Český pavilon na světové výstavě Expo 2020 se nachází v zóně „Sustainability“. To kromě realizace samotného pavilonu a vystavených objektů reflektují také kostýmy stevardů a stevardek, na kterých spolupracovala Mirka Talavašková. Pro účely české reprezentace v Dubaji navrhla elegantní a střídmé uniformy z brokátu, které evokují molekuly vody nebo vodní hladinu. Česká návrhářka tvořící pod značkou Talabaya ve svých oděvech propojuje evropskou a arabskou kulturu, tedy i způsob oblékání, který je v obou regionech velmi odlišný. Co pro ni spolupráce znamená a jaká je situace v Saúdské Arábii? I o tom jsme si s Mirkou Talavaškovou povídaly v jejím pražském ateliéru.
Jak jste se dostala k navrhování oděvů na Expo 2020?
MIRKA: Když jsem zaregistrovala, že se tentokrát bude Expo konat v Dubaji, přišlo mi, že je to ideální příležitost svoji značku Talabaya v českém pavilónu nějak odprezentovat. Tou dobou jsem ji prodávala v Dubaji v BeYou boutique a doteď prodávám v obchodním domě Harvey Nichols v Rijádu v Saúdské Arábii.
Sehnala jsem si kontakt na ředitele Expa Jiřího Potužníka a požádala o setkání. Na schůzce jsem mu vyložila, co dělám a že by mě zajímala nějaká forma spolupráce. On mi na oplátku představil jejich možnosti. Jako jedna z variant se nabízela rotační expozice, což bylo finančně náročnější. Další byla možnost účastnit se tenderu na kostýmy pro hostesky a top management. Tehdy se účastnila jedna firma, která nakonec odstoupila, a zůstala jsem já.
Molekuly vody
S kým jste spolupracovala?
MIRKA: Já oblékám pouze ženy, mužské části se tedy původně ujala firma Blažek. Jenže přišla pandemie, která vše zhruba na rok přerušila. Když opět započaly práce na Expu, přišel nový partner, firma Bernhardt, který nakonec mužskou část a top management oblékl.
Na materiály jsem oslovila společnost Hedva Český Brokát. Přišlo mi důležité ukázat v rámci Expa tradičního českého výrobce materiálu. Díky bohu, že tady z naší textilní velmoci ještě něco zůstalo. Navíc s nimi již nějakou dobu spolupracuji a mám jen dobré zkušenosti.
Jak jste uniformy personálu pojala?
MIRKA: Nechtěla jsem, aby primárně poukazovaly na tradici nebo historii Česka. Naopak, celé Expo 2020 je o nových technologiích, rozvoji a udržitelnosti přírodních zdrojů. Náš pavilon je v udržitelné sekci s významným zaměřením na vodu.
Když jsme jeli vybírat materiál do Hedvy, záměrně jsem proto hledala něco, co bude evokovat vodu. Našla jsem brokát se vzorem, který vypadá jako ledová molekula vody. Nebo kruhy na hladině, když do ní hodíme kámen. Postupně, jak se pavilon tvořil, se ukázalo, jak vzor sedí k mnoha vystaveným exponátům. Výborný soulad.
Součástí kostýmů jsou klobouky značky Tonak, kterou pořadatelé oslovili jako první. My jsme se Tonaku barevně podřizovali, protože dlouho vyvíjel technologii probarvení plsti pomocí vody, kdy barva nezůstane jednolitá, ale vznikají různě se prolínající plochy. Je to velmi hezký efekt. Mým úkolem bylo dobře vybrat barevnou kombinaci vzoru brokátu tak, aby ladila s klobouky. Nechtěla jsem, aby vznikl cirkus, ale vkusná společná prezentace čtyř subjektů.
Zlaté klávesy
Co střihy, držela jste se svých obvyklých linií?
MIRKA: Zatímco v obsahu jsem chtěla podpořit motiv vody, čistotu a smysl udržitelnosti pomocí vzoru a barevnosti, ve formě jsem se rozhodla zůstat klasická, elegantně evropská. Výsledkem je kabátek a dlouhá košile, Talashirt. Kabátky jsou prodloužené, čímž jsem chtěla hostiteli prokázat úctu a zůstat „modest“. Kvůli velkému horku jsem dodatečně upravovala uniformy a udělala z nich vesty.
Kabátek má prodlouženou délku jako projev úcty hostiteli. | Foto: Mirka Talavašková
Jakou jste dostala zpětnou vazbu?
MIRKA: Vizuál uniforem se prý hodně líbí. Dokonce jsem dostala pozitivní feedback z vedení pavilonu, že patří mezi jedny z nejhezčích. Je, myslím, vidět, že jsme si dali všichni záležet.
Nicméně jsem si neuvědomila, že brokát je velmi luxusní materiál, ale na každodenní nošení není úplně tvořený. Proto jsem kostým rozšířila ještě o typickou Talabaya vestu. Bílou se zlatým zdobením, které vypadá jako klávesy klavíru. Hostesky tak mají jednu uniformu přes horký den a k večeru ji mění za brokátovou.
Mám ráda mantinely
Co pro vás možnost podílet se na tak velké akci znamená kariérně?
MIRKA: Být partnerem na Expu je spíše čest. Podílíte se na smysluplném projektu. Proto jsem byla ochotná do toho vložit vlastní prostředky formou výroby a návrhů kostýmů. Společnost Hedva Český Brokát zase dodala materiál. Je možné, že si uniforem někdo všimne a osloví mě na spolupráci.
Taková tvorba mě hodně baví, protože mám ráda mantinely. Klient mi zadá svoje požadavky, já se jich držím a vymýšlím v rámci jeho hřiště. Když se téma dobře uchopí, dokáže právě takové omezení vytvořit neskutečné množství nápadů. Vždycky jsem si říkala, že bych moc ráda pracovala pro letecké společnosti nebo na sportovních uniformách, třeba na olympiádu.
To mi připomíná loňské oblečení českých olympioniků. Jaký byl váš názor v rámci této diskuze?
MIRKA: Nechci se vyjadřovat k uniformám. To ať si posoudí každý sám. Vadí mi spíš princip. Jakou – spíše bych měla říct žádnou – formou olympijský výbor vybírá designéra, který má vytvořit vzhled reprezentace za Českou republiku. To je doslova vlastenecká zakázka a mělo by se vypisovat řádné výběrové řízení. U nás je hromada výborných designérů, kteří by se toho úkolu zhostili skvěle, ale nikdo je neosloví. U státních zakázek by to přitom mělo být automatické.
České jaro
Obstál podle vás český pavilon v kontextu ostatních, bohatších zemí?
MIRKA: Rozhodně. Měla jsem možnost vidět spoustu pavilonů a konkurence je obrovská. Pavilon Czech Spring pro mě byl taková malá galerie s vystavenými exponáty, ať už uměleckými, nebo technologickými. Povedená prezentace našich zlatých ručiček a hlaviček.
Nemůžu nezmínit múzu prostoru – sochu od Jana Dostála, jež prorůstá, obklopuje a chrání budovu až do nejvyšších pater. To je opravdu krásné a nikde jsem podobné pojetí neviděla. Je to největší ručně tvarovaná socha z nerezové oceli na světě.
Druhá uniforma nese zlatý motiv připomínající klávesy. | Foto: Petr Weigl
Vždy jde ale hlavně o to, kdo je divákem a jak přemýšlí. Dám příklad. Navštívila jsem pavilon Spojených států, protože mi byl vychválen, ale zanechal ve mně dojem nabubřelého vytahování. Vstoupíte do pavilonu a naskočíte na jezdící pás, který vás pomalu vozí prostory a na konci vykopne ven.
Celá situace mi přišla hrozně absurdní. Kdybyste se náhodou chtěli zastavit a něco si lépe prohlédnout, nemáte šanci, jedete totiž na páse a ten nezastavuje. Musela jsem se smát, protože jsem si připadala, jak když vjíždím do pouťového „zámku hrůzy“, jen u toho nesedím v tom vyvrzaném vozítku, ale stojím.
Pozitivní kumulace států
Jaký je podle vás dnes význam podobných akcí?
MIRKA: Vnímám ho jako zásadní. Je to pozitivní kumulace všech států na jedno místo. Jednotlivé státy se prezentují tím, čím disponují a v čem jsou dobří v oblasti průmyslu a kultury. Nikdo neukazuje sílu, ale bohatství, um a kulturu národa. Je to místo, kde si vytvoříte nové kontakty a vazby na mezinárodní úrovni, kde si návštěvník rozšiřuje vědomosti a obchodník může navázat spolupráci. Celá myšlenka Expa je rozhodně dobrá.
Celou kulturu nasávám
Sbližování a propojování národů, respektive kultur je typické i pro vaši tvorbu.
MIRKA: O jiné kultury se zajímám od malička. Jedna z prvních oblíbených knížek, taková moje „bible“, bylo putování Zikmunda a Hanzelky po Indii. Proto jsem si na maturitní práci zvolila jako inspiraci na oděv Indii. U diplomové práce na UMPRUM to byla jihovýchodní Čína, oblast Yunnan. Rok na to zase Gruzie. Vždy, když jsem se rozhlížela po nápadech a inspiraci, hledala jsem základ v jiné kultuře.
Inspirace jinými kulturami pro mě znamená velký respekt vůči dědictví, které lidstvo zanechává, které bychom si měli hýčkat a opatrovat. Abych vůbec mohla vzít tužku do ruky, potřebuji se svou inspirací nadchnout, zamilovat se, navnímat ji.
Pokud jsem v Praze, začnu poslouchat její hudbu, zajdu si do restaurace, kde vaří tradiční jídla, dívám se na filmy a dokumenty a celou kulturu takto zprostředkovaně nasávám. Ideální ale pochopitelně je danou oblast navštívit osobně.
S pronikáním do jiné kultury přirozeně začnu i více přemýšlet o tom, jak žijí oni a jak žijeme my, co máme společného, v čem se lišíme, v co věříme... A na základě toho tvořím propojení, jednotu dvou vlivů.
Mirka Talavašková studovala módní návrhářství v Praze a v Paříži. | Zdroj: Talabaya
Je něco, co jste o nás o Češích zjistila, když jste začala pronikat do cizích, vzdálených kultur?
MIRKA: Myslíte v módě? Češi jsou hrozně pohodlní. Nepečují o sebe, jak by mohli. Mluvím o průměru, samozřejmě, netýká se to všech. Jsme národ, který hodně sportuje, ale elegance, smysl pro estetiku, vytříbenost, šarm a úcta sám k sobě nám chybí. Lidé nad tím, jak působí, přestali přemýšlet, chybí jim touha po důstojnosti vlastního zevnějšku. To je můj pocit z průměrného Čecha a Češky.
Malá osvobozující revoluce
Jak se vyrovnáváte s předsudky?
MIRKA: V Saúdské Arábii jsem bydlela u manžela kamarádky. Bydlela s ním i jeho sestra, se kterou jsme hovořily o tom, co jsem já našla na Youtube, když jsem si zadala Saúdskou Arábii, a co našla ona, když si zadala Prahu. Zatímco mně vyjížděla převážně odstrašující videa kamenování cizoložnic a sekání ručiček zlodějům, jí zase videa o tom, jak je Praha prolezlá prostitucí, drogami a opilci.
Dotklo se mě to velmi osobně, protože vím, že podstata Prahy je v magičnosti, kráse a historii. Stejné je to i v jejich případě. Mnohé z těchto nechvalně proslulých tradic už neplatí. V Saudské Arábii došlo k uvolnění a začíná být novou zemí. Platí jistá pravidla v souladu s náboženstvím, ale život se tam hodně změnil. Ženy začaly mít svá práva, řídí auta, podnikají, cestují samy do zahraničí, vrcholově sportují. Zrušila se mravní policie a uvolnily se podmínky odívání. Je to taková malá osvobozující revoluce.
Hlavní klientelu máte tedy v Saúdské Arábii? Kdo je vaše typická zákaznice?
MIRKA: Hlavní klientelu mám stále v Praze. Přestože jsem v Rijádu, je to obchod a „svoje“ klientky tedy nepotkávám a neznám. Jediný feedback z poslední návštěvy před pár týdny byl, že ženy teď chtějí všechno barevné, evropský typ oblečení a všechno kratší, protože Saudky zahodily podpatky a obuly se do tenisek.
Skvělí designéři, špatní podnikatelé
Vaše móda je světová, studovala jste v Paříži, ale také na pražské UMPRUM. Dala vám zpětnou optikou průpravu odpovídající světovým nárokům?
MIRKA: UMPRUM nás po výtvarné a vědomostní stránce neskutečně vybavila. Bohužel nás ale nedokázala připravit na podnikání. Na to, že odejdeme ze školy a budeme se potřebovat uživit. Udělala z nás skvělé designéry, ale ne podnikatele. Po devadesátkách, kdy všechno začalo být „made in China“ a v oboru chyběly firmy a fabriky, pro nás nebylo uplatnění.
Na školách v zahraničí vás učí nejdříve jak se uplatnit v oboru a až potom výtvarnou část. Studenti nemají tolik ambice být návrháři, ale dělat prostě v tomto oboru, který má mnoho profesí od obchodníka přes stylistu, kreativce po prodavače.
Profesor Ťapťuch nás však vždy nabádal, že bychom měli občas „zapařit“ s lidmi z VŠE a propojit naše obory. Tvořte si kamarády, říkával, rozhoďte sítě, ať se máte komu ozvat, až to budete jednou potřebovat.
Nové formy přemýšlení
Co vás v dohledné době čeká?
MIRKA: Talabaya slaví přesně čtyři roky. Jenomže z toho nás na rok a půl paralyzovala pandemie. Nebyla možnost potkat pořádně svoje klientky, obchody byly zavřené a nemělo smysl dělat nové kolekce. Do toho v Saúdské Arábii došlo k uvolnění a všechno se to společně proměnilo do nových forem přemýšlení a potřeb klientek. Tam i u nás. Snažím se to teď nacítit a dostat pod kůži jako šestý smysl.
S těmito změnami nejen v Arábii bych chtěla Talabayu uchopit novým způsobem a na podzim/zimu plánuji kolekci, která na to celé bude reagovat. Na léto chystám basic kolekci vhodnou na cestování a samozřejmě bádat v dalších zemích. Na wishlistu mám pro tento rok Maroko. A pravděpodobně mě nemine opět Saudská Arábie a Kuvajt.
