Na podzim je v IKEA dostupná kolekce plakátů s fotografiemi sedmi profesionálních fotografů z celého světa. Vy jste byla vybrána (navíc jako jediná žena) jako jedna z nich, v prodeji bude Váš plakát Windsock (Větrná ponožka) z roku 2014. Můžete mi prosím popsat, jak jste se k takové příležitosti dostala, co jí předcházelo?

BÁRA: V roce 2014 jsem vyhrála Hasselblad Masters Award, což je hodně prestižní světové fotografické ocenění. Navíc jsem tehdy byla vybrána i jako jediná žena mezi ostatními Masters. Tuším, že nás bylo dvanáct vítězů, jedenáct z nich byli muži, já jsem vyhrála v kategorii Fashion & Beauty. Všechny postery z limitované edice Norrhassel, ve které je i moje fotka Windsock, pochází právě od Hasselblad Masters z předchozích ročníků. A já jsem byla samozřejmě šťastná, že oslovili i mě. Navíc to vlastně ani není poprvé, co mám fotku v IKEA, je to už podruhé.

Hasselblad Book Cover, zdroj: archiv autorky

Co všechno spolupráce s IKEA obnášelo, jak konkrétně probíhá?

BÁRA: Ta komunikace byla právě úplně super. Při první spolupráci jsem komunikovala přímo s IKEA, protože mě tenkrát oslovili napřímo. To mi přišel e-mail od kreativního ředitele IKEA ze Švédska. Před samotným spuštěním prodeje za mnou do Prahy poslali švédský tým, který se mnou natočil video rozhovor. Letos to probíhalo velmi podobně, jen s tím rozdílem, že komunikace probíhala s Hasselbladem, což bylo velmi příjemné, protože jsem s nimi od své výhry v roce 2014 stále v kontaktu. No a stejně jako minule i tentokrát dorazil švédský tým natočit rozhovor a video, které je součástí kampaně na sociálních sítích.

Příběh ponožky

Měla jste nějaké pevně dané zadání, nebo jste fotografii, která byla následně použita v kolekci, mohla určit sama?

BÁRA: V případě té první spolupráce, která se odehrála před dvěma lety, mi zkrátka napsali, že milují moji práci a že ať jim sama nabídnu fotku, kterou chci. A v tomto případě Hasselblad doporučil umělce a IKEA si finálně vybrala díla do Norrhassel kolekce. Byla jsem ráda, že si vybrali Windsock, protože to je moje oblíbená fotka, navíc jí mám doma skoro dvoumetrovou pověšenou na zdi.

A navíc je k tomu takový dobrý příběh. Běžně pracuji tak, že si všechny fotky nejprve naskicuji, to znamená, že vše, co fotím mám totálně dopředu naplánované. Podle skici se pak vyrobí rekvizita, v tomto případě to byla ta větrná ponožka. Poté, co jsem fotku s rekvizitou pořídila, jsem měla pocit, že by bylo super, kdyby ten objekt, který vychází z meteorologické ponožky, opravdu fungoval jako ukazatel směru větru.

Zuzana Kubíčková Fashion Designer, zdroj: archiv autorky

Pak jsme to vymysleli s kamarádem - surfařem, který si postavil vilu v Portugalsku přímo na útesu nad oceánem. K fotce ponožky, kterou tam má pověšenou v obýváku jsme si řekli, že by bylo dobré kombo, kdyby měl i tu meteorologickou ponožku - opravdu funkční - vztyčenou na střeše. Takže jsme jí nechali vyrobit metr a půl dlouhou, přesně podle mého návrhu a teď opravdu vlaje v Portugalsku na jeho domě. Teď bude druhá taková ponožka vlát tady v Čechách na Palmovce, na střeše jedné kavárny, uvnitř které bude právě i ten poster z IKEA. Je to pro mě super pocit, že ta fotografie takhle ožila.

Je pro Vás důležité, aby fotografie zároveň také něco sdělovala, nějaké téma či naraci, nebo Vás oslovuje více čistá estetika precizního snímku?

BÁRA: Já si myslím, že fotka může mít několik vrstev a já se rozhodně nemusím posouvat do té role, že někomu budu vnucovat, jak má moje díla cítit. V případě fotky Windsock je na každém, jak jí chce vnímat. Někdo se může rozhodnout, že to bude jenom krásná dekorace nad gauč, který má třeba taky pruhovaný. Někdo v tom může chytnout něco dalšího a třeba ocenit ten vtip, že je to něco mezi meteorologickou a obyčejnou pruhovanou ponožkou, anebo si v tom třeba najde něco úplně jiného.

Pro mě je zajímavé to hledání, a když půjdu do dalších vrstev, tak je to i o lásce. Jelikož každá ponožka je zrozena k tomu, aby žila v páru, tak stejně i tady ta ponožka k sobě někoho hledá. Také se může ale říct, že je do větru, anebo že větří tu druhou, tu pravou. Těch vrstev může být neomezeně.

Evolve Hasselblad Book, zdroj: archiv autorky

Dokonalá preciznost

V jiných rozhovorech jste zmínila, že je pro Vás zásadní, aby byla fotografie perfektní. V jakém momentě každou fotografii začnete vnímat jako perfektní? Stává se, že s fotografií nejste spokojena?

BÁRA: To, že to je perfektní, nemusí nutně znamenat dokonalý, jako bezchybný. Je to pocit, kdy se dostaví uspokojení, že takhle přesně má ta fotografie vypadat. Že jsem to tak chtěla a že takový byl můj záměr. A stává se mi samozřejmě občas i to, že se fotky nepovedou. Prostě moje nápady, které vzniknou jako fantazie v hlavě, narazí na omezení fyzického světa. To je pro mě hodně těžké se pak smířit s tím, že něco nejde. Ale většinou se nevzdávám.

Circles, zdroj: archiv autorky

Fotila jsem jeden záběr s živou rybičkou a bylo to totální peklo. Fotila jsem to v podstatě během třičtvrtě roku a ten záběr se povedl až na počtvrté. Měla jsem u toho pokaždé třeba tři až čtyři asistenty a celá produkce stála obrovské peníze. A třikrát z toho úplně zbytečně. Bylo to hodně o technickém řešení, protože pro mě je důležité, aby scéna, kterou si vysním, existovala v realitě. Dělá mi radost vidět, že to funguje, že můžu tvořit realitu, kterou přede mnou ještě nikdo nevytvořil. Tu rybičku jsme tam tehdy opravdu na chvíli dali, ale byla z toho hodně vystresovaná. Takže se nám nedařilo, voda furt protékala, už jsem měla tendence tu modelku přilepit ke stolu. Stále jsem to testovala, ona tam chudák seděla asi tři hodiny a my jsme ji připevňovali pomocí spousty různých metod a materiálů. A až počtvrté to vyšlo.

Na druhou stranu mám pocit, že to je důležitý moment, protože to je něco, co mě na těch fotkách velmi oslovuje. Cítím ten moment toho, že teď je to tak, jak to má být. Ono se to zdá jednoduché, zdá se, že to tak dělá každý umělec, ale já si myslím, že to není úplně pravda, že spousta lidí v určitý moment trochu už i frustrovaná skončí.

BÁRA: Byla jsem frustrovaná a chtěla jsem opravdu přestat fotit. Já bych si možná vystačila s tou třetí fotkou, ale nebudu podvádět sama sebe, nebudu si namlouvat, že to je v pohodě jenom proto, že už se mi nechce záběr opakovat a investovat další peníze. Ale povedlo se to. Vlastně tu první fotku, která se prodávala v IKEA, tu jsem dělala taky na dvakrát. A jsem šťastná, že jsem do toho šla, protože to mělo další pokračování. Fotka se dostala do finále Hasselblad Masters a nakonec se prodávala v IKEA jako limitovaná edice. Takže se mi vyplatila, ta moje chorobná touha po dokonalosti. Máte to v hlavě a víte, že to tak nějak má vypadat a dokud to tam není, tak si nemůžete pomoci.

Cover of Lime Magazine, limitovaná edice IKEA, zdroj: archiv autorky

Krása v umění

Své fotografie popisujete jako kombinace kultivované krásy s ženským stylem, humorem a smyslem pro lehkost. Zajímalo by mě, jak nahlížíte na ten ženský styl? Dá se podle Vás nějak definovat, respektive definujete jej nějak vy sama?

BÁRA: Já si myslím, že ta podstata je inspirace. Mám pocit, že ženy, ať už jenom samy o sobě, anebo když také tvoří, jsou úžasnou inspirací mužům, a vlastně i ostatním ženám. My jsme podle mě takové zvláštní anténky. Vlastně přesně nevím, jak to mám popsat, nicméně tu inspiraci, ať už vědomě nebo podvědomě, vyhledávají úplně všichni lidi. To, co produkuji skrze svoje fotky, je právě určitá forma inspirace.

Evolve Hasselblad Book, zdroj: archiv autorky

Já se osobně navíc považuji za druh umělce, jehož posláním je se právě krásou zabývat. A podílet se na tom, aby se krása, která je často vnímána jako kýč nebo jako něco mělkého, zase stala součástí umění. Necítit se provinile a povrchní jen proto, že ve mě rezonuje něco krásného. Ideální situace je pro mě ta, kdy se všichni můžeme navzájem inspirovat. Někdo například miluje matematiku, absolutně ho nezajímají vizuální věci a moje fotky ho z toho monotématického vnímání můžou třeba vytrhnout a inspirovat k tomu, aby udělal něco, co by ho normálně nenapadlo. To mě fascinuje. Moje úloha jako úloha umělce je zabývat se krásou. Být částečkou do toho celku.

Uvědomovat si úspěchy

Mimo komerční sféru máte hodně zkušenosti také s různými uměleckými výstavami, kterých jste se účastnila převážně v zahraničí. Je nějaká výstava, na kterou ráda vzpomínáte, která pro Vás byla třeba v něčem důležitá, určující?

BÁRA: Hodně důležitá pro mě byla výstava, kterou jsem měla minulý rok na podzim. Byla v Paříži, během Paris Photo. Měla jsem sólovou výstavu na krásném místě v krásné galerii. A šíleně důležitá pro mě byla v tom, co jsem si u toho vnitřně zažívala. Poprvé v životě jsem si užívala pozitivní věci. Jak jsem náročná na práci, což se odráží na mých fotkách, tak jsem náročná taky na sebe. Když se mi podaří nějaký úspěch, tak pořád nemám pocit, že je to něco, za co bych měla být ráda, z čeho bych měla mít radost. Po čase jsem si řekla, ty jo, tak proč já nemám ze svých úspěchů radost, proč se pořád někam ženu. Pořád se zaměřuji jen na to, co se mi nepovedlo, místo abych viděla to, co se mi naopak povedlo.

How do fish sleep, zdroj: archiv autorky

Tu výstavu obnášel měsíc opravdu intenzivní přípravy. Kurátorkou byla Marie Tomanová, úspěšná česká fotografka, která žije v New Yorku, a její partner Thomas Beachdel, který působí jako historik umění na City University of New York. Nikdy by mě nenapadlo, že sólová výstava může být taková intenzivní práce, kdy se nemáte čas se zabývat ničím dalším. No a týden před výstavou jsem měla pocit, že už jsem na pokraji sil. Dostala jsem se do stadia, kdy jsem byla tak vystresovaná, že jsem se v noci budila hrůzou, co všechno ještě musím zajistit. A najednou jsem si takhle při dalším nočním probuzení řekla, pozor, tohle je nějaké divné. Mám výstavu v Paříži, což je sen spousty umělců a místo toho, abych si to užívala, tak se v noci budím orosená hrůzou.

Rozhodla jsem se tedy na dva nebo tři dny úplně odstřihnout od všeho a stres proměnit v radost. Od té chvíle jsem si to neskutečně užívala. Nebyla jsem nervózní, řekla jsem si co stihnu, to stihnu, co nestihnu, to nestihnu. Pro mě to celé bylo významné tím, že jsem si poprvé v životě užila úspěch a nakonec i všechny ty náročné přípravy, které s tím souvisely.