí
Bylo po návratu ze stáže lehké ty přístupy propojovat?
ANNA: Po návratu z Francie na mě čekalo ateliérové zadání veřejného sezení pro mmcité, spíše se tedy jednalo o návrat do starých kolejí. Ale v mobiliáři jsem se cítila zkrátka dobře — z téhle éry je to jeden z mých neoblíbenějších projektů. Zvláště na škole se občas stane, že pracuješ na něčem, co jde naproti tvému přesvědčení, ale tohle nebyl ten případ. Byla mi blízká práce s osobním prostorem, hranice soukromého/veřejného a násobení objektů v množinách — kdy funguje úplně jinak sám a jinak v nejrůznějších kompozicích. Ten přístup, který je znatelnější v té mé druhé fázi, jsem se snažila aplikovat ve své první bakalářské práci — v návrhu skleněných podlahových hodin. Hodiny jsem nepojala jen jako ukazatel času — šlo o monument, který stojí doma a čas reprezentuje. Hodiny mě fascinovaly jak jako objekt, tak jejich strojek. Zjistila jsem, že co se většího měřítka týče, lidé mají tendenci spíše pořizovat vázy a obrazy a rozměrných hodin tolik nevzniká. Přišlo mi zajímavé pojmout hodiny jako objekt. Rozhodně neměly vzbuzovat stres z času a jeho pomíjivosti, ale naopak spíše pozitivní, uklidňující účinek — něco, co dává prostoru chod, rytmus, vstáváš, snídáš a hodiny tam stále stojí a tikají.
Návrh veřejného sezení pro firmu mmcité, inspirovaný taburety. | Zdroj: archiv Anny Rauferové
Celý proces byl dost náročný — hodiny byly celoskleněné, s velmi subtilní kovovou konstrukcí, která to všechno držela pospolu. Bez předchozích znalostí jsem najednou pracovala s obrovskými kusy skla a došlo mi, že to jde. Tedy přesto, že obhajoba byla náročná — a nakonec neúspěšná — tak mi tento projekt dodal sebevědomí. To mi i pomohlo do dalšího studia.
Celoskleněné podlahové hodiny vznikly jako první Annina bakalářská práce. | Foto: Jiří Dvořák
Mezi hutí a laboratoří
V tvém prvním projektu na ateliéru Sklo se tyto přístupy protínají. Hutní technologii jsi propojila s čistě exaktně definovaným dekorem — s mikrosnímky vzorků rostlin.
ANNA: I když to začalo jako má první klauzura v ateliéru Skla, vnímám Graal jako dlouhodobý projekt — hned příští týden mě čeká jeho další objevování. Už je to vlastně v řádu let! Tehdy jsem se pomalu rozhlížela na poli skla a už jsem věděla, že mě fascinuje hutní proces a ta hutnost skla jako taková. Pak jsem v jednom sklářském katalogu našla právě graal — švédskou techniku, která umožňuje integrovat dekor přímo do hmoty skla. Obvykle se dovnitř malovalo, já ale chtěla projekt koncipovat jako vhled dovnitř hmoty. Pak jsem se dostala ke snímkům — když se na to teď dívám zpětně, moc nechápu, jak se to dokázalo tak hezky sejít. Z jedné strany ke mně přišlo sklo, z druhé snímky. Řekla bych, že oba objevy mají společné to, že pokud mě něco zaujme, jdu si za tím bez očekávání a prozkoumávám možnosti. Graal mě zaujal v katalogu a hned jsem přemýšlela nad dalšími možnostmi. Mezitím jsem objevovala svět Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, kde byly snímky pořízeny. Když jsem viděla, co jejich elektronový mikroskop umí, napadaly mě cesty, jak tohle zobrazení využít. Není to čistě náhoda, že by mě to jen cvrnklo, ale spojily se tak věci, které jsem v té době řešila a objevovala. Ta první myšlenka vznikla během týdne a celé to bylo takové intuitivní. Celý semestr jsem pak pracovala s tím, jak snímky, něco v podstatě tak exaktního, dostat do hmoty skla.
Váza Graal. | Foto: Šimon Roubal
V loňském roce jsi Graal vystavila na pražském Designbloku, letos jsi byla součástí sekce High Crafts v Uměleckoprůmyslovém museu se svojí diplomovou prací — sérií skleněných vánočních ozdob. Jaký to byl pro tebe zážitek?
ANNA: Na letošním Designbloku jsem získala hodně zpětné vazby a nových kontaktů. Díky tomu putovaly moje vánoční ozdoby na výstavu do Hongkongu nebo třeba zdobily během adventu stromek v hotelu Almanac X Alcron Prague. Budova Uměleckoprůmyslového musea má zase úplně jiný charakter než prostory Gabriela Loci, kde jsem vystavovala vázy Graal minulý rok, tak jsem si užila i tu změnu. Vánočním ozdobám to prostředí letos vyloženě sedlo. Mám ráda, jak se v mém životě střídají různá období přímo spojená s tvorbou, po nutném uzavření se do sebe přichází realizace, cesty na huť, spolupráce a překračování hmotných, racionálních překážek. Poslední neodmyslitelnou třešničkou na dortu je potom samotné vystavování a sebeprezentace, která mě posouvá dál a přináší další podněty. Vždy mi to pomůže odstoupit a podívat se na svou tvorbu jinýma očima, utřídit si myšlenky a nadechnout se.
Vnímáš u podobných tuzemských akcí týkajících se designu společenský dopad?
ANNA: Rozhodně, z obecného hlediska takové akce zvyšují povědomí široké veřejnosti o dění na tuzemské scéně. Pro mě osobně mají tyto akce zásadní význam. Designblok je akce na vysoké úrovni, která sdružuje tvůrce a firmy napříč českým prostředím pod jednu střechu. Samotná příprava, instalace i přítomnost během festivalu nám vystavujícím dává pocit sounáležitosti a spojení, což považuji za velice cenné.
Vánoce bez doslovnosti
Tvým vánočním ozdobám jsme se více věnovali v prosinci. Mohla bys ale více popsat jejich koncepci?
ANNA: Chtěla jsem navázat na tradici foukaných českých ozdob, které mají v naší zemi bohatou tradici. Jsme historicky jedním z největších exportérů zboží tohoto druhu do světa. Přála jsem si vytvořit ručně vyrobenou ozdobu, která bude skvěle fungovat v obklopení jiných ozdob, a stane se tak dalším předmětem do něčí sbírky a zároveň bude působit hravě a neotřele i ve větším množství. Vzhledem k asymetrickým tvarům baněk, které jsem vytvořila, působí pod různým úhlem a při různém natočení každá jinak a proměňují se i při pohybu pozorovatele kolem stromku. Při zkombinování několika siluet ozdob a několika barev vzniká decentní, zábavná hra křivek. Klíčové pro mě bylo také konzultování výrobních možností s odborníky, kontaktování zkušených sklářů a řemeslníků, kteří jsou mistry ve svém oboru.
Série vánočních ozdob alaFo vznikla jako Annina diplomová práce. | Foto: Václav Záhorský
Více než kterýkoliv jiný svátek jsou vánoční tradice pojeny s konzumerismem a společenským tlakem. Vidíme to i ve vývoji vánočního sortimentu?
ANNA: Já osobně vnímám adventní čas jako čas darovaný navíc, kdy člověk tolik neřeší povinnosti a víc se soustředí na domov a své nejbližší. Pojetí Vánoc se ale v dnešní době hodně liší domov od domova, líbí se mi ta různorodost. Jsem ráda, že už dnes mladší generace nemá tendenci někoho soudit podle toho, jak naklizeno na svátky má, jestli prostírá o jeden talíř navíc nebo jakou má výzdobu. Jsem obklopena lidmi, kteří chtějí svátky trávit především podle sebe, v klidu a nenechat se příliš strhnout vnějšími vlivy. Na základě průzkumu, který jsem si dělala v rámci diplomové práce, mohu ale říci, že je zde i nezanedbatelný počet domácností, kde stromeček nezdobí. Jedná se většinou o rodiny s odrostlými dětmi, protože stromky se nejdůsledněji zdobí hlavně kvůli dětem, ale třeba také mladé páry, které děti ještě nemají. Mám skvělou zpětnou vazbu, že si lidé vánoční ozdobu alaFo zavěsí na větvičky ve váze nebo jako dekoraci do prostoru. Nadčasová ozdoba, která nenese mainstreamové vánoční dekory a nepodléhá krátkodobým trendům, potom může zdobit interiér nejen o Vánocích.
Série vánočních ozdob alaFo vznikla jako Annina diplomová práce. | Foto: Václav Záhorský
Jakou jsi posbírala zpětnou vazbu na Designbloku?
ANNA: Reakce byly velice pozitivní, ozdoby si jednoznačně našly své zákazníky a každopádně vzbuzovaly emoce. Zaujalo mne, jak lidé vnímají, že se s designem těchto konkrétních ozdob pohybuji na hraně odkazu k tradici a zcela nového provokativního přístupu k tvaru samotné ozdoby. Ozdoba jim připomíná to, co znají z domova: vystříbřené koule, typické foukané šišky, hruštičky a podobné. Zároveň organický tvar působí provokativně a narušuje jejich představu o tradiční ozdobě. S líbivostí je to složité. Já mám na Vánocích ráda takové to tajemství, kterým jsou opředené. Magii spojenou s dětskou představivostí. Každý si představuje jiné věci, jiné příběhy, každý slaví Vánoce jinak. Ozdoby jsem se rozhodla oprostit od všudypřítomné vánoční doslovnosti.
Anna v rámci ateliérové instalace na letošním ročníku Meat Design Ostrava. | Foto: Vojtěch Hepnar
Tvoje objekty nesou často značně netradiční tvarosloví. Někdy to tak koncipuješ, zároveň mám občas pocit, že se jedná čistě o tvůj rukopis. Kde je podle tebe v designu moment krásy a jak se s ním manipuluje?
ANNA: Moment krásy v designu vidím v dialogu tvaru a materiálu, ať už je jakýkoliv. Mohou jít ruku v ruce, tvar může jít dokonale naproti použité technologii a nebo právě naopak. Miluji, jak se pod plamenem sklo volně deformuje a působí na něj gravitace. Vznikají potom momenty, které zachycují jeho pohyb. To je asi důležitým spojovatelem mé tvorby z posledních let.
