V červencovém díle jsme se vydali na návštěvu k Adamu Štěchovi, publicistovi, pedagogovi, kurátorovi a především vášnivému cestovateli a dychtivému objevovateli interiérového designu a architektury mnohdy opomíjených modernistických staveb pocházejících především z let 1920–1970 po celém světě. Toto období považuje za zlatou éru výjimečného designu a jeho propojení s architekturou. „Moje vášeň je dostávat se do bytů jiných, proto jsem návštěvu svého bytu nemohl odmítnout.“
Vítejte u Adama Štěcha
Kdyby se rozdávala cena za nejoblíbenějšího pedagoga, dostal by ji Adam Štěch. Alespoň soudě podle pozitivních ohlasů mnoha studentů z Fakulty umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a kurzistů Scholastiky, kterým Adam přednáší dějiny designu a architektury. Pozorní posluchači by z poutavě vyprávěných příběhů o životech designérů a jejich dílech už mnohé odhalili. Třeba Adamovy oblíbené kousky, ikony světového designu, které najdete v jeho nájemním bytě pod Vyšehradem, kam se přechodně přestěhoval teprve před rokem. „Je to mé vůbec první samostatné bydlení a příležitost, jak si uspořádat život, a pořídit si tak své dlouho vysněné kousky jako sedací nábytek a pracovní stůl,“ vysvětluje na úvod Adam a vzpomíná, že při spolubydlení si žádné vybavení domů nekupoval. „Jedinou investicí byly pro mě léta knihy a cestování.“
Živá šťavnatá mangová
Vcházím hlavním vchodem a obdivuji precizně repasované vanilkové dveře a okna, načež mi Adam vysvětluje, že v domě bydlí již mnoho let jeho kamarád, fotograf Tomáš Souček. Jeho sestra Eliška, která v jednom z bytů bydlí, odjela na čas do Londýna a Adam jeho prostory momentálně po nějakou dobu obývá. „Eliška mnohé zrekonstruovala, a tak z velké části udává ráz celého bytu jeho majitelka. Kuchyňskou linku sama navrhla a nechala ji vyrobit na míru. Také ponechala v každé místnosti industriální prvek původních odhalených radiátorů. Naopak jemné retro prvky v podobě skříněk okrové barvy v obývacím pokoji střídá jemně hravá, ručně malovaná šatní skříň v ložnici,“ popisuje Adam, který mě bytem o dispozici 2+1 provází.
Usedáme k mramorovému stolku v obývacím pokoji, který zaplňuje půlku místnosti a kde chybí pohovka. Tu supluje několik židlí, například tradiční model značky TON křeslo 30, původně Thonet B9 (Adamova nejoblíbenější thonetka a oblíbená židle architekta Le Corbusiera) z bukového dřeva a s rákosovým výpletem, červené křeslo navržené Romanem Modzelewským v roce 1958, jež bylo jedním z prvních polských laminátových nábytků, a dvě stoličky – jedna dřevěná, druhá krémová trojnožka Elephant Stool z Vitry. Další část místnosti slouží jako pracovna se stolem s barevnými panely v odstínech oranžové, pastelově modré a cihlově červené od designérů Charlese a Ray Eamesových. K němu si Adam pořídil židli Tip Ton, která je svou barvou vůbec nejdominantnějším prvkem v bytě. Výrobce Vitra ji uvádí jako odstín mangové, ve skutečnosti si představte nejpozitivněji rozsvícenou neonově žlutooranžovou barvu. Celý pokoj rozzařuje a dobíjí konstantní energií.
Když se Adama ptám, zda návštěvy interiérů tolika luxusních vil nějakým způsobem formovaly jeho osobní styl a vkus, odpovídá, že nikoliv. „Myslím, že to ani nijak nejde, místa, která navštěvuji, jsou navržená architektonická díla na míru, která fungují jen jako celek a zásadní roli zde hraje právě unikátní, zakázkový design. Mě oslovují designové ikony jako solitér, které mám už za ta léta nakoukané z různých publikací, a tím k nim cítím blízký vztah. Nepřemýšlím primárně nad jejich funkcí nebo pohodlností. Konkrétně tahle židle Nagasaki designéra Mathieua Mategota, moje nejoblíbenější dílo francouzského poválečného modernismu, je velmi nepohodlná,“ směje se Adam. Uživatelsky ji hodnotí i ve svém volném cyklu Design kolem nás, kde čtenáře webu Proti šedi seznamuje vždy s jedním konkrétním příkladem z historie designu tak, jak ho zachytil během svého každodenního života s ohledem na jeho uměleckou hodnotu. Doma se ale nezdráhá humorné kritiky a pohotově pronáší: „Seděl jsem na ní půl hodiny a už jsem se ošíval. Bude se mnou ale až do smrti. Mám ji, protože se mi líbí, ne abych na ní seděl.“
Židle Nagasaki designéra Mathieua Mategota | Foto: Angelika Rybak
Můj byt je koláž mých oblíbených věcí
Barevnou paletu nábytku a doplňků určil Adamův první zásadní předmět, lampa od Jeana Prouvého v bordó provedení. „Pak jsem narazil na koberec, originál od Antonína Kybala, a skvěle spolu ladily, včetně psacího stolu.“ Stejné barvy z dílny Prouvého má Adam i jídelní židle v kuchyni, kde jednu ze stěn tvoří mozaika retro poliček od francouzských designérů bratří Bouroulleců, které zdobí doplňky, a opět jedna z lamp, kterých je Adam velkým sběratelem – od stolních přes stojací po závěsné. Řadu z nich vystavil jako kurátor na několika svých projektech kreativní skupiny OKOLO, jíž je spoluzakladatelem. Je také velmi plodným pisatelem, pravidelně přispívá do několika magazínů o architektuře a designu včetně zahraničních a připravuje svou druhou knihu. Americké výpravy v době karantény vyměnil za pochůzky po Česku, kde objevuje skvosty prvorepublikových chat.
Coby jinak skromný mladík, má Adam svou první knihu Modernist Architecture and Interiors, bibli architektury a interiérového designu, se svými autorskými fotografiemi, neskromně vytištěnou jako reklamní maketu v nadživotní velikosti (pro účely tehdejší výstavy) a důvtipně zdobí ložnici. Ta je jinak velmi stroze a minimalisticky pojata, kromě atypického spojení jízdního kola položeného na ručně malované skříni, je vedle postele noční stolek, který kdysi stloukl Adamův děda. „Když jsem ho po letech našel na zahradě, hned mi připomněl díla některých současných experimentálních designérů.“ Druhý noční stolek je keramické dílo s rukopisem Milana Pekaře.
Jízdní kolo na skříni majitelky bytu, Elišky. | Foto: Angelika Rybak
