Tulga Beyerle byla nezávislou kurátorkou umění ve Vídni a Glasgow, ředitelkou Muzea dekorativního umění v Drážďanech a teď vede Uměleckoprůmyslové muzeum v Hamburku. Na Designbloku, který pravidelně navštěvuje, nám pro Czechdesign prozradila, jaké jsou problémy muzejního světa, co si myslí o udržitelném designu, české designérské scéně, kterou moc dobře zná, a se kterým tuzemským umělcem už dlouho touží spolupracovat.
Role muzea
Právě se nacházíme ve Veletržním paláci, kde každý rok probíhá Designblok. V rámci Future Conference jste spolu s Rosanou Orlandi a dalšími přednášela o budoucnosti galerií a muzeí. Jaká tedy je?
TULGA: Muzea jsou pro designéry inspirací, jsme pro ně důvěryhodným zdrojem. Zásadnější otázkou je, zda do svých sbírek dáváme správné věci a jestli bychom vůbec něco sbírat měli. Když chceme dělat muzea udržitelnými, musíme se přestat hnát za každou senzací. A musíme být schopni riskovat.
Tulga vidí budoucnost ve spolupráci muzeí s designéry. | Foto: Michal Hančovský
Hodně ředitelů muzeí si poslední roky klade otázku, kde leží jejich budoucnost. Jedním z nejzásadnějších důvodů, proč tu jsme, je, že se svým způsobem staráme o naši kulturu, střežíme sbírky, opatrujeme je, aby byly dostupné také třeba za sto let. Pak ale vyvstává další otázka: Jsme tu jen proto, abychom se snažili udržet sbírky v bezpečí, nebo je spíše důležitější, aby byly dostupné pro lidi, kteří si z nich také něco odnesou? Hlavně muzea designu a užitého umění mají zodpovědnost pomáhat publiku chápat, o čem je design, jak ho můžou využít na formování svého světa spolu s experty. A ne jen nechat experty, ať svět formují za ně.
Ve vašem portfoliu jsem četla, že se snažíte udržovat konverzaci mezi muzeem a veřejností dostupnou pro různé sociální skupiny.
TULGA: Jako ředitelka muzea jsem silně přesvědčena o tom, že se musíme umět otevřít publiku. Jenom věci ukazovat a říkat: „Věřte nám, my jsme experti...,“ to není cesta, jak pokročit. Když budeme vnímat jejich znalosti, zájem a touhu zapojit se, z muzea jako instituce se lépe může stát interaktivnější platforma diskurzu. To je ta změna role muzeí.
V mém mládí a také dlouho poté byla muzea vnímána jako mekky krásy a poznání. Dnes tomu tak už není. Zdroje poznání jsou všude. Na druhé straně jsou však muzea nadále důvěryhodnými zdroji, a o tuto vlastnost bychom neradi přišli. Pořád do muzeí chodí lidé, kteří věří, že se zde dozví něco nového, co nenajdou nikde jinde. Nejlepší je dosáhnout rovnováhy mezi faktem, že jsme experti a že také rozumíme publiku a chceme, aby se aktivně zapojovalo do rozvoje.
Jak se vám toho daří dosahovat v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Hamburku, které vedete?
TULGA: V pozici ředitelky jsem méně než rok a změna sytému není jednoduchá. Váš tým musí být její součástí, nemůžete jim říct: „Teď buďte víc otevření, zapojujte publikum!,“ když to nechtějí. To by nefungovalo. Poměrně pozdě si začala muzea uvědomovat, že mají mnohem větší vliv na vytváření diskurzu o budoucnosti, než si doposud myslela.
V našem muzeu začínáme různé věci testovat, zkoušíme, jaké to je dělat workshop či umožnit publiku nacházet nové spojitosti, dostávat se do nových diskuzí a učit se z toho. V muzejním světě se také vede diskuze o takzvaných „outreach programech“, které obnášejí aktivní zapojování komunit zvenčí, které běžně do muzeí ani nechodí. Když máte štěstí na dostatek financí, můžete zaměstnat člověka, který přesně tohle dělá. Já mám štěstí, protože můj tým je hodně zvídavý a rád zkouší nové věci.
Návštěvníci na prvním místě
Dokázala byste popsat aktuální situaci v Evropě? Jak se daří muzeím a galeriím?
TULGA: Lidová muzea a muzea menších měst jsou pod velkým tlakem. Jsou nucena měnit své formy fungování, protože ztrácejí značné části publika. Kromě toho jsou některá muzea také pod politickým tlakem, když vlastní objekty kolonizovaných kultur, není úplně jasné, jestli je správné, že je vlastní a jestli by je neměla spíše vrátit původním majitelům.
A proč muzea ztrácejí publikum?
TULGA: Mnozí lidé je považují za nudné a nevidí smysl v jejich navštěvování, nevidí důvod, proč se zajímat o lidové umění vlastní země. Všechna úspěšná muzea tohoto typu prošla kompletní změnou systému fungování, soustřeďují se na zapojení publika. Větší muzea, která vystavují cenné renesanční, barokní nebo středověké umění, se také potýkají s odklonem publika, které nezajímá například barokní nábytek, nechápe, jak to má souviset s jejich životem.
Všichni tedy stojíme před otázkou, jak přimět lidi zajímat se o ty krásné sbírky a objekty. Umělecká muzea se pořád prezentují tak, že právě u nich uvidíte to nejkrásnější umění a jen teď máte tu jedinečnou příležitost ho vidět. Cítím změnu, která přichází postupně, od menších muzeí směrem nahoru. Ale myslím si, že celý muzejní svět se teď nachází v bodě zlomu, kde musí přehodnocovat své fungování.
Umění je také v kráse běžných předmětů. | Zdroj: Muzeum dekorativního umění Drážďany
Jaký vliv má na muzejní svět trend udržitelnosti?
TULGA: Udržitelnost jednak vychází z důrazu na šetření zdrojů a podobně, ale zdroje jsou také například můj tým v muzeu. Takže musím najít také udržitelný způsob, jak docílit, aby pracovali rádi, nebyli jenom využíváni. Kromě toho musím ale také myslet na to, kolik výstav uděláme, kolik materiálu na ně potřebujeme a jaký vliv reálně máme, takže je to otázka vlivu, která je důležitější než počet návštěvníků v číslech.
Jak spočítat spokojenost?
Které tendence v oblasti fungování muzeí jsou pro vás hůře akceptovatelné?
TULGA: Dobrá otázka. Považuji za obtížné vést debatu se svými akcionáři, kterými jsou většinou politici. Přimět je pochopit, že to, jak pracujeme s publikem, je mnohem důležitější, než počet návštěvníků a výstav, které máme. Nevěřím v tato čísla. Jaký vliv máme na návštěvníka, jak je spokojený s tím, co děláme? Na stupnici od 1 do 10? A jak to přehodnotit v penězích?
I kdybychom měli budget několik milionů, nezaručí nám to, že bude návštěvník spokojený. Taková debata je úplně zbytečná. Ale přiznávám, že je někdy těžké ukázat mým spolupracovníkům důkazy toho, že se lidé díky našim diskuzím cítí třeba více nezávisle a se silnějším vlastním názorem. Dodnes je pro mne těžké měřit úspěch čísly, bohužel jinak to zatím nejde.
I když vystudovala tesařství, umění je to, co jí baví celý život. | Foto: Michal Hančovský
Ale je to uskutečnitelné?
TULGA: Samozřejmě. Můžeme to vidět třeba v byznysu. Sociální podnikatelé si nekladou za hlavní cíl jenom zisk, jsou v modelu tvořeným mnoha faktory jako udržitelnost nebo dlouhodobý vliv. Mají také stakeholdery, investory. Musíme zjistit, jestli tento model jde aplikovat také do hodnocení muzeí.
Utahování opasků
V čem vidíte budoucnost designu? Jaký je ten správný směr?
TULGA: Ten jeden správný neexistuje. Také nevěřím, že designéři zachrání svět. Ukazují nám možné scénáře a řešení, které by mohly vést k lepšímu světu. Ale je to především na politicích. A také na jedincích, kteří jsou ochotni riskovat při hledání udržitelnějších řešení. Muzea mohou jenom upozorňovat na tyto aktivity a posunout je prostřednictvím debat širšímu publiku, které si je adaptuje také do vlastního každodenního života. Pomáháme designérům cílit na publika, na která by možná oni nedosáhli.
Opravdu bych si přála, aby designéři pochopili, že když chtějí udržitelnou budoucnost, musí svou práci brát mnohem vážněji, než tomu je teď. Když se podívám na Designblok, polovina prezentujících jsou komerční firmy. Chápu, že také myslí na udržitelnost, ale dokud budeme myslet jenom na spotřebu a konzum, žádná velká změna nás nečeká. Muzea a galerie spolu s designéry dokážou ukazovat cesty, kterými se jako společnost máme ubírat. Nejde jenom o další hezkou židli, další pěkné auto.
Takže byste si přála, aby se designéři kromě krásy soustřeďovali také na způsoby, jak věci vnímat, přistupovat k nim?
TULGA: Přesně. Znám mnoho designérů, kteří to tak dělají. Ale jenom méně spotřeby a produkce vede ke kvalitnějšímu životu, to bude nejtěžší změna, kterou si náš svět musí uvědomit. Že si společnosti utahují opasky, to k žádné změně vést nemůže.
Český design v Drážďanech
Díky vám byl krystalický lustr od dua Zorya vystavený v německém zámku Pillnitz. Se kterými českými umělci jste ještě spolupracovala, a o kterých zatím jenom sníte?
TULGA: Kromě Zoryi jsem do Drážďan pozvala DECHEM, a také Adama Štecha. Měli jsme i Ronyho Plesla s jeho ateliérem, ze kterého jsme získali pár předmětů, a také máme nádherný kousek od Jakuba Berdycha, který je dle mého názoru skvělým sklářem. Moc bychom si přáli, a to už několik let, spolupracovat s Maximem Velčovským. Je skvělým designérem, jednou už jsme spolu mluvili, a pořád si to přeju. Každý rok se ráda do Prahy vracím, můžu tak být v kontaktu s novou generací, pořád se objevují noví umělci se zajímavými projekty, takže myslím, že také v budoucnu se objeví zajímavé možnosti pro spolupráci.
Zorya se svým krystalizujícím lustrem uchvátila Drážďany.
Favorité Designbloku
Co vás zaujalo na letošním Designbloku?
TULGA: Superstudio vypadalo krásně, čistěji, uceleněji. Také ráda chodím do Arthousu, viděla jsme krásnou instalaci Jakuba Berdycha, Dechem, a také Life of Vaze od Romana Šediny. Ráda jsem viděla znovu Luka Fullera, byl jedním z finalistů Diploma Selection před rokem a jeho práce vyšla moc dobře. Letošní vítěz Diploma Selection v kategorii design Matěj Coufal předvedl krásnou práci. A také jsem si koupila šaty od Terezy Rosálie Kladošové.
Jakub Berdych na Designbloku se svou značkou Qubus. | Foto: LUCY Creative Agency
Jste vystudovaná tesařka. Zajímá vás toto řemeslo pořád?
TULGA: Je zajímavé sledovat scénu na hranici mezi řemeslem a designem. Sleduju to především, protože to ovlivňuje také design. Jinak bych nechápala, jak designéři tvoří zajímavý nábytek. Design by měl vědět o produkci hodně, a mělo by to fungovat i obráceně.
Recyklace a materiály
Je dnes dřevo podle vás pořád moderním materiálem?
TULGA: Vnímám, že tomu tak bylo před deseti lety, když jsem toho byla svědkem na jednom veletrhu. Dřevo je krásný udržitelný materiál, který, je-li zpracován kvalitně, vydrží v podobě židle nebo stolu i stovky let. Plast naopak stárne hůř. Dnes je to spíše o touze po přírodních materiálech. Teď například sedíme na transparentních plastových židlích, nemám nic proti plastům. Problém je, že je ho dnes na světě moc. Radši bychom měli používat existující a nacházet cesty jak vyrábět udržitelně, nebo jak ho využívat znovu a znovu, místo toho ho jenom zakazovat.
Jak vnímáte trend recyklace v designu?
TULGA: Ta diskuze je silná. Je to vidět v pracích studentů designu už několik let. Snaží se myslet na materiály, dělat vlastní výzkumy materiálů, jenomže pak přichází do konfliktu. Vyvíjení materiálů je něco úplně jiného než tvorba dobrého designu. A vývoj materiálů často nikam nevede, dokud nedojde ke vytvoření materiálu, který splňuje podmínky a může být certifikovaný a následně použitý pro výrobu.
Úmysl designérů je dobrý, chtějí to nejlepší. Před třemi lety jsme na Diploma Selection ocenili mladou slovenskou designérku Vlastu Kubušovou. Dělala průzkum o využívání upcyklovaných plastů k výrobě nových produktů a dodnes na tom pracuje Je to úžasné, avšak odklání se od designu, navrhuje jenom předměty, pomocí kterých testuje materiály. Hodně mladých designérů si klade otázku, jak mohou přispět k udržitelnějšímu světu, no jsou i tací, kteří chtějí jenom dělat pěkné věci, což vlastně není nic špatného. Když pěkný produkt máte rádi a pečujete o něj, vydrží vám dlouho.
Co vás inspiruje při vaší práci?
TULGA: Jsem neustále fascinována, co všechno design dokáže. Je o nás, o našem světě, bytí, budoucnosti, interakcích, komunikaci, kráse. Dotýká se nás všech, souvisí s námi, proto mě ta disciplína fascinuje už 30 let a nikdy mne nezačne nudit. I když čím víc toho vidím, tím častěji se stává, že si řeknu: „Tohle jsem už viděla.“ Ale i když mi něco připadá nezajímavé nebo ošklivé, pořád je to něčím překvapující. Vzbuzuje ve mně zájem a touhu učit se nové věci, chápat nové úhly pohledu.
A díky pozici ředitelky muzea všechny tyto vjemy dokážu předávat lidem. Jsem s nimi ráda v kontaktu, ráda se od nich učím, vnímám jejich reakce. Vedu muzeum jako platformu, pomocí které můžu předávat fascinaci a lásku k tomuto oboru ostatním a to je úžasná příležitost.
