„V životě se mi vyplácí být sama sebou a na nic si nehrát. A to v každém ohledu. Teprve pak jsem začala pociťovat úspěch,“ říká šperkařka Dick Wolf, která tvoří smyslné šperky surovým opracováním kovů. Svou vlastní jedinečnost nechává slovenská rodačka vyznít i v interiéru svého pronajatého vinohradského bytu, který obývá společně s čtyřnohým kamarádem Honzou. Kromě sbírky starého skla jí dělají radost patinově zlaté doplňky a dekorace vyladěné do různých kompozic.
Na nic si nehrát
„Proč mám chodit v černém, když miluji barvy?“ vítá nás v nejvyšších patrech domu nedaleko náměstí Jiřího z Poděbrad čerstvě oceněná šperkařka Cen Czech Grand Design Veronika Ďuricová. Oblečená do barevného kompletu předjímá umělkyně eklektický styl, kterým se obklopuje i doma.
Prostorově úsporný 2kk byt, který sestává z obývacího pokoje spojeného s kuchyní a samostatné ložnice, prozářila energetickými barvami, které se objevují především na polštářích. Ty dobře vynikají na tmavé modře čalouněné funkcionalistické pohovce zkombinované s dřevěným křeslem a konferenčním stolkem, který si mladá designérka přivezla od dědečka ze Slovenska. Na polštářích se střídají smaragdově zelená, rubínově červená a jantarová. Inspirace paletou drahých kamenů je však podle šperkařky náhodná. Možná podvědomá, připouští. Zato kovem a zlatem, především s patinou, se vždy ráda obklopovala a v interiéru se objevuje například na rámech obrazů, svícnech, květináčích, zrcadle či lustru. Dokonce s tímto materiálem pracovala Veronika i ve svých klauzurních pracích, které vznikaly na UMPRUM, kde zprvu studovala produktový design.
Kromě zlatých doplňků Dick Wolf ráda kombinuje ruzné druhy dřeva. | Foto: Anželika Rybak
„Když mě na produktový design v magisterském studiu nevzali se slovy, že mi doporučují zkusit ateliér K.O.V., dost mě to šokovalo. Zpětně jsem za to nesmírně vděčná, ale přiznat si, že jsem se do té doby vlastně trápila, bylo těžké. V tu chvíli jsem nevěděla, co chci dělat. Z rodiny jsem měla vštěpované vzorce, že studium je naprosto zásadní, proto možnost nejít na magistra nepřicházela v úvahu. Až ve chvíli, kdy jsem se přestala s ostatními porovnávat, netlačila se do polohy, která mi není přirozená, se mi začalo dařit,“ vypráví Veronika, když procházíme bytem a narážíme na několik produktů vzniklých v ateliéru pod vedením dvojice Froněk a Němeček.
Vzpomínky na léta minulá
Navrhla například sérii váz, ve které kombinovala dřevo a kov a dnes jí jedna ze zbylých zdobí komodu v ložnici. Černé křeslo vedle komody zase navrhovala ve spolupráci s nábytkářskou firmou TON s téměř nulovým prototypováním. Na výrobu, jak vzpomíná Veronika, měli totiž pouhých 48 hodin, a tak muselo být navrženo téměř na první dobrou. „Zaměřovala jsem se spíše na menší věci, interiérové doplňky. Dnes se třeba novými kusy nábytku absolutně vůbec neobklopuji. Pravda, že přemýšlím hodně nad funkčností věcí, stejně tak je pro mě důležité, abych k věcem, které vlastním, měla osobní vztah, byly darované od známých nebo koupené z druhé ruky. Choutky si navrhnout něco sama prozatím nemám.“
Řada dalších doplňků, které jsou po bytě vystaveny, vznikly zase pod vedením Evy Eisler, a jak Veronika přiznává, postrádala zprvu pří studiu řemeslný základ výroby. Což už rozhodně neplatí pro její současné šperky, které jsou jakoby mávnutím proutku technologicky nanejvýš dotáhnuté. „Ze studia šperku pocházejí například tyto dva dřevění psíčci,“ ukazuje autorka na dvě sošky zdobící knihovnu v obývacím pokoji. Psa ztvárnila na pomezí sochy a šperku, jako interpretaci domácího mazlíčka, který je vnímám některými majiteli i jako určitý doplněk. Dalším kouskem jsou do zlata zbarvené náramky ve vitríně, hned vedle skleněných váz od Mosera a lisovaného skla od Františka Víznera. Podobných skleněných pokladů je skříň plná po okraj.
Ponk mívala Veronika ve své dílně, pak ale dostal nové místo v ložnici. | Foto: Anželika Rybak
Skleněnou pyramidu dostala Veronika jako dárek od českého výrobce Bomma. | Foto: Anželika Rybak
Vůně, svíčky a sklo
Nechybí ani vonné tinktury od kamarádky Kateřiny Šantrochové, se kterou sdílí v malebných uličkách pod Pražským hradem ateliér. Vedle skleněných lahviček má Veronika velmi nenápadnou krabičku, do níž si odkládá šperky. Těch kupodivu šperkařka příliš nemá. Jeden prstýnek s rubínkem po babičce a mamce prakticky nesundává z ruky a šperky střídá podle toho, co zrovna ve své dílně prototypuje. „Vždy šperk alespoň 14 dní nosím, abych si byla jistá jeho tvarem,“ dodává designérka.
Šperkařka Dick Wolf ráda tvoří různé kompozice z dekorací. | Foto: Anželika Rybak
Nad Veroničinou pohovkou najdete sbírku grafických listů od jejích přátel. Obraz či ilustraci od člověka, kterého osobně nezná, si nedovede ani představit, že by jí doma visely. Malá výstavka akcentována výraznými rámy prezentuje tvorbu Barbory Idesové, Petra Meša, Michaely Bártové nebo Pavla Cinka.
Obraz směnila s Veronikou její kamarádka za rubínový autorský šperk. | Foto: Anželika Rybak
V ložnici pak visí nad komodou růžová textilní památka ve tvaru vlka, která před pár lety sloužila k instalaci na Designbloku, kam se letos výtvarnice nechystá. Plánuje odjet do Portugalska na několikaměsíční stáž, kde chystá prohlubovat a objevovat limity zcela nového autorského šperkařského přístupu. A my se moc těšíme, čím nás Dick Wolf zase okouzlí!
Zlatá se objevuje kromě drobných dekorací také na nábytku. | Foto: Anželika Rybak
