Panelové bydlení dvou tvůrčích osobností ukazuje, jak žijí sochař Vladimír Bachorík a architekt René Dlesk. Oba majitelé sdílí svůj příběh, ve kterém došli k individuálně vhodnému řešení svého bydlení. Jaký mají vztah ke svému domovu a čím je pro ně důležitý?
Byt sochaře a sklářského umělce Vladimíra Bachoríka
Sochař a sklář Vladimír Bachorík ve svém bytě na pražském sídlišti vždy pracoval, a proto si v rámci rekonstrukce přál navrhnout také sklářskou dílnu. Co si naopak nepřál, byly dveře. Neobvyklé zadání má cenný potenciál generovat neobvyklá řešení, čehož se využilo k experimentu. Jaké jsou maximální možnosti klasického panelového bytu a jak daleko lze zajít? Architekti tohoto netradičního bydlení, David Neuhausl a Matěj Hunal ze studia Neuhäusl Hunal, tak vytvořili prostor splňující estetické i funkční požadavky a představy majitele, na kterých společně pracovali.
Celkové řešení představuje základní princip sochařské koncepce. Jedná se o prostředí, které pracuje s jednoduchými tvary a světlem, stejně tak jako Vladimír pracuje se svým sklem. Cílem bylo využít hybridní typologii a dosáhnout co nejvyšší míry svobody, světla a velkorysosti prostoru ve všech částech interiéru. Podle autora je domov prostorem pro inspiraci a cestou ke znovunabytí energie do života.
HYBRIDNÍ PROSTOR
„K prostoru jsem přistupoval jako k soše. Na začátku jsem prostor zcela vyklidil, v podstatě jsem ho oholil až na samý základ materiálů, tedy ‚vyčistil až na dřeň‘“, říká Vladimír. Hlavní motiv, který se v bytě odráží, je spjat s Ateliérem Constantina Brancusiho. Jeho studio vytváří dojem kruhu, který člověk může obcházet, což odráželo celý jeho život i představu ideálního prostoru. Ateliér měl několik funkcí, kdy fungoval jako galerie, fotoateliér, dílna a jako místo k přespání.
„Je to prostor vytvořený k naplnění mých vnitřních potřeb a tužeb. Lidé odjakživa potřebovali prostory, které odrážejí jejich vnitřní svět; můj domov právě toto splňuje. Celý můj život a mé umělecké vyjadřování jsou o práci se světlem, tvary, kompozicí a kontextem. Tento prostor mi umožňuje všechny tyto prvky plně využít a vytvořit jedinečné umělecké dílo, které je zároveň mým domovem, galerií i dílnou,“ popisuje majitel.
Inovativní interiér: kde bydlení splývá s uměním | Foto: Radek Úlehla
Dochází zde k půdorysnému i materiálovému rozmlžení hranic a funkcí. Maximálně otevřený a plynoucí prostor bez dveří tak člení pouze obloukové polopříčky z copilitu. Tyto průsvitné skleněné tvárnice vysokého řádu zajišťují průnik světla.
„Tato volba designu specifikuje můj vztah k prostoru: je to neomezené plátno, které odráží mou potřebu duševní a tvůrčí svobody. Byt se stal více než jen místem k bydlení; je to rozšíření mé umělecké identity a útočiště, kde mohou mé myšlenky nerušeně proudit. Nejvíce mě uspokojuje syrová, nefalšovaná estetika mého interiéru. Betonové stěny a otevřené prostory podporují pocit neomezené kreativity a umožňují, aby se moje práce organicky vyvíjela. Tato strohá jednoduchost odstraňuje zbytečnosti a soustředí se na to podstatné,“ říká Vladimír.
Hybridní prostor: nekonvenční rekonstrukce vycházející ze sochařské koncepce | Foto: Radek Úlehla
INOVATIVNÍ INTERIÉR
Dalším důležitým aspektem při navrhování interiéru bylo začlenění momentu očekávání. „Mám rád jednoduché tvary, ke kterým se fyzicky přiblížím a ony se mnou začnou komunikovat, jako by mezi námi probíhala vibrace nebo tichý dialog. Tento pocit napětí a očekávání je podobný tomu, který ve mně vyvolávají sochy Anishe Kapoora – když se člověk přiblíží k tlumenému nebo měkkému tvaru, vytvoří se mu nový horizont vidění. Otevírá se tak prostor pro vyvolání vnitřních pocitů, které mě hluboce fascinují, stimulují a posouvají,“ popisuje Vladimír.
Neuralgickým bodem se tak stává napojení vody a kanalizace, které definuje umístění jediného, skoro uzavřeného prostoru. Nejvýraznější prvek proto tvoří koupelnový oblouk s toaletou a sprchou. Kvůli vedení odpadu je usazen na decentní platformě, která jemně podtrhuje jeho prostorovou dominanci. Půdorysnou kompozici doplňují tři otevřené copilitové „hokejky“, které nenásilně vymezují šatnu, sklad a dílnu, jinými slovy kuchyni. Zbylý prostor je volně modulován mezi těmito křivkami skla a zůstává otevřen jakékoli budoucí interpretaci.
Budoucí vize: koncept emočně povznášejícího otevřeného prostoru | Foto: Radek Úlehla
Obdélný půdorys „od okna k oknu“ přetíná železobetonová nosná stěna se dvěma otvory, která se po očištění na její materiálovou podstatu stala jako jediný prvek nositelkou identity místa. Zbylé stěny a strop jsou naopak ponechány v lapidární bílé omítce. Velkorysá kuchyně, kde vzniká více objektů než jídel, je formulována technicistním jazykem, aby funkčně vyhovovala svému primárnímu účelu. Charaktery jednotlivých prostorů podtrhuje typ použitých svítidel: přísné linky či rozvolněné bodovky.
Nejvýraznější prvek proto tvoří koupelnový oblouk s toaletou a sprchou. | Foto: Radek Úlehla
TVŮRČÍ PROSTŘEDÍ
„Na celém projektu se mi nejvíce líbilo, že podobné řešení prostoru ještě nikdo nevyzkoušel. Použití copilitových příček, jež se v interiérech často nepoužívá, pro mě bylo dobrodružstvím a rizikem zároveň – věděl jsem, že to může, ale také nemusí dopadnout dobře. Těšil jsem se, co ve mně prostor po dokončení vyvolá,“ popisuje majitel.
Prostor navozuje klid a vybízí k meditaci či introspekci tím, že všechny funkční prvky zůstávají skryté. Nic tak neruší možnost nejen ponořit se do hluboké tvůrčí práce, ale dává prostoru možnost jej využít i jako výstavní. Tento jedinečný přístup k rekonstrukci a návrhu prostoru umožnil vytvořit prostředí, které slouží nejen jako domov, ale také inspiruje a podporuje kreativitu. Interiér jednoduše zpochybňuje konvenční pojetí domácnosti a prosazuje se proti proudu, aby podpořil život zasvěcený umění.
„A protože prostředí hluboce ovlivňuje naši psychiku a kreativitu, potřeboval jsem vytvořit místo, které upřednostňuje funkci a syrovou krásu před dekorací, aby mi neustále připomínal podstatu mé práce a čistotu uměleckého vyjádření,“ dodává Vladimír.
Na volném povídání o bydlení sochaře se společně s Vladimírem podílela také kamarádka Karolína Šrámková.
Jak bydlí architekt René Dlesk?
„Jsem architekt. Bydlím s manželkou a dcerou v 11. patře panelového domu na Praze 5. Ráno brzo vstávám, už roky nekouřím, nehádám se, poslouchám k práci vážnou hudbu, piju kávu s trochou mléka, mám rád stroje a mechanismy a jsem rád, když vím, jak fungují. Mám rád slušnost, přirozenost a upřímnost, a to i u stavebních materiálů, jejich drsnost, hladkost, stárnutí. Mám rád svoji práci. Jsem perfekcionista,“ říká René Dlesk, jenž byl architektem vlastního bytu společně s architektkou Tamarou Kolaříkovou pod studiem RDTH architekti.
„Můj domov v našem paneláku u Klamovky je pro mě místem bezpečí a nejvyšší mírou osobní svobody. Žiji v něm s lidmi a tvory (rostliny a zvířata), které mám rád. Přestože je pouze bytem, je pro mě živým organismem, který se od doby, kdy jsme se do něj nastěhovali, poměrně výrazně proměnil,“ popisuje architekt.
NEUSTÁLÁ PROMĚNA
Byt slouží tříčlenné rodině. Ze začátku zde probíhala rekonstrukce velmi nahrubo, kdy se zbavili růžové a modré výmalby původních majitelů tak, aby se mohli co nejdříve nastěhovat. Domov se však do jisté míry stále mění. Jsou to změny, které se osvědčily pro lepší fungování, ale i proto, že se mění potřeby členů domácnosti. Cyklické změny, kterými dům jako by dýchal. Od rána do večera odlišné světlo, měnící se výhledy na panorama města v různém počasí a ročních obdobích. Jiné stavy pořádku a nepořádku, atmosféra před filmem a po filmu, nálada nebo světlo rána, dne a večera.
Tolik místa, že by se zde vešla i dětská skluzavka. | Foto: Filip Beránek
Zrekonstruovaný byt je prosázený zelení několika rostlin, které majitel rád pěstuje a jež na lodžii vytváří příjemné stíny v horkých letních dnech. V hlavním obývacím prostoru s kuchyní, jenž je považován za srdce bytu, se nachází velký jídelní stůl a prostor na cvičení. Tolik místa, že by se zde vešla i dětská skluzavka. Pokoj tak zabírá celou jednu sekci bytu, která je vymezena nosnými panely.
Kromě obývacího pokoje se v bytě nachází také dětský pokoj, který je téměř zrcadlově stejný jako pokoj pro hosta, jenž je zároveň pracovnou. Tyto dva pokoje spojují posuvné dveře a sestavy zabudovaných skříní. Dále WC, nika s pračkou a komfortní koupelna, jejíž ventilátor nově nahradilo okno, přes které lze na pár vteřin vyvětrat. A hlavně má přirozené světlo zvenku, což je pro paneláky naprostý luxus.
Kromě obývacího pokoje se zde nachází také dětský pokoj | Foto: Filip Beránek
PŮVODNÍ INTERIÉR
„Naše SVJ je přísné. Mimo jiné zakázalo jakékoliv zasekávaní rozvodů do nosných zdí nebo stropních panelů. Nechtěli jsme snižovat stropy sádrokartonovými podhledy, kde je možné část rozvodů skrýt. Výšku totiž považuji za jednu z nejcennějších hodnot prostoru. A tak jsme asi jediní v baráku, kteří to opravdu ctí a nezasekávají nic, ani vertikální rozvody elektriky. Vše je vedeno po povrchu, tak jako původní rozvody topení,“ popisuje architekt.
„Ale nevadí mi to, mám rád smysluplná omezení, která mi zjednodušují rozhodování a současně vytváří vlastní přirozenou estetiku,“ doplňuje. O něco méně byli rádi zedníci, instalatéři a elektrikáři, kteří se museli přesně trefit na osy všech pokojů, otvorů i dlaždiček.
Po stržení polystyrenového kazetového zateplení stropů nijak nesrovnávali ani neštukovali fleky a nerovnosti v omítkách. Stejně tak tomu bylo i u stropů po stopách demolice všech nenosných příček, které se pouze nahrubo začistily, napenetrovaly a vybílily. „Nerovnosti mi totiž v tomto případě vůbec nevadí, dokonce je mám rád. Je to upřímná dekorace a navíc zadarmo,“ doplňuje majitel. Kontrast původní stavby a nově vkládaných prvků autor přirovnává k obnově historické památky, kde je žádoucí, aby byly poznat stopy zásahů v jednotlivých obdobích vývoje. V bytě je také spousta truhlařiny. Na míru vyrobený nábytek od Stanislava Schuche je pokryt jasanovou dýhou i uvnitř skříněk. Materiály si tedy zachovávají svůj charakteristický ráz, přirozeně stárnou, jsou autentické a v mnoha ohledech i nedokonalé.
Rekonstrukce bytu nepodstoupila žádné razantní experimentování. Byla to rozhodnutí zcela svobodná. Ať už z hlediska dispozičního, materiálového, estetického nebo kompozičního. „Některé experimenty však byly použity poprvé v rámci naší kanceláře a v jiných zakázkách jsme je ještě neaplikovali. Z tohoto pohledu by se dalo mluvit o experimentu nebo zkoušení věcí na sobě samém. Poskytlo nám to cenné know-how, které dokážeme uplatnit při naší další práci a v závislosti na povaze a preferenci našich klientů buď dané řešení doporučit, nebo se mu zcela vyhnout,“ popisuje René.
Rekonstrukce bytu nepodstoupila žádné razantní experimentování. | Foto: Filip Beránek
MAJITEL ARCHITEKTEM
Reného profese architekta se s jeho vlastním bydlením prolíná poměrně dost, a to nezávisle na skutečnosti, že si od narození své dcery relativně úspěšně nenosí práci domů. „Myslím si, že je poměrně normální, že architekti obecně z prosté povahy své profese nedokážou nikdy zcela uniknout uvědomování si prostoru a tomu, z čeho je poskládaný. Neustále si i doma všímám detailů, jak věci stárnou, fungují nebo nefungují a jak mě to či ono štve, nebo naopak těší. Jak se mi celý byt zničí zavrtáním jednoho háčku na místo, kde jsem nic vrtat nechtěl, jak mi je úplně jedno, když se to stane na místě jiném apod.,“ říká majitel.
„Také si neustále uvědomuji limity a přirozené danosti základního prostoru panelového bytu, ze kterého prostě toskánskou vilu neuděláte, a je to naprosto v pořádku. Budou to vždy v základu čtyři stěny, podlaha a strop a obyčejná okna. Je to skvělé mentální cvičení ztotožnění se s tím, že je to správné a že je možné se zde cítit dobře,“ doplňuje.
Návrh i realizace tohoto bytu jsou optimální odpovědí na danosti a potřeby rodiny architekta, která dostala a následně přijala možnost bydlet v bytě panelového domu. Je to odpověď, která nijak nedevalvuje nebo se nevysmívá charakteru paneláku, ale naopak z něho čerpá maximum a transformuje ho způsobem vyhovujícím této rodině. I přesto, že jsou zde momenty, které mají své pro a proti, neměnili by na svém bydlení nic. Ať už se jedná o detaily s řemeslným zpracováním při přebírání nábytku nebo unáhleným rozhodnutím, jsou to zpravidla věci, které vidí pouze sám architekt a nikdo jiný.
Nově přidanými doplňky, které v návrhu původně nebyly a ukázaly se jako potřebné, jsou závěsy. Skvěle fungují a prostory bytu vizuálně zjemňují a zútulňují.
