Zavřít

Milí designéři,
chceme zjistit, jak vám novinky o vašem oboru zprostředkovat co nejlépe.

Pomozte nám zodpovězením 7 otázek
Vítek Škop a Adam Štok zaujali v Londýně. Foto: Tomáš Slavík Vítek Škop a Adam Štok zaujali v Londýně. Foto: Tomáš Slavík

Češi na londýnském festivalu patřili mezi nejlepší. Velká jména světa designu zklamala

Jeden z největších světových festivalů designu právě skončil. Na několik teplých zářijových dnů zaplnily Londýn instalace od známých designérů, novinky od firem i ambiciózní práce mladých studentů prestižních škol. Co vzbudilo největší ohlas? Jak obstáli Češi? A má smysl podobné přehlídky vůbec pořádat?

Zářez UMPRUMky

Obrovským úspěchem, na který upozornila snad všechna česká média, je instalace Ronyho Plesla ve Viktoriině a Albertově muzeu (V&A). Známý český kouzelník se sklem ale není jediným Čechem, který zaujal výraznou instalací s přesahem. Prezentace pražské UMPRUM zdatně konkurovala ostřílenějším institucím podobného typu a v mnoha ohledech je dokonce předčila. Zatímco loni škola jako svého reprezentanta vyslala celý ateliér (a výstava Pleslových studentů skla patřila mezi nejvýraznější počiny ročníku 2018), letos individuálně vybrala dva studenty. Židle Adama Štoka odpovídá na globální tendence minimalizovat a nezatěžovat. Vyrobená z hydraulických trubek sází na jednoduchost a funkčnost.

Učebnice pro budoucí generace Foto: Tomáš SlavíkUčebnice pro budoucí generace Foto: Tomáš Slavík

Ještě větší zájem ale vzbudil grafický designér Vítek Škop, který představil inovativní koncept výukových učebnic Vividbooks. Ve staré garáži v mondénní čtvrti Kensington se u jeho interaktivní „školy hrou“ zastavila spousta zvědavců, a to včetně britských učitelů. Škop dokázal pomocí QR kódů importovaných do učebnice studentům přehledně a atraktivně přiblížit, jak fungují různé fyzikální zákony. Tedy něco pro mnoho žáků tak abstraktního a komplikovaného, že se ani nesnaží to pochopit. Škopův přínos není jen v dokonale graficky zpracované formě učebnice pro 22. století, ale hlavně ve vědomé snaze změnit zažité – a ne vždy dobře fungující – principy. Angažovaný design, který není samoúčelný.

Prezentace Toma Dixona, foto: Linda Vránová a Andy StagPrezentace Toma Dixona, foto: Linda Vránová a Andy Stag

Ziskuchtivý Tom

Snahou design využít jen pro svůj prospěch naopak dýchala prezentace globální designové superstar Toma Dixona. Brit, který na festivalu získal jednu z hlavních cen (jíž se mimochodem od loňského ročníku může pyšnit i česká architekta Eva Jiřičná), lákal návštěvníky do svého studia v Coal Drop Yards, kousek od městského uzlu King‘s Cross.

Nápad, aby každý ze zájemců putoval po čerstvě otevřeném obchodním areálu v revitalizovaných průmyslových budovách z 19. století, byl ve své podstatě svěží a vtipný. Dojem však zkazilo umístění jádra prezentace do Dixonova přeplněného pop–up shopu, ve kterém zjevně toužil zpeněžit absolutně vše, na co bylo možné nalepit label s jeho jménem. Na prodej tak byla nejen světla, ale i svíčky, textil, a dokonce holící náčiní s podpisem Dixon. Devalvace designu v přímém přenosu. Smutné a prvoplánové.

projekt Disco Carbonara Martina Gampera, foto: Linda Vránová a Andy Stagprojekt Disco Carbonara Martina Gampera, foto: Linda Vránová a Andy Stag

Disco bez nápadu

Trapný zážitek bohužel čekal i na návštěvníky instalace další festivalové hvězdy Martina Gampera. Ital usazený v Londýně lákal na projekt Disco Carbonara, kterému chybělo snad vše, co mohlo. Nápad, myšlenka, ale i forma a prezentace. Na nádvoří aktuálně nejatraktivnější londýnské destinace, kde má svoji kancelář i Dixon, postavil z překližky vstup do falešného tanečního klubu.

Když vstoupíte, čeká vás barevná projekce na stěnu, italské hitovky, co hrají na plážích v Bibione a rozpaky. Tohle je opravdu nápad člověka, který dostane šanci oslovit tisíce návštěvníků renomovaného festivalu? Odkaz na Potěmkinovou vesnici, avizovaný v katalogu je spíš nenaplněnou touhou po kontextu než reálnou vazbou.

Městský mobiliář pro krátkou uličku South Molton, Camille Walala, foto: Linda Vránová a Andy StagMěstský mobiliář pro krátkou uličku South Molton, Camille Walala, foto: Linda Vránová a Andy Stag

Veselé ulice

Komu se naopak podařilo zaplnit město produkty s nápadem a vtipem je francouzská textilní designérka Camille Walala. Mladá autorka vytvořila městský mobiliář pro krátkou uličku South Molton v rušném centru města. Veselé a hravé lavičky a květináče, připomínající Vasarelyho op–art i optimistickou a lehkovážnou atmosféru 60. let, dobře nabouraly typickou estetiku západoevropských metropolí.

Jejich v určitém směru unifikovaný a předvídatelný charakter dokázala narušit s lehkostí, a mimoděk tak vyslala do světa důležitý vzkaz urbanistům i správcům metropolí. Odstup a nadhled je potřeba i v řešení přelidněných městských zón, které čím dál více trpí vizuálním smogem a konvenčností.

realizace studia MICAT, Non - Pavillon, foto: Linda Vránová a Andy Stagrealizace studia MICAT, Non - Pavillon, foto: Linda Vránová a Andy Stag

Nepavilon

Nekonvenční byla v mnoha směrech realizace studia MICAT před V&A. Jejich Non – Pavillon nebyl nic jiného než „žádný“ pavilon. V duchu stále silněji rezonujícího názoru, že nekonečný růst není reálný, se rozhodli zkrátka nepostavit a neudělat nic hmotného. Zatímco v umění není tento koncept samozřejmě ničím přelomovým, na festivalu adorujícím užitý a produktový design (tedy vlastně vývoj a výrobu předmětů s často velmi diskutabilní potřebností), má jednoznačně přidanou hodnotu.

Na plácku, kterému nedávno dala novou podobu Amanda Levete, bývalá kolegyně a manželka Jana Kaplického, vztyčili MICAT čtyři sloupy a víc nic. Dvojice Michael Garnett and Cathrin Walczyk tak byla jedna z mála, která se pustila do dialogu o funkci a povinnostech designérů v nadcházející epoše. S minimálními nástroji dokázali rozeznít naše potlačované a neslyšené obavy o budoucnost naší existence. Je škoda, že na podobné vlně se neneslo mnohem víc dalších prací londýnského festivalu. K hledání odpovědí a hlubší polemice nad rolí designu zůstala většina vystavujících bohužel hluchá.

Další články