Byla jsem pankáč. Návrhářka Bakošová založila úspěšný obchod Harddecore, který nyní čekají velké změny

Začátky tvorby této úspěšné návrhářky se datují do roku 2007, kdy založila svoji značku Chi–Chi. Od té doby se již pod vlastním jménem zaměřuje na precizně střižené minimalistické košilové šaty, košile a oversize kabáty. Tuto sezónu přichází ale i s několika novinkami. Nově představuje například i dámský oblek. Vede galerii Harddecore, která v lednu projde velkou změnou konceptu a stane se z ní butik, jenž bude nabízet výhradně tvorbu této módní návrhářky. 

Pocházíte z umělecké rodiny, bylo pro vás samozřejmé, že se budete do budoucna pohybovat v uměleckém prostředí?

JOSEFINA: Odmala mi to přišlo naprosto přirozené. Říkala jsem si, že se budu buď po tátovi věnovat výtvarnému umění, anebo po mámě s babičkou, které byly varhanice, půjdu hudební cestou. Nikdy jsem vlastně ani jiné ambice neměla. Zpětně si říkám, že je to možná škoda, že to bylo takové automatické. Až v sedmé třídě jsem se ale rozhodovala, zda půjdu na klavír, nebo na tu výtvarnou dráhu. Nakonec zvítězilo výtvarno, které mi přišlo svobodnější.

Přijde mi, že rodiče, kteří jsou zaměřeni tímto směrem, mají tendence děti od těchto oborů zrazovat. Vědí, že je to s uplatněním složité. Cítila jste od rodičů v tomto směru podporu?

JOSEFINA: U nás to bylo tak, že ani jeden z rodičů nás k tomu nevedl. Můj bratr také zůstal u designu. Pořád nám opakovali, že to není úplně ideální povolání, že to budeme mít těžké. Spíše jsme tedy slýchávali, ať si najdeme něco jiného. Já jsem vlastně ale po ničem jiném netoužila. Kdybych si měla dnes vybrat znovu, moc ráda bych se také věnovala například psychologii či filozofii. To mě ale v těch sedmnácti letech, když se člověk rozhoduje, kam dál směřovat, vůbec nenapadlo.

Nová kolekce Josefiny Bakošové | Zdroj: archiv

Na střední škole jste studovala grafický design, na Katedře alternativního a loutkového divadla potom scénografii. Ovlivňují tyto zkušenosti váš přístup k tvorbě?

JOSEFINA: Já jsem se hodně věnovala loutkám, šití loutek, čistě scénografii jsem nikdy nedělala. Když jsme ale pak připravovali činoherní představení, dostala jsem se ke kostýmu. Tam jsem začala více přemýšlet nad charakteristikou dané postavy. Ze začátku ta má tvorba tímto určitě ovlivněna byla. Při navrhování jsem si už představovala konkrétní bytosti, způsob této práce se v tom ve finále určitě promítnul.

Věnovala jste se po ukončení školy ještě divadlu?

JOSEFINA: Trošku ano, ale vlastně jsem už také v posledním ročníku na DAMU založila galerii Harddecore. To už jsem na divadlo pak bohužel neměla čas, i když jsem ještě pár představení, například v divadle Minor, udělala.

Galerii Harddecore jste založila se svým mužem?

JOSEFINA: Já jsem ji založila ještě se svojí kamarádkou. Když jsem končila DAMU, měla jsem už dvě děti. Byla jsem velmi časově vytížená. Spolu jsme Harddecore vedly zhruba rok a půl, a pak jsme se rozdělily. Moje kamarádka se chtěla více věnovat filmovému kostýmu a už na to neměla tolik času. Můj manžel Petr měl tou dobou firmu, která se věnovala architektuře, scénografii a designu různých výstav a akcí. Po nějaké době ji ale opustil a společně jsme pak začali rozvíjet Harddecore.

Galerie Harddecore | Zdroj: www.harddecore.com

Měla jste obavy, že by to nemuselo vyjít?

JOSEFINA: Musím říct, že jsem měla vždy velké zázemí právě v Petrovi, který se snažil naši rodinu nějakým způsobem vždy zabezpečit. Nikdy jsem tedy neměla „nůž na krku“. Nikdy jsem necítila tlak na to, že bych musela měsíčně vydělat třeba čtyřicet tisíc, abychom vše poplatili.

Zpětně si ale říkám, že jsem opravdu byla docela „pankáč“, jelikož jsem si to nikdy vlastně pořádně nepropočítala. Když jsem založila galerii, nevěděla jsem například, že existuje něco jako noční proud. První měsíce jsem protopila tolik, že jsem to pak splácela ještě dva roky. Hodně jsem riskovala, ale měla jsem právě to zázemí. Od té doby se nikdy nestalo, že bychom nějak zásadně prodělali.

V té době jste už navrhovala i vlastní oblečení?

JOSEFINA: Úplně ze začátku ne. Svou první kolekci jsem navrhla až po roce a půl fungování galerie, kdy jsem začala mít pocit, že mám konečně více svého času. Ze začátku jsme v galerii, i právě s tou mojí kamarádkou, prodávaly samy. Nikoho jiného jsme neměly a byly jsme tam každý den.

Pamatujete si ještě první kus oblečení, který jste prodala?

JOSEFINA: Ano, ale to byly ještě opravdu velmi ulítlé kusy. Velice ovlivněné divadelním kostýmem. Hodně lidí mi říkalo, že mé oblečení vypadá jako ze Star Treku.

Josefina Bakošová a Petr Bakoš | Zdroj: www.harddecore.com

Pod značkou Chichi jste působila přes sedm let, co vás přimělo k tomu prezentovat se už pod svým jménem?

JOSEFINA: První kolekci jsem ještě vytvořila se svou kamarádkou. I na Designbloku jsme ji tenkrát představovaly společně. Tím, že ona poté odešla, mi tato značka zůstala těch šest sedm let. Hodně lidí se mě ale pak začalo ptát, co to je ChiChi, kdo za ChiChi stojí. Měli pocit, že tuto značku tvoří nějaký tým. Poté jsem si, i při vystavování na dalších ročnících Designbloku, uvědomila, že se musím postavit sama za sebe.

Jak často vytváříte nové kolekce?

JOSEFINA: Já se neřídím žádnými pravidly, že bych měla mít například novou kolekci každého půl roku. Vždy se ale snažím udělat jednu hlavní, myšlenkově ucelenou, koncepční kolekci, kterou prezentuji v období Designbloku. To je tedy na podzim. Na jaře pak velmi často vytvořím ještě jednu menší, jež souvisí s tou hlavní.

Fungujete stále sama za sebe, nebo už máte tým spolupracovníků?

JOSEFINA: Úplně ne. Stále funguji sama za sebe. Mám tedy své úžasné švadleny, které mi pomáhají například s konstrukcemi střihů. Nově se mnou spolupracuje Irena Vaňková, která se mi stará o PR.

Jak dlouho zabere vytvoření jedné kolekce od počátečního nápadu až k samotné prezentaci?

JOSEFINA: Já to mám vždy tak, že když dokončím jednu svou kolekci, tak už mě vlastně během práce na ní napadají nové ideje na kolekci další. Já bych řekla, že na tom pracuji soustavně. V tuto chvíli mám v hlavě nové střihy.

Nová kolekce Josefiny Bakošové | Zdroj: archiv

Šijete i na zakázku?

JOSEFINA: Ano.

A co převažuje?

JOSEFINA: Zakázkový postup sice není o moc dražší, ale prodej mé kolekce stále převyšuje.

Máte pocit, že si Česky za kvalitu připlácejí více, než tomu bylo v minulosti?

JOSEFINA: Řekla bych, že se to zlepšuje. Každý rok vidím, že to lidem připadá víc a víc samozřejmé. Když si člověk koupí místo pěti věcí jednu kvalitní, má dobrý pocit z toho, že podpořil nějakou konkrétní bytost a připlatil si za kvalitu. Myslím, že je toto uvažování hodně vidět i na příkladu farmářských trhů. Nedávno jsem byla například v Olomouci a Brně a byla jsem nadšená z malých obchůdků s lokálním zbožím. Mám dokonce pocit, že je v tomto Brno daleko dál než Praha.

Když se vrátíme zpět k vaší tvorbě, jak jste se dostala, v rámci kolekce Laně a vlci ke spolupráci s Michaelem Rittsteinem? Co vás na propojování volného a užitého umění nejvíce bavilo?

JOSEFINA: To propojování mě neskutečně baví. Je to něco, co bych v ideálním případě chtěla zahrnout do každé kolekce. Mít takovou nadstavbu. Moc mě na tom baví právě i ta spolupráce. Už i na škole jsem si užívala konzultace, které přinášejí vždy nové pohledy. Když si na mě Michal udělal čas, byla jsem šíleně šťastná, jelikož je jinak velice pracovně vytížený. Tato spolupráce byla neskutečně inspirativní.

Kdo s nápadem této spolupráce přišel?

JOSEFINA: To tehdy napadlo Petru Nesvačilovou, která se s ním zná. V té době s ním točila dokument.

V rámci této kolekce vzniklo také pár kusů oblečení pro pány, neuvažujete nad tím, zase pár pánských modelů do kolekcí zařadit?

JOSEFINA: Mám to rozhodně v plánu. Mě nesmírně baví, když se muži pěkně oblékají, když jim na tom záleží. Hodně mužů se mě na to už ptalo.

Nová kolekce Josefiny Bakošové | Zdroj: archiv

Vaše nová kolekce Symbióza je spojením šperku a oděvu. Jak vás napadl prvek košilového šperku?

JOSEFINA: Musím říct, že jsem asi také ovlivněna galerií. Když se věnuji zákaznicím, často oděv rovnou kombinujeme se šperkem. Takový styling mě moc baví. V mých kolekcích se pořád dokola objevují košile a límečky. Napadlo mě tedy, že by bylo vlastně pěkné, kdyby měly košile již k nim přesně pasující doplňující šperk. Když jsem se pak přihlásila k Viktorii Beldové na kurzy do Scholastiky, bylo zadáním vytvoření jakéhokoli šperku. Vzpomněla jsem si, že vlastně toto by bylo naprosto přirozené propojení.

Podle čeho jste vybírala materiály?

JOSEFINA: Já mám moc ráda minerály, kameny a perly jsem měla obzvláště vždy v lásce. Jsou minimalistické a velmi elegantní. Moc nemusím třpytivé, načančané věci. Perla pro mě splňuje ideál čistoty. Byla to tedy pro mě přirozená volba.

Plánujete se šperkem zabývat i do budoucnosti?

JOSEFINA: Možná ano, mě to moc baví. Také jsem zjistila, že mě šíleně uklidňuje manuální práce. Vždy mě například moc bavilo vyšívání nebo háčkování. Když pak tedy sedíte a chvilku brousíte šperky, je to až meditativní proces.

Kolekce je jako obvykle plná košilových šatů, košil, oversize kabátů nadčasových střihů. Novinkou je ale i dámský kostým a mikina. Co vás k návrhu těchto novinek inspirovalo?

JOSEFINA: Já tak trošku vycházím ze svých vlastních potřeb. Když mi tedy něco v obchodech schází, nebo mám nějaký sen, co bych si chtěla vzít, postě si to navrhnu. Zbožňuji pánský styl na ženách. Přijde mi častokrát daleko více sexy než odhalená kůže. První impuls byl ale až film Sneží Kristiny Nedvědové, kde jsem pracovala na kostýmech. Společně jsem pak s Kristinou pracovala na obleku na premiéru.

Nový je též i potisk květiny.

JOSEFINA: Květiny mám velmi ráda, baví mě moc i jejich pěstování. Zároveň se ráda věnuji kresbě a chtěla bych se k ní vrátit. Příroda mě neskutečně inspiruje. Potiskům se přitom vyhýbám. Připadá mi, že je například nápis na tričku v něčem velmi zavazující. A konkrétně na rentgenu kytky se mi líbí, že to není úplně konkrétní, že na první pohled není ani moc vidět, že je to právě ta květina.

Nová kolekce Josefiny Bakošové | Zdroj: archiv

Část vaší kolekce je také k zapůjčení, povětšinou tedy jen šaty. Myslíte si, že je model zapůjčování nevyhnutelným krokem k udržitelnosti? Plánujete do budoucna zapůjčovat více oblečení?

JOSEFINA: Spousta žen, které si ode mě šaty půjčují, řeší, že když se například ukážou na červeném koberci v jednom modelu, nemohou si ho už vzít znovu na sebe. To mi přijde škoda. Proč dát do těch šatů energii, látku a pak je mít po zbytek života jen ve skříni. Chtěla bych to tedy zkusit, aby se ty šaty více točily, a jsem zvědavá, zda se to ujme.

Přešíváte někdy i své starší kusy oblečení?

JOSEFINA: Ano a hrozně moc mě to baví. Teď jsme se stěhovali a já objevila některé své starší věci, které mám ve skříni dlouho. Přešívala jsem už na střední škole. Nakupovala jsem si hodně věci v secondhandech. To následné upravování mě nesmírně bavilo.

Když za vámi tedy přijde zákaznice, že by chtěla trošku upravit či přešít vaše šaty, nemáte s tím problém?

JOSEFINA: Vůbec a také to dělám. Pokud to tedy jde. Někdy to bohužel není možné. Když to má ale šanci na úspěch, jsem tomu určitě otevřená.