Modrotisk pro ty nejmenší

Jak vznikla spolupráce na knize Apolenka z modrotisku?

VERONIKA: Apolenka je projekt Romany Košutkové, která pracuje pro Galerii výtvarného umění v Hodoníně a tématem modrotisku se již několik let zaobírá. Měla už dlouho vymyšlené, že chce udělat o modrotisku knihu pro děti. Asi před dvěma lety jsem v této galerii měla výstavu ke knížce Ježíškova košilka a u toho jsme se spřátelily. Romana pak měla vizi, že modrotisk a akvarel se k sobě dobře hodí a oslovila nás s Honzou ke spolupráci.

Proces tvorby ilustrací ke knize Apolena z modrotisku | Zdroj: archiv Veroniky Vlkové

Jakým způsobem vaše spolupráce probíhala?

VERONIKA: Této spolupráci předcházela velká spousta práce na rešerších a získávání informací k tomuto tématu. Romana objížděla modrotiskové dílny, muzea, dohledávala spousta dalších zdrojů. To se v knize třeba tolik neprojevilo, ale bylo za ní opravdu spousty práce, aby například i veškerá terminologie byla správně. Já jsem se přidala až na poslední zhruba jeden rok. Například jsme byly v Etnografickém ústavu Moravského zemského muzea v Brně, kde mají neuvěřitelnou sbírku modrotiskových forem. Současně s vydáním knihy probíhá teď ještě v Galerii výtvarného umění v Hodoníně výstava o modrotisku, na kterou se odtud některé věci zapůjčovaly.

Jan Šrámek a Veronika Vlková | Foto: Ondřej Mazura

Kniha tedy nenásilnou formou dětem představuje tuto tradiční techniku?

VERONIKA: Na to, kolik Romana nashromáždila informací, je to v knížce hodně zjednodušené. Hlavně kvůli tomu, aby to bylo zajímavé pro děti. Příběh je o babičce a dědečkovi, kteří nemají žádné potomky, není nikdo, kdo by převzal jejich řemeslo. To byl také důvod, proč se vůbec Romana začala zajímat o toto téma, ještě před tím, než modrotisk vstoupil do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Viděla, že na Slovácku, kde žije, toto řemeslo zaniká. Ve Strážnici je například teď jedna mladá žena, která se modrotisku učí, ale momentálně je hodně ohrožena výroba dřevěných forem. Teď už je tedy propagace modrotisku poměrně velká, takže modrotisk má zase šanci. Proto je ten příběh vystavený tímto způsobem. Babička s dědečkem v něm zažijí zázrak, kdy v lese najdou panenku, která jim ožije a stane se z ní holčička, kterou pak zasvěcují do výroby modrotisku. Nakonec není úplně jasné, jak to doopravdy bylo a co je jen legenda. Je tam hodně prostoru pro představivost čtenáře.

Veronika Vlková: autorský potisk modrotisku | Zdroj: archiv Veroniky Vlkové

Mám pocit, že i když začíná být modrotisk znovu čím dál tím více populární, řada lidí, hlavně z té mladší generace, ho stále bere jako něco historického. Jak ho vnímáte vy?

VERONIKA: Já ho mám spojený s něčím, co děláte s velkou láskou a péčí a na čem trávíte hodiny a hodiny práce. Úplný opak toho, jak dnes ve většině případů výroba látek funguje. Člověk vezme tuto látku do ruky a cítí v ní život. Látka se musí ručně potisknout, při každém doteku formy s látkou se musí forma namočit, pak se celá látka baví i osmkrát v indigu, nejsou na to žádné stroje, které by proces zjednodušily. Na látce pak vidíte nedokonalosti, má to svoji obrovskou hloubku.

Ilustrace ke knize Apolena z modrotisku | Zdroj: archiv Veroniky Vlkové

Další spolupráce

A jak jste se, Jane, k tomuto tématu dostal vy?

JAN: Ke spolupráci mě Veronika oslovila v době, kdy už na tomto projektu pracovala delší dobu. Musím se ale přiznat, že jsem si k této technologii nenašel úplně hlubší vztah. Obsah této knihy mi ale přijde rozhodně velmi zajímavý. Jak říkala Veronika, že tam je málo věcí, mně naopak přijde, že je tam toho poměrně hodně. Už před tím jsem zaznamenal, jelikož učím na škole v Brně, že i tam se modrotisk mezi studenty hodně řešil. Spoustu studentů s ním dělalo i různé projekty. Nevím ale, zda by se k tomu dostali, kdyby se modrotisk nedostal na seznam UNESCA.

Ilustrace ke knize Apolena z modrotisku | Zdroj: archiv Veroniky Vlkové

Jaké části jsou tedy společné?

JAN: Romaně přišlo, že by bylo dobré, že by některé části bylo ideální zpracovat tak, jak jsme zpracovali dohromady už i jiné knihy. Jsou to například interiéry, architektura, nebo nějaké technické věci z této knihy.

Co můžeme na probíhající výstavě mimo tuto knihu vidět?

VERONIKA: Kniha ještě není vytisknutá, jsou tam ale velkoformátové tisky ilustrací a k tomu drobnější originály akvarelů, které by jinak zůstaly schované v šuplíku. Ilustrace totiž vznikají jako digitální koláž a každý jednotlivý fragment z obrázku je namalovaný zvlášť na papír. Pak jsou na výstavě ukázky nových a historických modrotiskových látek z dílen Olešnice a Strážnice, dřevěné formy, všelijaké materiály, ze kterých se modrotisk vyrábí a modrotiskové výrobky. S Romanou jsme před rokem realizovaly dílny pro děti a k té příležitosti vznikly modrotiskové látky s autorskými vzory.

Ilustrace ke knize Apolena z modrotisku | Zdroj: archiv Veroniky Vlkové

Potlesk pro metro

Nedávno jste získali ocenění Nejkrásnější české knihy roku v kategorii literatura pro děti. Co pro vás toto ocenění znamená?

JAN: Musím říct, že jsem měl za sebe opravdu velkou radost. Ještě důležitější pro mě asi bylo, že vybrali ilustrace z této knihy na veletrh do Bologne. Když jsme ale vyhráli, tak jsem volal Veronice a dvacet minut jsem křičel do telefonu (smích). Měl jsem opravdu radost, jelikož vnímám, že je to prestižní ocenění.

Máte pocit, že takové ocenění může zajistit například více nabídek práce?

JAN: Veronika tvrdila, že si teď budeme moci říkat vyšší cenu (smích).

VERONIKA: Pro mě je to takový mezník. Práce ilustrátora není zas tak dobře placená. Navíc náš způsob práce je speciální v tom, že je extrémně zdlouhavý, a ještě ji děláme ve dvou. Na to, ale nikdo nebere ohledy, včetně nás. Pracujeme do určité míry podhodnoceně s tím, že se časem zúročí všechny ty hodiny práce a veškerá energie. Teď je načase si tyhle věci lépe nastavit.

JAN: Třeba ještě u toho metra. Nevnímal jsem to jako zakázku, ale spíš jako osobní projekt. Jsou tam témata, která byla mně nebo Veronice blízká. Takto se ale bohužel nedá pracovat na všech projektech. Z toho důvodu jsem také rád, že ta kniha získala toto ocenění. Bylo na tom strašně moc práce a jsou na ní navázané nějaké osobní mikro příběhy. Ať už mé, z období vyrůstání v Praze, nebo Veroniky, jejíž maminka byla revizorka. Je zajímavé, že Veronika vlastně prožívala příběh, který tam je, ale v Brně, třeba s šalinou (smích). Navíc mám radost kvůli tomu, že si myslím, že konkurence byla velmi silná. Dětské knihy mají v Česku hodně vysokou úroveň.

VERONIKA: Já bych to ocenění dala třeba knize To je Jeruzalém.

JAN: Ano, ta se mi opravdu hodně líbila. Ale třeba také ilustrace ke knize Klub divných dětí. Všechny ilustrace tam byly ale velmi kvalitně zpracované. Kdyby vyhrála jakákoliv kniha z těch nominovaných, tak si řeknu, že to chápu, jelikož je to kvalitní kniha. Velký dík ale patří také Filipu Neradovi z grafického studia Anymade, který dělal design. Grafiku se díky němu podařilo spojit v nějaký funkční celek. Je minimalistická, ale zároveň vychází z orientačního plánu metra a drží vše dohromady.

Rezková Milada - Šrámek Jan - Vlková Veronika To je metro, čéče! | Zdroj: Paseka

Člověku se často nepoštěstí, že by pracoval na něčem, co ho do takovéto míry baví, a ještě by k tomu měl takto osobní vztah.

VERONIKA: My se snažíme dělat jenom to.

JAN: Některé projekty jsou ale velmi náročné. Já mám štěstí, že ještě učím ve škole. Nejsem na tom tedy úplně závislý. Knižní projekty jsou ale velmi náročné. Bylo by dobré, kdyby se některý z nich podařilo prodat do zahraničí, což třeba v Pasece je velká šance, jelikož tam spolupracují se spoustou zahraničních nakladatelů. U toho Metra se to ale nedá, v Londýně by to třeba nedávalo vůbec smysl.

Rezková Milada - Šrámek Jan - Vlková Veronika To je metro, čéče! | Zdroj: Paseka

Zahraniční úspěchy

Tak, mohli byste třeba udělat londýnské metro.

VERONIKA: (smích)

JAN: No, ona je tu ještě taková věc, že já metrem vlastně nejezdím.

To mi ale už řeklo hodně lidí, že metrem nejezdí (smích).

JAN: Opravdu? Já mám někdy z toho podzemí úzkosti. To „céčko“ se ještě dá, ale „béčko“, které bylo stavěno jako protiatomové kryty, kilometr pod zemí, to už ne. Na podzim jsme třeba byli v Moskvě, kde bylo metro také hodně zajímavé.

Když se ještě vrátíme k výstavě ilustrátorů v Bologni, jak jste se na ní dostali?

JAN: Veronika tam právě byla a říkala, že se tam musíme přihlásit.

VERONIKA: To mě ale vůbec nenapadlo, že by nás mohli vybrat.

JAN: Tam se hlásí tisíce lidí. Já jsem tam poslal přihlášku, kterou jsem narychlo vytisknul ve škole. Dlouho se nic nedělo.

VERONIKA: Také byl problém, že jsme byli dvojice a oni vůbec nevěděli, jak nás mají zařadit. Dlouho v tom byl strašný zmatek.

JAN: Já už jsem si říkal, že je to asi „pasé“. Pak mi Veronika psala, že nás vybrali (smích). Náhodou to viděla na Instagramu jedné ilustrátorky, kterou taky vybrali a která tam dávala fotku se seznamem vybraných. Oficiální mail totiž přišel až později.

VERONIKA: Já už se o to totiž přestala skoro zajímat, tak to bylo velké překvapení.

JAN: Bohužel jsme tam pak nemohli kvůli koronaviru jet. Proběhla online. Na druhou stranu ilustrace ale cestují po celém světě. Teď jsou například v Japonsku v Tokiu. Vyjde také katalog vybraných ilustrátorů, který je velmi prestižní.

Rezková Milada - Šrámek Jan - Vlková Veronika To je metro, čéče! | Zdroj: Paseka

Máte třeba ještě nějaký další vysněný festival nebo veletrh, na který byste se rádi dostali?

JAN: Já mám hodně rád festival ilustrace a komiksu Elka v Londýně. Ten spolupořádají s Nobrow, kde byla asi před třemi lety Daniela Olejníková. Na něm se představují opravdu skvělé věci a rádi bychom se tam dostali.

Na čem pracujete v současné době?

JAN: Festival Lustr pořádá výstavu k výročí Devětsilu, tam bude také náš plakát. Pak budeme ještě dělat autorský animovaný film pro ruský jaderný ústav, který tematizuje vznik samotného institutu a protonovou terapii. Na konci roku budeme také pracovat na pokračování Metra, což už ale nebude o žádném dopravním prostředku. Měl by být směřovaný na to, jak se bavit ve městě bez použití telefonů a počítačů.